Teze:

Architektura je kamenné paradigma své doby – charakterizuje ji beze slov, o to přesněji.

Smyslem architektury je vymezovat našim smyslům dostupné prostory z nekonečného univerza, které našim smyslům uniká. Tímto způsobem architektura vytváří životní prostředí pro civilizovanou společnost. Architektura a civilizace vznikly současně a v těsném sepjetí se dále vyvíjejí: teprve na místě usedlá, bydlící společnost může vytvářet civilizaci. Kočovníci mohou mít vyspělou kulturu – hudbu i výtvarná umění – civilizace je pro ně nedostupná.

V současnosti máme dvojí architekturu: historickou a tzv. současnou, moderní. Žijí paralelně vedle sebe neschopny integrace. Každou posuzujeme na základě jiných kritérií. Dovedeme popsat některé rozdíly mezi nimi, společné hledáme těžko. Bruno Zevi (1918 – 2000) – italský architekt a teoretik architektury k této problematice řekl: „Teprve až budeme schopni uplatňovat táž kritéria na soudobé stavby i na ty, které byly vybudovány před staletími, budeme moci říct, že nová kultura se dostala o krok kupředu“.

Klíčem k řešení této otázky je názor na smysl architektury. Současná doba posuzuje architekturu jako abstraktní plastiku, pomíjí, že jde o nemovitost, pevně spojenou se svým okolím. Z tohoto hlediska společné kritérium pro starou a novou architekturu asi neobjevíme. Jestliže ale považujeme za smysl architektury tvorbu životního prostředí civilizované společnosti,   nabízejí se se jako společné kritérium prostor

Poprvé v dějinách civilizace nové nenahradilo staré, staré žije dál a nabývá na atraktivitě, schopné přijmout i požadavky doby moderní.  Soužití obou reprezentací architektury způsobil obrovský zlom ve vývoji civilizace, který nastal koncem 19. a začátkem 20. století: po staletích doby metafyzické přichází tzv. racionální doba moderní.

Doba metafyzická formovala svůj názor na svět na základě tradice, víry, intuice a zamyšlení.  Proto byla schopná vytvořit ucelený názor na skutečnost kolem nás, který byl obecně přijímán. Každé názorové období provázela architektura odpovídajícím slohem, který ovlivnil nejen architekturu, ale pronikl do života celé společnosti. Ovládl módu, umění – hudbu i malířství a sochařství – literaturu a religiozitu. Jeden sloh přecházel plynule do druhého. Staré zůstávalo i ustupovalo novému podle konkrétní potřeby, zástavba neztrácela harmonii, stále vytvářela soudržný celek.

Doba moderní hledá svůj názor na pravdu cestou vědy založené na empirii. Vědecké poznání je stále probíhající proces nových a nových objevů. Pro dobu moderní zůstává názorový konsenzus nedostupný.  V tomto procesu bohužel dochází i k likvidaci těch oblastí naší mysli, které byly tak samozřejmé, že nebyly reflektovány – např. mizí (nejen) v architektuře kontextuální vnímání a chápání reality kolem nás.

Informace o našem prostředí získáváme především vizuálním vnímáním. Immanuel Kant definuje prostor jako syntetickou formu a priori (tj. vrozenou) naší psychiky, neuvědomělou intuici, jejíž pomocí strukturujeme a dáváme smysl informacím, které získáváme z vnějšího prostředí.  Pravdivost jeho teorie si ověřujeme v praxi každý den: V historické městské vytvářející jasně vymezené prostory vnímáme jako první prostor náměstí, ulice jako celek – okamžitě víme, na kterém náměstí nebo ve které ulici jsme a orientujeme se tam, aniž bychom se k tomu potřebovali zaměřit na jednotlivé domy. Někteří z nás nikdy neobjeví nádheru fasády Topičova nakladatelství, protože jim k orientaci na Národní třídě stačí první prostorový vjem.  V moderní volné zástavbě bez jasně vymezených prostorů je naše orientace vázaná na jednotlivé objekty a je mnohem těžší.

Prostor v městské zástavbě, který vnímáme jako celek, vytvoří pouze zástavba působící rovněž jednotně. Vědecky akreditovaná psychoanalýza vizuálního vnímání – gestaltismus –   (vznikl v I. třetině 20. stol. v Německu) objevila zákonitosti, které integrují jednotlivé pozorované prvky do soudržného celku – tvarové zákony „gestalt“. Vzájemné vazby těchto jednotlivých osobitých prvků (kontextuální vazby) jsou umožněny tzv. soběpodobností, tj. sdílením určitých tvarů. Tyto zákonitosti specifikují tvarové zákony „gestalt“. Tvarové zákony „gestalt“ nebyly zamýšleny pro architekturu. Jejich aplikace na architekturu vyžaduje zohlednění prostorových vztahů.

Závěr: historická architektura vytváří jednotně, uceleně působící prostory. Jednotné působení prostoru je dáno jednotnou, „soběpodobnou“ architekturou staveb, které je vymezují. Sjednocující „soběpodobnost“ je založena na sdílení některých identifikačních tvarů opakujících se na jednotlivých stavbách. Jednotlivé „soběpodobné stavby“ se integrují do větších celků. Tento vztah prostoru a hmoty (priorita prostoru) odpovídá našemu vrozenému vnímání prostředí, založenému na vrozeném postavení prostoru v naší mysli. Prostor jako součást naší mysli popsal již v 18. století Immanuel Kant: Prostor je a priori (vrozená) forma naší psychiky, neuvědomělá intuice, s jejíž pomocí strukturujeme a dáváme smysl informacím, které procházejí z našeho prostředí.

Většinu informací o našem okolí získáváme zrakovým vnímáním. Opticky uzavřené prostory historických ulic a náměstí nabízejí ideální podmínky pro naši komunikaci s prostředím, pro naši orientaci

Proto se v historických městech lépe orientujeme, dávají nám pocit bezpečí a ovlivňují pozitivně mezilidské vztahy (pocit sounáležitosti a vzájemné empatie, základ spolupráce a rozvoje civilizace). V historických prostorech je nám dobře. To zatím tzv. současná architektura nenahradila. Priorita prostoru, kontext je nejvzácnější hodnota, kterou bychom měli v historických městech chránit především při začleňování novostaveb. Bohužel, zatím se zdá, že současná individualistická architektura není ochotná se přizpůsobit.

Tzv. současná architektura má zcela protichůdné cíle. Zaměřuje se pouze na formování své vlastní hmoty, tvoří jakési individualizované abstraktní sochy, nemá vztah ke svému prostředí, chová se jako mobilní artefakt. Jednotlivé stavby se neintegrují do větších celků, ale soupeří o pozornost kolemjdoucích většinou nejrůznějšími výstřednostmi. Přes velkou rozmanitost jednotlivých staveb paradoxně působí taková zástavba fádně a chaoticky.

Zatímco historická architektura naplňuje potřeby našeho vrozeného holistického vizuálního vnímání tím, že vytváří tvarově soudržné prostorové celky, jasně vymezená náměstí a ulice, vzbuzující pocit bezpečí, vzájemné soudržnosti a empatie, moderní individualismus pouze staví jednotlivé stavby zcela nezávisle do prostoru – typickým reprezentantem této výstavby jsou panelová sídliště, kde zejména před zazeleněním je orientace velmi obtížná. Vzniká tak pro naši psychiku toxické prostředí, způsobující odcizení místu i přítomným lidem, kteří se vzájemně pouze míjejí, vzájemně se nesbližují.

Takový stav dosud ve vývoji architektury nenastal – excentrická současná architektura přináší o stavu naší neoliberální společnosti varovné zprávy, které bychom neměli přehlížet. Přináší obraz řekněme moderní doby  – vypjatý individualismus, honba za originalitou za každou cenu a nemilosrdná konkurence, výsledkem je trvalý stres. Architektura vznikla současně s civilizací a dále se vyvíjejí v těsném sepětí.

Paralelní existence dvojí reprezentace architektury naznačuje, že žijeme buď ve fázi degenerace civilizace, nebo – v lepším případě –   v době velké změny. Již v prvé polovině minulého století se touto problematikou zabýval filozof Martin Heidegger (1889 – 1970) v přednáškách, které nakonec daly vznik útlé knížce „Věk obrazu světa“. V českém překladu vyšla v r. 2013. Říká tam zjednodušeně řečeno, že moderní lidé si musí položit otázku, zda chtějí být moderními lidmi (tj. lidmi hledajícími svou pravdu cestou vědy) jako JÁ, omezené na svou libovůli a uvolněné k svévoli, nebo jako společenské MY, zda chtějí být jako jednotlivec, nebo jako pospolitost, jako osobnost ve společenství, nebo jako příslušník určité skupiny. Pouze tam, kde již je člověk bytostně subjektem (moderním člověkem), existuje možnost sklouznout do nestvůrnosti subjektivismu ve smyslu individualismu. Ale také jen tam, kde člověk subjektem (moderním člověkem) zůstává, má smysl vést proti individualismu výslovný boj, jehož veškeré snažení má za cíl dospět ke společenství.

O vztahu architektury k místu, ke kontextuální vazbě k prostředí napsal nedávno předčasně zesnulý architekt Tomáš Valena knihu „Vztahy“ – o vztahu k místu v architektuře. Považoval vztah k místu za tak významný v tvorbě životního prostředí civilizované společnosti, že napsal: Zatímco „nereflektovaná“ samozřejmost vztahu architektury „předmoderní“ doby k místu se nenávratně vytratila, jde dnes mimo jiné o to, jak vztah k místu (kontext s prostředím) znovu vědomým úsilím zohlednit a zavést do praxe.

Není naštěstí pravda, že by se vztah k místu (kontext s prostředím) nenávratně vytratil. Zachovali si ho citliví laici i architekti v některých menších ateliérech v zahraničí i u nás. Kontext není možné vymýtit, je nán vrozený, je pevnou součástí naší psychiky.

Snahu o návrat kontextuální architektury má i dokument MMR z r. 2015 „Politika architektury a stavební kultury ČR“, který v tématu 3 o začlenění novostaveb do prostředí požaduje analýzy kulturních a prostorových hodnot, které by pomohly harmonickému začlenění novostaveb do historické zástavby.

Ing. arch. Marie Švábová, 29. 1. 2023