Komentář Israel’s Problem Is Its Rotting Society, Not Benny Gantz vyšel v deníku Ha’aretz 2. června 2024

Ministr financí Bezalel Smotrich a premiér Benjamin Netanjahu.
Kredit: Yonatan Sindel/Flash90

Můžete se pustit do Bennyho Gantze, který zachránil Benjamina Netanjahua, když to s ním po 7. říjnu vypadalo, že končí, ve dnech, kdy se bibiisté a kahanisté styděli a usmysleli si vypustit to zlaté tele, které nás přivedlo do téhle katastrofy. Můžete se vysmívat nedostatku politických instinktů nebo Gantze podezřívat z touhy stát se premiérem a vést. Může vás rozzuřit jeho neúspěšné načasování, nedostatek odhodlání, naivita, neobratná snaha být jakoby státníkem.

Ale Gantz není problém. Ani ta hloupá hádka mezi vůdci opozice, která umožňuje bloku, který se v průzkumech veřejného mínění stále těší vedení, přežívat stejně rozháraný jako před volbami v roce 2022 a přitom každou politickou příležitost propásnout.

Problém je mnohem hlubší a širší, i když někdy chcete křičet vztekem nebo do něčeho praštit, abyste si vybili alespoň kousek své frustrace a strachu. Občas, jako teď, už to vypadá jako konec.

Když si společnost, nebo alespoň její velká část, znovu zvolí – jak ukazují nedávné průzkumy – premiéra, za jehož vlády byli její členové vražděni, její dcery znásilňovány, její děti uneseny a který ji vede do armády prolévat krev, do diplomatické izolace, do ekonomického propadu a do kultury korupce, kriminality, ignorance a zaostalosti; když společnost nebo alespoň její velká část podává ruku opuštění rukojmích a jejich příbuzných a dovoluje proti nim násilí; když společnost, nebo alespoň její velká část, nerozlišuje mezi někým, kdo obětoval svého syna pro Izrael, a někým, jehož dementní syn vede parazitický život v zahraničí, není na vině ani Gantz, ani Gadi Eisenkot, ani demonstrace, které „násilím tlačí pravičáky zpět do Netanjahuovy náruče“.

Je to patologie zahnívající společnosti, která se šíleným úprkem hloupě řítí směrem k zapomnění a zániku. Každý je „smeten“ zpět do hnilobné žumpy, protože nenávidějí demonstranty nebo mají námitky proti jejich aktivitám, mají v sobě hnilobný základ a hledají jen kolem sebe, aby si to zdůvodnili.

Když si někdo říká „sionista“ a „pravičák“, když podporuje premiéra, za jehož dlouhé vlády Izrael ztratil dva regiony, zatímco válka, kterou vede, nedosahuje žádného ze svých cílů – nelze to vysvětlit ideologickými důvody. Toto je hluboká nemoc, nevyléčitelná a postihující především ty, kdo se nechtějí léčit.

Když touha vidět co nejvíce mrtvých Palestinců a co nejvíce aškenázských levičáků trpět překoná jakoukoli racionální úvahu, prognóza nemůže být pozitivní a na žádnou život zachraňující léčbu není šance. Od nynějška je to jen předepisování morfia, aby se zamaskoval průběh umírání a otupilo vědomí.

Vládní ministři sebevědomě hovoří o nabitém válečném programu, především o válce na severu, která bude „krátkou, rozhodující salvou“, po níž se obyvatelé před 1. zářím vrátí zpět do svých domovů. Lidé, kteří nikdy nesloužili v armádě, nebo kteří sloužili v nižších funkcích, posílají druhé na smrt, zatímco druhou rukou připravují zkorumpovaný návrh výjimky pro ultraortodoxní. To je podle logiky nepřekonatelně nereálné, přesto tato krutá realita suše oznamuje svou absurdní existenci.

Boj už je asi prohraný. Pokud po masovém zvěrstvu ze 7. října a následných pohromách není veřejnost ochotna se této kletby zbavit, pokud mají násilníci volnou ruku, aby převzali řízení a srovnali se zemí všechno dobré, co zbylo, co můžete říci, co můžete dělat?

Skutečně, kromě nějaké bezprostřední události, něčeho, co teď vypadá jako zázrak, při absenci milionů v ulicích a naléhavé, efektivní politické organizace, která by nakonec vytvořila vůdčí konsensus demokratického tábora, takový, pro který a s nímž by všichni ostatní chtěli spolupracovat – je lepší soustředit svou energii na plány na přežití, než se dál topit v tomto moři zoufalství.