Analýzu Would a Trump-Putin Agreement Bring Peace to Ukraine or Just Set the Stage for More War? publikoval Ron Paul Institut 17. prosince 2024

.

Mnoho Američanů, dokonce i mnozí, kteří se o Donalda Trumpa nikdy moc nezajímali, ho volilo zčásti proto, že věřili – nebo alespoň doufali –, že bude relativně vzato mírovým kandidátem ve srovnání s ohavnými Bidenem-Harris. K jeho cti lze říci, že Trumpovo první funkční období bylo jediným americkým prezidentstvím od dob Jimmyho Cartera, které nás nezapletlo do nového konfliktu, i když se mu nepodařilo nás vyprostit z Afghánistánu nebo Sýrie.

Takové naděje je třeba vyvážit dalšími aspekty Trumpova dřívějšího působení v úřadu. Zejména na Ukrajině dohlížel na dodávky smrtící pomoci Kyjevu, kterou Barack Obama odmítal. Jinak řečeno, za Trumpa si Ukrajina vybudovala ve všech směrech armádu NATO, čímž připravila půdu pro eskalaci konfliktu v únoru 2022, ke kterému se schylovalo od převratu v roce 2014, který porodila Victoria Nuland.

Trump řekl, že ukrajinský konflikt ukončí do 24 hodin, dokonce ještě předtím, než se ujme úřadu. I když nikdy neodhalil nic, co by připomínalo skutečný plán, naznačil, že bude svou obchodní značku „umění dohody“ a hrozby aplikovat jak na Ukrajinu (zastavme veškerou pomoc, pokud Kyjev odmítne vyjednávat!), tak i na Rusko (obrovsky zvýšíme pomoc Ukrajině, pokud Moskva odmítne vyjednávat!). Nově zvolený, údajně „transakční“ prezident zdánlivě není zneklidněn drobnými detaily, jako jak  by mohl americkou pomoc současně zvýšit i ukončit, pokud by se Rusko i  Ukrajina rozhovorů zdržely. Opravdu pětirozměrné šachy!

Zatímco představa Tulsi Gabbard jako ředitelky Národní zpravodajské služby je balzámem pro každou mírumilovnou duši, zbytek Trumpova oznámeného týmu pro druhé funkční období je všechno, jenom ne uklidňující: Marco Rubio jako ministr zahraničí a Michael Waltz jako poradce pro národní bezpečnost s podporou role v NSC Sebastianem Gorkou a zvláštním vyslancem pro Ukrajinu-Rusko Keithem Kelloggem, z nichž všichni mají záznam o standardním bojovném bušení se do hrudi hledíc na zlo, na zlé Rusko, a na našeho mazlíčka, „demokratického“ „spojence“ Ukrajinu.

Zatímco se Trump připravuje na nástup do úřadu příští měsíc, je třeba mít vždy na paměti jednu věc: stejně jako Winston Churchill s ohledem na Britské impérium, Donald Trump se do Oválné pracovny nevrací, aby předsedal likvidaci Globálního amerického impéria (GAE). Vše nasvědčuje spíše tomu, že se snaží odpoutat USA od ukrajinského konfliktu způsobem, který zabrání totální, potupné porážce NATO (a pravděpodobně i jeho dávno zpožděnému rozpuštění), aby se po obnovení své politiky „maximálního tlaku“ mohl „obrátit“ k Blízkému východu a hrozící válce s Íránem. Nádavkem bude opravdu, opravdu velké zúčtování s Čínou. Odtud Trumpova výzva k okamžitému příměří na Ukrajině.

A co druhá strana? Ruský prezident Vladimir Putin, ministr zahraničí Sergej Lavrov a další přední představitelé Kremlu a Dumy dali jasně najevo, že Moskva má po opakovaných západních podvodech dost Washingtonu „neschopného dohody“: rozšíření NATO („ani o píď na východ“), status Kosova (rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 zajišťující jeho autonomii v rámci Srbska, zvrácená jednostranným vyhlášením nezávislosti podporovaným USA v roce 2008), únorová Dohoda o sdílení moci na Ukrajině z roku 2014 mezi tehdejším prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozicí (zabitá ještě před uplynutím jedné noci), dohoda Minsk 2 z února 2015 o statutu Donbasu,  jednomyslně schválená Radou bezpečnosti OSNČesky  (ale jak později Angela Merkel a další západní vůdci přiznali, šlo o lest, která měla dát čas na vybudování kyjevských sil pro bleskovou válka), a neúspěšná ukrajinsko-ruská dohoda z dubna 2022, parafovaná v Istanbulu (torpédováná Borisem Johnsonem s podporou USA).

S těmito zkušenostmi dali Rusové jasně najevo, že nepřijmou žádný dočasný klid zbraní, žádné příměří, žádné další sliby, které budou porušené, žádné pauzy jako cynické triky, které mají Rusy přimět, aby se vzdali své současné a rostoucí vojenské výhody. (Dmitrij Medveděv, bývalý ruský prezident a zástupce šéfa ruské Rady bezpečnosti, dokonce nedávno navrhl, že by k Rusku mohly být brzy přičleněny nové regiony. Putin nedávno znovu zavedl koncept Novorossie, „Nového Ruska“, regionu imperiálního Ruska zahrnujícího i Oděsu. Ne, trvají na tom, že musí existovat buď skutečné, definitivní, závazné urovnání, které zajistí trvalý mír založený na vzájemné bezpečnosti, anebo budou ruské síly pokračovat, dokud nedosáhnou svých cílů – zejména „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny – vojensky. Takový výsledek by znamenal přinejmenším výměnu současného režimu v Kyjevě a pravděpodobněji konec ukrajinské státnosti.

Pro Západ by to představovalo totální debakl rozměrů podobných Afghánistánu, který by ve skutečnosti signalizoval konec hegemonie USA v Evropě, korunovačním klenotu GAE. Co může Trump Rusům nabídnout, aby tomu předešel?

Poslední mírový návrh Moskvy předložil Putin v červnu 2024. Uvedl, že je ochoten kdykoli vyjednávat, ale vojenské operace nezastaví, dokud Kyjev nestáhne své síly ze čtyř oblastí, o kterých Moskva – kromě Krymu – tvrdí, že jsou část Ruska: Lugansk, Doněck, Záporoží a Cherson. Zejména by to zahrnovalo města Záporoží a Cherson, která jsou v době psaní tohoto textu pod kontrolou Kyjeva. (Oproti propagandě obvyklých podezřelých Putin ve skutečnosti rozhovory nikdy neodmítl, na rozdíl od ukrajinského bývalého prezidenta, tuto roli ale stále hrajícího, Vladimira Zelenského, který v říjnu 2022 vydal dekret zakazující rozhovory s Ruskem, dokud je Putin ve funkci.)

Putinův červnový návrh byl Kyjevem a jeho západními podporovateli okamžitě zamítnut. Vzhledem k tomu, že Moskva odmítla příměří na kontaktní linii, jsou věci zdánlivě ve slepé uličce.

Opravdu?

S rychlým a zrychlujícím se postupem ruských sil se fyzický rozdíl mezi vojenskou linií konfrontace (zmrazení linie odmítnuté Moskvou) a ústavními hranicemi čtyř oblastí (jejichž odstoupení Moskva požaduje) každým dnem zmenšuje. To znamená, že územní otázka – o které Rusko nikdy netvrdilo, že by pro cíle jeho „Speciální vojenské operace“ (SMO) byla prvořadá – ztrácí na aktuálnosti.

Skutečná otázka pro Trumpovu administrativu se spíše stává politickou otázkou, jak velký prostor je při deklarovaném odhodlání Rusů nespoléhat se na další sliby tohoto druhu, které byly v minulosti opakovaně porušeny. Řečeno jinak: pokud  se Trump-Lucy[1] chce vyhnout naprosté porážce na evropském dějišti celosvětové konfrontace mezi GAE a BRICS-Eurasie, aby si to mohl rozdat s Íránem a Čínou, může Putinovi-Charlie Brownovi zabránit v dalšího fotbalovém rozběhu?

Myslím, že k tomu má alespoň dobrou šanci. Mějme na paměti, že navzdory všudypřítomným povídačkám není Putin ani diktátor, ani zastánce tvrdé linie vůči Západu. Pokud jde o něho, ​​je balancérem systému,v němž se stále drží mnoho (podle mého názoru až příliš mnoho) prozápadních liberálů umírajících touhou dožít se dne, kdy budou znovu moci poslat své nafoukané děti zpět na elitní západní univerzity a své tlusté manželky a štíhlé milenky na nákupy do obchodního domu Harrods, zatímco sami budou vzdávat čest duhové vlajce vztyčené nad Leninovým mauzoleem. Pokud jde o posledně jmenované, jak Putin v poslední době svou zdrženlivou reakcí na rakety ATACMS a Storm Shadow, vystřelované příslušníky NATO z ukrajinského území na Rusko v hranicích před rokem 1991, ukázal, prokázal dlouho poté zarputilé odhodlání dospět se svými západními „partnery“ k dohodě. Všem (zřejmě kromě něj) bylo jasné, že nemají v úmyslu vyjít s ním ani s Ruskem, ale že jsou odhodláni oba zničit. („Ahoj, Voloďo? To jsem já, Bašár. Stojím před Bránou vzkříšení, poblíž Žukovovy sochy…“)

Vzdálená „šoku a hrůze“, předváděným Spojenými státy v Srbsku, Iráku, Libyi atd., nebo Netanjahuem v Gaze, Libanonu a Sýrii, je Putinova lehká vojenská stopa na Ukrajině – omezená velikostí invazních sil, odmítající zničit dněperské mosty, omezené (ale nyní narůstající) útoky na infrastrukturu, stažení ruských sil z oblasti Kyjeva jako gesto dobré vůle před jednáním v Istanbulu v roce 2022, neodstranění Vůdce kyjevského režimu, který by Putina zabil, kdyby mohl – všechno poukazuje na strategii založenou na přijetí rozumné dohody, pokud by byla předložena, nikoli na urovnání věcí silou zbraní ve stylu roku 1945. (Dnes se z velké části zapomnělo, že na začátku konfliktu opustily zahraniční ambasády Kyjev a přestěhovaly se do Lvova na dalekém západě, a dokonce se uvažovalo o tom, že Zelenského režim Ukrajinu zcela opustí a ustaví exilovou vláduČesky v očekávání, že Rusko celou zemi rychle ovládne – pak by čelilo povstání afghánského typu, které by mu pustilo žilou do běla, což by vedlo ke změně režimu v Moskvě.) Rusové se neočekávaně nezachovali tak, jak Západ předpokládal. Namísto toho je zřejmé, že jejich přístup byl od začátku „pedagogický“: ukažme Západu, že to myslíme vážně, aby přišel ke stolu. Také se uvědomuje, že pro Putinovy partnery z BRICS, jejichž názor si nemůže dovolit ignorovat, by dohoda byla výhodnější než vojenské řešení.

Frustrace, kterou tento přístup v ruské armádě a ve velkých sektorech veřejnosti vyvolává, je dobře známá. Jak však poznamenal v Moskvě sídlící John HelmerČesky, Putin se může domnívat, že mu vysoká míra veřejné podpory umožňuje přijmout urovnání, které by nesplňovalo původně uváděné cíle SMO, nebo by je alespoň nově definovalo. Je otevřenou otázkou, zda by se tato podpora udržela, pokud by Západ své závazky k čemukoli, na čem by se dohodli, (podle mého názoru nevyhnutelně) pohrdavě nerespektoval .

Někteří říkají, že Putin se konečně o Západu poučil. Jiní říkají, že ne, že by skočil na jakoukoli vzdáleně rozumnou transakci nabízenou společností Trump & Co., Inc. Brzy uvidíme.

Při pohledu na dlouhodobý vzor Putinova Kremlu a kouřové signály z Washingtonu, zprostředkované kanceláří maďarského premiéra Viktora Orbána, jsou již obrysy jakési Minsk 3 nebo nových Istanbulských „dohod“ patrné:

1. Příměří na začátku roku 2025: Ukrajinské síly by evakuovaly jakoukoli zmenšující se část, pokud vůbec nějakou, čtyř oblastí, které by ještě mohly držet, plus ruský Kursk, pokud tam ještě nějací Ukrajinci jsou. Bude zřízena demilitarizovaná zóna (DMZ). (Možná bude třeba dosáhnout nějakého ad hoc ujednání o městech Záporoží a Cherson, pokud by je Rusové ještě neobsadili. Možná by zůstaly pod ukrajinskou správou uvnitř DMZ „nárokované Ruskem“.)

2. Moskva bude nadále považovat oblasti, které drží, za suverénní ruské území. Zbytek světa je bude dále považoval za ukrajinské pod dočasnou ruskou okupací, podobně jako považovaly USA pobaltské republiky za okupované SSSR. Obě strany by tolerovaly hrubou rovnováhu mezi městy Záporoží a Cherson (nárokované Ruskem, ale pod ukrajinskou správou) a zbytkem oblastí a Krymem (nárokováné Ukrajinou, ale pod ruskou správou).

3. Jak navrhl Trump, na ukrajinské straně DMZ by údajně byly rozmístěny mírové jednotky Evropské unie, které nejsou členy NATO (se souhlasem Moskvy, přes moudré naléhání pozorovatelů, že to Rusové nikdy nedovolíČesky ), s výhradou přísných omezení počtu zbraní atd. Tyto limity by samozřejmě dodržovány nebyly (viz  výše zmíněné Lucy a Charlieho BrownaČesky).

4. Členství Ukrajiny v NATO bude odloženo na neurčito. To je zjevná Lucyina lež, kterou by Moskvě předstírala trvalou neutralitu. Ve skutečnosti by se se zbytkem Ukrajiny zacházelo jako se státem NATO, kromě jména, ale formální členství by nezískala.

5. Bezpečnostní záruky: USA, NATO, Rusko by podepsaly aktualizovanou verzi Budapešťského memoranda z roku 1994 (možná ve formě smlouvy, kterou původní Budapešťské memorandum nebylo), zakotvenou v rezoluci Rady bezpečnosti, zaručující územní celistvost Ukrajiny (s přihlédnutím k „prozatímním ujednáním“), její neutrální status a zákaz vstupu zahraničních jednotek na její území (kromě těch, které tato dohoda povoluje); paralelní ustanovení by byla vložena do ukrajinské ústavy. Je samozřejmé, že tato Lucyina ujištění nebudou Západem dodržována o nic víc než minulé formální závazky ohledně Kosova, Donbasu a dalších témat.

6. „Záruky“ demilitarizace: Na velikost a složení ukrajinské armády a umístění cizích sil a zbraní na jejím území budou stanoveny přísné limity. Další Lucyina lež.

7. Denacifikační „záruky“: Strany a hnutí se specifikovanými „extrémistickými“ ideologiemi by byly právně zakázané. Další Lucyina lež. Volby by se konaly na Ukrajině. Všechny strany by předstíraly, že je výsledný režim demokratický, legitimní a „umírněný“. Banderistické neonacistické skupiny, formálně ilegální, by si ponechaly své zbraně a měly by v jakýmkoli kyjevském režimu trvalé veto.

8. Kyjev by se zavázal k ochraně ruského jazyka a ruské kultury, kanonické pravoslavné církve atd. Více Lucyiných lží.

9. Západ by slíbil postupné zrušení sankcí a navrácení zmrazeného/zabaveného ruského majetku. „Tentokrát mi můžeš věřit, Charlie Browne!“ Zvažte, jak dlouho trvalo Rusku, než byly zrušené sankce Jackson-Vanik z roku 1974, aby pak bylo okamžitě postižené novými sankcemi podle Magnitského zákona.

Pointa je, že by Moskva předstírala, že v podstatě, ne-li úplně, svých cílů SMO dosáhla a vzdala se svého bezprostředního vojenského vedení výměnou za falešné sliby: déjà vu. Předstírání stranou, přijala by „čtvrtinu bochníku“ příměří, které zachová NATO k boji do příštích dnů a protiruský ukrajinský zatuchlý stát udrží jako jeho de facto platformu, na rozdíl od jasného vojenského vítězství – které by muselo zahrnovat přinejmenším anexi Oděsy a Charkova a pravděpodobně i Kyjeva, plus buď úplnou likvidaci ukrajinského státu, nebo v nejhorším případě vytvoření minimálního ukrajinského torza, které by ve skutečnosti byla ruským satelitem a členským svazovým státem s Ruskem a Běloruskem.

Posledně uvedený výsledek by rozbil NATO a pravděpodobně i jeho konkubínu, Evropskou unii. To je přesně to, co si Washingtonská bažina nemůže dovolit, ať už s Trumpem nebo bez Trumpa. I kdyby tedy Trump sliboval Moskvě jménem Spojených států zcela upřímně (podle mého názoru příliš velké „kdyby“), jeho schopnost je plnit by ve světle výkonné složky nabité neocony (něco nového?) a nesmiřitelného nepřátelství obou kongresových stran vůči Rusku byly přinejlepším velmi sporné. Pak, i kdyby nějakým neuvěřitelným zázrakem byl Trump schopen plnění závazků USA a NATO zajistit po celou dobu svého funkčního období, po odchodu z úřadu by to nemělo žádný závazný účinek.

Je pravda, že výše uvedený scénář je pouze jedním z možných, ale ten, který předkládám, je na základě minulých výsledků dotčených účastníků až příliš představitelný. Pokud se věci vyvinou tímto směrem, nejenže GAE získá nový život a NATO přežije další den, aby mohlo bojovat, ale také by to znamenalo zvýšené nebezpečí války na Středním východě a v západním Pacifiku a v pravý čas by to v nepříliš vzdálené budoucnosti připravilo půdu pro obnovený a možná nekontrolovatelný konflikt v Evropě. Ruský ministr obrany Andrej Belousov nedávno varovalČesky,  že jeho země musí být připravena vést v průběhu příštího desetiletí válku s NATO. A má téměř jistě pravdu – zvláště pokud on a jeho šéf této organizaci dovolí vyklouznutí ze zaslouženého úpadku do zapomnění, téměř zajišťující, že se válka dostaví mnohem dříve než za deset let.

Při sestavování tohoto možného krátkodobého scénáře bych byl velmi rád, kdyby mi události ukázaly, že jsem se mýlil. Mám však pramalou naději, že by výše uvedené mohlo u každého čtenáře rezonovat s agenturou americké strany. Možná jsou šance o něco větší na ruské straně. Pokud jde o Ukrajince a Evropany – na tom, co si myslí, nezáleží nikomu, dokonce ani jim samotným.