1. James W. Garden: Míle do cíle, bez ohledu na výsledek
2. Andrew Korybko: Jak se Amerika zbavila zátěže toho, co bylo
3. Tarik Cyril Amar: Proč Trump vyhrál volby a co může udělat teď

Míle do cíle, bez ohledu na výsledek

Jeden americký diplomat působící v Konstantinopoli kdysi napsal o návštěvě ministra zahraničí Williama Jenningse Bryana na tamním velvyslanectví v roce 1906. Bryan se podle diplomata zdál neznalý regionu a když se dozvěděl, že další etapa jeho cesty povede na Balkán, odpověděl: „Co je to Balkán?“.

K tomu máme nyní daleko. Z pohledu roku 2024 se však Bryanova nevinnost jeví jako kuriózní a lepší než to, co máme nyní – zejména po čtyřech letech nejhoršího druhu aktivistické americké zahraniční politiky pod vedením Joea Bidena. Dnes jsou Spojené státy zatíženy zahraničněpolitickým establishmentem, který je prodchnut misionářským nadšením šířit po celém světě nejnovější verzi toho, co se považuje za americké „hodnoty“. A když se tím zrovna nezabývá, zabíjí lidi. Hodně lidíČesky. Co umožňuje, aby takový stav věcí pokračoval?

Odpověď spočívá v povaze zahraničněpolitického establishmentu. Jak před 70 lety poznamenal anglický novinář Henry Fairlie, establishment

nejsou lidé, kteří drží a vykonávají moc jako takovou. Jsou to lidé, kteří vytvářejí a udržují atmosféru předpokladů a názorů, v jejímž rámci je moc vykonávána těmi, kteří ji mají na základě voleb nebo jmenování.

S blížícími se volbami příští úterý stojí za to připomenout si slova velkého revizionistického historika Williama Applemana Williamse na toto téma. Williams varoval před záměnou establishmentu s vládou nebo státem,

protože se tím zbavujeme jakékoli důsledné účasti na utváření našeho způsobu života. Především podporujeme iluzi, že zvolení nebo jmenování jiných lidí přinese nebo povede ke změně Weltanschauung[1]. Ve skutečnosti však lidi zaměňujeme nesprávně.

Jediná předpověď, kterou lze s jistotou učinit s ohledem na příští úterý, je, že zahraničně-politický establishment vyvázne bez úhony.

V rámci establishmentu bude vítězství Harrisové považováno za ospravedlnění politiky Bidenovy administrativy, která napomáhá genocidě v Levantě, zástupné válce v Evropě a nové studené válce v Asii. Vítězství Harrisové znamená kontinuitu, nikoli změnu. Její tábor se tím netajíČesky.

Pokud se Trump stane prvním šéfem vlády od dob Grovera Clevelanda, který vyhrál po přerušeném funkční období, může být jeho politika podobná, navzdory nářkům, které se ozývají z obvyklých kruhů. Koneckonců, teprve minulý týden Trump Hughu Hewittovi řekl, že jsou neoconi jako Tom Cotton a Mike Pompeo na jeho užším seznamu kandidátů na ministra obrany. Ti, kdo očekávají nové myšlení a nové způsoby řešení, by se měli připravit na zklamání.

Problém tedy dalece přesahuje silné a slabé stránky toho či onoho prezidentského kandidáta. Problémem je samotný zahraničně-politický establishment, který slouží jedinému zastřešujícímu účelu: hlídat parametry přijatelného a vyslovitelného, aby země jako celek nepochopila, co se v jejím jménu děje. Jinými slovy, americký zahraničně-politický establishment stál a stále stojí v čele desetiletí trvajícího tréninku mlžení.

Jako takový je tento establishment nesmiřitelně nepřátelský vůči pravdě.

Jsou věci, které se nesmí říkat, věci, které se nesmí přiznat. Například nesmíme přiznat, že naše intervence na Blízkém východě za poslední čtvrtstoletí vedlyČesky k úmrtí téměř milionu lidí. Nesmí se říkat, že současný prezident a jeho pomocníci, včetně ministra zahraničí, ministra obrany a poradce pro národní bezpečnost, umožnili povražděníČesky desítek tisíc (možná stovek tisícČesky) civilistů, aby nezákonnou a brutální vojenskou okupaci jednoho z našich „spojenců“ prodloužili. (Nikdy také nesmí být řečeno, že mezi námi a naším uctívaným „spojencem“ žádná spojenecká smlouva neexistuje.) Nesmí být řečeno, že našimi nejnovějšími a nejbližšími „spojenci“ ve východní Evropě jsou hrdí dědicovéČesky etnonacionalistů z druhé světové války, kteří patřili k nejnadšenějším komplicům Třetí říše a kteří ještě v roce 2014 prováděli pogromy, při nichž zaživa upalovali své politické odpůrceČesky. Neodvažujeme se ani zmínit, že vůdce tohoto nového spojence – oslavovaného a oslavovaného jako reinkarnace Churchilla – zrušilČesky ne méně než jedenáct politických stran i řadu opozičních médií. Takové nepříjemnosti se z příběhu vynechávají, aby to vypadalo, že my (a naši svatí „spojenci“) jsme vždy a všude na straně andělů.

Chtělo by se věřit, že taková situace není dlouhodobě udržitelná. Mám však podezření, že je tomu právě naopak. A jedním z důvodů, proč je zahraničně-politický establishment tak nenapadnutelný, je to, že militarismus se do amerického života – do našich církvíČesky, do zábavního průmysluČesky, do profesionálního sportuČesky – vžil do té míry, že nikdo ani nemrkne okem, když například bezpilotní americký dron odstřelí svatebčanyČesky. Takové věci jsou odsouvány do kategorie „nehod“ nebo „válečných omylů“. Lepší je otočit list a jít dál.

Znepokojivé je, že nesmělý a zcela izolovaný klub realistů, zdrženlivců a odpůrců intervencí zde ve Washingtonu si zřejmě nepřeje nic jiného než být zahraničně-politickým establishmentem kooptován. Upřednostňují konformitu před zásadami a stále stejné tváře a jména prosazují tytéž myšlenky. Stává se z toho svět, v němž jsou odměňováni ti, kdo papouškují názory establishmentu, zatímco ti, kdo to nedělají, jako například vědec a přispěvatel časopisu The American Conservative Ted Galen Carpenter, jsou marginalizováni. Zdá se, že ti, kdo v tomto světě drží v rukou peněženku a rozdávají pracovní místa a stipendia, si neuvědomují, že vytvářejí stejnou zvrácenou motivační strukturu, jaká panuje ve zbytku Washingtonu, ale ani jim to nevadí.

Přitom právě současný establishment je příčinou této hniloby. A v příštích letech nedojde ani k jeho svržení, ani k jeho vyhnání. Vše naopak nasvědčuje tomu, že se ještě více upevní, ať už bude úterní výsledek jakýkoli.

Zpět na obsah

Analýzu Here’s How America Became Unburdened By What Has Been zveřejnil Andrew Korybko na svém Substacku 6. listopadu 2024

Jak se Amerika zbavila zátěže toho, co bylo

Trump právě porazil Kamalu navzdory hrozivé přesile, která stála proti němu. Přežil dva pokusyČesky o atentátČesky, odolal vládním zákonům a je na dobré cestěČesky zajistit si podporu lidu, i když tradiční média plně podporovala jeho oponentku. Když už o ní mluvíme, je nechvalně známá tím, jak opakuje svou frázi, že se Amerika „nezatíží tím, co bylo“, čímž míní překonání Trumpovy éry. Je ironií, že ji země právě obešla, a stalo se to takto:

———-

1. „Je to ekonomika, hlupáku!“

S odkazem na nejdůležitější volební otázku pro většinu Američanů razil tuto skvělou frázi demokratický poradce James Carville. Platí dodnes, protože většina země je na tom po čtyřech letech vlády Biden-Harris hůře než po Trumpově prvním funkčním období. Nezáleží na tom, jaké jsou k tomu důvody, protože takový vývoj silně působí proti zavedeným strukturám. Američané proto hlasovali pro obnovení zlaté Trumpovy ekonomiky.

2. Imigrace, legální i ilegální, se vymkla kontrole

Imigrace je vždy horkým tématem, ale během těchto voleb tomu tak bylo o to více kvůli bezprecedentnímu přílivuČesky nelegálních přistěhovalců, kteří do země za Bidena proudili, a šířícím se zprávám o vládou přivezených legálních haitských imigrantech, kteří v Ohiu požírali domácí mazlíčky. Trump se zavázal, že proti ilegální části zasáhne a ty, kteří přijdou do země legálními kanály, důkladněji prověří, aby zajistil, že se asimilují a integrují. Takový přístup je u Američanů velmi oblíbený.

3. Lidé se bojí třetí světové války

Američané se nikdy nebáli třetí světové války tak jako nyní. Zástupná válkaČesky NATO – RuskoČesky na UkrajiněČesky a izraelsko-íránské údery tam a zpětČesky, z nichž každý má potenciál proměnit se ve spirálu apokalypsy v nejhorším scénáři, byly za Trumpa nemyslitelné. Slíbil, že pokud bude znovu zvolen, udělá maximum pro nastolení míru v Evropě a na Blízkém východě, zatímco Kamala slíbila více stejné politiky, která svět přivedla na pokraj války. Hlas pro Trumpa se proto stal hlasem pro mír.

4. Mediální pomluvy Trumpa už nefungují

Posledních osm a půl roku očerňování Trumpa tradičními médii už u voličů nemá takový účinek jako dřívější manipulace jeho vnímání a stalo se dokonce kontraproduktivním. Čím více Trumpa obviňují, že je „nacista“ či cokoli jiného, ​​tím méně to lidi zajímá. Jejich zástupné celebrity jsou stejně špatné a někteří, jako Mark Cuban, zasadili jejich věci silnou ránu, když zaútočil na Trumpovy příznivkyněČesky v tom, co lze považovat za letošní „říjnové překvapení“.

5. Musk obnovil svobodu projevu online

Všechny předchozí body jsou důležité, ale nevedly by k Trumpovu vítězství, kdyby Elon Musk koupí Twitteru neobnovil svobodu projevu online. Američané pak mohli sdílet zprávy o volbách beze strachu z cenzury, což jim ukázalo, že nejsou sami, kdo nepravdivá tvrzení Bidenovy administrativy a tradičních médií zpochybňuje. Ti dva byli odhalováni v reálném čase. Nebýt Muska, jejich lži by se šířily bez zpochybnění, což by pravděpodobně průběh voleb změnilo.

6. Musk, RFK a Tulsi[1] udělali odvrácení se od demokratů cool

Musk, RFK a Tulsi Gabbard jsou bývalí demokraté, kteří ze strany odešli na protest proti tomu, čím se stala, totiž radikálním liberálněČesky – globalistickýmČesky ideologickým hnutím, které se od svých domnělých kořenů v dělnické třídě totálně odtrhlo. Všichni se nakonec shromáždili za Trumpem, což způsobilo, že stranu opouštěli i další demokraté a pomohlo mu to získat část nezávislých voličů, kteří mu dopomohli přes okraj v klíčových swingových státech. Nebýt této koalice jednoty, nemohl by vyhrát.

7. Amišové & Poláci pomohli Trumpovu tažení v Pensylvánii

Keystone State se tentokrát stal klíčem k Trumpovu vítězství a za to vděčí AmišůmČesky[2] a PolákůmČesky. Scott PreslerČesky, bývalý předseda Gays forTrump, sehrál nepostradatelnou roli v mobilizaci prvních, zatímco Posobiec Brothers (populární konzervativní komentátoři Jack a jeho bratr Kevin) ve svém domovském státě rekrutovali své spoluetnické kolegy z druhých. Kombinace těchto dvou, jak skupin, tak aktivistů, tam Trumpovo vítězství zaručila.

8. Rozdíl způsobila republikánské kampaň GOTV

Republikáni byli odhodláni učinit Trumpův náskok „příliš velkým, než aby se dal zmanipulovat“, když se přesvědčili, že během posledních voleb byl o své právoplatné druhé funkční období podveden. Za tím účelem přijali předčasné hlasování a sbírali hlasovací lístky stejně horlivě jako jejich demokratičtí rivalové před čtyřmi lety, protože věděli, že se počítá doslova každý hlas, a nechtěli ani jeden ztratit. To změnilo vše tím, že to preventivně odvrátilo spekulativní scénáře, podle kterých by mohl být Trump podveden znovu.

9. Potraty už v prezidentských volbách nejsou tématem

Po zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu Roe vs. Wade v polovině roku 2022 se z potratů stala otázka legislativy jednotlivých států, což vzalo vítr z plachet jejich bývalým federálním zastáncům, čímž se pro demokraty stalo mnohem obtížnější než předtím, obrátit proti republikánskému kandidátovi ženy. Ač se o to pokoušeli, už to netáhlo a to Trumpovi pomohlo dostat se vpřed. Strana tak dlouho spoléhala na potraty, že teď neví, co dělat, když to na prezidentské úrovni už není aktuální.

10. Walz byl jedním z nejhorších kandidátů na viceprezidenta, jaké si lze představit

Kamala by mohla mít šanci, kdyby si namísto guvernéra Minnesoty Tima Walze vybrala za svého kandidáta guvernéra Pennsylvánie Joshe Shapira, ale ten je Žid s vazbami na IDF, takže se obávala, že kdyby si ho vybrala, ztratila by hlasy muslimů na Středozápadě. To byla chyba, protože Walz byl jedním z nejhorších VP, jaké si lze představit, a JD Vance ho během jejich debaty pořádně semlel. Většina Američanů pak nechtěla, aby byl Walz jeden jediný krok od prezidentského úřadu.

———-

Trumpův příběh politického comebacku je jedním z historických příběhů o zdánlivě neporazitelných přesilách, které lze porazit. Kombinace mistrovské kampaně, Muskovy koupě Twitteru a pravděpodobně zásahu božské prozřetelnosti se během léta spojily, aby to umožnily. Amerika se nyní skutečně zbavila zátěže toho, co bylo, co poslední čtyři roky za plného odporu vůči demokratům rozhodně odmítala. Nyní je na Trumpovi, aby konečně splnil svůj slib „Udělat Ameriku znovu skvělou“.

Zpět na obsah

Analýzu Tarika Cyrila Amara Here’s why Trump won the election, and what he may do now publikoval na server RT 6. listopadu 2024

Proč Trump vyhrál volby a co může udělat teď

Donald Trump vyhrál volby v USA. Poté, kdy v letech 2017 až 2021 působil jako 45. prezident, bude nyní 47. Svou oponentku Kamalu Harris nejen porazil, ale přímo zničil. Byla tak zdrcená, že své příznivce na tradičním volebním večírku ani neoslovila a místo toho – hezčí slova pro to opravdu není – se odplížila.

Trump mezitím své vítězství vyhlásil a svým voličům řekl, že se – a on, samozřejmě – „zapsali do historie“. V tom má velmi pravděpodobně pravdu.

Zatímco rétorika o „nejdůležitějších volbách v našem životě“ byla pro účely předvolební kampaně silně nadužívána, v tomto případě je Trumpovo druhé vítězství skutečně výjimečné. Skutečnost, že je prvním prezidentem od 80. let 19. století, který vyhrál druhý mandát poté, kdy byl mimo úřad, je to nejmenší. Takové drobnosti budou tvořit dobré otázky v televizních show. Ale to, co mění Donaldův – jak se mu napůl láskyplně říkalo, když byl ještě obecně mylně považován za šaška – návrat v historickou událost, je to, že k němu dochází ve velmi zvláštní chvíli.

Jsme svědky úpadku a pádu přinejmenším americké nadvlády a možná i amerického zřízení, jak ho známe. Zároveň vzniká multipolární světový řád. Právě na tomto pozadí historické změny musíme Trumpův fenomén chápat.

A je to velký Fenomén (s velkým „F“). O tom není pochyb. Pro ujasnění: nemám k Trumpově politice téměř žádné sympatie; a protože jsem socialista, je velmi nepravděpodobné, že by on měl nějaké pro mě. Kdo však stále popírá fakt, že ten neotesaný a tvrdohlavý realitní miliardář a bývalá hvězda televizní reality show je rozený politik s vynikajícími schopnostmi, je hlupák. Díky tomuto daru není Trump ani dobrý, ani špatný; jednoduše to jen znamená, že jeho dopad bude i nadále masivní.

Pokud jde o minulost, možná jsme si už na Trumpa příliš zvykli a je pro nás těžké si vzpomenout, jak senzační jeho trajektorie byla. Pro připomenutí velmi stručné shrnutí: Od roku 2011 pronikl z okraje do politického systému USA a vnutil se jeho tradičním elitám. Katalyzoval transformaci systému a elit, nejen, ale především jejich (velmi) pravicové sekce, Republikánské strany, na svou osobní sféru.

Vydržel v úřadu celé funkční období – což mnozí předpovídali, že se nestane – proti obrovskému odporu médií a hlubokého státu (včetně masové idiocie protiruské zuřivosti  “Russiagate”[1]). A nyní „dvakrát obviněný polovyvrhel“ z roku 2021 předvedl impozantní comeback proti ještě většímu počtu stejného, tentokrát kombinovaného s pokusy o atentát a využívání zákona jako zbraně, včetně obvinění z těžkých zločinů, která se ukázala jako nepodložená (až na to, že pomohly mobilizovat jeho základnu a dárce).

Nemusíte mít toho chlapa rádi ani ho obdivovat, abyste zaznamenali prostý fakt, že výše uvedené je projevem velmi neobvyklého politického talentu, protože takové jenom štěstí nikdo nemá.

A vše nasvědčuje, že Trump ještě zdaleka neskončil. Protože, nenechte se mýlit, nekandidoval na prezidenta znovu jen aby se pomstil za porážku v roce 2020 a následné pronásledování. Je to učebnicový narcista a na čirém potěšení z toho, že to všem dává najevo, mu určitě záleží. Ale to stále není nic víc než ta zábavná část.

Za ní leží téměř mesiášská vůle zásadně změnit USA, politicky a kulturně (v nejširším slova smyslu), včetně jejich vztahů ke zbytku světa. Jak daleko Trump s touto agendou dojde? Trumpismus je jistě mnohem organizovanějšíČesky, jak tentokrát s nechutí uznává nepřátelský Economist. Nakonec však ukáže čas. Jisté je, že to Trump zkusí, protože není z těch, kdo by usnuli na vavřínech.

Než se podrobněji podíváme na to, co může udělat, je na místě pár slov o příčinách jeho triumfu a jeho druhého zničujícího ponížení demokratů. Někdo si možná vzpomene na vzácné předpovědi učiněné v roce 2021 – jednu od tohoto autora, jak už to tak bývá –, že by se Bidenovo předsednictví mohlo snadno proměnit v dokonalý odrazový můstek pro Trumpovu pomstu.

Jiný se bude držet toho, co je zřejmé: vysilující zestárnutí prezidenta Joea Bidena a nestydaté, stejně jako hloupé, lhaní o tom; zápach, který vydávali Bidenové jako klan chtivý vlivu a toužící po moci; tvrdohlavý pochod pošetilosti hluboko do bažiny prohrané, marnotratné zástupné války proti Rusku prostřednictvím Ukrajiny; jasné a často bezostyšné zanedbávání zájmů a životů obyčejných Američanů; špinavé dosazení na poslední chvíli kandidátky viceprezidentky Kamaly Harris do čela, kariéristky, která nikdy nevyhrála primárky a nabídla bizarní směs toho, co někdy vypadalo jako poněkud hmotně vylepšená „radost“ a trapně prázdné rétorické žvásty, americké standardy; její transparentně krátkozraký a bolestně zoufalý posun doprava, lanaření neokonzervativních pasiv, jako jsou Cheneyové, a jejich záměnu za aktiva.

A to vše zastiňující napomáhání – faktické spolupachatelství – izraelským zločinům, včetně genocidy a všem válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, které kdy byly kodifikovány, jako součást administrativy „Genocidy“ Joe Bidena.

I když Harris a její demokraté prohráli z mnohem více důvodů než ze všech těch výše uvedených, je v otázce genocidy něco zvláštního. Z morálního i politického hlediska je to úleva, že ti, kdo se na těchto zločinech podíleli, alespoň prohráli volby. Malé, příliš malé vítězství ve velmi temném světě, ale pořád lepší, než kdyby nepocítili vůbec žádné následky.

Jejich okázalé přehlížení amerických voličů palestinského či obecně arabského původu navíc nemuselo být pro výsledek voleb kvantitativně rozhodující. Ale jejich bezohledné urážení, jako bizarním ztotožňováním „problému“ genocidy v Gaze s problémem cen potravin Harrisovou, roli hrálo. A to je samo o sobě historickým faktem.

Jak vysoce vnímavý odborník na Blízký východ Mouin Rabbani poznamenal na X, bylo to „poprvé v moderní americké historii“, kdy se „opovržení a pohrdání Araby a démonizace Palestinců ukázaly ve volební strategii spíše jako prohra než jako výhra“.

Ve hře je skutečně ještě větší posun. Jednou ze zásadních změn, kterými USA na domácím trhu procházejí, je, slovy nedávného článku ve Foreign Affairs. „pokračující přechod země od společnosti bílé většiny ke společnosti bílé menšiny„. Z tohoto pohledu je politická sebevražednost urážek demokratů vůči arabsko-americkým občanům předzvěstí budoucnosti, ve které pro udržení se u moci už nebude stačit uspokojit izraelskou lobby. Ve skutečnosti to bude vyžadovat konfrontaci s ní.

Ale zpět k Trumpovi. Je-li pravda, že nejintenzivnější trumpismus – nejlepší, nejhorší? to přenechávám na vašich individuálních preferencích – teprve přijde, jak by mohl vypadat? Zjednodušme si věci tím, že se zeptáme, kde jeho druhé volební období pravděpodobně přinese změnu a kde ne.

Pro začátek, co se nezmění ? Ať je Trump jakýkoli – fašista? nacionalistický izolacionista? populista? vlastenecký konzervativec? – není demokrat (s malým „d“). Jeho instinkty se jasně přiklánějí k autoritářství. Přesto není třeba ronit krokodýlí slzy, protože bez ohledu na jejich sebeidealizaci a propagandu, USA samozřejmě nejsou demokracie, ale oligarchie s autoritářskými sklony. Je to krutá, ale elementární pravda: nemůžete ztratit – nebo, když na to přijde, bránit – demokracii, kterou nemáte. V tomto ohledu je Trump, ať se nám to líbí nebo ne, americký jako jablečný koláč a jeho vláda v tom nebude mít zásadní vliv.

Další věcí, u které je, jak vidíme, extrémně nepravděpodobné, že by se změnila, je politicky šíleně sebepoškozující i zlý – ano, „zlo“ je to slovo – závazek amerického establishmentu vůči Izraeli. Trump alespoň poskytl žádný podstatný důvod k pochybnostem, že se také plánuje bezpodmínečně podřídit genocidnímu sionistickému státu apartheidu. Je pravda, že v posledních dnech kampaně náhle naznačil určitou nejednoznačnost a demonstrativně naslouchal americkým kritikům IzraeleČesky způsobem, který jeho demokratičtí oponenti stejně demonstrativně nedělali. Přesto to možná nebylo nic jiného než taktika, cynický tah, jak využít slabosti svých soupeřů. Záznam z jeho prvního úřadu každopádně kritikům ani obětem Izraele žádnou naději nenabízíČesky.

Zbožné přání je vlakem do záhuby. Stačí se podívat na EU a NATO a jejich bludy o Rusku (a Ukrajině) a cenu, kterou za ně budou muset zaplatit. A přesto, mohly by existovat důvody k domněnce, že nás Trumpova administrativa může ohledně Izraele překvapit? Ano. Ve skutečnosti jsou tři.

Za prvé, Trump je obecně těžko předvídatelný – a je na to hrdý. Zadruhé, Trump je nacionalista, otrávený náklady na americké imperiální přetěžování – a Izrael je zatraceně drahá položka. Trumpova základna – a on to jistě ví – nezahrnuje pouze křesťanské sionisty, ale také America-Firsters, kteří mají dost když ne izraelských zločinů, tak jeho neúnavného vraždění. Zatřetí, Trump je, jak je často zmiňováno, vysoce transakční, což je luxusní výraz pro tvrzení, že je schopen posoudit protihodnotu, což, když o tom tak přemýšlím, není u politika tak špatná vlastnost. Pokud by Írán získal jaderné zbraně a – to je zásadní – prostředky k jejich doručení do vlasti amerického impéria, mohl(!) by Trump začít považovat Izrael spíše za strategickou zátěž než za aktivum.

Což nás přivádí k jednomu z prvních lakmusových papírků nadcházejícího Trumpova prezidentství. Izraelské vedení by si nepřálo nic lepšího než USA, které jménem Izraele povedou další šílenou válku na Blízkém východě, tentokrát samozřejmě proti Íránu. Klíčovou otázkou je, zda to Trump udělá.

Odpověď může být mnohem těžší, než se zdá. Je pravda, že Trump bere z protiíránské propagandy to nejhorší a své první funkční období věnoval kampani „maximálního nátlaku“Česky proti Teheránu, včetně naprosto zločinného a ustrašeně zbabělého – v americkém stylu – atentátu na íránského generála Qassema Soleimaniho, muže, který pro porážku metly ISIS udělal víc než kterýkoli jiný vůdce. Íránci mají dobré důvody k velkým obavám.

Pustí se ale Trump do další velké války jen proto, aby si znovu zavázal Izrael a jeho americké neokonzervativní spojence? To je skutečná otázka. A v tom se jeho nacionalismus a jeho pragmatismus – nebo oportunismus, chcete-li méně laskavý výraz – mohou pevrátit na druhou stranu. Doufejme v to. Dokud nebude mít Írán jaderné zbraně, které Ameriku účinně odradí, můžeme doufat, že kdokoli bude ve Washingtonu vládnout, bude váhat už jen proto, že rozsáhlá válka je riskantní.

S Čínou se věci zdají být ještě jasnější. Čínská měna a akciové trhy v reakci na Trumpovo vítězství z dobrého důvodu klesly. Pokud existuje něco, co je na Trumpově politické známce stabilní, pak je to jestřábí politika vůči Pekingu. Zdá se, že bývalý a příští prezident jsou nastaveni na cestu konfrontace s Čínou coby oblíbeným nepřítelem Washingtonu. Zde však klíčová otázka nezní jestli, ale jak. Na rozdíl od svých demokratických odpůrců je u Trumpa pravděpodobnější, že svůj útok na Čínu povede čistě jako ekonomickou válku. Hrozba vojenské konfrontace, zejména kvůli Tchaj-wanu, se s ním může ve skutečnosti snižovat. Dobrá zpráva? Sotva. Může být ještě horší? Rozhodně.

A pak je tu samozřejmě Rusko. Trump není ruský agent. Biden mohl být Ukrajinec a Izraelec. Blinken rozhodně pracuje více pro Izrael než pro USA. Ale to je jiná věc a také špinavá voda pod zchátralým můstkem.

Přesto Trump vždy dokázal být nehysterický ohledně Ruska, které je v oblasti politiky USA v dnešní době vzácnou supervelmocí. Nějaká forma sblížení mezi USA a Ruskem je nyní téměř nevyhnutelná. Ale bude záležet na Washingtonu, jakou bude mít podobu, jak daleko dojde a jak produktivní bude – protože Moskva už nic zadarmo nedá. Ty dny jsou opravdu pryč.

Rusko krvácelo – hojně – při odrážení pokusu Západu pod vedením USA o jeho degradaci do bezvýznamnosti. Aby vztah napravil, bude pro to Trump muset nabídnout skutečné ústupky. Hloupé fantazie o roštěpení de facto čínsko-ruské aliance budou muset být opuštěny. A pokud toho USA moc nezmohou, pak se ocitnou bez nikoho, s kým by si mohly promluvit.

V konečné analýze je však pravděpodobnější, že USA pod Trumpem najdou s Ruskem pod Putinem společný, rozumný jazyk. A to bude pro lidstvo dobré. Samozřejmě kromě „elit“ EU, Kanady, Japonska a dalších míst Spojenými státy důkladně vazalizovaných. Velmi snadno se mohou ocitnout zamrzlí v tom nejhorším ze všech světů – ve stále hloupé opozici vůči Rusku (a Číně), zároveň opuštění USA. Bude to chladné, smutné a osamělé místo pobytu. Snad spolu se symbolickým pozůstatkem NATO. Doufejme v to nejlepší.

Zpět na obsah