Studie prof. Johna J. Mearsheimera vyšla na John’s Substack 23. června 2023

Tento dokument zkoumá pravděpodobný vývoj ukrajinské války1.

Budu se zabývat dvěma hlavními otázkami.

Za prvé, je možná smysluplná mírová dohoda? Moje odpověď je, že ne. Nyní jsme ve válce, kde se obě strany – Ukrajina a Západ na jedné straně a Rusko na straně druhé – navzájem vnímají jako existenční hrozbu, kterou je třeba porazit. Vzhledem k maximalistickým cílům všude kolem je téměř nemožné dosáhnout funkční mírové smlouvy. Navíc mezi oběma stranami panují nesmiřitelné rozdíly ohledně území a vztahu Ukrajiny se Západem. Nejlepším možným výsledkem je zmrazený konflikt, který se může snadno změnit v horkou válku. Nejhorším možným výsledkem je jaderná válka, která je nepravděpodobná, ale nelze ji vyloučit.

Za druhé, která strana pravděpodobně vyhraje válku? Rusko nakonec válku vyhraje, i když rozhodně neporazí Ukrajinu. Jinými slovy, nechystá se dobýt celou Ukrajinu, což je nutné k dosažení tří cílů Moskvy: svržení režimu, demilitarizace země a přerušení bezpečnostních vazeb Kyjeva se Západem. Ale skončí to anektováním velké části ukrajinského území a zároveň promění Ukrajinu v nefunkční státní torzo. Jinými slovy, Rusko získá ošklivé vítězství.

Než se budu přímo věnovat těmto otázkám, jsou na místě tři předběžné body. Zaprvé, pokouším se předpovídat budoucnost, což není snadné, vzhledem k tomu, že žijeme v nejistém světě. Netvrdím tedy, že mám pravdu; ve skutečnosti se některá z mých tvrzení mohou ukázat jako mylná. Zadruhé, neříkám, co bych si přál, aby se stalo. Nefandím jedné ani druhé straně. Jednoduše vám říkám, co si myslím, že se stane, až válka pokročí. A konečně, neospravedlňuji ruské chování ani činy kteréhokoli ze států zapojených do konfliktu. Jejich činy pouze vysvětluji.

Nyní přejdu k podstatě.

Kde jsme dnes

Abychom pochopili, kam ukrajinská válka směřuje, je nutné nejprve zhodnotit současnou situaci. Je důležité vědět, jak tři hlavní aktéři – Rusko, Ukrajina a Západ – přemýšlejí o ohrožení svého prostředí a koncipují své cíle. Když ale mluvíme o Západu, mluvíme hlavně o Spojených státech, protože, pokud jde o Ukrajinu, přebírají jejich evropští spojenci rozkazy Washingtonu. Je také nezbytné porozumět současné situaci na bojišti. Dovolte mi začít s rizikovým prostředím Ruska a jeho cíli.

Oblast ruských rizik

Od dubna 2008 je jasné, že ruští lídři napříč všemi skupinami vnímají snahy Západu přivést Ukrajinu do NATO a udělat z ní západní opevnění na ruských hranicích jako existenční hrozbu. Prezident Putin a jeho důstojníci to skutečně opakovaně zdůrazňovali v měsících před ruskou invazí, kdy jim začínalo být jasné, že Ukrajina je téměř de facto členem NATO2.

Od začátku války 24. února 2022 přidal Západ k této existenční hrozbě další vrstvu tím, že přijal nový soubor cílů, které ruští vůdci nemohou jinak než považovat za extrémně ohrožující. Níže řeknu více o západních cílech, ale postačí, když zde řeknu, že Západ je odhodlán Rusko porazit a vyřadit ho z řad velmocí, ne-li způsobit změnu režimu nebo dokonce přimět Rusko, aby se rozpadlo jako Sovětský svaz v roce 1991.

Ve velkém projevu, který Putin pronesl letos v únoru (2023), zdůraznil, že Západ je pro Rusko smrtelnou hrozbou. Během let, které následovaly po rozpadu Sovětského svazu, řekl, Západ se nikdy nepřestal pokoušet podnítit postsovětské státy, a co je nejdůležitější, Rusko jako největší přežívající část našeho historického státu dorazit. Povzbuzovali mezinárodní teroristy, aby na nás zaútočili, vyvolávali regionální konflikty podél našich hranic, ignorovali naše zájmy a snažili se omezit a zadusit naši ekonomiku. Dále zdůraznil, že Západní elita se netají svým cílem, kterým je, cituji, ‚strategická porážka Ruska‘. Co to pro nás znamená? To znamená, že nás plánují dorazit jednou provždy. Putin dále řekl: To představuje existenční hrozbu pro naši zemi3. Ruští vůdci považují za hrozbu pro Rusko také režim v Kyjevě, nejen proto, že je úzce spjat se Západem, ale také proto, že jej považují za potomka fašistických ukrajinských sil, které za druhé světové války bojovaly po boku nacistického Německa proti Sovětskému svazu.4

Ruské cíle

Rusko tuto válku vyhrát musí, neboť je přesvědčené, že čelí hrozbě přežití. Jak ale vypadá vítězství? Ideálním výsledkem před začátkem války v únoru 2022 bylo proměnit Ukrajinu v neutrální stát a ukončit občanskou válku na Donbasu, která postavila ukrajinskou vládu proti etnickým Rusům a rusky mluvícím občanům, kteří pro svůj region požadovali větší autonomii, ne-li nezávislost. Zdá se, že tyto cíle byly během prvního měsíce války stále reálné a skutečně byly v březnu 2022 základem jednání v Istanbulu mezi Kyjevem a Moskvou5. Ale dohoda, která by naplnila cíle Ruska, už není v plánu. Ukrajina a NATO jsou pro dohlednou dobu úzce propojené a nikdo z nich není ochoten připustit ukrajinskou neutralitu. Navíc, režim v Kyjevě je pro ruské vůdce prokletý a chtějí, aby byl odstraněn. Nemluví pouze o denacifikaci Ukrajiny, ale také o její demilitarizaci, což jsou dva cíle, které by pravděpodobně vyžadovaly dobytí celé Ukrajiny, přinucení jejích vojenských sil ke kapitulaci a nastolení Moskvě přátelského režimu v Kyjevě6.

K rozhodujícímu vítězství tohoto druhu pravděpodobně z různých důvodů nedojde. Ruská armáda není dostatečně velká na takový úkol, který by si pravděpodobně vyžádal minimálně dva miliony mužů7.

Stávající ruská armáda má skutečně potíže dobýt celý Donbas. Západ by navíc vynaložil obrovské úsilí, aby zabránil Rusku ovládnout celou Ukrajinu. A nakonec by Rusové obsadili obrovské území, které je hustě osídleno etnickými Ukrajinci, kteří Rusy nenávidí a okupaci by se zuřivě bránili. Pokus dobýt celou Ukrajinu a podřídit ji vůli Moskvy by jistě skončil katastrofou.

Pomineme-li rétoriku o denacifikaci a demilitarizaci Ukrajiny, konkrétní cíle Ruska zahrnují dobytí a anektování velké části ukrajinského území a zároveň proměnu Ukrajiny v nefunkční torzo. Schopnost Ukrajiny vést válku proti Rusku by tak byla značně omezena a bylo by nepravděpodobné, že by se kvalifikovala pro členství v EU nebo NATO. Rozbitá Ukrajina by navíc byla obzvláště zranitelná vůči ruským zásahům do její vnitřní politiky. Ukrajina by zkrátka nebyla západní baštou na ruských hranicích.

Jak by nefunkční ukrajinské torzo vypadalo? Moskva oficiálně anektovala Krym a čtyři další ukrajinské oblasti – Doněckou, Chersonskou, Luhanskou a Záporožskou – které dohromady představují asi 23 procent celkového území Ukrajiny před vypuknutím krize v únoru 2014. Ruští vůdci zdůraznili, že nemají v úmyslu se vzdát území, z nichž některé Rusko ještě zcela neovládá. Ve skutečnosti existuje důvod se domnívat, že Rusko anektuje další ukrajinská území, pokud bude mít vojenskou kapacitu, aby toho dosáhlo za rozumnou cenu. Těžko však říci, kolik dalšího ukrajinského území se Moskva bude snažit anektovat, jak jasně říká sám Putin8.

Ruské myšlení bude pravděpodobně ovlivněno třemi faktory. Moskva má silnou motivaci dobýt a trvale připojit ukrajinská území, které jsou hustě osídleny etnickými Rusy a rusky mluvícím obyvatelstvem. Bude je chtít chránit před ukrajinskou vládou – která se stala nepřátelskou vůči všemu ruskému – a zajistit, aby nikde na Ukrajině neproběhla občanská válka jako ta, která se odehrála na Donbasu mezi únorem 2014 a únorem 2022. Rusko se časem bude chtít vyhnout kontrole nad územím osídleným z velké části nepřátelskými etnickými Ukrajinci, což další ruskou expanzi výrazně omezuje. A konečně, přeměna Ukrajiny v nefunkční torzo bude vyžadovat, aby Moskva zabrala podstatnou část ukrajinského území, aby byla v dobré pozici, kdy může způsobit značné škody její ekonomice.

Tyto tři faktory naznačují, že Rusko se pravděpodobně pokusí anektovat čtyři oblasti – Dněpropetrovsk, Charkov, Mykolajiv a Oděsu – které západně sousedí se čtyřmi oblastmi, které již anektovalo – Doněckem, Chersonem, Luhanskem a Záporožím. Pokud by k tomu došlo, Rusko by ovládalo přibližně 43 procent území Ukrajiny před rokem 20149.

Dmitri Trenin, přední ruský stratég, odhaduje, že se ruští vůdci budou snažit zabrat ještě více ukrajinského území – tlačit na západ na severní Ukrajině k řece Dněpr a zabrat část Kyjeva, která leží na východním břehu této řeky. Píše, že logickým dalším krokem po zabrání celé Ukrajiny od Charkova k Oděse by bylo rozšíření ruské kontroly na celou Ukrajinu východně od řeky Dněpr, včetně části Kyjeva, která leží na východním břehu této řeky. Pokud by k tomu došlo, ukrajinský stát by se zmenšil a zahrnoval by pouze centrální a západní regiony země10.

Oblast západních rizik

Dnes je to sotva uvěřitelné, ale před vypuknutím ukrajinské krize v únoru 2014 západní lídři nepovažovali Rusko za bezpečnostní hrozbu. Vedoucí představitelé NATO například na summitu aliance v roce 2010 v Lisabonu hovořili s ruským prezidentem o nové fázi spolupráce směrem ke skutečnému strategickému partnerství11.

Není překvapením, že rozšíření NATO před rokem 2014 nebylo z hlediska zadržování nebezpečného Ruska oprávněné. Ve skutečnosti to byla ruská slabost, která umožnila Západu vnutit Moskvě první dvě tranše rozšiřování NATO v letech 1999 a 2004 a poté umožnila administrativě George W. Bushe v roce 2008 uvěřit, že Rusko lze donutit, aby akceptovalo přijetí Gruzie a Ukrajiny do aliance. Tento předpoklad se ale ukázal jako mylný, a když v roce 2014 vypukla ukrajinská krize, Západ najednou začal vykreslovat Rusko jako nebezpečného nepřítele, kterého je třeba zadržet, ne-li oslabit12.

Od začátku války v únoru 2022 se vnímání Ruska ze strany Západu neustále stupňovalo až do bodu, kdy se zdá, že je nyní Moskva považována za existenční hrozbu. Spojené státy a jejich spojenci v NATO jsou do války Ukrajiny proti Rusku hluboce zapojeni. Ve skutečnosti dělají všechno kromě mačkání spouště a tlačítek13.

Navíc dali jasně najevo svůj jednoznačný závazek vyhrát válku a zachovat suverenitu Ukrajiny. Prohra ve válce by tedy měla pro Washington a NATO nesmírně negativní důsledky. Reputace americké kompetentnosti a spolehlivosti by byla těžce poškozena, což by ovlivnilo způsob, jakým její spojenci i její protivníci – zejména Čína – se Spojenými státy jednají. Navíc prakticky každá evropská země v NATO věří, že aliance je nenahraditelným bezpečnostním deštníkem. Možnost, že by mohlo být vážně poškozeno – možná dokonce zničeno – pokud Rusko na Ukrajině vyhraje, je mezi jeho členy důvodem k hlubokému znepokojení.

Západní vůdci navíc často líčí válku na Ukrajině jako nedílnou součást většího globálního boje mezi autokracií a demokracií, který je ve svém jádru manicheismus. Kromě toho se tvrdí, že budoucnost posvátného mezinárodního řádu založeného na pravidlech závisí na převaze proti Rusku. Jak řekl král Karel letos v březnu (2023), Bezpečnost Evropy i naše demokratické hodnoty jsou ohroženy14.

Podobně rezoluce představená v Kongresu USA v dubnu prohlašuje: Zájmy Spojených států, evropská bezpečnost a věc mezinárodního míru závisí na… ukrajinském vítězství15.

Nedávný článek v The Washington Post vystihuje, jak Západ zachází s Ruskem jako s existenční hrozbou: Vůdci více než 50 dalších zemí podporujících Ukrajinu vyjádřili svou podporu v rámci apokalyptického boje za budoucnost demokracie a mezinárodní vládu zákona proti autokracii a agresi, který si Západ nemůže dovolit prohrát16.

Západní cíle

Jak by tedy mělo být zřejmé, Západ je pevně oddán porážce Ruska. Prezident Biden opakovaně prohlásil, že Spojené státy jdou do této války, aby zvítězily. Ukrajina nikdy nebude vítězstvím Ruska. Musí skončit ruským strategickým selháním. Washington, jak zdůrazňuje, bude bojovat tak dlouho, jak bude třeba17.

Konkrétním cílem je porazit ruskou armádu na Ukrajině – vymazat její územní zisky – a ochromit její ekonomiku smrtícími sankcemi. V případě úspěchu by bylo Rusko vyřazeno z řad velmocí a oslabeno natolik, aby nemohlo hrozit opětovnou invazí na Ukrajinu.18

Západní vůdci mají ještě další cíle, mezi něž patří změna režimu v Moskvě, postavení Putina před soud jako válečného zločince a možné rozdělení Ruska na menší státy.19

Západ zároveň zůstává odhodlán přijmout Ukrajinu do NATO, i když uvnitř aliance panuje neshoda o tom, kdy a jak k tomu dojde.20

Jens Stoltenberg, generální tajemník aliance, řekl na tiskové konferenci v Kyjevě v dubnu (2023), že pozice NATO zůstává nezměněna a že Ukrajina se stane členem aliance. Zároveň zdůraznil, že Prvním krokem k jakémukoli členství Ukrajiny v NATO je zajištění převahy Ukrajiny, a proto USA a jejich partneři poskytli Ukrajině bezprecedentní podporu.21

Vzhledem k těmto cílům je jasné, proč Rusko pohlíží na Západ jako na existenční hrozbu.

Oblast ukrajinských rizik a ukrajinské cíle

Není pochyb o tom, že Ukrajina čelí existenční hrozbě, vzhledem k tomu, že Rusko je odhodláno ji rozdělit a zajistit, aby přežívající torzo bylo nejen ekonomicky slabé, ale nebylo ani de facto, ani de iure členem NATO. Není také pochyb o tom, že Kyjev sdílí cíl Západu porazit a vážně oslabit Rusko, aby mohl získat zpět své ztracené území a udržet ho navždy pod kontrolou Ukrajiny. Jak nedávno řekl prezident Zelenskyj prezidentu Si Ťin-pchingovi: Nemůže existovat mír založený na územních kompromisech.22

Ukrajinští lídři přirozeně zůstávají neochvějně odhodláni vstoupit do EU a NATO a učinit z Ukrajiny nedílnou součást Západu.23

Pokud jde o události na bitevním poli, válka se vyvinula ve válku opotřebovací, kdy se každá strana především snaží druhou stranu vykrvácet, aby ji přiměla ke kapitulaci. Obě se samozřejmě také snaží i o územní zisky, ale oproti oslabení druhé strany je to až druhořadý cíl.

Současné bojiště

Ukrajinská armáda měla ve druhé polovině roku 2022 převahu, což jí umožnilo získat zpět ruská území v Charkovské a Chersonské oblasti. Ale Rusko na tyto porážky reagovalo mobilizací 300 000 dalších vojáků, reorganizací armády, zkrácením frontových linií a poučením se ze svých chyb.24

Těžiště bojů v roce 2023 bylo na východní Ukrajině, především v Doněcké a Záporožské oblasti. Rusové měli letos navrch především díky tomu, že mají podstatnou převahu v dělostřelectvu, které je v opotřebovací válce nejdůležitější zbraní.

Výhoda Moskvy byla evidentní v bitvě o Bachmut, která skončila, když Rusové toto město na konci května (2023) dobyli. Přestože ruským silám trvalo deset měsíců, než kontrolu nad Bakhmutem převzaly, způsobily svým dělostřelectvem ukrajinským silám obrovské ztráty.25

Krátce poté, 4. června, zahájila Ukrajina na více místech v Doněcké a Záporožské oblasti dlouho očekávanou protiofenzívu. Cílem je proniknout ruskými předními obrannými liniemi, zasadit ohromující úder ruským silám a získat zpět podstatnou část ukrajinského území, které je nyní pod ruskou kontrolou. Cílem je v podstatě zopakovat ukrajinské úspěchy v Charkově a Chersonu v roce 2022.

Ukrajinská armáda zatím v dosahování těchto cílů velký pokrok neudělala a namísto toho uvízla ve smrtelných opotřebovacích bitvách s ruskými silami. V roce 2022 byla Ukrajina úspěšná v Charkovském a Chersonském tažení, protože její armáda bojovala v přesile proti přetíženým ruským silám. Dnes tomu tak není: Ukrajina útočí tváří v tvář dobře připraveným liniím ruské obrany. Ale i kdyby ukrajinské síly obranné linie prolomily, ruské jednotky frontu rychle stabilizují a opotřebovací bitvy budou pokračovat.26

Ukrajinci jsou v těchto střetnutích v nevýhodě, protože Rusové mají výraznou palebnou převahu..

Kam směřujeme

Dovolte mi přehodit rychlost, opustit přítomnost a mluvit o budoucnosti, počínaje tím, jak se události na bojišti pravděpodobně vyvinou. Jak již bylo zmíněno, věřím, že Rusko válku vyhraje, což znamená, že nakonec dobude a anektuje značné ukrajinské území, takže Ukrajina zbyde jako nefunkční torzo státu. Pokud mám pravdu, bude to pro Ukrajinu a Západ těžká porážka.

Tento výsledek však také obsahuje jiskru naděje: ruské vítězství výrazně snižuje hrozbu jaderné války, protože jaderná eskalace s největší pravděpodobností nastane, pokud ukrajinské síly budou na bojišti vítězit a bude hrozit, že si vezmou zpět všechna nebo většinu území, která Kyjev s Moskvou prohrál. Ruští vůdci by jistě vážně uvažovali o použití jaderných zbraní k záchraně situace. Samozřejmě, pokud se mýlím v tom, kam válka směřuje a ukrajinská armáda získá převahu a začne tlačit ruské síly na východ, pravděpodobnost použití jaderných zbraní by se tím výrazně zvýšila, což ovšem neznamená, že by bylo jisté.

Na čem spočívá mé tvrzení, že Rusové pravděpodobně vyhrají válku?

Ukrajinská válka, jak bylo zdůrazněno, je opotřebovací válkou, ve které má obsazení a kontrola území druhořadý význam. Cílem opotřebovací války je oslabit síly druhé strany do bodu, kdy buď ukončí boj, nebo je natolik oslabena, že již nemůže bránit sporné území.27

Zvažme rovnováhu odhodlání. Jak bylo uvedeno, jak Rusko, tak Ukrajina věří, že čelí existenční hrozbě, a obě strany jsou přirozeně plně odhodlány válku vyhrát. Proto je těžké vidět v jejich rozhodnutích nějaký smysluplný rozdíl. Pokud jde o velikost populace, Rusko mělo před začátkem války v únoru 2022 výhodu přibližně 3,5:1. Od té doby se poměr znatelně posunul v jeho prospěch. Asi osm milionů Ukrajinců uprchlo ze země, což se od ukrajinské populace odečítá. Zhruba tři miliony těchto emigrantů odešly do Ruska, čímž jeho obyvatelstvo vzrostlo. Na územích, která nyní Rusko ovládá, k tomu žijí pravděpodobně asi čtyři miliony dalších ukrajinských občanů, což dále posouvá populační nerovnováhu ve prospěch Ruska. Spojením těchto čísel získává Rusko výhodu přibližně 5:1.28

A konečně je tu poměr obětí, který je od začátku války v únoru 2022 kontroverzním tématem. Na Ukrajině a na Západě se běžně soudí, že počty obětí na obou stranách jsou buď zhruba stejné, anebo že Rusové utrpěli větší ztráty než Ukrajinci. Šéf ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksij Danilov zachází tak daleko, že tvrdí, že Rusové ztratili v bitvě o Bachmut 7,5 vojáka na každého padlého ukrajinského.29

V opotřebovací válce je dělostřelectvo nejdůležitější zbraní na bojišti. V americké armádě je dělostřelectvo všeobecně známé jako král bitvy, protože je zodpovědné hlavně za zabíjení a zranění bojujících vojáků.30

Na poměru dělostřelectva tedy v opotřebovací válce nesmírně záleží. Téměř podle všeho mají Rusové v dělostřelectvu převahu někde mezi 5:1 až 10:1, což ukrajinskou armádu na bojišti výrazně znevýhodňuje.31

Při zachování parity by se dalo očekávat, že se poměr obětí bude blížit poměru dělostřelectva. Ergo, poměr obětí v řádu 2:1 ve prospěch Ruska je konzervativní odhad.32

Jednou z možných námitek proti mé analýze je tvrzení, že Rusko je v této válce agresorem a že útočník vždy utrpí mnohem vyšší ztráty než obránce, zvláště pokud jsou útočící síly zapojeny do širokých frontálních útoků, o kterých se často říká, že jsou modus operandi ruské armády.33

Koneckonců, útočník je nekrytý a v pohybu, zatímco obránce bojuje hlavně z opevněných pozic, které poskytují značné krytí. Tato logika je základem slavného pravidla 3:1, které říká, že útočící síla potřebuje k vítězství v bitvě alespoň třikrát tolik vojáků než obránce.34

Ale s touto argumentací jsou problémy, když je aplikována na ukrajinskou válku.

Za prvé, nejsou to jen Rusové, kdo v průběhu války zahájil útočné kampaně.35

Ukrajinci skutečně loni zahájili dvě velké ofenzivy, které vedly k široce ohlašovaným vítězstvím: Charkovskou ofenzivu v září 2022 a Chersonskou ofenzivu mezi srpnem a listopadem 2022. Přestože Ukrajinci v obou taženích dosáhli značných územních zisků, ruské dělostřelectvo jim způsobilo těžké ztráty. Ukrajinci 4. června právě zahájili další velkou ofenzívu proti ruským silám, které jsou početnější a mnohem lépe připravené než ty, proti kterým bojovali v Charkově a Chersonu.

Za druhé, rozdíl mezi útočníky a obránci ve velké bitvě obvykle není černobílý. Když jedna armáda zaútočí na druhou, obránce vždy zahájí protiútoky. Jinými slovy, obránce přechází do útoku a útočník do obrany. V průběhu vleklé bitvy je pravděpodobné, že každá strana bude muset hodně útočit a protiútočit a také bránit pevné pozice. Tohle tam a zpět vysvětluje, proč jsou poměry obětí v bitvách občanské války v USA a bitvách první světové války často zhruba stejné, což není příznivé pro armádu, která začala v obraně. Ve skutečnosti armáda, která udeří první, má často méně obětí než cílová armáda.36

Stručně řečeno, obrana obvykle zahrnuje spoustu útoků.

Z ukrajinských a západních zpráv je zřejmé, že ukrajinské síly často zahajují protiútoky proti ruským silám. Vezměme si tento popis v The Washington Post o bojích na začátku tohoto roku v Bachmutu: Probíhá tam tento plynulý pohyb, řekl ukrajinský nadporučík… Ruské útoky podél fronty umožňují jejich silám postoupit o několik set metrů, než budou o několik hodin později zatlačeny zpět. Je těžké přesně rozlišit, kde je přední linie, protože se pohybuje jako želé, řekl.37

Vzhledem k masivní ruské dělostřelecké převaze se zdá rozumné předpokládat, že poměr obětí v  ukrajinských protiútocích zvýhodňuje Rusy – pravděpodobně jednostranným způsobem.

Za třetí, Rusové nevyužívají – alespoň ne často – rozsáhlé frontální útoky, jejichž cílem je rychlý postup vpřed a dobytí území, ale které by vystavily útočící síly ničivé palbě ukrajinských obránců. Jak vysvětlil generál Sergej Surovikin v říjnu 2022, když velel ruským silám na Ukrajině, Máme jinou strategii… Šetříme každého vojáka a vytrvale drtíme postupující nepřítele.38

Ruští vojáci ve skutečnosti přijali chytrou taktiku, která snižuje počet jejich obětí.39

Jejich oblíbenou taktikou je zahájit průzkumné útoky proti opevněným ukrajinským pozicím malými pěchotními jednotkami, což způsobí, že na ně ukrajinské síly zaútočí minomety a dělostřelectvem.40

Tato reakce umožňuje Rusům určit, kde se nacházejí ukrajinští obránci a jejich dělostřelectvo. Rusové pak využívají svou velkou převahu v dělostřelectvu k bombardování svých protivníků. Poté jednotky ruské pěchoty postupují dál; a až narazí na další vážný ukrajinský odpor, proces se opakuje. Tato taktika vysvětluje, proč Rusko při dobývání ukrajinského území postupuje pomalu.

Někdo by si mohl myslet, že Západ může jít dlouhou cestu k vyrovnání poměru obětí tím, že Ukrajině dodá mnohem více artilerie a granátů, čímž významnou výhodu Ruska v kriticky důležitých zbraních vyrovná. To se však v nejbližší době nestane, jednoduše proto, že ani Spojené státy, ani jejich spojenci nemají průmyslovou kapacitu nezbytnou k hromadné výrobě dělostřeleckých hlavní a granátů pro Ukrajinu. A ani ji nemohou rychle vybudovat.41

To nejlepší, co může Západ udělat – minimálně v příštím roce – je stávající nerovnováhu dělostřelectva mezi Ruskem a Ukrajinou udržet, ale i to bude obtížný úkol.

Ukrajina toho pro nápravu problému může udělat jen málo, protože její schopnost vyrábět zbraně je omezená. Je téměř zcela závislá na Západě, a to nejen pokud jde o dělostřelectvo, ale o každý typ hlavního zbraňového systému. Na druhou stranu Rusko mělo impozantní schopnost produkovat zbraně, které ve válce používá, a ta se od začátku bojů ještě zvýšila. Putin nedávno řekl: Náš obranný průmysl každým dnem nabírá na síle. Za poslední rok jsme zvýšili vojenskou produkci 2,7krát. Naše výroba nejkritičtějších zbraní se zvýšila desetkrát a neustále se zvyšuje. Závody pracují na dvě nebo tři směny a některé jsou zaneprázdněné 24 hodin denně.42

Stručně řečeno, vzhledem k smutnému stavu ukrajinské průmyslové základny není ukrajinská země v pozici, aby sama vedla opotřebovací válku. Může tak učinit pouze s podporou Západu. Ale i tak je odsouzena k prohře.

Nedávno došlo k vývoji, který palebnou převahu Ruska nad Ukrajinou dále zvyšuje. První rok války mělo ruské letectvo malý vliv na to, co se v pozemní válce děje, především proto, že ukrajinská protivzdušná obrana byla dostatečně účinná, aby udržela ruská letadla daleko od většiny bojišť. Rusové ale ukrajinskou protivzdušnou obranu vážně oslabili, což nyní umožňuje ruskému letectvu zasáhnout ukrajinské pozemní síly na frontách nebo přímo za nimi.43

Kromě toho Rusko vyvinulo schopnost vybavit svůj obrovský arzenál 500 kg bomb naváděcími soupravami, díky nimž jsou obzvláště smrtící.44

Stručně řečeno, poměr obětí a výměny bude v dohledné budoucnosti nadále zvýhodňovat Rusy, což je v opotřebovací válce nesmírně důležité. Rusko má navíc mnohem lepší předpoklady k jejímu vedení, protože jeho populace je mnohem větší než ukrajinská. Jedinou nadějí Kyjeva na vítězství je ztráta odhodlanosti Moskvy, ale to je nepravděpodobné vzhledem k tomu, že ruští vůdci považují Západ za existenční ohrožení.

Vyhlídky na dojednání mírové dohody

Po celém světě sílí chór hlasů, které vyzývají všechny strany ukrajinské války, aby přijaly diplomatický postup a vyjednaly trvalou mírovou dohodu. To se však nestane. Existuje příliš mnoho vážných překážek, které brání brzkému ukončení války, natož pak vytvoření dohody, která by vedla k trvalému míru. Nejlepším možným výsledkem je zamrzlý konflikt, kdy obě strany pokračují v hledání příležitostí k oslabení druhé strany a kdy je nebezpečí obnovení bojů všudypřítomné .

Na nejobecnější úrovni není mír možný, protože každá ze stran vidí druhou jako smrtelnou hrozbu, kterou je třeba porazit na bitevním poli. Za těchto okolností téměř žádný prostor pro kompromisy s druhou stranou nezbývá. Mezi válčícími stranami existují také dva specifické sporné body, které jsou neřešitelné. Jeden se týká území, zatímco druhý se týká ukrajinské neutrality.45

Téměř všichni Ukrajinci jsou hluboce odhodláni získat zpět všechna svá ztracená území – včetně Krymu.46

Kdo jim to může vyčítat? Ale Rusko oficiálně anektovalo Krym, Doněck, Cherson, Luhansk a Záporoží a je pevně odhodláno si toto území udržet. Ve skutečnosti existují důvody si myslet, že Moskva anektuje další ukrajinské území, pokud bude moci.

Další gordický uzel se týká vztahu Ukrajiny k Západu. Z pochopitelných důvodů chce Ukrajina po skončení války bezpečnostní záruku, kterou může poskytnout pouze Západ. To znamená buď de facto, nebo de iure členství v NATO, protože žádná jiná země nemůže Ukrajinu chránit. Prakticky všichni ruští lídři však požadují neutrální Ukrajinu, což znamená žádné vojenské vazby se Západem a tím pádem ani bezpečnostní deštník pro Kyjev. Neexistuje způsob, jak tento bludný kruh vyřešit.

Existují dvě další překážky míru: nacionalismus, který se nyní proměnil v hypernacionalismus, a naprostý nedostatek důvěry na ruské straně.

Nacionalismus je na Ukrajině mocnou silou již více než sto let a antagonismus vůči Rusku je již dlouho jedním z jeho klíčových prvků. Vypuknutí současného konfliktu 22. února 2014 toto nepřátelství podpořilo a přimělo ukrajinský parlament, aby následujícího dne schválil návrh zákona omezující používání ruštiny a dalších menšinových jazyků, což je krok, který občanskou válku na Donbasu pomohl urychlit.47

Ruská anexe Krymu krátce poté špatnou situaci ještě zhoršila. Na rozdíl od západní konvenční moudrosti Putin chápal, že Ukrajina je samostatný národ a že konflikt mezi etnickými Rusy a rusky mluvícími obyvateli žijícími na Donbasu a ukrajinskou vládou je celý o národnostní otázce.48

Ruská invaze na Ukrajinu, která obě země staví přímo proti sobě ve vleklé a krvavé válce, tento nacionalismus změnila na hypernacionalismus na obou stranách. Pohrdání a nenávist k druhému zachvacuje ruskou i ukrajinskou společnost, což vytváří silné pobídky tuto hrozbu odstranit – v případě potřeby i násilím. Příkladů je mnoho. Významný kyjevský týdeník tvrdí, že slavní ruští autoři jako Michail Lermontov, Fjodor Dostojevskij, Lev Tolstoj a Boris Pasternak jsou zabijáci, lupiči, ignoranti.49

Ruská kultura, říká významný ukrajinský spisovatel, představuje barbarství, vraždy a ničení…. To je osud kultury nepřítele.50

Ukrajinská vláda je podle očekávání zapojena do derusifikace či dekolonizace, což zahrnuje čistku knihoven od knih ruských autorů, přejmenování ulic, které mají jména odkazující na Rusko, bourání soch postav jako Kateřina Veliká, zákaz ruštiny, hudby produkované po roce 1991, rozbití vazeb mezi Ukrajinskou pravoslavnou církví a Ruskou pravoslavnou církví a minimalizaci používání ruského jazyka. Asi nejlépe vystihuje postoj Ukrajiny k Rusku Zelenského strohý komentář: Neodpustíme. Nezapomeneme.51

Anatol Lieven na ruské straně kopce uvádí, že každý den v ruské televizi můžete vidět nenávistné etnické urážky namířené proti Ukrajincům.52

Není překvapením, že Rusové pracují na rusifikaci a potlačení ukrajinské kultury v oblastech, které Moskva anektovala. Mezi tato opatření patří vydávání ruských pasů, změna osnov ve školách, nahrazení ukrajinské hřivny ruským rublem, zacílení na knihovny a muzea a přejmenování měst a obcí.53

Například Bachmut je nyní Artěmovsk a ukrajinský jazyk se již ve školách v Doněcké oblasti nevyučuje.54

Jak se zdá, ani Rusové neodpustí, ani nezapomenou.

Vzestup hypernacionalismu je ve válečné době předvídatelný, nejen proto, že vlády na nacionalismus silně spoléhají, aby své lidi motivovaly, aby podpořili svou zemi, ale také proto, že smrt a ničení, které s sebou války – zejména vleklé – přináší, nutí obě strany k dehumanizaci a nenávisti. V případě Ukrajiny přilévá olej do ohně hořký konflikt o národní identitu.

Hypernacionalismus přirozeně ztěžuje spolupráci obou stran a dává Rusku důvod zmocnit se území, která jsou plná etnických Rusů a rusky mluvících obyvatel. Mnozí z nich by vzhledem k nepřátelství ukrajinské vlády ke všemu ruskému pravděpodobně dali přednost životu pod ruskou kontrolou. V procesu anektování těchto území Rusové pravděpodobně vyženou velké množství etnických Ukrajinců, hlavně kvůli strachu, že pokud zůstanou, proti ruské nadvládě se vzbouří. Tento vývoj nenávist mezi Rusy a Ukrajinci dále podpoří, takže kompromis ohledně území je prakticky nemožný.

Existuje poslední důvod, proč není možné dosáhnout trvalé mírové dohody. Ruští vůdci nedůvěřují Ukrajině ani Západu, že vyjednávají v dobré víře, z čehož nevyplývá, že by ukrajinští a západní vůdci důvěřovali svým ruským protějškům. Nedostatek důvěry je zřejmý na všech stranách, ale zvláště akutní je ze strany Moskvy kvůli nedávné řadě odhalení.

Zdrojem problému je to, co se stalo při jednáních o dohodě Minsk II z roku 2015, která byla rámcem pro ukončení konfliktu na Donbasu. Francouzský prezident Francois Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová sehráli ústřední roli při návrhu tohoto rámce, i když rozsáhle konzultovali jak s Putinem, tak s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Tyto čtyři osoby byly také klíčovými hráči v následných jednáních. Není pochyb o tom, že se Putin zasazoval o to, aby Minsk fungoval. Ale Hollande, Merkelová a Porošenko – stejně jako Zelenskij – všichni dali jasně najevo, že o realizaci Minsku nemají zájem, ale že to vidí jako příležitost získat čas pro Ukrajinu na vybudování armády, aby se mohla vypořádat s povstáním na Donbasu. Jak řekla Merkelová časopisu Die Zeit, byl to pokus dát Ukrajině čas…, aby se stala silnější55.

Podobně řekl Porošenko: Naším cílem bylo nejprve zastavit hrozbu nebo alespoň oddálit válku – zajistit osm let na obnovení hospodářského růstu a vytvoření silných ozbrojených sil.56

Krátce po interview Merkelové s Die Zeit řekl na tiskové konferenci v prosinci 2022 Putin: Myslel jsem si, že ostatní účastníci této dohody byli přinejmenším upřímní, ale ne, ukázalo se, že nám také lhali a chtěli jen napumpovat Ukrajinu zbraněmi a připravit ji na vojenský konflikt. Pokračoval tím, že to, že se nechal napálit Západem, způsobilo, že propásl příležitost vyřešit problém Ukrajiny za pro Rusko příznivějších okolností: Abych byl upřímný, zorientovali jsme se příliš pozdě. Možná jsme s tím vším [vojenskou operací] měli začít dříve, ale jen jsme doufali, že se nám to podaří vyřešit v rámci minských dohod. Poté dal jasně najevo, že pokrytectví Západu by zkomplikovala budoucí jednání: Důvěra je již téměř na nule, ale po takových prohlášeních, jak se můžeme domluvit? O čem? Můžeme s někým uzavřít nějaké dohody a kde jsou záruky?57

Stručně řečeno, neexistuje téměř žádná šance, že by válka na Ukrajině skončila smysluplným mírovým urovnáním. Místo toho se pravděpodobně protáhne ještě nejméně rok a nakonec se změní v zamrzlý konflikt, který se může změnit zpět v horkou válku.

Důsledky

Absence životaschopné mírové dohody bude mít řadu hrozivých důsledků. Vztahy mezi Ruskem a Západem pravděpodobně v dohledné budoucnosti zůstanou hluboce nepřátelské a nebezpečné. Každá strana bude pokračovat v démonizaci té druhé a přitom tvrdě pracovat na maximalizaci množství škod a potíží, které svému rivalovi způsobí. Tato situace jistě převládne, pokud budou boje pokračovat; ale i kdyby se válka změnila ve zmrazený konflikt, míra nepřátelství mezi oběma stranami se pravděpodobně příliš nezmění.

Moskva se bude snažit využít stávající trhliny mezi evropskými zeměmi a zároveň bude pracovat na oslabení transatlantických vztahů i klíčových evropských institucí, jako je EU a NATO. Vzhledem ke škodám, které válka na evropské ekonomice napáchala a stále páchá, vzhledem k rostoucímu rozčarování v Evropě z vyhlídky na nikdy nekončící válku na Ukrajině a vzhledem k rozdílům mezi Evropou a Spojenými státy, pokud jde o obchod s Čínou, ruští lídři by měli nalézt úrodnou půdu pro způsobování problémů Západu.58

Toto vměšování přirozeně posílí rusofobii v Evropě a Spojených státech a již tak špatnou situaci ještě zhorší.

Západ ze své strany zachová sankce vůči Moskvě a omezí ekonomické styky mezi oběma stranami na minimum, to vše za účelem poškození ruské ekonomiky. Navíc bude jistě spolupracovat s Ukrajinou, aby pomohla vyvolat povstání na územích, která Rusko Ukrajině zabralo. Zároveň budou Spojené státy a jejich spojenci pokračovat v prosazování tvrdé politiky zadržování vůči Rusku, o níž mnozí věří, že ji posílí vstup Finska a Švédska do NATO a rozmístění významných sil NATO ve východní Evropě.59

Západ bude samozřejmě i nadále odhodlán přivést do NATO Gruzii a Ukrajinu, i když se to pravděpodobně nestane. A konečně, americké a evropské elity si jistě zachovají své nadšení pro podporu změny režimu v Moskvě a postavení Putina před soud za ruské zločiny na Ukrajině.

Nejenže vztahy mezi Ruskem a Západem zůstanou otrávené, ale budou také nebezpečné, protože bude existovat všudypřítomná možnost jaderné eskalace nebo války velmocí mezi Ruskem a Spojenými státy.60

Zničení Ukrajiny

Ukrajina byla před loňským začátkem války ve vážných ekonomických a demografických problémech.61

Devastace způsobená Ukrajině ruskou invazí je strašná. Světová banka na základě průzkumu událostí během prvního roku války prohlašuje, že si invaze vybrala nepředstavitelnou daň na lidech Ukrajiny a ekonomice země, přičemž její ekonomika v roce 2022 poklesla o ohromujících 29,2 procenta. Není překvapením, že Kyjev potřebuje masivní injekce zahraniční pomoci, jen aby udržel v chodu vládu, nemluvě o boji ve válce. Světová banka navíc odhaduje, že škody přesahují 135 miliard dolarů a že na obnovu Ukrajiny bude potřeba zhruba 411 miliard dolarů. Chudoba se podle ní zvýšila z 5,5 procenta v roce 2021 na 24,1 procenta v roce 2022, což uvrhlo 7,1 milionu lidí do chudoby a vymazalo 15 let pokroku.62

Města byla zničena, zhruba 8 milionů Ukrajinců uprchlo ze země a asi 7 milionů je vnitřně vysídleno. Organizace spojených národů potvrdila 8 490 mrtvých civilistů, ačkoli se domnívá, že skutečný počet je podstatně vyšší.63

A Ukrajina jistě utrpěla více než 100 000 obětí na bojištích.

Budoucnost Ukrajiny vypadá extrémně chmurně. Válka nejeví žádné známky toho, že by v brzké době měla skončit, což znamená další ničení infrastruktury a bydlení, více ničení měst, více civilních a vojenských úmrtí a více škod pro ekonomiku. A nejenže Ukrajina pravděpodobně ztratí ve prospěch Ruska ještě více území, ale podle Evropské komise válka nasměrovala Ukrajinu na cestu nevratného demografického poklesu.64

Aby toho nebylo málo, Rusové budou pracovat přesčas, aby udrželi zatvrzelou Ukrajinu ekonomicky slabou a politicky nestabilní. Pokračující konflikt pravděpodobně také přiživí korupci, která je dlouhodobě akutním problémem, a dále posílí extremistické skupiny na Ukrajině. Je těžké si představit, že Kyjev někdy splní kritéria nezbytná pro vstup do EU nebo NATO.

Politika USA vůči Číně

Ukrajinská válka brání americkému úsilí omezit Čínu, což má prvořadý význam pro americkou bezpečnost, protože Čína je rovnocenným konkurentem, zatímco Rusko nikoli.65

Logika rovnováhy sil skutečně říká, že Spojené státy by se měly spojit s Ruskem proti Číně a nasměrovat plnou sílu do východní Asie. Místo toho válka na Ukrajině přivedla Peking a Moskvu do těsného spojení a zároveň poskytla Číně silnou pobídku, aby zajistila, že Rusko nebude poraženo a Spojené státy zůstanou v Evropě svázány, což brání jejich úsilí o orientaci ve východní Asii.

Závěr

Už teď by mělo být zřejmé, že ukrajinská válka je obrovskou katastrofou, která pravděpodobně v dohledné době neskončí, a když se tak stane, výsledkem nebude trvalý mír. Je na místě pár slov o tom, jak dopadl v této strašné situaci Západ.

Konvenční moudrost o původu války je, že Putin zahájil nevyprovokovaný útok 24. února 2022, který byl motivován jeho velkým plánem vytvořit větší Rusko. Ukrajina prý byla první zemí, kterou zamýšlel dobýt a anektovat, ale ne poslední. Jak jsem již při mnoha příležitostech řekl, neexistují žádné důkazy, které by tuto argumentaci podporovaly, a fakticky existují silné důkazy, které ji přímo odporují.66

I když není pochyb o tom, že Rusko Ukrajinu napadlo, konečnou příčinou války bylo rozhodnutí Západu – a tady mluvíme hlavně o Spojených státech – udělat z Ukrajiny západní opevnění na ruských hranicích. Klíčovým prvkem této strategie bylo přivedení Ukrajiny do NATO, krok, který nejen Putin, ale celý ruský zahraničněpolitický establishment považoval za existenční hrozbu, které je třeba zamezit.

Často se zapomíná, že řada amerických a evropských politiků a stratégů byla od počátku proti rozšiřování NATO, protože chápali, že to Rusové budou považovat za hrozbu a že tato politika nakonec povede ke katastrofě. V seznamu odpůrců je George Kennan, ministr obrany prezidenta Clintona William Perry a jeho předseda Sboru náčelníků štábů generál John Shalikashvili, Paul Nitze, Robert Gates, Robert McNamara, Richard Pipes a Jack Matlock, abychom vyjmenovali alespoň některé.67

Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 se francouzský prezident Nicolas Sarkozy i německá kancléřka Angela Merkelová postavili proti plánu prezidenta George W. Bushe přijmout Ukrajinu do aliance. Merkelová později řekla, že její opozice byla založena na jejím přesvědčení, že by si to Putin vyložil jako vyhlášení války.68

Odpůrci rozšiřování NATO měli samozřejmě pravdu, ale boj prohráli a NATO pochodovalo na východ, což nakonec vyprovokovalo Rusy k zahájení preventivní války. Kdyby se Spojené státy a jejich spojenci v dubnu 2008 nehnuli s cílem přijmout Ukrajinu do NATO, nebo kdyby byli ochotni vyhovět bezpečnostním obavám Moskvy po vypuknutí ukrajinské krize v únoru 2014, pravděpodobně by dnes na Ukrajině a jejích hranicích nebyla válka a Ukrajina by vypadala jako v roce 1991, když získala nezávislost. Západ udělal kolosální chybu, za kterou ani on ani mnoho dalších neplatí.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

28

29

30

31

32

33

34

35

36

37

38

39

40

41

42

43

44

45

46

47

48

49

50

51

52

53

54

55

56

57

58

59

60

61

62

63

64

65

66

67

68