Pravda je jako voda – cestu ven si najde vždycky

Kyjev, 1. ledna 2015, 106 let od narození Stepana Bandery (Wikipedia, heslo: Fašismus)

O osm let později, když americké dlouhodobé plánovité a velice důsledné provokace Ruska konečně (a že to ale trvalo?!) přinesly kýžené ovoce a donutily Moskvu do konfliktu mezi kyjevským režimem a Donbasem zasáhnout invazí, z mediálního prostoru se charakteristika kyjevského režimu a místního nacionalismu vypařila úplně. A nejenom to, režim opírající se o dědictví banderovského „hnutí“, kolaborujícího se zločinným německým nacismem Adolfa Hitlera, začal být označován za demokratický a bránící nejenom Ukrajinu, ale celou západní civilizaci před takzvanou ruskou hrozbou.

Vzhledem k tomu, že velké západní tiskové agentury plně ovládají celý západní mediální mainstream, který nadto důsledně spolupracuje s místními proamerickými mocenskými strukturami, nezbylo z pravdivé charakteristiky kyjevského režimu a ze skutečných příčin následné války na Ukrajině vůbec nic. Nadvláda západního mainstreamu je v mediálním prostoru absolutní, takže informace z druhé strany na Západ takřka nepronikají. Co nevykryje proamerická propaganda, to zničí zásahy do svobody slova označované jako „boj s dezinformacemi“.

Západní cenzura na etapy

Zprvu se západní „demokratická“ cenzura snažila rušit vysílání ruských televizí a blokovat na internetu ruské informační agentury a jiná média. Od toho se později z větší části upustilo. Nikoliv snad proto, že by na Západě vládla svoboda slova, to ani náhodou, ale prostě proto, že v záplavě proamerickým (prokyjevských) propagandistických dezinformací západního mainstreamu mizela skutečnost jako pára nad hrncem. Bylo tedy nutné dozvědět se alespoň něco málo ze strany ruské válečné propagandy, která je sice také propagandou, ale obsahuje alespoň pravdivý základ v těch nejpodstatnějších bodech.

To znamená, že definuje kyjevský režim tak, jak zasluhuje, a především zcela po pravdě vykládá i skutečné příčiny vypuknutí ukrajinského „neobanderismu“, jeho plnou západní podporu, a především angloamerický zájem na válce proti Rusku, jaká mimo jiné plní americká konta a oslabuje západní polovinu Evropy. Obojí je velkým přáním Washingtonu.

Z ruského mediálního prostoru se ale na Západ nesmí dostat všechno. Především ne to nejpodstatnější. Absolutní embargo bylo tedy zavedeno proti důkazům o působení neobanderovců, neonacistů či obdivovatelů Stěpana Bandery a německého nacismu (je asi úplně jedno, jak je nazveme) v ozbrojených složkách kyjevského režimu a mezi cizími žoldnéři, kteří se do války proti Rusku (nejčastěji pro peníze nebo pro ukojení nenávisti) zapojili. Když Rusové dobyli některé bašty, ve kterých vzdorovali příslušníci paramilitantních oddílů typu Azova, objevili na místech jejich původního soustředění spoustu dokladů o sympatiích k německému nacismu a k domácí tradici banderovců, označených Norimberským tribunálem za válečné zločince. Byly tam svastiky, fotografie nacistických pohlavárů a zločinců i další symboly německého nacismu a ukrajinského banderovského „hnutí“. O fotografiích vůdců tohoto „hnutí“ ani nemluvě. Bývaly neseny v čele nočních průvodů za svitu loučí jako v Norimberku za Hitlera a za podobného nenávistného řevu.

Skutečná charakteristika kyjevského režimu opírajícího se o místní oligarchy a extrémní protiruské nacionalisty představuje pro Washington, a tím pro celý „kolektivní Západ“, velký problém. Třebaže paměť na zločiny nacistického režimu za druhé světové války rychle mizí a washingtonské plutokraticko-oligarchické imperialisticko-koloniální vládnoucí vrstvy netrpí žádnými mravními zábranami, tak podpora režimu, který je charakterizován jako vztahující se ke zločinné minulosti banderovského „hnutí“, a tím chtě nechtě i k nacismu německého původu, představuje potíž. Úplně mizí étos boje za dobrou věc, na jaký si Washington tak potrpí a jaký ani v jediném případě za posledních cca třicet let neodpovídal pravdě. Má to ten Washington těžké, chce vládnout světu, diktovat podmínky, nikomu se nezpovídat, ukrutně vydělávat peníze, zůstávat beztrestný a páchat, co je mu libo, a přitom vypadat hezky.

Do západních médií zpočátku pronikly informace například o přejmenovávání ulic ukrajinských měst jmény těchto „hrdinů“. Naproti tomu informace o ničení symbolů Rudé armády západní mediální mainstream vykryl úplně. Neděje se tak jen na Ukrajině, ale i v jiných zemích bývalého Sovětského svazu, ve kterých za války byly zřizovány divize SS, především v Pobaltí. To vše je pro občana Západu velkým tajemstvím. Nezveřejňuje se to, neboť by tohle narušilo černo-bílý obraz konfliktu na Ukrajině i „vznešenost“ západní podpory Kyjevu. Ostatně, jak vysvětlit smysl bourání památníků připomínajících vítězství nad Hitlerem? Je možné toto vyložit jinak než jako odmítnutí tohoto osvobození? Odmítnutí porážky německého nacismu? Bourání památníků porážky nacismu právě na Ukrajině, v Pobaltí nebo ve Finsku, které se za války velmi angažovalo v Hitlerově tažení proti SSSR (budovalo na severu koncentrační tábory a posilovalo blokádu Leningradu), vyvolává jistá podezření. Současné obnovení doslova zběsilé nenávisti vůči Rusku jakoby tyto země vracelo právě do této minulosti. Měla být překonána, ale někomu nyní vyhovuje ji vzkřísit a posilovat. Proč?

Jakoby na povel začínají Rusy nenávidět i v Moldavsku. Učí se to někteří Arméni, v Gruzii nenávist už kořeny zapustila, třebaže nezvítězila nadlouho. Proč tohle všechno? A proč augerechnet v době, kdy se Washington zuřivě snaží udržet planetární nadvládu, v níž mu nejvíce překážejí vzdorující Rusko a ekonomicky úspěšná Čína? A kdy se tak snaží paralelně oslabovat chudinku Evropu, aby se z ní stal politicky už úplně vykastrovaný útvar hospodářsky absolutně závislý na diktátu Washingtonu? Cesta ke kastraci Evropy vede prostřednictvím kastrace vládnoucích struktur. Ty už tvoří jeden eunuch vedle druhého. A voliči je pořád volí!!! (Šťastné výjimky. V EU jsou snad jen dvě.)

Vojáci praporu Azov shromažďují 5. 7. 2014 k výslechům nedaleko Mariupolu vesničany podezřelé ze separatismu.

Pochopitelně zcela byly zablokovány záběry s nacistickými symboly a symboly banderovského „hnutí“ vytetovanými na tělech zajatých „azovců“ a ozbrojenců z podobných útvarů kyjevského režimu. Je jich několik a proti Ruské federaci bojují také někteří ruští sympatizanti s nacizmem, kteří předstírají, že bojují za svobodu, ale zároveň vyzývají k zabíjení svých vlastních spoluobčanů. A také se toho sami účastní. Vůbec se zdá, že s pádem Berlína v roce 1945 nacismus ze světa nezmizel a že nastupující generace Evropanů, které válku neprožily, nenaslouchají svědectví pamětníků nebo se o starší události prostě nezajímají, velice podcenily hrozbu, že se fašismus a nacismus mohou začít vracet. V uplynulých desetiletích se tu a tam někde objevila informace o neonacistech, kteří všude po světě oslavují Hitlerovy narozeniny, ale bralo se to jako marginálie. Nevěnovala se tomu pozornost. Ale ona to marginálie nebyla a není!

Poznávacím znakem nacismu a fašismu je šíření nenávisti k jiným národům

Aby bylo patrné, zda se skutečně obojí děs vrací nebo ne, je třeba připomenout alespoň nejstručnější charakteristiku obojího. A to, co mají fašismus a nacismem společného, tedy to, co vykrystalizovalo ve 30. a 40. letech minulého století. Jsou to ideologie založené na nenávisti a šíření nenávisti vůči vybranému etniku, národu či skupině obyvatel. Obojí nezadržitelně směřuje k válce a ke krveprolití. Kdo cíleně rozsévá nenávist vůči některému národu, dokonce s cílem vést vůči němu a jeho civilnímu obyvatelstvu válku, ten může být právem označen za vyznavače, podporovatele, sponzora, dokonce straníka fašismu či nacismu, případně obojího. Takovýto úmysl se nedá vykrýt lží o potřebě obrany před oním vytypovaným národem.

Němečtí nacisté, zakladatelé nacismu, který bohužel přežil Adolfa Hitlera, také hájili své zločinné úmysly obranou před takzvaným „židobolševismem“ přicházejícím z Ruska, Sovětského svazu. Nemluvili o obraně Německa, ale o obraně Evropy. Tím se snažili skrýt snažení o prosazení velkoněmecké říše právě na úkor a ke škodě Evropy. Nacistická rétorika byla plná „integrace Evropy“, „evropské myšlenky“ a podobných výmluv. Tvrdila dokonce, že na východ vyváží civilizaci. Že brání civilizaci před „hordami z mongolských stepí“. Těmi hordami byli mínění Rusové, ovšem s nimi také Ukrajinci a Bělorusové i další národy SSSR. Logika zločinců je prostě vždy stejná. Zaštiťují se obranou něčeho, co v podstatě sami ničí.

Západní vládnoucí politické struktury a s nimi komplementárně propojená média hlavního proudu pracující podle návodu obřích tiskových agentur za Oceánem udělaly, co bylo v jejich silách, aby se občané Západu nedozvěděli nic skutečně podstatného o charakteristice kyjevského režimu, o situaci na Ukrajině, na linii fronty i v týlu, a hlavně aby neměli ani ponětí o tom, kdo si tuto válku skutečně přál a udělal vše pro to, aby vypukla, trvala a eskalovala až na samotnou mez katastrofy. A kdo se jí naopak snažil ze všech sil vyhnout. Vzorec skutečnosti je pravým opakem toho, jaký lidem na Západě vnucují média hlavního proudu.

Zapracovala neopatrnost novinářů a pravda je venku. Prostě to prasklo!

Ale pravda je jako voda a jako voda si jednou najde cestu, kudy pronikne ven. A tak se stalo, že zapracovala neopatrnost a nejspíš i nevzdělanost západních novinářů. Došlo k tomu, že jeden západní novinář omylem natočil v příhraničí Kurské oblasti Ruské federace ozbrojence kyjevského režimu, který nejenom, že měl na přilbě i na uniformě nacistický symbol, ale imitoval i chování a mluvu příslušníka německých nacistických jednotek. Mluvil sice špatnou němčinou, zato přesně s touž arogancí, jaké byly svědky milióny občanů Ukrajiny, Běloruska a samotného Ruska v čase realizace německého Plánu Barbarossa, tedy (při pohledu z druhé strany) v čase Velké vlastenecké války. Ta dostala přívlastek „velká“ pro odlišení od Vlastenecké války, vedené na území ruského impéria carem Alexandrem I. a maršálem Kutuzovem proti Napoleonu Bonapartovi v roce 1812.

Příznivec nacismu v řadách ozbrojených sil kyjevského režimu měl nesporně chování Němců na východní frontě dobře prostudováno. Asi viděl i několik propagačních filmů adorujících nacismus a nacisty. Evidentně se choval podle naučeného vzoru. Obhájci kyjevského režimu budou nesporně tvrdit, že se jedná o unikátní exemplář. Že takových skrytých neonacistů, kteří se v neopatrnosti odhalili, je jen hrstka. Možná jen jeden, dva. Kdo chce věřit, ať tomu věří.

Ten ozbrojenec ve službě kyjevskému režimu nacistickým způsobem urážel ruského starce, který byl evidentně dezorientován. Záběry se ocitly v západní televizi a ve stejné době v jedné francouzské televizi se dostali moderátor a jeho host do trapné situace, neboť i zde jim neopatrný novinář, který pronikl na ruské území, nabídl dalšího ozbrojence kyjevského režimu s velmi zřetelným nacistickým symbolem na čepici. Sympatizant nacismu v řadách ozbrojenců kyjevského režimu najednou vykoukl na obrazovku, jako čertík, který vyletí z krabičky. A zase to bylo venku. To, co se západní mediální mainstream a politické struktury ve většině západních zemí snaží za každou cenu skrývat.

Není vlastně divu, pokud existují důkazy o příchylnosti kyjevského režimu k lidem, kteří adorují banderovské zločinné „hnutí“ a zdobí se nacistickými symboly, pak se úplně rozpadá příběh o Ukrajině jako nevinné oběti nevyprovokované ruské agrese. Jak uchopit Dobro, když jsou na něm nalepeny nacistické symboly? Jak uvěřit Západu, že brání takové Dobro? To jsou docela neřešitelné úkoly. Nepochybně právě proto pracuje ze všech sil proamerická a prokyjevská propaganda Západu a s ní zuřivý boj s „dezinformacemi“, které odhalují skutečnost. Západ se snažil přilepit nacistickou charakteristiku na Moskvu a na Putina, a zatím se takto ukazuje, že náleží jeho chráněncům a Rusové vlastně nechtě pokračují ve vnucené Velké vlastenecké válce a s ní ve staré, nejméně stoleté válce se Západem, který se chce za každou cenu nakrmit jeho energiemi a zdroji, aby vydržel v hospodářské válce s Čínou, v níž už v podstatě prohrál.

Západ plánoval velkou invazi proti Sovětskému svazu na léta 1929/1930. Pak se stalo, že se úkolu ujal Adolf Hitler, který se dopustil několika vážných taktických chyb, a Britům a Američanům nakonec nezbylo než změnit stranu a spolu s nenáviděnými Sověty vytvořit protihitlerovskou koalici. Když válka skončila porážkou Hitlera (zdálo se, že i nacismu), mohli se anglosasové vrátit ke starému osvědčenému nepřátelství s Ruskem, jehož jsme nyní opět svědky. A bohužel se toho i účastníme, ač nám z toho nic dobrého neplyne, a hlavně nepoplyne. Protihitlerovské intermezzo první poloviny 40. let minulého století skončilo, vše se vrátilo zase tam, kde bylo.

Doklady o přítomnosti vyznavačů banderovského „hnutí“ na Ukrajině

Když ruská strana průběžně zásobovala v americkém zajetí se nacházející OSN fotografiemi a autentickými filmovými záběry vyznavačů banderismu (neonacistů?) zajatých nebo padlých v bojích, Západ, který o sobě prohlašuje, že ze všeho nejvíce na světě miluje pravdu, svobodu a spravedlnost, mlčel. Západní diplomaté, kteří u OSN a Rady bezpečnosti OSN zastupují americké zájmy pod hlavičkou zájmů národních (dobrý vtip), se musí nacházet ve velice trapné situaci. Zastupovat stát u OSN asi nemůže úplný idiot, takže ti lidé nemohou nevědět, nemohou neznat pravdu. Přesto jsou nuceni – jde jim o dobrý džob – hájit lež a nebezpečnou politiku Washingtonu. Asi se na chodbách budov OSN, v místních kavárnách, barech, restauracích a klubech potkávají s ruskými kolegy a mezi čtyřma očima krčí rameny a tu a tam si i povzdychnou. „Dirty job!“ Ale na veřejném fóru jsou z nich přesvědčení bojovníci za demokratickou Ukrajinu beze stopy banderismu a nacismu, která bojuje za svobodu (měla ji předtím, než si ji pronajal Washington!) proti Rusku.

U OSN, která je držena v americkém zajetí v New Yorku, jako byl ve francouzském zajetí v Avignonu svého času papež, funguje alespoň jedno poctivé diplomatické pravidlo, a sice to, že až na výjimky neopouštějí zástupci států jednací sál v okamžiku, kdy v něm zaznívá něco, co nechtějí slyšet. Například u Evropského parlamentu bývá zvykem, že když v něm nějaký vzácný nezávislý europoslanec (obejmout a políbit takového) říká pravdu, že ji sděluje prázdnému sálu. Naslouchá jen několik příznivců pravdy a potom tlumočníci v prosklené kukani. Ti to ale mají v popisu práce. Tlumočí simultánně, mechanicky a obsah řeči nevnímají. Museli by se zbláznit, kdyby to vnímali… Poslouchat pravdu v popisu práce poslanci samozřejmě nemají.

Tak na tohle by se nemělo nikdy zapomenout!

Velký malér pro proamerický režim na Západě se stal už loni v říjnu, kdy kompletně celý kanadský parlament v Ottawě tleskal ve stoje příslušníku nacistických jednotek SS, které se dopouštěly na Ukrajině, v Bělorusku a v Polsku vraždění civilního obyvatelstva. Říci, že to bylo faux pas, je naprostý nesmysl. Přijmout trapnou omluvu, že se jednalo o chybu, jak se pokusil tuto mezinárodní superostudu zamést pod koberec kanadský premiér, Justin Trudeau, by byla veliká chyba. Tady opravdu nelze říci „sorry“ nebo „excusez-moi“. To by bylo nejenom příliš jednoduché, ale především chybné. Jak potlesk ve stoje určený v roce 2023 příslušníku zločineckých band vraždících židovské a slovanské civilní obyvatelstvo v letech 1941 až 1944 vysvětlit? Jsou kanadští poslanci tak neuvěřitelně nevědomí, nevzdělaní, hloupí a neinteligentní? Potom nemají v parlamentu Kanady co dělat. Musí okamžitě odejít a nejlépe před soud pro propagaci nacismu a souhlas s vražděním civilistů, neboť na tohle jsou paragrafy snad ve všech zemích Západu. Nebo už nejsou? Propagace, podpora nebo dokonce financování nacismu už nejsou trestné? Nebo už Kanada není civilizovanou zemí? Jiným vysvětlením je, že poslanci v kanadském parlamentu věděli dobře, co dělají, a skutečně jim je adorace příslušníka jednotek SS sympatická. V tom případě se netřeba ani zdržovat soudem a měli by všichni putovat za mříže pro schvalování nacistických zločinů. Tohle už žádný špičkový kanadský hokejista v NHL Kanadě nevybruslí…

Ale on je ten příběh ještě trochu složitější. Když na konci války prchali vojáci německých nacistických útvarů a s nimi i zbytky chorvatských ustašovců a ukrajinských banderovců nebo ruských vlasovců či příslušníci jednotek SS z Pobaltí do amerického zajetí, spoléhali se (bohužel právem) na to, že v Americe se žádných zločinů nedopustili, tudíž na americkém kontinentu nebudou čelit nenávisti, jaká by na ně čekala tam, kde se dopouštěli vskutku bestiálních činů, především na území Běloruska, Ukrajiny, Ruska, Jugoslávie, Polska, ale i jinde po téměř celé Evropě.

Někteří trestu neunikli a Stalin si vyžádal jejich hlavu, ale naprostá většina byla na americkém kontinentu přijata vcelku vlídně. Postupně z těchto účastníků nacismu a fašismu opadla vina i hanba a mnozí z nich se domohli majetku, politického vlivu a sebevědomí. A třeba i chuti se pomstít, až nastane čas. Ostatně ti se zkušeností z východní fronty dostali příležitost osvědčit se i během studené války proti Rusku (SSSR), kterou skoro ihned po válce vyhlásil Churchill, čímž se vrátil ke starému „dobrému“ nepřátelství Západu k Rusku.

Simon Wiesenthal (1908 – 2005) zasvětil celý svůj dlouhý život „lovu nacistů“. On a jeho lidé pochytali zejména v Jižní Americe stovky nacistů. Většina z nich ale trestu unikla a mnozí zemřeli s cizí identitou v materiálně zajištěných podmínkách. Jejich okolí ani netušilo, že se často jedná o vrahy. Amerika ale v principu hrůzy druhé světové války, především bestialitu nacismu, nepoznala. Tento fakt dost možná ovlivňuje jistou míru veřejného souhlasu s americkou produkcí válek. Američané prostě nevědí, jak válka chutná. Z vlastní zkušenosti ji neznají. V Evropě se umíralo a v New Yorku tančilo. USA za svůj hospodářský úspěch vděčí mimo jiné právě tomu, že nebyly nikdy zničeny válkou. Evropa si lízala rány a Amerika inkasovala peníze. Docela pěkná dělba osudů…

Po roce 1945 Američané také nikdy nebojovali proti opravdu silnému soupeři. Přesto pár válek prohráli. Mají zkušenost pouze z vlastních agresí páchaných proti nesrovnatelně menším, chudším a slabším soupeřům (Jugoslávie, Irák, Libye, Sýrie a jiné), a také v jiných terénech a většinou z letadel. Teprve nyní, prostřednictvím fronty na Ukrajině, mohou studovat a pilně se učit, jak vlastně vypadá válka a jak bude nejspíš vypadat i její mnohonásobná zvětšenina, až Washington završí eskalaci. Je docela možné, že se na Ukrajině učí více NATO od Ukrajinců, než Ukrajinci od NATO.

V samotném Německu, které vojensky obsadily Spojené státy a udržují si na jeho území cca 120 vojenských základen a dalších „pracovišť“, nebylo po válce možné vyměnit národ. Třebaže v Německu žila spousta antifašistů, statečných lidí, kteří Hitlera nenáviděli z celé duše, přesto se většina národa před novou mocí sklonila (tak to bývá běžné), ale velmi mnoho Němců, skutečně až příliš mnoho Němců objevilo v Hitlerovi cestu a stalo se nacisty z přesvědčení.

Poválečná očista od nacismu. Opravdu k ní došlo?

Německo po válce provedlo velkou očistu, nicméně je otázkou, zda skutečně důslednou. Když sledujeme současné německé generály, jak studují mapu Kurské oblasti, po níž se prohánějí opět německé tanky zdobené křížem a nesoucí znovu jména kočkovitých šelem (teď to jsou leopardi namísto tygrů a panterů), neubráníme se obavám, aby se v Německu náhodou neprobudil revanšismus. Komunistická propaganda v Československu mluvila často o německém revanšismu, ale my to považovali fakt za propagandu a nedávali si pozor. Nevěřili jsme také tvrzení komunistické propagandy, že „NATO je nepřítel míru“. Viselo to u vojenských útvarů na každé rotě. Možná si na to z mládí pamatuje i generál Pavel, toho času prezident v ČR.

Jestliže několik členů současné německé vlády mělo mezi svými dědečky vysoké důstojníky nacistických ozbrojených sil (spolehlivě víme o dvou), nemůžeme mít vůbec tušení, zda tito dědečkové po válce Hitlera prokleli, nebo si schovali něco vzpomínek na památku. Když posloucháme tyto politiky, jak nyní horují pro válku s Ruskem a jsou plni nenávisti, skoro slyšíme vyprávět dědečka houpajícího vnoučátko na koleni něco, co ono dítě určitě nemělo slyšet. Co když? Jistě, důkazy nemáme a dětičky, dnes ve funkcích, se nepřiznají. Můžeme soudit pouze podle nadšené podpory kyjevského režimu, který angažoval pro válku s Ruskem ozbrojence, kteří byli zachyceni západními kamerami a fotoaparáty a tyto snímky a fotografie prostě – obrovským omylem neopatrných novinářů – unikly do západních médií, kde je vidělo několik miliónů lidí, než byly tyto dokumenty důsledně smazány. Aby bylo zase ticho po pěšině.

Ruská strana má těchto dokumentů ovšem plné skříně. Jendou z nich vypadnou jako oni pověstní kostlivci. A budou to skutečně kostlivci chřestící svými hnáty tak nahlas, až nebude slyšet nic jiného. Evropané, kteří nechtěli vidět, nechtěli slyšet, nechtěli číst a nechtěli se dozvědět pravdu, budou velmi překvapeni. Byla by ale veliká neopatrnost umožnit těm, kteří ženou kontinent do války proti Rusku, aby začali opatrně měnit rétoriku a šmátrat ve skříni po novém kabátku. Aby unikli odpovědnosti, jako jí, bohužel, unikli ti, kteří zneužili covid-19 k obrovskému byznysu a k masivní diskriminaci širokých vrstev obyvatelstva. Západ dostal nové téma v Rusku a v Ukrajině, a tak nezbylo pozornosti pro covid-19. Nadešel ale čas zužitkovat to, co bylo otestováno během covidové éry. Občané, bohužel, prokázali, že reagují na šíření strachu přesně tak, jak to od nich očekával vládnoucí režim.

Jsme teprve na samém začátku boje se skutečným nepřítelem, kterého jsme si ale před lety sami vtáhli do hradeb jako trojského koně.

Snímky: www.wikimedia.commons

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).

Zpět na obsah