Paralely mezi Amerikou a Španělskem jsou nápadné

Španělsko bylo první světovou velmocí. Samozřejmě existovaly i jiné velmoci – Řím, Čína dynastií Tchang a Ming, rozsáhlé mongolské říše – ale žádná z nich se nerozprostírala přes oceány a kontinenty tak jako španělská říše v době svého největšího rozkvětu. V první polovině 16. století vládl Karel V. rozsáhlým oblastem Evropy, jeho syn Filip II. ovládal většinu západní polokoule a značnou část Asie (Filipíny byly pojmenovány po něm). Maximální územní rozsah císařského Španělska překonalo až britské impérium v 19. století a ve 20. století neformální americké impérium se svými 750 zámořskými základnami a sítí globálních aliancí.

Pak to ale Španělsko zkazilo. Již v polovině 17. století, za krizové vlády Filipa IV., bylo Pyrenejské království „pozadu za zbytkem Evropy“, jak napsal John A. Crow ve své klasické studii Spain: The Root and the Flower.
Vznikající námořní velmoc Anglie zasadila španělské námořní síle v roce 1588 porážkou Armady brzkou, ochromující ránu. O něco více než tři století později Spojené státy fakticky španělské zámořské impérium ukončily a převzaly kontrolu nad jeho posledními koloniemi na Kubě, Portoriku, Filipínách a Guamu. Mezi těmito dvěma katastrofami nastalo dlouhé období pomalého úpadku.

Ti, kdo uvažují o možném zániku americké globální hegemonie, se nejčastěji obracejí pro poučení k Římu nebo Sovětskému svazu, ale paralely mezi Amerikou a Španělskem jsou zarážející. Obě země byly ve svých formativních, předimperiálních obdobích definovány procesy územní expanze přes měnící se hranice: reconquista jižního Španělska od Maurů a dobytí amerického Západu. V obou případech se uzavření hranic – v případě Španělska v roce 1492 dobytím Granady Ferdinandem a Isabelou, v případě Ameriky, které v roce 1893 slavně označil historik Frederick Jackson Turner – shodovalo s počáteční fází zámořské územní expanze, která vedla k získání statusu velmoci. Kolumbus dorazil do Karibiku ve stejném roce, kdy padla Granada; Amerika se zmocnila Kuby, Portorika a Filipín v roce 1898, tedy ve stejném roce, kdy Kongres ratifikoval anexi Havaje.

Nejzjevnější paralely se však týkají jiné expanzivní dynamiky – dynamiky peněz. Klíčem k mnoha dalším událostem v obou zemích bylo zdání něčeho, co se zdálo být neomezeným bohatstvím, ale ve skutečnosti to byl přístup k neomezenému množství univerzálního prostředku směny, po kterém se všude toužilo a který byl všude přijímán. Na konci 16. století si španělská elita mohla za zlato a stříbro, které do Španělska proudilo z dolů v Peru a Mexiku, koupit, co chtěla a kde chtěla. Dnes může americká vládnoucí třída dělat totéž za americké dolary vytvořené podle libosti a uložené v paměťových bankách počítačů Federálního rezervního systému. Tato moc podobná moci Midase umožnila elitám v obou zemích zaměňovat peníze za to, co si za ně mohou koupit, a vedla k financializaci, politicky nebezpečné míře nerovnosti a plýtvání bohatstvím na nekonečné války, jejichž cílem bylo přetvořit svět k obrazu iberského katolicismu, respektive americké demokracie.

Ekonom Michael Hudson ve své knize Killing the Host z roku 2015 tuto podobnost rozvádí:

Španělsko se navzdory obrovským zásobám zlata a stříbra stalo nejzadluženější zemí v Evropě – s daňovou zátěží přenesenou výhradně na nejméně majetné, což zablokovalo rozvoj domácího trhu. Dnešní neoliberální lobbisté však nabádají k podobnému daňovému zvýhodnění s cílem nezdanit finance a nemovitosti, přesunout daňové břemeno na práci a spotřebitele, omezit veřejnou infrastrukturu a sociální výdaje a dosadit do čela vlády rentiérské manažery. Hlavní rozdíl oproti Španělsku a jiným postfeudálním ekonomikám spočívá v tom, že rentu placenou feudálním vlastníkům půdy nahradily úroky finančnímu sektoru.

Proces, v němž se předepsaná měna Spojených států stala mincí naší doby, byl spletitější než španělské drancování aztécké a incké říše. Tento příběh však stojí za to vyprávět, protože hegemonie dolaru je více než pouhým přirozeným důsledkem postavení Ameriky jako hlavní světové hospodářské a vojenské mocnosti. Možná by k ní nedošlo, nebýt řady náhod – mezi nimi nepromyšleného daňového opatření a pokusu o atentát na populárního prezidenta – a opatření, která z vlastních důvodů přijali někteří neameričané, včetně významného německo-židovského bankéře, Arabů, kteří se snažili vyhnout americkým sankcím, a portfolia manažerů japonských pojišťoven.

Hegemonie dolaru měla svůj původ v tom, že se Amerika po první světové válce stala hlavním věřitelem a největší hospodářskou mocností planety. Ústřední roli dolaru ve světových financích však určila až Brettonwoodská konference v roce 1944. Bretton Woods je letovisko v New Hampshire, kde se spojenecké mocnosti sešly, aby vytvořily formální měnový řád pro poválečný svět. Jeho architekti, Harry Dexter White a John Maynard Keynes, se snažili zabránit návratu měnového chaosu z meziválečných let, kdy Washington odmítl zasáhnout a řídit globální měnové záležitosti v době, kdy k tomu již žádná jiná vláda – zejména ta v Londýně – neměla pravomoc.

Nepředvídaná série událostí upevnila místo dolaru v jádru světových financí

Bretton Woods, což se stalo zkratkou pro měnový režim, který panoval v letech 1945-1971, byl nepostradatelný pro tři desetiletí prosperity, která následovala po skončení druhé světové války. Ukázalo se však, že toto uspořádání je příliš rigidní, než aby přežilo nástup amerického obchodního deficitu na konci 60. let 20. století a jeho protějšku: Japonska a západního Německa. (Keynes se pokusil do brettonwoodského systému zavést mechanismus, který by od zemí vyžadoval, aby podnikly kroky ke snížení přebytků; američtí delegáti ho přehlasovali, nedokázali předvídat den, kdy Spojené státy budou mít samy obchodní schodky.) Příchod strukturálních amerických deficitů na vnějších účtech nezpůsobil – v rozporu s tehdejšími očekáváními i konvenční teorií – pád dolaru z trůnu, a to navzdory těžkému desetiletí, které si americká měna prožila poté, když Richard Nixon jednostranně nedodržel závazek Washingtonu směnit zlato za dolary předložené zahraničními centrálními bankami. Místo toho upevnila místo dolaru v jádru světových financí nepředvídatelná série událostí.

Příběh začíná již v roce 1963, kdy se Kennedyho administrativa snažila zdanit úroky zahraničních společností a vlád, které si do New Yorku chodily půjčovat peníze. Siegmund Warburg, uprchlík z hitlerovského Německa, který později založil přední britskou obchodní banku, ukázal, že daň lze obejít tím, že se v Londýně získají dolary od neameričanů prostřednictvím transakcí spravovaných britskými a evropskými, nikoliv americkými, bankami, řídícími se britským právem a regulačním dohledem. Washington reagoval s rozhořčením, ale dlouhodobým výsledkem byl největší offshorový finanční trh, jaký kdy svět viděl – trh s eurodolary a eurobondy, který hrál nepostradatelnou roli při utváření dolaru jako světové měny. Dalším důsledkem bylo, že Londýn znovu získal postavení světové finanční metropole a New York byl odsunut na druhou kolej.

Tato dohoda například znamenala, že pokud jste byli v roce 1974 arabskou ropnou společností, dali jste svým zákazníkům pokyn, aby za vaši ropu platili ukládáním dolarů na arabské účty v londýnských bankách, kde byly mimo dosah amerických regulačních orgánů, které například chtěly sankcionovat arabské země za válku s Izraelem. (Saúdové krátce uvažovali o tom, že by svým zákazníkům účtovali v jiné měně než v dolarech, ale rychle si uvědomili, že žádná jiná měna není v oběhu v dostatečném množství, aby si ji zákazníci mohli na zaplacení účtů za dovoz ropy opatřit.) Proto si země jako Brazílie a Argentina k uspokojení požadavků arabských vývozců ropy šly vypůjčit dolary do Londýna. Americké obchodní deficity a vojenské výdaje v zámoří sice živily stále rostoucí zásobu dolarů obíhajících mimo Spojené státy, ale infrastruktura eurodolarových a eurobondových trhů pomohla zajistit, aby se začala prosazovat cesta závislosti[1]. Pokud většina společností fakturovala svým zahraničním zákazníkům v dolarech a používala dolary k úhradě svých zahraničních závazků, chystala se k tomu vaše společnost pravděpodobně také.

V polovině 70. let se ještě plně neprosadila cesta závislosti, která by nadvládu dolaru upevnila, i když Saúdská Arábie a další země OPEC neochotně dospěly k závěru, že prozatím nemají jinou možnost než účtovat svým zákazníkům v dolarech. Ve skutečnosti byla sedmdesátá léta pro americkou měnu špatným obdobím: V průběhu desetiletí ztratila téměř dvě třetiny své kupní síly a mnozí zoufale hledali alternativu, což vedlo k tomu, že hodnota dolaru na devizových trzích v roce 1978 prudce klesla.

V následujícím roce prezident Jimmy Carter, zahnaný do kouta touto krizí a prudce rostoucí inflací, která byla její bezprostřední příčinou, navrhl výměnu Williama Millera v čele Federálního rezervního systému za Paula Volckera. Carter Volckera sotva znal – v té době působil jako guvernér newyorského FEDu -, ale bylo mu řečeno, že Volcker je jedním z mála mužů, kteří jsou schopni devizové a dluhopisové trhy uklidnit a možný kolaps dolaru zastavit. To Volcker také udělal. Zvýšil úrokové sazby do té míry, že obchodníci opět začali nakupovat dolarové instrumenty. Politickou cenou byla prudká recese, která spolu s událostmi v Íránu Carterovy šance na znovuzvolení zmařila.

Carterův nástupce Ronald Reagan pak vytvořil největší vládní deficity v mírových dobách v americké historii. Zdůvodňoval je tím, že snížení daní zvýší příjmy, ale konjunktura, kterou prosazoval, neprokázala platnost nechvalně známé křivky Arthura Laffera, ale pravdivost Keynesova poznatku, že nejjistějším způsobem, jak oživit skomírající ekonomiku je velký vládní deficit, pokud je možné ho ufinancovat. Že takový deficit financovat lze, nebylo v roce 1981 vůbec zřejmé. Tip O’Neill – tehdejší předseda Sněmovny reprezentantů a protřelý politik, který chápal, že nemůže stát v cestě populárnímu prezidentovi, který se stal ještě populárnějším po atentátu v dubnu téhož roku – dovolil, aby Reaganovo snížení daní prošlo Kongresem, protože si myslel, že se republikáni budou muset pokorně vrátit, až se trhy s dluhopisy propadnou. Místo toho Japonci ze svých vlastních důvodů zhltli záplavu dluhopisů vydaných na financování Reaganových deficitů, čímž americkou ekonomiku oživili tím, že Američanům nasypali do kapes peníze – které okamžitě utratili za japonský dovoz, čímž roli dolaru jako světové měny ještě více upevnili.

Cestou k nadvládě dolaru se vyskytly další těžké chvíle, mimo jiné devastace celých oblastí amerického průmyslu v důsledku příliš silného dolaru, který byl nevyhnutelným výsledkem kombinace vysokých úrokových sazeb a nenasytných požadavků amerického ministerstva financí na hotovost; nezdařený pokus o snížení dolaru v roce 1985 (směnný kurz se sice snížil, ale nijak to nepomohlo snížit obchodní deficit – když to trhy vstřebaly, došlo v roce 1987 ke krachu na burze); a obchodní konflikty mezi USA a Japonskem na konci 80. a začátku 90. let, které znamenaly ohrožení volného oběhu dolarů do Spojených států a z nich. Ale v roce 1995, kdy ministr financí Robert Rubin přišel na způsob, jak obejít pokusy republikánů ztrapnit Clintonovu administrativu tím, že odmítl Mezinárodnímu měnovému fondu poskytnout peníze potřebné na záchranu Mexika v důsledku krize pesa, se ústřední postavení dolaru v globálních financích zcela upevnilo. (Kdyby Amerika nebyla ochotna nebo schopna zachránit zemi, kterou trhy považovaly za zemi na jejím vlastním dvorku, nemuselo k tomu dojít).

Mnozí dnes předpovídají blížící se konec dolarové hegemonie. Tito proroci zkázy poukazují na vzestup Číny, na pokusy Washingtonu používat dolar jako zbraň při sankcích proti takovým zemím jako Rusko a Írán, a na pravidelné machinace s dluhovými limity, které jako by naznačovaly, že americká vláda by mohla své smluvní závazky nedodržet.

V době psaní tohoto článku však ani devizové, ani dluhopisové trhy nevykazují sebemenší náznak otřesu dolaru. Nákup dolaru Dnes stojí více než 147 japonských jenů – více než kdykoliv od srpna 1998; euro vás bude stát 1,07 dolaru, zatímco těsně před vypuknutím světové finanční krize v roce 2008 to bylo 1,60 dolaru; za dolar dnes dostanete 7,32 čínských jüanů, což je zhruba tolik, kolik jste za něj mohli dostat v roce 2008.

Žádná jiná měna nemá v tomto velkém schématu velký význam; nikdo nemluví o tom, že by švýcarský frank nebo australský dolar sesadily americký dolar z pozice hlavní zúčtovací a rezervní měny. Pokud jde o trh s dluhopisy, zdá se, že Federálnímu rezervnímu systému se podařil trik se zvyšováním úrokových sazeb, aniž by vyvolal něco, co by připomínalo paniku: Jednoletý státní dluhopis dnes vynáší přibližně stejnou míru výnosu (5,40 %) jako v roce 2008. Poslední zveřejněná čísla ukazují, že cenné papíry denominované v dolarech tvořily 58 % celosvětově vykázaných devizových rezerv. U eura, jenu, libry šterlinků a jüanu to bylo 21, 6, 5 a 3 procenta. Kdyby se trh s dolarovými dluhopisy propadal, byla by tato čísla velmi odlišná.

Nejhrozivějším nástrojem nového Svatého stolce je kontrola internetu

V posledních několika desetiletích se Spojené státy díky dolarové hegemonii ocitly ve stejné pozici, v jaké bylo Španělsko po dobytí říší Aztéků a Inků. Stejně jako habsburští panovníci dřívějších dob jsou ti, kdo americkou ekonomiku řídí, schopni nést „deficity bez slz“, abychom citovali bonmot francouzského ekonoma a poradce Charlese de Gaulla Jacquese Rueffa. Ale pokud je španělská historie nějakým vodítkem, neměl Rueff s tím nedostatkem slz tak docela pravdu. Bohužel všechny ty peníze svádějí k tomu, o čem by méně dobře situované země váhaly uvažovat – protože by si to nemohly dovolit: totiž vést nekonečné války. Příklad Španělska naznačuje, že slzy mohou skutečně čekat země, jejichž elity samy sebe přesvědčily, že byly vyvoleny Bohem, aby šířily jeho víru po celém světě – nebo, abychom aktualizovali jazyk, že právě ten jejich je „nepostradatelným národem“ světa dějinami předurčený ho završit.

Michael Lind kdysi napsal, že „země, které nemohou financovat deficit běžného účtu, nemohou vést války“. Jinými slovy, pokud nemůžete nalézt peníze na armádu a její výzbroj, je vaše schopnost vojenského angažmá omezená. Vezměme úsloví, že Konfederace prohrála občanskou válku stejně tak na bankovních parketech v Londýně jako na bojištích ve Virginii. Jinými slovy, Konfederace si nakonec nemohla půjčit peníze, které na další boj potřebovala. Lindova poznámka má však i druhou stranu. Zdá se, že „deficitní hospodaření bez slz“ svádí země – nebo přinejmenším vládnoucí třídy těchto zemí – ke globálním imperiálním projektům poháněným představou, že jsou nositeli univerzální spásy.

V knize „Spain: The Root and the Flower“ Crow poznamenal, že když se Karel V. „zapojil do válek po celé Evropě a Americe … cílem, který určoval jeho život, bylo porazit protestanty a vytvořit obrovskou katolickou říši“. To by mělo být současným čtenářům důvěrně známé. Od výzvy Johna F. Kennedyho „zaplatit jakoukoli cenu, nést jakékoli břemeno …, abychom zajistili přežití a úspěch svobody“, přes výzvu poradců George W. Bushe Davida Fruma a Richarda Perleho ke „skoncování se zlem“ ve stejnojmenné knize až po líčení zástupných bojů Washingtonu na Ukrajině prezidentem Bidenem jako otázky „hájení svobody dnes, zítra a navždy“, jsou lidé v čele amerického globálního impéria vedeni podobně grandiózními vizemi. Jakmile začnete hledat podobnosti mezi Španělskem Filipa II, III a IV na jedné straně a Spojenými státy od JFK až po Bidena na straně druhé, začnete je nacházet všude – a neomezují se jen na rétoriku.

Vidíte Lyndona Johnsona a Richarda Nixona, kteří, stejně jako před nimi Filip II., nasazují obrovské armády proti mocnostem třetí třídy a zabírají si jejich majetky. Vidíte, jak se základ skutečného bohatství – průmyslová kapacita – přesouvá ze Španělska a Spojených států k jejich satelitům a soupeřům: v prvním případě do Holandska a Británie, ve druhém do Japonska, Jižní Koreje a Číny. Vidíte, že k přesunu „bohatství do cizích pokladen“, o němž Crow psal v případě habsburského Španělska, dochází znovu ve výdajích administrativy George W. Bushe na invazi do Iráku – výdajích, které se zhruba vyrovnají prudkému nárůstu nákupů amerických státních cenných papírů Čínou a Japonskem. (Dolary na nákup těchto cenných papírů získaly díky přebytkům obchodní bilance a běžného účtu platební bilance s Amerikou).

Paralely sahají od materiálního základu až po kulturní a ideologickou oblast. Protestantská reformace vyvolala mezi španělskými elitami 16. století stejný druh hysterie a rozhořčení jako vzestup sovětského komunismu mezi jejich americkými protějšky o čtyři století později. Není to překvapivé, protože protestantské konfese a marxismus jsou kacířské sekty uvnitř zastřešující víry – a občanské války, zejména náboženské občanské války, bývají nejkrutější. Jinými slovy, ani protestanti, ani marxisté nezpochybňovali základní principy zavedené víry, z níž vycházeli: Chtěli být prostě lepšími komunikanty, očistit křesťanství, případně použít „vědecké“ prostředky k uskutečnění osvícenské vize společnosti řízené v souladu s diktátem rozumu. Nicméně záměr reformovat nebo nahradit stávající instituce – kněžstvo a svátosti; kapitalistický trh a buržoazní demokracii – vyvolal bouřlivou reakci.

Crow psal o době, kdy se Španělsko stalo předmostím protireformace: „Vše španělské a katolické bylo dobré, vše nešpanělské a nekatolické bylo zlé.“ Člověku se vybaví, jak Spojené státy, samozvané ztělesnění osvícenských ctností svobody, tolerance a pokroku, reagovaly na to, když se v Moskvě objevil konkurenční uchazeč o titul hlavního dějinného aktéra. Samozvaný komunista čelil v Americe padesátých let minulého století poněkud méně hrozivým vyhlídkám než protestant ve Španělsku devadesátých let šestnáctého století – i když byl kůl občas nahrazen, jako v případě Julia a Ethel Rosenbergových, elektrickým křeslem. A účinky byly podobné. Jak poznamenal Crow, „ve Španělsku nikdy nevznikla jediná protestantská církev“ a Spojené státy na rozdíl od západoevropských demokracií nikdy neměly levicovou politickou stranu, která by se uchopení mocenských pák přiblížila. (Tyto paralely mají samozřejmě své hranice. Marxismus jako ideologie konkurující liberálnímu kapitalismu se mimo jiné zhroutil, zatímco mnohé protestantské sekty nadvládu Říma nahlodávají právě v zemích, v nichž se Španělsku podařilo prosadit katolické náboženství).

Ani zhroucení sovětského komunismu nezabránilo americké elitě pokračovat v líčení svých zahraničních dobrodružství způsobem připomínajícím, jak Španělsko zdůvodňovalo svou roli ve třicetileté válce: jako křížové výpravy s cílem vymýtit zlo a kacířství. Rozsáhlý, přebujelý obranný establishment, tvořený výrobci zbraní, funkcionáři Pentagonu, lidmi z think-tanků, špiony a jejich mediálními mluvčími v orgánech jako The Atlantic a Washington Post s jejich nekonečným bubnováním za stále větší výdaje krve a peněz, tyto války potřebuje k ospravedlnění své další existence, ale nedokáže si to přiznat. Proto jsou siláci jako Vladimir Putin považováni za ďábly s neomezenou zlovůlí a mocí, schopné nadiktovat výsledky amerických prezidentských voleb zmanipulováním milionů Američanů – podobně jako byli před dvaceti lety označováni za „zlo“ nespokojení mladíci na Blízkém východě a kmenoví stařešinové v Hindúkuši se zastaralými představami o vztazích mezi pohlavími, přičemž se naznačovalo, že žádná cena není příliš vysoká, aby přivodila jejich „konec“. Stejně tak je rostoucí mocnost ve východní Asii, která jedná podobně jako Spojené státy před 200 lety při vyhlášení Monroeovy doktríny, považována za jakési historicky bezprecedentní monstrum, protože signalizuje, že hodlá skoncovat s vnějším vměšováním do svého regionu.

Ani rozpad SSSR nezabránil washingtonské bublině ve zřízení aktualizovaného tribunálu Svatého úřadu inkvizice, respektive hned několika. Má sice nové názvy, z nichž za zmínku stojí „Centrum pro globální angažovanost“ na ministerstvu zahraničí, ale cíle zůstávají stejné: vymýtit kacířství nebo, jak se nyní říká, „dezinformace“. Původ a cíle těchto nových inkarnací Svatého stolce popsal Jacob Siegel z časopisu Tablet ve zdrcujících detailech:

Spojené státy se stále nacházejí v nejranější fázi masové mobilizace, jejímž cílem je spoutat všechny sektory společnosti pod jedinou technokratickou vládu. Mobilizace, která začala jako reakce na údajně naléhavou hrozbu ruského vměšování, se nyní vyvíjí v režim totální kontroly informací, který si přisvojil poslání vymýtit abstraktní nebezpečí, jako jsou omyly, nespravedlnost a škody – cíl hodný pouze vůdců považujících se za neomylné.

Institucionální a technický aparát, který tento nově reinkarnovaný Svatý stolec k nastolení ortodoxie a odstranění omylů vybudoval, by si zasloužil závist a obdiv svých španělských předchůdců. Začíná to všudypřítomnými úřady pro rozmanitost, rovnost a inkluzi prakticky v každém společenství, na univerzitě, ve vládních agenturách a v organizacích občanské společnosti. Pomohla také stenografie, která v médiích establishmentu nahradila žurnalistiku – CNN, MSNBC, The New York Times; znovu cituji Siegela: „Americký tisk, kdysi strážce demokracie, byl vyprázdněn do té míry, že si s ním americké bezpečnostní agentury a straničtí agenti mohli pohrávat jako s loutku.“ Nejhrozivějším nástrojem nového Svatého stolce je však kontrola internetu. Zde nacházíme ozvěny drakonické reakce katolické hierarchie na překlady Bible do lidového jazyka a jejich široké rozšíření, které umožnil nově vynalezený knihtisk. Představte si ten skandál, když si lidé bez klerikálního kolárku – nebo diplomu z Ivy League, podle toho, jak se to vezme – sami rozhodují o tom, jak vykládat Písmo svaté nebo, jak se nyní říká, „vědu“!

Snahy diktovat lidem, co mají vidět, číst, slyšet a myslet, obsahují zárodky pádu elit

Inkvizice nakonec neuspěla – nebo spíše se jí sice podařilo vymýtit kacířství uvnitř Španělska, ale cenou za tento úspěch byla ztráta španělské převahy. Španělsko, uzavřené před hospodářským a intelektuálním pokrokem, který nakonec pomohl jeho evropským soupeřům ho překonat, se z přední velmoci stalo otupělou zaostalou zemí. Což vyvolává otázku: Budou nástroje sociální kontroly, které má americká vládnoucí třída k dispozici, nakonec fungovat? A pokud ano, čeká podobný osud i Spojené státy? Tuto otázku si původně položil Orwell: Může vzniknout disciplinovaná vládnoucí třída, která bude mít k dispozici dostatek prostředků, aby se její svržení stalo nepředstavitelným? Španělský příklad naznačuje, že nemůže: že snahy diktovat lidem, co mají vidět, číst, slyšet a myslet, obsahují zárodky pádu elit, protože způsobují, že se elity samy stávají slepými vůči realitě.

Americká vládnoucí třída se ocitla v situaci, kdy byla nucena spřádat bizarní fantazie o ruských „dezinformacích“, aby vysvětlila výsledky voleb v roce 2016. Už nedokáže říct, co je to žena, a vynaložila velké úsilí, aby cenzurovala a potlačila příběhy – laptop Huntera Bidena, únik z laboratoře ve Wuhanu -, které později uznala za pravdivé nebo věrohodné. Stejná elita se zamotává do absurdních uzlů, aby popřela skutečnost, že usiluje o zavedení systému rasových kvót ve školství, státní správě a podnikání. Přinejmenším nic z toho nenasvědčuje inteligenci a sebeovládání, které Orwell považoval za předpoklady úspěšného praktikování doublethinku, nezbytného pro zajištění trvalosti vlády elity. Naopak to svědčí o elité, která se, jak se stalo ve Španělsku 17. století, noří do dekadence.

Crow citoval básníka Garcilasa de Vegu, který na vrcholu španělského zlatého věku prorokoval dobu, kdy „všechno zmizí, dokonce i jméno. Jméno domu a domova a ženy a paměti. A k čemu to je? Trocha slávy? Poděkování národa? Místo v dějinách?“ O sedmdesát let později, když už bylo jasné, že španělská pýcha a fantazie o zrození celosvětového panství dokonalé ortodoxie skutečně došly zaslouženého trestu dějin, vydal skladatel Tomás Luis de Victoria pravděpodobně vrcholné dílo renesanční polyfonie: Officium defunctorum, často známé jako Viktoriiho rekviem. Victoria složil hudbu k pohřbu sestry Filipa II., císařovny vdovy Marie, a po přepracování k vydání ji věnoval její dceři Markétě.

Muzikologové skladbu často líčí jako jakési shrnutí předchozích dvou staletí hudebního vývoje; polyfonii již v Itálii i ve zbytku Evropy vytlačoval barokní styl s jedinou melodickou linkou podpořenou harmonií dalších tónů, nikoliv husté prolínání hlasů, které charakterizovalo evropskou duchovní hudbu od počátku 15. století až do doby, kdy ji Viktoria (a jeho anglický současník William Byrd) završil. Requiem může být – a také bylo – posloucháno jako rekviem za celý španělský zlatý věk. V jeho vzletných verších a dějích, tak dojemných, že je člověk jen stěží snáší, je cítit nekonečná lítost nad odchodem toho, co kdysi bylo a být mohlo.

Garcilasova poezie a Viktoriaho hudba – nemluvě o obrazech El Greca, Murilla a Velázqueze, románech jako Lazarillo de Tormes a Don Quijote, divadelních hrách Lope de Vegy a Calderóna a katedrálách v Seville, Toledu a Santiagu de Compostela – ukazují další meze jakéhokoli srovnávání španělského zlatého věku s vrcholným obdobím americké globální hegemonie. Studnice peněz, na které španělské a americké elity narazily, je možná skutečně svedly k nekonečným válkám, ke křížovým výpravám za nastolením univerzální ortodoxie, k toleranci rozšiřující se propasti oddělující nemravně bohatou třídu plutokratů od všech ostatních. Španělská elita však měla vkus a, jak se říkalo, „klasu“. Zanechali po sobě národ v troskách, ale zároveň mohli světu odkázat některé z jeho největších úspěchů v literatuře, malířství, hudbě a architektuře.

Mohl by někdo, kdo se zamýšlí nad americkou kulturou poslední generace – kázáními ve filmech, ošklivostí městské krajiny, banální šablonovitou hudbou, kaňkami a cákanci současné umělecké scény – říci o Spojených státech s vážnou tváří totéž? Položit si tuto otázku bohužel znamená odpovědět na ni.

---

[1]
Závislost na cestě (path dependence) vysvětluje pokračující používání produktu nebo postupu na základě historických preferencí nebo používání. Podnik může pokračovat v používání výrobku nebo postupu, i když jsou k dispozici novější, účinnější alternativy. K závislosti na cestě dochází proto, že je často snazší nebo nákladově efektivnější pokračovat v již nastavené cestě než vytvořit zcela novou.

Vědci popisují path dependence v kontextu historicko-institucionalistického přístupu k politologii. Teorie tohoto přístupu spočívá v tom, že instituce se mění méně, než by se dalo očekávat, a omezují vývoj. Důvodem nedostatečných změn je to, že tvůrci politik vycházejí z předpokladů, přijímají opatrná rozhodnutí a nepoučují se ze zkušeností.

Závislost na cestě může být také důsledkem neschopnosti nebo neochoty zavázat se ke změně kvůli nákladům. Dobrým příkladem závislosti na cestě je město, které je postaveno kolem továrny. V ideálním případě je továrna z různých důvodů umístěna v dostatečné vzdálenosti od obytných oblastí. Továrny se však často staví jako první a v jejich blízkosti se budují domy pro dělníky a občanská vybavenost. Bylo by příliš nákladné přestěhovat již zavedenou továrnu, i když by lépe sloužila obci, kdyby byla umístěna na okraji města.

[VB]