Potřebujeme racionální diskusi o ruské hrozbě

Úvahu We need a rational discussion about the Russian threat publikoval server Responsible Statecarft 12. července 2024

Chystá se Moskva po Ukrajině „přesunout do Polska“, jak říká Biden? Ne tak docela.

Pochopení záměrů potenciálního protivníka je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších výzev, kterým každý státník čelí. Podcenění agresivního záměru státu může odradit od obezřetných obranných příprav nezbytných k odvrácení války, jak se to stalo v předehře druhé světové války. Jeho přecenění může způsobit cyklus stále hrozivějších vojenských opatření, která se ve spirále zvrhnou v konflikt, o který ani jedna strana nesnažila, jak se to stalo před první světovou válkou.

Nalezení rovnováhy mezi těmito póly je zásadní pro předpoklady ruských záměrů vůči NATO, které tento týden slaví své 75. výročí na summitu ve Washingtonu. Správná rovnováha mezi odstrašováním a diplomacií je zvláště důležitá vzhledem k obrovskému ruskému arzenálu jaderných zbraní, který činí riziko jakéhokoli sestupu do přímého konfliktu mezi Ruskem a NATO potenciálně existenční.

Kdybychom však soudili z rétoriky NATO, žádná taková křehká rovnováha není zapotřebí: výzva Ruska je považována za moderní reprízu agrese nacistického Německa a za hlavní nebezpečí, kterému aliance čelí, se považuje pokušení usmířit ho, a tím ho pozvat k dalšímu dobývání. Z toho vyplývá i nedávné prohlášení prezidenta Bidena, že pokud nebude ruská armáda na Ukrajině rozhodně zastavena, „přesune se do Polska a dalších míst“.

Má Rusko skutečně vůči členským státům NATO úmysly vojenského dobývání? Vzhledem k opatrnosti, kterou Putin ve válce na Ukrajině dosud projevoval a vyhýbal se přímým útokům na členy NATO, je odpověď pravděpodobně ne.

A tato opatrnost má velmi pochopitelný důvod. Jak jsme s kolegy Anatolem Lievenem a Markem Episkoposem zdůrazňovali v nové zprávě Quincyho institutuČesky, člověk se nemusí příliš hluboce ponořit do konvenční vojenské rovnováhy mezi Ruskem a NATO, aby si uvědomil, že ruská armáda by byla v jakékoli válce s NATO těžce poražena a že Rusko má dobrý důvod se domnívat, že by se útok na kteréhokoli jednotlivého člena NATO rychle změnil v konflikt s aliancí jako celkem.

Jak vysvětluje stručná zpráva Quincy Institute,

NATO má v aktivních pozemních silách převahu nad Ruskem větší než tři ku jedné. … Aliance má převahu deset ku jedné ve vojenských letadlech a také velký kvalitativní náskok, což zvyšuje možnost úplné vzdušné převahy. Na moři by NATO pravděpodobně bylo schopné uvalit na ruskou lodní dopravu námořní blokádu, jejíž náklady by převýšily současné ekonomické sankce. Sice má Rusko jasnou převahu nad jednotlivými státy NATO, zejména v Pobaltí, je ale krajně nepravděpodobné, že by tuto výhodu mohlo využít, aniž by vyvolalo širší válku s celou aliancí NATO.

Toto hodnocení je založeno na více než prostém srovnání bitevního poměru mezi ruskými a západními armádami. Ve skutečném boji se Rusové mocně snažili porazit mnohem méně impozantní ukrajinskou armádu za mnohem příznivějších podmínek, než kterým by čelili v jakékoli válce s NATO, kde by měli delší zásobovací linie, byli méně obeznámeni s terénem a místními podmínkami a je v rozhodné nevýhodě ve vojenské technice, zejména ve vzdušných a námořních silách. Představit si, že by Rusko zahájilo válku s NATO, když prokázalo malou schopnost dobýt, natož okupovat a vládnout, obrovská část ukrajinského území, znamená přisuzovat Kremlu určitou míru iracionality vymykající se tomu, co dosud předvedl.

Tato analýza je také v souladu s ruskou rétorikou. Moskva jakékoli plány na útok na území NATO opakovaně popírá, ani k nim nemá žádný zjevný důvod, na rozdíl od Ukrajiny, kterou dlouho považovala za zásadní pro ruské dějiny a kulturu a kde se dlouho obávala možnosti vojenská přítomnost NATO. „Rusko nemá žádný důvod, žádný zájem – žádný geopolitický zájem, ani ekonomický, politický ani vojenský – bojovat se zeměmi NATO,“ řekl Putin koncem roku 2023. „Jejich tvrzení o našem údajném úmyslu zaútočit po Ukrajině na Evropu [jsou] naprostý nesmysl,“ prohlásil počátkem roku 2024.

Argumentovat tím, že Rusko pravděpodobně nemá důvod ani schopnost napadnout stát NATO, však neznamená, že je riziko války mezi Ruskem a Západem bezvýznamné. Právě naopak. Konvenční vojenská slabost Ruska při řešení vnímané hrozby ze strany NATO pravděpodobně povede k většímu spoléhání se na svůj jaderný arzenál, čímž bezpečnost kontinentu visí poprvé od doby, kdy v polovině osmdesátých let vstoupila v platnost Smlouva o jaderných silách středního doletu, na vlásku. Evropa navíc nabízí řadu potenciálních bojišť, kde by nová krize mezi Ruskem a Západem mohla vzplanout, včetně Běloruska, Moldavska, Balkánu, Gruzie a Kaliningradu.

Silné vojenské odstrašující prostředky NATO nemohou Evropě přinést stabilitu, pokud nebudou spojeny s diplomacií zaměřenou na vytvoření vzájemně přijatelného urovnání na Ukrajině a obnovení pravidel hry, které by pomohly vyhnout se novým krizím nebo je zvládnout a zabránily tomu, aby se napětí mezi Ruskem a NATO vymklo kontrole.

Jinak nesměřujeme ani ke stabilnímu rozdělení Evropy, ani k předem zamýšlené ruské invazi do státu NATO, ale spíše, jak v naší nové zprávě zdůrazňujeme, k novému období nejisté evropské nestability:

renuklearizovanému a nestálému hybridu konfrontace mezi Západem, který je méně jednotný a sebevědomý, než se zdá, a Ruskem, které svůj podíl na této konfrontaci považuje za existenční, a proto bude mít pobídky k tomu, aby využívalo a prohlubovalo vnitřní západní zranitelnost.

K odvrácení tohoto výsledku se vedoucí představitelé NATO musí méně starat o opakování chyb Nevilla Chamberlaina a více o to, proč evropští vůdci upadli do první světové války.