Potěmkinovo mírové jednání a Macron-Švejk

Glosa O Švejku Macronovi, co se před světovou válkou schoval na strážnici v Putimi. vyšla v deníku Krajské listy 17. června 2024

Foto: Wikimedia / President.gov.ua, CC BY 4.0
Popisek: Emmanuel Macron

Jak se mocní ve Švýcarsku sešli, aby „mírově“ potvrdili válku, a globální ekonom, nastrčený do funkce hlavy francouzského státu, poprvé použil svou vlastní hlavu.

„Nikdo z vás si nepřeje vroucněji, aby ve Francii zavládl mír. Aby však po něm mohlo začít grandiózní dílo obnovy, musí to být mír opřený o definitivní vítězství našich vojsk,“ řekl v roce 1799 Napoleon Bonaparte, načež se ve Francii vžilo úsloví: „Máme hlavu státu v generálské uniformě.“ Po dvou a čtvrt století hlavám států dvourohý funebrácký klobouk s písmenem N tak přirostl k duši, že už ho na sobě nemusí mít ani fyzicky. O tom svědčí i „mírové jednání“, které o tomto víkendu proběhlo v luxusním švýcarském horském rezortu, se jménem symbolizujícím, že o mírový život obyčejných lidí tu asi nepůjde (jmenuje se Bürgenstock, což lze přeložit i jako „Měšťanská pozice“).

Kromě toho, že obě bojující strany během „mírového jednání“ jen potvrdily stejnou pozici, jakou měly na začátku bojů a jakou měl kdysi Napoleon („mír bude, až dostaneme celé území, o které se bojuje!“) se „měšťanskopoziční“ jednání zapsala do historie už jen dvěma historickými prvenstvími:

Za prvé: Neodehrála se na konci války, ale uprostřed ní, a boje během nich nebyly ani na minutu zastaveny.

Ale především:

Za druhé: Jedna z bojujících stran byla z mírových jednání vyloučena, což je asi takový nesmysl, jako by z přístroje na principu dvou spojitých nádob byla vyloučena jedna z těch nádob. Lidstvo naší doby, které má v podobné „logice“ už trénink (volbu nejkrásnější dívky může vyhrát chlap atd.), se nad tímto nesmyslem (vlastně nad oběma) nicméně už příliš nepozastavilo.

Účastníci zájezdu však byli očividně spokojeni. Sběratel podpisů, pan prezident Z., jich dostal takovou spoustu, že kdyby nešlo o válku, ale o burzu autografistů, měl by jistě zač je vyměnit. No a delegáti Indie, Brazílie, Jižní Afriky, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Mexika, Kolumbie, Indonésie, Arménie, Libye, Thajska a Bangladéše (tak trochu jako opuštěné manželky z filmu Rozpuštěný a vypuštěný) zase poslali z Bürgenstocku do Moskvy pohlednici s tímto unifikovaným textem: „Švýcarské Alpy byly krásné, až začne skutečné mírové jednání, doufáme, že už přijedeš.“ A pod tím jejich podpis, který od nich pan prezident Z. nedostal…

Z celé garnitury kapitánů světa měl tou dobou hlavu v pejru snad jen pan prezident francouzský. Toho, který ještě před rokem během návštěvy čínského prezidenta v Pekingu prohlásil, že bude v téhle válce skutečným mírovým vyjednavačem (!), před pár měsíci náhle někdo „přesvědčil“, aby se stal hlavním bojovým jestřábem, což on sice splnil, ale (zřejmě se inspiruje novým francouzským překladem Švejka z roku 2018) splnil to jinak, než od něj ti nahoře (a i mnozí dole) čekali. Udělal to totiž přesně jako známý rakouskouherský voják, který se před světovou válkou, po které mu jako Čechovi nic nebylo, rozhodl schovat přímo pod svícnem, když se uprostřed bojů v uniformě odvedence ostentativně procházel před strážnicí v Putimi…

Když teď budou z popudu pana prezidenta M. v předčasných volbách zvoleny nový parlament a vláda (jež podle průzkumů budou zaručeně složeny ze stran, co válku nechtějí), on pak může těm nahoře, co ho přemlouvali, legitimně říct: „Nemůžu tam své vojáky poslat, vláda a parlament mi to nedovolují…“ Za což mu já osobně (v kontextu jeho života a vlády vůbec poprvé!) moc děkuji, protože NATO je dnes jediná jednotka, a on tím de facto (zatím) odvrátil riziko následných dopadů ruských raket (potenciálně včetně těch atomových) i na naše území (a co se týká potenciálních ruských pozemních – tam by náš východoevropský dvorek přišel na řadu logicky jako první…)

Je to dnes zkrátka složitý svět, a já se nedivím těm, kdo už nemají sílu vidět ho jen jako svět Platónských stínů, o nichž se my, co je vidíme v jeskyni, můžeme jen domýšlet, co je vlastně za nimi. Přesně jako když jsem onehdy vstal od práce, abych se podíval, co se to děje pod oknem:

Parkem za dvorem našeho bloku běží školák (na zádech má aktovku), nelidsky řve, na konci parku poráží chodce, ti se ho ptají, co mu je, a on ze sebe těžce vyráží skřeky, ve kterých jde až po dlouhých minutách posléze rozpoznat: „Kous-mě-pes!“ Na druhém konci parku zatím stojí ohromený pán se psem, obklopený jiným hloučkem otřesených chodců, kterým vysvětluje, že jeho pes nikoho nekousl.

Přijde mi to jako dokonalý obraz dnešní doby: Nikdo neví, kdo byl skutečně zasažen, kdo to jen předstírá a u koho opravdové utrpení prýští z už dlouho mokvajícího vnitřku, jejž drobný vnější podnět jen odšpuntoval. A nikdo, vůbec nikdo (snad ani zúčastnění sami) neví, kde je pravda. Zato všichni, úplně všichni (včetně mě), jsou v tu chvíli vynervovaní tak, že by si nejraději řekli nejmíň o zklidňující injekci…

Dlouho jsem přemýšlel, zda z téhle šílené situace vůbec existuje cesta ven. Pak jsem jednu objevil. Pro nás obyčejné smrtelníky je velmi nelehká, ale zase lehčí, než pro pány nad námi:

Zkusit se na věci podívat očima toho druhého. Ukrajinští Rusové očima Ukrajinců, Ukrajinci očima ukrajinských Rusů. Izraelci očima gazanských Palestinců, Palestinci (a muslimové vůbec) očima Izraelců. A především: Politici a generálové očima posledních civilistů a frontových vojínů (k opačnému pohledu už není třeba vyzývat; Kristovi maličtí, alespoň ti, co jim to trochu myslí, se vciťovat do myšlení svých politiků umějí. Jinak by už nežili…).

Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem býval poeta, a (hlavně pro nás, co žijeme na severní polokouli) za účelem tohoto cvičení napsal i „instruktážní“ básničku:

Australská

(báseň pro ty, kdo si myslí, že jejich pohled na svět je ten jediný)

Je červen, fouká ze strnišť

ptáky už najdeš na severu; v teplých krajích,

jenom milovník zimy dneska jede na jih.

 

Když naše země pořádala letní olympijské hry,

musela počkat na řádně teplé dny:

v září a v říjnu v Sydney

a v Melbourne v listopadu a pak v prosinci…

 

Hej, pane ze severu Ameriky, z Evropy a Asie, ty slyš,

až v horké silvestrovské noci u nás v nebe pohledíš,

nenajdeš na něm Velký vůz a Polárku

 

– jenom Jižní kříž…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).