Soudě podle předběžného seznamu hostů pozvaných na prezidentskou inauguraci, přichystal Trump politikům z Evropské komise a řady států EU docela hezký kanadský žertík. (Asi již začal využívat budoucího 51. státu USA.) Vsadily ty osoby totiž nemoudře, neopatrné a nepředvídavé úplně všechno na jedinou kartu, na podporu Trumpova předchůdce, Joe Bidena. A to dokonce natolik, že aktivně vystupovali proti Trumpovi. No a ten nezapomněl. Na inauguraci je nepozval. Při americké ruletě totiž vložili všechny své žetony na jedno políčko. A ono to nevyšlo. Litovat je jistě nebudeme. Ursula von der Leyenová tedy hold novému „bílému otci ve Washingtonu“ nesloží. Naproti tomu její národ bude v Bílém domě reprezentovat předsedkyně Alternativy pro Německo (AfD), Alice Weidelová. Také český prezident, Petr Pavel, a s ním na jedné politické lodi se nacházející (a již kymácející) premiér, Petr Fiala, se do Washingtonu těšili marně. Ani oni pozvánku nedostanou. Nebyli už v katedrále Notre-Dame. Tedy, možná byli, ale ne ve správný čas.

Pozmění se s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu nějak zásadně a rychle situace ve východní Evropě? V tom nejpodstatnějším, tedy v naději na trvalý mír, asi sotva. Území současné Ukrajiny není totiž pro vládnoucí „elity“ ve Spojených státech a ve Velké Británii ani zdaleka tak málo významné, jak soudí někteří komentátoři a analytici, kteří uvažují o možnosti, že Donald Trump stáhne Washington z „ruské hry“ a ruskou ruletu ponechá na evropských satelitech, které budou mít ale strach bubínek revolveru roztočit. Při přiložení ke spánku by totiž mohl z hlavně vyjít výstřel, a ne jen neškodné cvaknutí, po jakém se carský důstojník samou úlevou opil do němoty.

Se žádným ze skutečných americko-britských cílů války na Ukrajině by se humanista neztotožnil

Válka vedená americkým Deep State a britskými „elitami“ proti Rusku má, bohužel, mnoho cílů, s jakými by se humánně smýšlející člověk – kdyby o nich věděl – nikdy, za žádnou cenu, nechtěl ztotožnit. Pomiňme v této chvíli ty cíle, o kterých už byla mnohokrát řeč, tedy byznys s plynem, ropou, se zbraněmi, vytlačení Ruska z Evropy, hospodářské i mocenské poškození Evropy, oddálení konce americké hegemonie (diktatury), uchvácení bohatství Ukrajiny, vyvolání etnických, náboženských a politických konfliktů v Rusku s cílem zmocnit se kontroly nad bohatstvím Ruské federace, a tak dále, a tak dále. Jedním z cílů války je, aby válka vedená proti Rusku ukrajinským obyvatelstvem trvala tak dlouho a přinesla tolik ztrát na životech i materiálních škod, aby na velmi dlouhou dobu byly narušeny, nebo dokonce úplně zničeny vztahy mezi obyvateli západních oblastí historických ruských území, ze kterých byla před cca sto lety administrativně utvořena Ukrajina, a oblastí východních, tedy současné Ruské federace.

Že je takový cíl neuvěřitelně obludný? Jistě, je krajně odporný, až se nechce věřit, že může pocházet od lidských bytostí. Ale kdyby takový cíl nebyl, přece by se odpovědní lidé na Západě spíše snažili válce zabránit, než ji chystat, financovat, provokovat. A když už válka vypukla, pak by přece odpovědní lidé, jakým je zbytečné umírání proti mysli, dělali všechno možné proto, aby skončila. Ale oni postupovali přesně opačným způsobem. Viz zákaz Borise Johnsona Kyjevu přijmout poslední výhodné podmínky míru s Ruskem. Mír? Ne! Bojovat! Musíte bojovat! A teď musíte na smrt poslat i sotva odrostlé děti! Rusko bylo jedinou zainteresovanou stranou konfliktu, která se ze všech sil snažila válce vyhnout. Také v Minsku, také v Istanbulu, ale dokonce dávno před oběma daty. Od samého začátku! Takže, kdo chtěl válčit? Kdo prodloužil umírání?

Cíl vyprodukovat nesmiřitelnou nenávist mezi Ukrajinci a Rusy předpokládá, že na Ukrajině se díky konfliktu, který vyprovokoval americký Deep State za pomoci místních extrémních nacionalistů a pěti miliard „investovaných“ dolarů, a to nejprve formou krvavého protiústavního puče a poté osmi lety války režimu proti občanům Donbasu, postupně změní smýšlení, city a postoje Ukrajinců natolik, že z původních 25 procent obyvatel, kteří se vymezovali nepřátelsky vůči Rusku a Rusům před rokem 2014 (před Majdanem a Oděsou), se stane sto procent. Všichni Ukrajinci musí nenávidět Rusy a Rusko. Od toho je tady to strašné zabíjení a mrzačení! A když začnou i Rusové nenávidět Ukrajince, tím lépe. Divide et impera! Ostatně tenhle princip na své kůži zažívají slovanské národy celá staletí. Nejvíce na Balkáně a ve Východní Evropě, na starých historických ruských územích. Nic nového pod Sluncem.

Při pohledu na hřbitovy se fakty, příčinami a souvislostmi argumentuje stěží. Vlastně vůbec!

Sto procent obyvatel Ukrajiny bude takto trvale nesmiřitelnými nepřáteli Ruska. Při pohledu na obrovské hřbitovy a na statisíce lidí zmrzačených válkou je skoro nemožné pochopit, že válka přišla ve skutečnosti úplně odjinud než z Ruska, že jejími plánovači, architekty, strůjci, režiséry a sponzory (a příjemci zisků) byli úplně jiní lidé než Rusové. A že konflikt s Rusy na Ukrajině a potom s Rusy z Velkoruska Ukrajina neměla vůbec zapotřebí. Ani jediný důvod ke konfliktu! Jen někteří oligarchové-zloději a extrémní nacionalisté potřebovali vyvolat konflikt s nejméně osmimiliónovou ruskou menšinou, a takto nabídli zemi, její bohatství, její krev, její budoucnost, její osud k cizímu absolutně bezohlednému využití. Ale tohle se při pohledu na mrtvé jistě pochopit nedá. Na hřbitovech fakta, příčiny, souvislosti, logika, důkazy nemají co pohledávat. A právě v tom se skrývá hrot kalkulace nepřátel Ruska, kteří jsou ale ve skutečnosti ještě většími nepřáteli Ukrajiny a Ukrajinců. Rusko oni mohou poškodit, Ukrajinu už zničili. Dějiny, pokud je bude ještě možné v zemích západní Evropy vůbec učit, studovat, prezentovat objektivně, pochopitelně celou tuto událost zmapují. Ale historia sine ira et studio přichází ke slovu vždy až za dlouho po událostech. A při stávajících plánech na další reformu školství, která se chystá například v České republice, hrozí, že na tuto reformní medicínu už chřadnoucí vzdělanost zemře úplně. Nejčastějším výsledkem školní docházky může být analfabet. Tyto školské reformy jsou jako pouštění žilou za Paracelsa. Ale to jen na okraj tématu.

Takto, skrze zabíjení, mrzačení a mnohamiliónový exodus ze země (deset miliónů Ukrajinců odešlo ještě před pučem), by se mělo dosáhnout trvalého zničení všech vazeb mezi západními a východními oblastmi starých ruských území, tedy bývalého Ruského impéria či Sovětského svazu. Rodiny úplně zbytečně obětovaných a doživotně zmrzačených a přátelé těchto válkou zničených lidských životů, by podle tohoto předpokladu měli nenávidět Rusko a Rusy na Ukrajině i v Rusku, vlastně na celém světě, natolik, že proměna Ukrajiny ve východní výspu euroatlantických struktur trvale nepřátelskou vůči Ruské federaci by měla být završena. Ukrajina by se mohla vzdát pravoslaví, azbuky, kompletně celé tisícileté společné historie s východními oblastmi bývalého Ruského impéria i Sovětského svazu a zcela změnit samotnou slovanskou identitu. Mohla by se přihlásit k Vikingům, Sarmatům, Skytům, Keltům, Chazarům nebo k Turkům. Ke komukoliv, jenom ne k Rusům, od kterých jsou Ukrajinci téměř k nerozeznání. Alespoň ostatní svět nevidí rozdílů.

Poté by se právě „očištěná“ Ukrajina mohla prohlásit za pravou a jedinou dědičku prvního kyjevského státu Rurikovců, čímž by mohlo být Rusko jako takové vlastně vymazáno i z dějin, z kultury, literatury, hudby, odevšad. Vše původně ruské by Západ pochopil jako ukrajinské, byť by na „nové neruské Ukrajině“ už nic ruského nezbylo. Čímž by ovšem zároveň zmizelo i skoro všechno ukrajinské, neboť tisíc let společné existence se jen na přání Washingtonu a Londýna hned tak, na povel, vymazat nedá. Ale nad takovými detaily se Deep State ve Washingtonu a tradičně vůči Rusku nenávistné „elity“ ve Velké Británii asi nezamýšlejí.

Likvidace všeho ruského včetně ruštiny jako jazyka de facto už probíhá na českých základních a středních školách. Nebo se to brzy chystá. Jako povinná zůstává angličtina (měla by se učit už od první třídy; takto možná vytlačí češtinu, základ nevítané národní identity), na výběr dostanou žáci a studenti (a jejich rodiče) němčinu, francouzštinu a španělštinu. Ruštinu nikoliv! Apage, Satanas! V diskuzi k tomuto tématu se nedávno na jednom silně prorežimním webu vyjádřil jeden nejmenovaný univerzitní pedagog varováním, že ruština prý skrývá nebezpečí dezinformací. (A také asi nebezpečí četby Dostojevského, Čechova, Puškina nebo Gogola, můžeme doplnit.) A jiný opět vysokoškolský pedagog (no, dobro došli!) zde nesměle oponoval slovy, že „ruština si také zaslouží žít“. Bylo to od něho hezké. Lev Nikolajevič Tolstoj děkuje a nechává pozdravovat!

Po vzoru Napoleona Bonaparta a Adolfa Hitlera: Děti do boje!

Současné doporučení osob nacházejících ve vládnoucích strukturách USA a na nich závislého nejvyššího úředníka bez pravomocí (generálního tajemníka) NATO, Marka Rutteho, aby kyjevský režim naverboval do války, tedy poslal bez výcviku na smrt i osmnáctileté mladíky, skoro děti, patří ke zvláště odporným „radám“ Západu. Budou-li přivážet z fronty do nemocnic a na obří hřbitovy Ukrajiny už i tyto děti, nenávist k Rusům, kteří přitom nejsou skutečnou příčinou války, ještě vzroste. Tedy podle této kalkulace, o jejíž existenci dostatečně vypovídá chronologie dlouhodobých příprav k válce, financování, vyzbrojování a výcviku Ukrajiny nejprve pro občanskou válku a poté proti Rusku, kterému nezbyla jiná cesta než do této války zasáhnout vojenskou mocí. Také o ní vypovídají západní zásahy bránící včasnému ukončení krveprolití. Ony „rady“: Mír ne! Bojujte dál! Ujišťování, že kyjevský režim bez nejmenší šance na úspěch (Washington a Londýn toto věděly dávno před Majdanem!) může proti Rusku uspět, lze rovněž kvalifikovat jako obludnost.

Nikdy nekončící využívání postsovětského prostoru proti Rusku

Vládnoucí struktury v USA a ve Velké Británii (s občany těchto zemí nemají tyto struktury nic společného) založily svoji strategii směřující proti Ruské federaci už od rozpadu SSSR na permanentním využívání postsovětského prostoru. Země bývalého sovětského bloku a dříve sovětské Pobaltí získaly plně pod svoji kontrolu postupnou integrací do NATO/EU. Bylo to ze strany Západu vědomé porušení daného slova. Od Britů, kteří si údajně potrpí na „slovo gentlemana“, mělo toto překvapit dvojnásob. Dnes to ale už nepřekvapuje nikoho. Státy bývalého SSSR tyto struktury následně obracejí proti Rusku, a rovněž se je snaží vtáhnout do euroatlantických struktur. Aktuálně Moldavsko, Arménii a Gruzii. I když de iure ještě nejsou členy NATO, struktury této americké aliance (a páté kolony) jsou v nich rozprostřeny. Je to cílené nepřátelství motivované výhradně jen takovými cíly, s jakými by humánně smýšlející člověk svobodného ducha a nezávislého myšlení nikdy, za žádných okolností, nevyslovil souhlas. Kdyby tedy o nich věděl. Skutečnost, že za něj s tímto souhlasí politické figury, je skutečnou urážkou soudného občana. V zastupitelské demokracii, v její úpadkové formě, pod nadvládou médií hlavního proudu, reklamy, nevládních organizací, bublin, aktivistů a mediálně vytížených šílenců s tím skoro nic nenadělá.

Ukrajina byla a zůstává favoritem Washingtonu a Londýna

Mezi všemi státy, které mají americko-britským vládnoucím kruhům pomoci ve všech možných formách války (otevřené i maskované) proti Rusku, představuje Ukrajina nejlépe vypracovaný projekt mající vlastnosti skutečného beranidla na brány Moskvy. Velice zákeřnou složkou této americko-britské strategie je skutečnost, že na Ukrajině bylo možné obracet proti Rusku a Rusům veliký kus samotné ruské existence i historie. Je to podobné, jako by se mělo dosáhnout obrácení (znepřátelení) Provence proti Francii, Katalánska proti Španělsku, Kalifornie proti USA, Skotska a Walesu proti Anglii (Velké Británii), Flander proti Belgii, Bavorska proti Německu, Malopolska proti Velkopolsku (Polsku), Moravy proti Čechám (ČR). Skutečný Meisterstück zákeřnosti a sprostoty. Prostě region, stát, spolková země nějakého většího celku získá různým způsobem a z různých příčin nezávislost na původním státu a jedna úplně cizí velmoc se rozhodne využít místního nacionalismu nebo nějaké vnitřní krize, nespokojenosti, chudoby, konfliktů, občanské války, místních oligarchů a teroristů a podobně a obrátí ji nepřátelsky právě proti onomu původnímu státu, se kterým dotyčný „region“ sdílel dějiny, kulturu, jazyk, tradice, zvyky, náboženství, kuchyni, oblečení, literaturu a všechno možné po celá staletí. A dokonce si po většinu dějin nebyl ani vědom nějaké jiné identity, než byla ta, která jej spojovala s celkem. Divide et impera! Rozděl a panuj! A zároveň v souvislosti s Ukrajinou stále platí to, co věděl už i Hitler. A sice, že Rusko s Ukrajinou je silnější než bez ní. A co teprve, když se podaří Ukrajinu proti Rusku obrátit?!

Je skoro vyloučené, aby se americký Deep State a britské „elity“ někdy vzdaly příležitostí, jaké jim ukrajinské území nabízí proti Ruské federaci. Mrtví a zranění na Ukrajině i v Rusku se nepočítají. Když Donald Trump vyhodnotil tuto válku jako krvavou, a že by měla skončit, znělo to z úst amerického státníka sotva jako projev uvědomění a empatie. Spojené státy by se musely kát za úplně celou svoji historii od svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, přes Vietnam a Jugoslávii, do dnešních dnů, aby bylo možné uvěřit v empatii a přirozené lidské pohnutky amerického vrcholného politika. Vždyť měl jako prezident USA možnost včas zasáhnout před důsledky Majdanu na Ukrajině. Vývoj vedl jasným směrem. Nevidět ho bylo obrovské umění. Kdepak, žádné pokání. Spojené státy dokonce ani neplatí za spáchané materiální škody. A že by to ale bylo biliónů dolarů! Kdepak pokání nebo katarze svědomí…

Moskva si je všech souvislostí pochopitelně vědoma a je si toho vědom také prezident RF, Vladimír Putin, jehož zájmem bylo vždy, od začátku působení v čele ruského státu, udržovat se Západem co možná nejlepší vztahy. Jenomže Putin si přál mít se Západem vztahy založené na rovnosti a na vzájemném respektu. Odmítal ponechat Rusko jako kořist západním korporacím a s nimi spojeným místním ruským oligarchům. Odmítal pokračovat v jelcinovské éře, poslouchat smrtonosné rady amerických ekonomů, a nechtěl být ani podobně naivní jako Gorbačov. Protože, takto americko-britským „elitám“ unikalo Rusko jako kořist, mělo se naopak proměnit v rovnocenného a respektovaného partnera, změnil Deep State strategii v jednoznačně nepřátelskou, a to bez možnosti jakéhokoliv dlouhodobě mírového uspořádání. Navíc Rusko nabízelo důvod pro zachování NATO. Deep State potřeboval silného nepřítele, který všechny v okolí ohrožuje, i když neohrožuje a nemá to ani v plánu. Jen tak bylo možné krmit konta obchodníků se zbraněmi.

Pro Rusko tak zůstává ukrajinské území trvalou hrozbou. Konkrétně za předpokladu, že Ukrajina celá nebo její část (byť nevelký kus západní Ukrajiny) zůstanou jakýmkoliv způsobem, otevřeně nebo skrytě, svázány se Západem. Pokud by takto zůstal Ukrajině přístup k Černému moři, bude Rusku hrozit nebezpečí i odtud. Rusko v této válce nebojuje za území, třebaže je konkrétně Donbas velice bohatý na suroviny a má velkou průmyslovou základnu ještě ze sovětských časů. Nenáviděná Moskva zde uložila ocelové srdce SSSR. Rusko bojuje za to, aby Washington a Londýn (s vtažením do hry států EU) rezignoval na využití ukrajinského území proti Rusku a za takzvanou denacifikaci, tedy odstranění režimu, jaký se zřetelně odkazuje k tradici na straně Adolfa Hitlera bojujících banderovců. Těchto cílů Moskva nedosáhne jednáním s Washingtonem a už vůbec ne jednáním s kyjevským režimem, jehož legitimita není zaručena. Svého cíle může Moskva dosáhnout jedině tím, že vtáhne do Ruské federace celou Novorossiju (Novorusko) nebo jeho větší část a postupně, určitě ne hned, dosáhne toho, aby v Kyjevě došlo ke změně režimu, jehož výsledkem by byla „zbytková“ Ukrajina neutrální nebo přímo závislá na Rusku.

Putinův Kreml se chtěl spokojit s neutrální Ukrajinou, bez základen a zbraní NATO. S Ukrajinou, která by zůstala vůči Rusku alespoň neutrální, nikoliv nepřátelská. S Ukrajinou, v níž by neprobíhala diskriminace ruskojazyčné menšiny po vzoru Pobaltí, spojená s pokusy tyto Rusy žijící tisíc let na historicky ruském území, odnárodnit, zbavit jazyka i identity. Vnutit jim identitu ukrajinskou, kterou Rusové považují za novodobou, umělou, vlastní původně jen části západní Ukrajiny, Lvovu a okolí, kde se ukrajinský nacionalismus zrodil. Nebo je přinutit k odchodu ze země. Washington měl ale s Ukrajinou úplně jiné plány, než jaké by Ukrajinu ochránily před občanskou válkou (už před Majdanem bylo jasné, že musí vypuknout) a následně i před válkou s Ruskem. A tak se stalo to, co se stalo! A prodlužování války, zákaz Zelenského vůbec jednat s Ruskem (důsledek Johnsonovy „mise“ v Kyjevě, a nyní mobilizace osmnáctiletých, to vše pracuje ve prospěch zničení vztahů mezi současnými Ukrajinci a Rusy. Zapadá to do rámce plánů na trvalé využití Ukrajiny proti Rusku, na permanentní neklid na Východě Evropy. Zajišťuje to pro NATO další falešný „raison d´être“. Co s tím může udělat Donald Trump? Opravdu, těžko odhadnout.

Konec nepřátelství washingtonských a londýnských „elit“ vůči Rusku a Rusům je přibližně stejně pravděpodobné jako existence kvetoucích zahrad a mořských pláží zalitých Sluncem na Marsu. Rusko je konkurent, nepřítel a kořist. Takto trojjediné je v očích těchto „elit“ Rusko. (Ukrajina je nástroj a kořist, nic víc.) Přátelství je vyloučeno, rovnoprávná koexistence obtížně představitelná. Takže z této kvadratury kruhu zřejmě nevyplývá nic jiného než to, že umírání kvůli ziskům amerického vojensko-průmyslového komplexu a za udržení při funkci i při životě Volodymyra Zelenského bude ještě docela dlouho pokračovat. A pokud dojde k přerušení bojů, pak jen na krátký čas. Ukrajinci neumírají za nezávislost. Oni nezávislost měli! Dostali ji po rozpadu SSSR. A nepřišli o ni kvůli ruskému vpádu. Ztratili ji přesně ve chvíli, kdy si ukrajinského extrémního nacionalismu hlásícího se k banderovské tradici, která se kdysi tak osvědčila německému nacismu, povšimli jistí lidé ve Washingtonu a v Londýně. A na jejich pokyn si poprvé v životě povšimli rozdílu mezi Rusy a Ukrajinci (a špatně vyhodnotili) „lídři“ v zemích EU/NATO. To pospolu byl ten skutečný polibek smrti!

Ale kalkulace s rostoucí nenávistí proti Rusům pro umírání na frontě a dost možná brzy i za umírání osmnáctiletých vědomě cynicky odeslaných na smrt na základě doporučení cizích „elit“ nejspíš vychází. Vyčistit úmyslně otrávené studny bude nesmírně těžké. V časech války hrají fakta, důkazy a logika vývoje událostí mizivou roli. A také s tím počítají nepřátelé Ruska, kteří stávajícímu kyjevskému režimu vyplnili rodný list.

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).

REDAKČNÍ POZNÁMKA – DOPLŇUJÍCÍ ODKAZY
Konec ruštiny na základkách. Vyučovat se budou jazyky s „globálním využitím“ (iDnes.cz; 15. 1. 2025).
Kdysi to byl jediný povinný cizí jazyk, který se ve školách učili všichni. Za pár let se zřejmě k ruštině žáci na základních školách vůbec nedostanou. To je jedna z novinek ve vyučování, kterou v pondělí oznámil ministr školství Mikuláš Bek
—
Proč neučit ruštinu nebo polštinu? Experti kritizují změnu ve výuce jazyků (Seznam Zprávy; 13.1.2025)

Není to ale jediná změna, která české školy ohledně cizích jazyků čeká. Nově by mělo být přesně vymezené, které jazyky může škola vyučovat. Bude to němčina, francouzština a španělština. To znamená, že se smráká nad ruštinou. Tu se přitom učí dnes pětina dětí.
„Myslím si, že by Ministerstvo školství mělo dělat hodně pro to, aby se na základních školách pěstovalo povědomí o Rusku. Je strategicky důležité posilovat bezpečnostní expertizu. Znát vývoj v Rusku 20. století nebo chápat ruské dezinformace, když ne přímo vyučovat ruštinu,“ říká vedoucí sekce rusistiky na Katedře slavistiky Filozofické fakulty UP v Olomouci René Andrejs.

Deset nejpoužívanějších jazyků na světě. Vnitřní kruh: podíl rodilých mluvčích.
Zdroj: Voronoiapp@Visual Capitalist (klik na obrázek!)