Kamenná plastika Klid v Pietním parku v Litvínově
Jaromíra Němcová, sochařské sympozium 2004 (Wikimedia Commons)

Je to pravda. Žijeme dnes v Evropě v převratné době. V době zlomu. Mnohé z nás nepříjemně zasahuje, že nemáme klid, na jaký jsme si v posledních mnoha letech zvykli. To, že ekonomickou krizi následovala pandemie a pak přišla válka a dokolečka dokola jsme slýchali, že snad i na nás mohou padat bomby, a tak jsme souhlasili a dodnes souhlasíme s tím, že raději připustíme, aby naše vlády posílaly peníze a zbraně tam, kde ty bomby opravdu padaly a dodnes ještě padají a to vedlo znovu k ochuzování našich společností, našich státních útvarů. Ne všichni. Byli mezi námi taky chcimírové, ale ty jsme v nejlepším případě označovali tak, jak jsem je tu označil i já, v poněkud horších případech pak jako „komunissty„, nenapravitelné levičáky, nebo extrémní pravičáky. To všechno samozřejmě pejorativně, jako nadávky. A ti všichni prý snad jsou dokonce „russáci“ atd. A mně se v té atmosféře vybavovala stará známá písnička

Herzegovina, lauter rovina

tu musela vybojobvat infanteria.

Infanteria, to je láska má,

ta musela bojovat za císaře pána.

Jenže vím až příliš dobře, že to kdysi byla píseň tragická, protože v té infanterii byli a umírali naši pradědové, ale dnes jsou v ní jen ti, kterým naše státy pošlou peníze, aby mohli vybojovávat území vlastního státu za ty politiky, kteří je vlastní politikou nedokázali udržet. A to se ta písnička zpívá veseleji…

Celá ta atmosféra věšení pytlů s mrtvým Putinem a srovnáváním Ruska s hitlerovským Německem snad vyhovovala těm, kteří se pořád ještě vnitřně nevyrovnali s tím, že to byli jejich pradědové, kteří kdysi mezi sebou měli skutečné, odporné válečné zločince a kolaboranty, a tak se rozhodli srovnat si ty dnešní válečníky pocházející z východu (z míst za ukrajinsko-ruskou hranicí) s těmi, kteří před osmdesáti a více lety zavraždili šest milionů židů v koncentrácích, ba samozřejmě i s těmi, kteří vypálili Lidice a Ležáky a potlačili Varšavské i Slovenské národní povstání, atd. A miliony ostatních tomu narativu, jak se dnes rádo říká, s vypnutou hrudí naletěli.

Náš jediný česko-slovenský nobelista za literaturu Jaroslav Seifert kdysi napsal:

co o dechu víme

jenž zvolna

sune nás k chropotu?

Je to strašné a spoustu z nás to potká ke konci života, pokud nebudeme mít kolem sebe lékaře, kteří do nás nacpou utišující léky, a to mně stačí, nepotřebuji, aby se to dělo v zákopech. Na kterékoliv straně válečných linií. Ano, je pravda, že smrt nás čeká všechny. Ale i tady platí, co Seifert kdysi napsal:

A na smrt si zvykneš,

takový už je život-

já mu odpovím:

Ta nejsmutnější tráva

je na hrobech.

A to je tak! „Nejsmutnější trávy“ je na světě přirozeně strašně moc, nám lidem by mělo být kategorickým imperativem nepřispívat k nárůstu hektarů „smutné trávy“ vlastním přispíváním.

Sám život je nebezpečný. – Ano, už proto učíme děti, aby se nebezpečím vyhýbaly, a aby se do zbytečných nebezpečí nehrnuly Nevím, jestli nebezpečí války v Evropě opravdu skončilo. Když jsem si přečetl, že předseda české vlády po videokonferenci s Macronem sdělil, že teď  půjde o to, položit na stůl „peníze a zbraně„, řekl jsem si sám sobě „to chce klid„, a přesto jsem se docela zneklidnil. Poté, co Trump s Putinem sdělili se vší vážností světu, že dělají kroky k tomu, aby se na Ukrajině přestalo válčit, rozhoduje se Praha s Paříží, že je třeba klást na stůl „peníze a zbraně„. Nerozumím tomu vyjádření. Čekal bych, že se ti dva i se svými dalšími evropskými kolegy domluví na společném úsilí přimět, poprosit Organizaci spojených národů, aby učinila všechno, co je v jejích možnostech a přispěla celou vahou své stále ještě existentní autority k vytvoření nárazníkového pásma mezi Ruskem a Ukrajinou, které by zabránilo novému rozhoření konfliktu, když ten nynější snad už skutečně brzo bude uhašen.  Na klid na hranicích mezi Ukrajinou a Ruskem nebude moci dohlížet jakékoliv vojsko, které patří k NATO. Ale už se ohlásilo Švýcarsko, že by bylo ochotno poslat tam pár tisíc vojáků. I Rakousko má zkušenosti z mírových misí. Možná by se mělo přidat ke švýcarské iniciativě a předložit svoji iniciativu Radě bezpečnosti OSN. Možná bychom tak podnítili třebas Indy, Srby, Tunisany a další státy, aby se k této iniciativě připojili. Hranice mezi Ruskem a Ukrajinou je a zůstane hodně dlouhá a měla by se stát bezpečnou.

Mgr. Ludvík Kavín (*1943) je herec, režisér, scénárista a dramaturg. V roce 1966 promoval na Filozofické fakultě UJEP v Brně v oboru filozofie a dějepis. S manželkou Nikou Brettschneiderovou patřili k raným signatářům Charty 77 a ve stejném roce emigrovali do Rakouska. Ve Vídni v roce 1984 založili divadlo Theater Brett a v roce 1990 v něm uspořádali Festival českých a slovenských divadel ve Vídni. Ludvík Kavín byl v letech 1990–1991 šéfredaktorem Moravských novin v Brně a v letech 1991–1992 ředitelem Zemského divadla v Brně.