Pohled nestraníka na období 1952-2023

Rudolf Slánský: „A ještě přiznávám, že…“
Wikimedia Commons

Bylo mi jedenáct let a seděl jsem v pracovně svého tatínka. Obvykle měl puštěné radio, to kvůli hudbě. Byl jsem bulík, který si myslel, že když se radio vypne, mrňousům v té bedýnce to bude líto.

Tehdy se z radia ozval nějaký člověk, který vysvětloval, že cosi provedl. Nechápal jsem, o co šlo, ale zpozorněl jsem, když zaznělo: „A ještě přiznávám, že…“ To bylo proti klukovskému pravidlu zatloukat, zatloukat, zatloukat, později připsaném Plzákovi. Pak řekli, že mluvil jakýsi Slánský.

Žil jsem v Hodkovičkách, takové terase nad Branickým nádražím. Jezdil tam od konečné tramvaje autobus, od kterého se šlo asi půl kilometru pěšky k prvním vilkám.

Na té cestě spolu lidé mluvili, protože se všichni znali. Mnozí se spolu vraceli z kostela na Lhotce. Netajili se s tím.

Od první třídy jsme měli nábožku. Pravda, komunisti byli proti Vatikánu, ale většina z těch starých prošla náboženskou výchovou a nejspíš se po cimrmanovsku báli, aby je Pán Bůh za odklon k tehdy modernímu ateismu nepotrestal.

Hodkovičky měly uliční organizaci KSČ, kterou vedla maminka Karla Hovorky, dlouholetého inspicienta Vinohradského divadla. Byla to nesmírně vlídná žena typu babičky Boženy Němcové. Chodila po Hodkovičkách s nůší na zádech a srpem požínala mezičky, neboť měla králíky.

Měli jsme i mladého svazáka Jirku Žilinu, jenž vypadal jako Fučík a byl soustružníkem v ČKD. A komunistu Ivana Klímu, který do KSČ vstoupil v roce 1953.

I oni byli součástí vybalancového prostředí komunity v níž bydlel Martin Frič, Rudolf Cortéz, Ivan Dérer, bývalý ministr spravedlnosti za Masaryka, inženýr Velden, který měl krásnou dceru, znárodnění továrníci Vinopalové, z jejichž původního podnikání vznikla velmi úspěšná Chirana, kterou se podařilo po listopadu zlikvidovat, taky tam bydlel místní sígr Jarda Synáček, a později Jaroslav Dietl a ještě později Juraj Jakubisko. A taky můj otec, světově uznávaný parazitolog.

Nebylo to prostředí, které jakýsi nýmand považuje za hnus a devastaci.

Byli jsme nestranická rodina. I tatínek, který se zajímal výhradně o vědu, ale díky nepřehlédnutelnosti se v šedesátých letech stal předsedkou biologicko-lékařského kolegia ČSAV. Tehdy byl jedním ze čtyř nejvýše postavených aktivních vědců v Akademii.

Byli jsme dům otevřených dveří, kde se otevřeně diskutovalo o všem. Nikdy jsem neslyšel „tohle nikde neříkej“.

V Hodkovičkách se nesoudruhovalo. Toto oslovení jsem poprvé použil na vojně, protože bylo součástí titulů.

Moje chápání světa obohatily cesty do rodiště mé maminky Bystrého u Poličky.

Byla to kuchyně u Pazlarů, kde se cestou z pole stavovali lidé na kus řeči: o tom, co říkal pan farář v neděli při kázání, co psaly noviny, co říkala Svobodná Evropa, co je nového ve městě i něco drbů o chlapech, kteří brouzdají kolem zámku, kde byl tou dobou internát švadlenek.

Mluvilo se o všem a nikdo se nechodil dívat za dveře, jestli tam není schovaný estébák nebo udavač.

V Bystrém natočil Vojtěch Jasný film Všichni dobří rodáci.

Je to naprosto pravdivá kronika společnosti původně zavrhující nový systém až k poznání, že společnost je taková, jací jsou v ní lidé.

Film končí obrazem, kdy se Varhaník (Brodský) po návštěvě městečka obrací zpátky a říká: „Odpusťme si, moji milí rodáci, dělali jsme, co jsme mohli. Ale co jsme vlastně mohli?“

Co jsme mohli v době, kdy skončila světová válka a Západ se snažil pomocí té studené zničit vzniklý sovětský blok? To byla geopolitika. Co jsme proti ní mohli? Co jsme mohli dělat proti tehdejšímu (na současnou dobu) nehoráznému zahraničnímu vměšování do našich vnitřních záležitostí, špionáži a agentům chodcům?

Naše historie je teď přepisována do moderní podoby, aby i ten největší blbec pochopil, že tehdy byl i za tím nejtenčím kmínkem schován agent StB.

Nejsme schopni říct pravdu o měnové reformě v roce 1953, o padesátých letech ani o invazi v Srpnu 68, kdy se Sovětskému svazu znelíbil vývoj v Československu a nápravu nabídl geopolitický princip omezené suverenity, uznávaný oběma stranami studené války.

Ta invaze byla operetní, protože vojáci měli zakázáno střílet. Proto se diskutovalo na tancích.

To na rozdíl od amerického rozhodnutí přivést k poslušnosti Panamu. Tam se několik týdnů bombardovalo fest. Noriegův oponent se dostavil na americkou vojenskou základnu, kde odpřísáhl věrnost svému lidu.

Podle odhadů americké vlády tehdy zahynulo 2-6 tisíc lidí. Není známo, zda naši disidenti proti tomu násilí kdy protestovali. Možná to pro ně bylo daleko. Srbsko bylo hned za rohem, ale taky bylo ticho po pěšině.

Je škoda každého zmařeného života. Počet našich obětí za 40 let vlády jedné strany byl, když se započítá horní hranice z odhadu 4000 -7000 zemřelých v lágrech, 7650. To je 13 obětí za rok na milion obyvatel. V USA umírá ve stejném přepočtu ročně 300 lidí jen předávkováním fentanylem. To jsou ty paradoxy.

Během existence předcházejícího režimu se podařilo udržet plnou zaměstnanost, zavést důchodový a bezplatný zdravotní systém, vyřešit bytový problém byť pomocí paneláků, které jistý nabubřelec označoval za králikárny, udržet kvalitní vzdělávací systém, prosadit se s řadou výrobků ve světě.

Uměli jsme stavět jaderné elektrárny a exportovat různé průmyslové komplexy.

Z republiky neodtékaly dividendy a neměli jsme miliardáře. Teď je máme a k nim milion lidí na hranici chudoby. Štítíme se jich i vyloučených oblastí, v nichž se shlukují.

Politický systém se postupně měnil spolu se zmírňováním napětí mezi Východem a Západem.

Karel Kryl spojuje v písni Demokracie novou a starou dobu: „Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky.“

Ano brblali jsme u piva, ale za mě, jak se teď moderně říká, jsme především vnímali kulturní změny konce padesátých a celých šedesátých let. To dospěla první poválečná generace, která měla svoji kulturu a pohled na svět.

Maturoval jsem v roce 1959 a začal studovat chemii na Přírodovědecké fakultě UK. Neměli jsme strach z budoucnosti, věděli jsme, že v oboru, který studujeme, najdeme práci. Báli jsme se tu a tam nějaké zkoušky.

V té době již existoval Semafor, Vodňanský a Skoumal, začínalo Divadlo na zábradlí a Činoherní klub. Přicházely nové filmy. Na fakultě byla rock’n’rolová skupinu Sputnici.

Na fakultě jsme jako zaměstnanci měli partu nestraníků. Deset z nás mělo za sebou rok nebo dva stáže na zahraniční univerzitě. Zajímali jsme se o politiku. Žil jsem v té době, tak vím, o čem mluvím.

Právě jsem poslouchal rozhovor s prezidentem Klausem a profesorem Knížákem. Takové kecy o tom, že lid nevyužil svobodu 17. listopadu, aby se konečně každý staral po kapitalisticku sám o sebe a jen nenatahoval ruce, aby něco dostal. Prý se tomu říká „nárokismus“.

Knížák přispěl idiotským názorem, že lidé prý stále touží po porobě.

Klausovi uniká, že lidé nenatahují ruce po dávkách z lenosti postarat se o sebe. Zoufalá Fialova vláda přece občany vyzývá, aby o dávky žádali, protože nenechá nikoho padnout. Je to pro ni čistě sebezáchovné opatření, které zároveň kamufluje vyhazování peněz za zbrojení.

Problém s bydlením je v tom, že po Listopadu selhala teorie „žádných daní, regulací a víry v neviditelnou ruku trhu“. Cena bydlení se zvýšila po listopadu 50 i vícekrát, kdežto platy možná 15krát. K tomu roste cena energií a potravin.

Žil jsem v Československu do svých 46 let a mohu říct, že jsme se všichni celou dobu velice starali o svou vlastní budoucnost. Je pravda, že neexistovalo školné a do života jsme vstupovali bez dluhů.

Otázka, co jsme vlastně mohli?, platí dvojnásobně pro současnou dobu. Obávám se odpovědi, že kvůli slouhovství nové moci nic.

Nemohu se zmiňovat o přechodu na tržní ekonomiku. Nevím, co bylo a co nebylo možné. Nevím, kolik majetku se dalo uchránit před zahraničními investory. Nechápu, který idiot souhlasil s prodejem pitné vody Veolii a nechali si rozvody. Nevím, proč náš Prazdroj musela vlastnit banka Nomura.

K výprodeji dodám, že někdy na začátku devadesátých let podepsal Klaus dohodu s USA. Standardní text měl přílohu s výjimkami. Těch amerických bylo na jednu stránku počínaje nákupem půdy, sdělovacích prostředků, pojišťovnictví atd. Na naší straně byly jen pojišťovny. Ty nám ovšem již dlouho nepatří.

Tehdejší politiky podezírám z toho, že nepochopili, že investor si chce odnést víc než investoval, že někdy investuje za účelem likvidace konkurenta nebo získání místa na trhu. Proto je z cukrovaru v Hrochově Týnci brown field.

Když jsem v roce 1991 přijel na návštěvu Prahy, setkal jsem se se zbytky polistopadového nadšení. V roce 2014 jsem našel politicky i lidsky rozvrácenou společnost. Žádné nadšení ze svobody a volnosti.

Místo toho jsem svědkem utužování moci a ztráty naší suverenity. Ekonomické otázky ustoupily do pozadí. Nastoupila absolutní servilita vůči politice Velkého bratra.

Kníže se vzdálil od milovaného lidu a Markéta Pekarová slibuje: „Budeme šířit jeho nesmrtelný odkaz.“

Jeho nesmrtelnou zásluhou mohlo být, kdyby svým vlivem a znalostí světa vstoupil po Listopadu do české politiky s doporučením zůstat po způsobu Rakouska a Švýcarska neutrální. To se nestalo. Místo toho prý našeho Vénu uvedl do světa mocných.

Havel ovšem poslušně opustil žertovné představy o nepolitické politice, občanské společnosti a míru způsobeném rozpuštěním vojenských bloků.

Naše elity zesrabily. Historici se nebrání přepisování dějin, vědci ztratili jakýkoli vliv. Nová moc má pod palcem celou mocenskou strukturu. Politologové si netroufnou poukázat na to, že svět je v rukou válečných zločinců, kteří jsou ochotni vést války, protože na nich vydělávají. Většina nakonec posluhuje, protože jíst se musí.

Politici mají pro svou ochranu těžkooděnce, vodní děla, teleskopické obušky, dělobuchy, antony i slzný plyn. To vše klidně použijí, kdykoli budou mít pocit svého ohrožení. Stačí správně pojmenovat hrozbu.

Mají pod kontrolou veřejnoprávní media, vymysleli konstrukt deziformace, mají Stříže, který hrozí vězením, mají Rakušana, který vyzývá k ohlašování a udávání. Mají moc.

Premiér to ví a tak se na dnech NATO přitrouble posmíval pražské demonstraci. V Ostravě byl obklopen idioty, kteří berou děti, aby si pohladily zbraně, které zabíjejí.

Máme hlupáky ve Sněmovně, kteří s pětikoalicí odhlasovali závazek dát nejméně 2 % HDP na zbrojení. Tím si podřízli větev sami pod sebou, protože budou muset držet hubu, až zjistí, že to byl omyl.

Budiž ke cti SPD, že se její poslanci nepřipojili. Jde totiž o nehorázné miliardy, které budou chybět jinde. Nebudou je jednou platit naše děti a vnoučata?

U moci jsou šílenci, kteří ze slouhovství ignorují Články 1 a 5 Smlouvy NATO. Ten první mluví o míru jako základním principu řešení mezinárodních problémů.

Naši politici slovo mír povýšili na nadávku. Zapomínají na to, že opačným řešením je pouze válka. A konec konců i na to, že se násilí může obrátit proti nim.

Výrok ministryně obrany „Politik se nesmí nechat sežrat chcimírstvím“ je důkazem, že blondýna, která není schopna pochopit První článek Smlouvy, je hrozbou pro naši budoucnost. Neexistuje dvouprocentní povinnost, je to odhad, že tolik by mohlo stačit. Německo dává asi 1,1 %.

V roce 1969 jsem odjel na rok do Kanady. Vyjednal jsem si pobyt na Queen’s University v ontarijském Kingstonu.

Když jsem přišel se zvacím dopisem za svým šéfem profesorem Vaněčkem, řekl mi: „Jsme rádi, když nám lidi cestují“ a nabídl mi několik dalších možností stáží.

Do Kanady jsem v roce 1987 odjel na delší dobu. Neutíkali jsme před režimem, nebyli jsme disidenti. To jsme si s ženou Madlou u piva řekli, že zkusíme pro změnu zase něco jiného.

V Kanadě jsem pochopil, že demokracie je vyprázdněné slovo stejně jako termín „naše hodnoty“.

Moc má obhrábnutou malá skupina mocných. Je chráněna ohlupující propagandou.

Během zaměstnání v podniku Atomic Energy of Canada jsem absolvoval skoro 10 000 přestávek na kávu. Na nich se vždy sešlo deset až patnáct lidí z našeho oddělení.

Nikdy se nemluvilo o politice. Většinou o hokeji, baseballu, rybách a povolenkách na odstřel losů.

Jen jednou, opravdu nepřeháním, došlo na politiku. To když v říjnu 2006 v Afghánistánu zahynul jako 40. Kanaďan, Mark Wilson, který jeden čas bydlel v Deep River. Můj kolega tu smutnou zprávu oznámil, kdosi řekl „bad luck“, tedy smůla a chvíli bylo trapné ticho. Nepříjemný okamžik obratem zachránila otázka: „Koho koupili Toronto Maple Leafs pro začínající sezónu?“ A vše pak jelo jako vždy.

Obávám se, že svět je na pokraji zkázy, protože geopolitika je v rukou šílenců, kteří jdou od zdi ke zdi za světovládou. Pomáhají jim slouhové a podslouhové, kteří mají svoje ovečky dávno zmáknuté.

Předposlední záchvěv demokracie se datuje do šedesátých let, kdy masové protesty vedly k přijetí zákona proti rasové segregaci. Poslední úspěšné protesty byly v sedmdesátých letech proti válce ve Vietnamu.

Dál už ani ťuk. Mocní objevili metody na manipulaci veřejného mínění a způsob, jak se prolhat k jakékoli válce. Slyšeli jste o Protest Areas? To jsou zóny, kde mohou občané demokraticky protestovat. Jsou umístěny tam, kam oko mocných nedohlédne a nemůže tedy ochořet. Nechodí tam ani televizní štáby.

Pro mocné šmejdy neexistují žalobci a soudy. Před oběma válkami v Iráku byla veřejnost obelhávána. A nestalo se absolutně nic. Stačí správně umístěný zatykač na Putina, hrozba státy tvořící Osy zla (Axes of Evil) a obvinění z terorismu. Účinné jsou zprávy o zabíjení dětí, vyhazování novorozenců z inkubátorů a dojemné příběhy o zachránění dětí před vrahy.

Bojím se světa, který zhrubnul, světa, v němž dochází naplnění Orwellovo „válka je mír“ a v „nevědomosti je síla“.

Orwellovo oko (1984 – Big Brother)
Zdroj: Wikimedia Commons