Plán Západu, jak popohnat Čínu, byl vypracován na Ukrajině.

Evropa se obává ztráty přístupu na čínské trhy, což ji uvrhne do hlubší krize životních nákladů. Více se však obává hněvu Washingtonu.

Západ píše scénář o svých vztazích s Čínou, který je plný zavádějících informací jako román Agathy Christie.

V posledních měsících se američtí a evropští představitelé vydali do Pekingu na takzvaná jednání, jako by se psal rok 1972 a v Bílém domě seděl Richard Nixon.

Tentokrát však k žádnému dramatickému, éru určujícímu paktu mezi USA a Čínou, nedojde. Pokud se vztahy změní, bude to rozhodně k horšímu.

Dvojakou politiku Západu vůči Číně jasně ilustrovala návštěva britského ministra zahraničíČesky Jamese Cleverlyho v Pekingu minulý týden – první návštěva vysokého britského představitele po pěti letech.

Zatímco Cleverly poté neurčitě hovořil o tom, že je důležité se od Číny „neodpoutatČesky“ a vyhnout se „nedůvěře a chybám“, snažil se britský parlament jeho poselství zpochybnit.

Výbor pro zahraniční věci vydal zprávu o politice Spojeného království v Indopacifiku, která provokativně označila čínské vedení za „hrozbu pro Spojené království a jeho zájmy“.

V terminologii, která se vymykala dosavadní diplomacii, označil výbor Tchaj-wan – separatistický ostrov, který podle Pekingu musí být jednoho dne „sjednocen“ s Čínou – za „nezávislou zemiČesky„. Nezávislost Tchaj-wanu uznává pouze 13 států.

Výbor vyzval britskou vládu, aby vyvíjela tlak na své spojence v NATO, aby na Čínu uvalili sankce.

Zvýšení sázek

Britský parlament se bezohledně vměšuje do vzdálené zóny konfrontace s potenciálem zápalné eskalace proti jaderné mocnosti, což je situace, která nemá mimo Ukrajinu obdoby.

Británie však zdaleka není sama. V loňském roce se NATO poprvé vydalo daleko za hranice své předpokládané sféry vlivu – severního Atlantiku – a prohlásilo, že Peking představuje výzvu pro jeho „zájmy, bezpečnost a hodnotyČesky„.

Není pochyb, že hybnou silou této eskalace proti Číně, státu, který pro Západ nepředstavuje žádnou zjevnou vojenskou hrozbu, je Washington.

Významně zvýšil sázky tím, že svou vojenskou přítomnost stále silněji posiluje v Tchajwanském průlivu a jeho okolí – 100 mil široké vodní cestě oddělující Čínu od Tchaj-wanu, kterou Peking považuje za svůj práh.

Vysocí američtí představitelé se na Tchaj-wan vydávají na hlučné návštěvy – v neposlední řadě Nancy Pelosiová loni v létěČesky, když byla předsedkyní Sněmovny reprezentantů. Bidenova administrativa mezitím zásobuje Tchaj-wan zbraňovými systémyČesky.

Pokud by to k rozhořčení Číny nestačilo, zatahuje Washington sousedy PekinguČesky hlouběji do vojenských aliancí – jako je AukusČesky a QuadČesky -, aby Čínu izoloval a vyvolal u ní pocit ohrožení. Čínský prezident Si Ťin-pching to popisuje jako politiku „komplexního zadržování, obkličování a vytlačování“.

Minulý měsíc přijal prezident Biden v Camp Davidu Japonsko a Jižní KoreuČesky, které uzavřely třístrannou bezpečnostní dohodu zaměřenou proti tomu, co označily za „nebezpečné a agresivní chování“ Číny.

Mezitím Pentagon stále zvyšuje svůj rozpočet na „tichomořskou obrannou iniciativuČesky“ – určený především k zadržování a obkličování Číny.

V posledním kroku, který byl zveřejněn minulý týden, USA jednají s Manilou o vybudování námořního přístavuČesky na nejsevernějších filipínských ostrovech, 125 mil od Tchaj-wanu, čímž by se „americký přístup ke strategicky umístěným ostrovům naproti Tchaj-wanu“ posílil.

Stane se tak devátou filipínskou základnou využívanou americkou armádou, součásti sítěČesky přibližně 450 základen operujících v jižním Pacifiku.

Špinavá dvojí hra

O co tedy jde? Má Británie – spolu se svými spojenci v NATO – zájem na budování větší důvěry s Pekingem, jak tvrdí Cleverly, nebo na podpoře eskalačních manévrů Washingtonu proti jaderně vyzbrojené Číně kvůli malému území na druhé straně zeměkoule, jak naznačuje britský parlament?

Předsedkyně zahraničního výboru Alicia Kearnsová se nechtěně dostala k jádru věci. Obvinila britskou vládu, že má „tajnou skrytou strategii pro Čínu“, „pohřbenou hluboko ve Whitehallu a utajenou dokonce i před vysokými ministry“.

A ne náhodou.

Evropští představitelé jsou rozpolceni. Obávají se ztráty přístupu k čínskému zboží a trhům, což by jejich ekonomiky po krizi životních nákladů, kterou urychlila válka na Ukrajině, uvrhlo do hlubší recese. Většina z nich se však ještě více obává rozzlobit WashingtonČesky, který je odhodlán Čínu izolovat a zadržovat.

Tento rozpor zdůraznil francouzský prezident Emmanuel Macron po dubnové návštěvě Číny, když Evropu vyzval ke „strategické autonomii“ vůči Pekingu.

„Je v našem zájmu urychlit [krizi] na Tchaj-wanu? Ne. Horší by bylo myslet si, že my Evropané se v této záležitosti musíme stát následovníky a řídit se agendou USA a přehnanou čínskou reakcí,“ řekl.

Macron se brzy dočkal ostrého pokáráníČesky z Washingtonu i z evropských hlavních městech.

Místo toho se hraje špinavá dvojí hra. Západ vydává vůči Pekingu smířlivé náznaky, zatímco jeho kroky se stávají stále bojovnější.

Sám Cleverly na tuto hru narážel, když si všímalČesky vztahů s Čínou: „Pokud někdy nastane situace, kdy jsou naše bezpečnostní zájmy v rozporu s našimi ekonomickými zájmy, naše bezpečnostní zájmy zvítězí.“

Po Ukrajině, jak nám bylo řečeno, musí být Tchaj-wan ohniskem, na které Západ soustředí všechen svůj bezpečnostní zájem.

Význam Cleverlyho slov lze sotva skrývat: Jasný ekonomický zájem Evropy na udržování dobrých vztahů s Pekingem musí být podřízen zlovolnější agendě Washingtonu, maskované jako bezpečnostní zájmy NATO.

Zapomeňte na Macronovu „autonomii“.

Je pozoruhodné, že tato hra na přesměrování se opírá o stejný plán, který formoval dlouhou přípravu na válku na Ukrajině.

Moskva zahnaná do kouta

Západní politici a média opakují absurdní tvrzení, že ruská invaze na Ukrajinu byla „nevyprovokovaná“ jen proto, že si předtím vytvořili krycí báchorku, jako to nyní dělají v případě Číny.

Již dříve jsem podrobně popsalČesky, jak se tyto provokace vyvíjely. Americké administrativy narušovaly kousek po kousku ukrajinskou neutralitu a začleňovaly velkého souseda Ruska do svazku NATO. Záměrem bylo tajně z něj vytvořit předsunutou základnu, kde by se daly umístit rakety s jadernými hlavicemi jen pár minut od Moskvy.

Washington ignoroval varování svých nejvyšších představitelů a odborníků na Rusko, že zatlačení Moskvy do kouta ji nakonec vyprovokuje k preventivnímu úderu proti Ukrajině. Proč? Protože, jak se zdá, to bylo celou dobu cílem.

Invaze poskytla USA záminku k uvalení sankcí a vedení současné zástupné války s využitím Ukrajinců jako pěšáků s cílem Rusko vojensky a ekonomicky neutralizovat – nebo ho „oslabit“, jak americký ministr obrany Lloyd Austin klíčový cíl Washingtonu ve válce na Ukrajině výslovně označilČesky .

Moskva je vedle Číny považována za překážku, která brání USA udržet si „globální dominanci v celém spektru“ – doktrínu, která se dostala do popředí po rozpadu Sovětského svazu před třemi desetiletími.

Washington je odhodlán udržet svět unipolární za každou cenu, přičemž NATO používá jako pomocníka. Zoufale se snaží zachovat svou globální, imperiální vojenskou a hospodářskou moc, i když jeho hvězda slábne. Za těchto okolností možnosti Evropy pro autonomii ve stylu Macrona neexistují.

Šaráda mírových rozhovorů

Přetrvávající ignorance veřejnosti vůči nesčetným provokacím NATO vůči Rusku není nijak překvapivá. Zmínky o nich jsou v západních médiích téměř tabu.

Místo toho jsou válečnické manévry Západu – stejně jako nyní manévry proti Číně – zastíněny scénářem, který vytrubuje do světa jeho falešnou diplomacii, údajně odmítanou „šíleným“Česky ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Typickým příkladem falešných báchorek je dvojí jednání Západu ohledně dohod podepsaných v letech 2014 a 2015 v běloruském hlavním městě Minsku – po jednáních mezi Moskvou a Kyjevem o zastavení krvavé občanské války v Donbasu na východě Ukrajiny Česky.

Tam se ukrajinští ultranacionalisté v roce 2014, bezprostředně po dalším tajném vměšování, začali střetávat se separatistickými Ukrajinci ruského původu. Washington napomohlČesky svržení zvolené ukrajinské vlády sympatizující s Moskvou. V reakci na to etničtí Rusové požadovali větší autonomii vůči Kyjevu.

Oficiální verze je taková, že Západ se zdaleka nesnažil konflikt rozdmýchat, ale naopak se snažil podpořit mír, přičemž Německo a Francie zprostředkovaly minské dohody.

O tom, proč tyto dohody selhaly, lze vést spory. Ale po ruské invazi vrhla na jejich souvislosti nové znepokojivé světlo Angela Merkelová, tehdejší německá kancléřka.

V prosinci loňského roku řekla listu Die Ziet, že minské dohody z roku 2014 nebyly ani tak o dosažení míru, jako spíše o „pokusu poskytnout Ukrajině čas. Ta tento čas také k posílení využila, jak je dnes vidět… Na začátku roku 2015 mohl Putin [oblasti v Donbasu] snadno ovládnout. A velmi pochybuji, že by země NATO tehdy mohly udělat pro pomoc Ukrajině tolik jako nyní.“

Pokud Rusko mohlo Ukrajinu kdykoli od roku 2014 ovládnout, proč čekalo osm let, zatímco jeho soused za pomoci Západu výrazně posílil?

Za předpokladu, že je Merkelová upřímná, se zdá, že Německo nikdy skutečně nevěřilo, že mírový proces, na který dohlíželo, má šanci. To naznačuje jednu ze dvou možností.

Buď byla tato iniciativa šarádou, sehranou s cílem získat více času pro integraci Ukrajiny do NATO, což je cesta, která k ruské invazi musela vést – jak sama Merkelová přiznává. Připouští totiž, že proces přistoupení Ukrajiny k NATO zahájený v roce 2008 byl „špatný“.

Nebo Merkelová věděla, že USA budou spolupracovat s novou pro-washingtonskou vládou v Kyjevě, aby tento proces narušily. Evropa nemohla udělat nic víc, než nevyhnutelnou válku co nejdéle oddalovat.

Ani jedna z těchto alternativ neodpovídá „nevyprovokovanému“ narativu. Obě naznačují, že Merkelová chápala, že trpělivost Moskvy nakonec dojde.

Divadlo minských dohod bylo namířeno proti Moskvě, která invazi odkládala s předpokladem, že jednání probíhají v dobré víře, ale také proti západní veřejnosti. Když Rusko nakonec do země vtrhlo, mohlo ji snadno přesvědčit, že Putin nikdy neměl v plánu západní „mírové“ vyústění přijmout.

Hospodářské škrcení

Stejně jako v případě Ukrajiny byla krycí báchorka zakrývající provokace Západu vůči Číně pečlivě řízena z Washingtonu.

Evropané jako Cleverly se promenádují kolem Pekingu, aby to vypadalo, že si Západ přeje mírové angažmá. Jediným skutečným angažmá je však vytvoření vojenské oprátky kolem čínského krku, stejně jako byla dříve vytvořena oprátka kolem Ruska.

Tentokrát je bezpečnostním zdůvodněním ochrana vzdáleného Tchaj-wanu, což zastírá méně chutný cíl Washingtonu: prosadit globální dominanci USA tím, že zničí jakoukoli ekonomickou nebo technologickou hrozbu ze strany Číny a Ruska.

Washington nemůže zůstat vojenskou jedničkou, pokud si zároveň neudrží kontrolu nad světovou ekonomikou, aby mohl financovat svůj nadsazený rozpočet Pentagonu, který se rovná souhrnným výdajům dalších deseti zemíČesky.

Nebezpečí, které Washingtonu hrozí, jen podtrhuje rychlé rozšiřování BRICS, bloku rozvíjejících se ekonomických mocností v čele s Čínou a Ruskem. K současným pěti členům se v lednu připojí šest nových a mnoho dalších čeká v záloze.

Rozšířený BRICS nabízí nové bezpečnostní a ekonomické osy, na nichž se tyto nově vznikající mocnosti mohou organizovat, což vliv USA zásadně oslabujeČesky.

Novými členy jsou Argentina, Etiopie, Egypt, Írán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emirátyČesky. Čína již v březnu zprostředkovala nečekané usmíření mezi historickými nepřáteli Íránem a Saúdskou ArábiíČesky v rámci příprav na jejich přistoupení.

BRICS+ jejich společné zájmy jen posílí.

To Washington nepotěší. Spojené státy dlouhodobě upřednostňují udržování těchto dvou zemí v rozepři v rámci politiky „rozděl a panuj“, která neustálé vměšování s cílem kontrolovat na ropu bohatý Blízký východ zdůvodňuje a zvýhodňuje klíčového vojenského spojence Washingtonu v regionu, Izrael.

BRICS+ však neukončí pouze roli USA v diktování globálních bezpečnostních opatření. Postupně rozvolní moc Washingtonu nad globální ekonomikou a ukončí dominanci dolaru jako světové rezervní měny.

BRICS+ nyní kontroluje většinu světových dodávek energie a přibližně 37 % světového HDPČesky, což je více než skupina G7 vedená USA. Možnosti obchodovat v jiných měnách než v dolaru jsou mnohem snazší.

Jak poznamenal Paul Craig RobertsČesky, bývalý úředník ministerstva financí Ronalda Reagana: „Klesající používání dolaru znamená klesající nabídku zákazníků pro americký dluh, což znamená tlak na směnnou hodnotu dolaru a vyhlídku na růst inflace v důsledku rostoucích cen dovozu.“

Stručně řečeno, slabý dolar značně ztíží možnost zastrašování zbytku světa.

USA se pravděpodobně nevzdají bez boje. Což je důvod, proč v současné době na bitevním poli umírají Ukrajinci a Rusové. A proč má Čína a my ostatní dobrý důvod obávat se, kdo může být další na řadě.

—