Článek Premiér Fiala, jen co nastoupil na svůj úřad, začal harašit s cenzurou. Svět Tomáše Koloce vyšel v deníku Krajské listy 18. prosince 2023

… aneb Jedna prosba o podpis

Foto: Pixabay
Popisek: Cenzura

Advent je čas, kdy se řeší víc věcí, než za celý předchozí rok. Mně v tuto dobu v mailové schránce přistálo upozornění na „Otevřený dopis premiéru Petru Fialovi proti politizaci Ministerstva vnitra“, pod nímž jsem už v den jeho publikování našel desítky podpisů jmen nikoli neznámých…

Při četbě té nové dějinné Charty mi vyvstaly z paměti moje soukromé dějiny. Na pole české žurnalistiky jsem se vydal skoro na den přesně před 28 lety, v Adventu 1995. Tehdy ještě co do svobody slova neexistovaly skoro žádné bariéry mezi nezávislou scénou a mainstreamem a bariéry mezi scénou nekomerčního umění a komerční žurnalistiky se teprve stavěly, takže jsem tehdy svobodně přešel z jednoho do druhého, a pak se průběžně vracel tam a zpět. V tehdejším dojezdu socialistického pohledu, že psaní je práce (který se shodl s Biblí, že „hoden je pracovník své mzdy“) kupodivu jako umělec placený. Když jsem ještě dřív, počátkem 90. let, uveřejnil první krůčky v poezii uprostřed mainstreamových pořadů veřejnoprávní České televize a komerčního dětského časopisu Filip a Rádia Evropa 2, načež jsem se vydal s poezií do literárního časopisu Iniciály a s fejetony do regionálních Čáslavských novin a všude jsem dostal aspoň malý „cestovní“ honorář, zcela bez ohledu na míru politické drzosti, jíž se moje díla vyznačovala. To jednomu dodalo sebevědomí psát dál, jak mu zobák narost. I když placení za nekomerční literaturu vzápětí skončilo.

Hlavě, že to byla doba, jejímž prvním přikázáním bylo, že svoboda tisku je nedělitelná. Šlo o pokračování laviny svobody, která se neutrhla najednou v listopadu 1989, ale kupodivu se začala trhat už nějakou dobu předtím. Nejlepším důkazem je poslední předlistopadový televizní Silvestr (1988), který už tenkrát byl tak drzý, že si některé vtipy na stávající politickou garnituru nedokážu v žádné (natož v České) televizi představit ani dnes.

Doba se měnila ve stylu slov Marka Vašuta, která před rokem riskantně pronesl v dnešním režimem ostře sledovaném Rádiu Univerzum: „I v druhé polovině osmdesátých let jsme měli více osobní svobody, než dnes.“ A co teprve těsně „po plyšáku“ v letech devadesátých! Doslova cokoli bylo denně k slyšení v pořadech ze série Česká soda (obohacených pravidelnou satirou na sudetoněmecký landmanšaft Alles Gute), Gumáci a Stalo se (satirické shrnutí týdenní politické skrze glosování výroků politiků úryvky z filmů, které se ten týden vysílaly), Na šikmé ploše Milana Markoviče anebo Politické harašení Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové.

Dobrým tónem každých novin tehdy bylo ostře satirické okénko, jako Objev Dnes Ladislava Vereckého (dodnes si pamatuju článek z této rubriky na téma, že tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec pochází z mafiánské rodiny Verde) nebo Zelený Raoul v Reflexu. A pokud dnes čekáme, kdy se jednou za dva roky na internetu objeví osamělý předvolební díl seriálu Republika Blaník proti Babišovi, zatímco Vidlákovy Kydy budou na sociálních sítích každý týden kritizovat naopak jen Fialovu vládu, tak tehdy měl svého gumáka Havel, Klaus, Zeman, Sládek i Uhde, a nikdo předem nevěděl, kdo to v České sodě slízne příště. Kde ty sladké časy jsou?

Kdy přesně se svoboda slova, nejcennější výdobytek vpádu západní liberalizace do střední a východní Evropy, začala vytrácet? Já jsem to prvně zaregistroval na přelomu milénia, když byly za závadové označeny některé knihy (jako Bakalářovo Tabu v sociálních vědách, které jako první rozkrylo nastupující politickou korektnost), pak po úspěšné televizní (kontra)revoluci 2000 (která s definitivní platností potvrdila, že ČT bude namísto plurality vládnout jen jediný politický názor), a především po 11. září 2001.

Tehdy jsem studoval na vysoké škole, a když nám ze dne na den vyhodili několik vyučujících očividně jen proto, že si dovolili veřejně pochybovat o pravdivosti argumentů, které vedly k válce v Iráku a zřízení nezákonných vězení, založených tehdejší Bushovou administrativou (o kterých bylo posléze v DC oficiálně přiznáno, že šlo o lži, ale naši učitelé se už na svá místa nevrátili), pochopil jsem, že epocha svobody slova skončila.

Stejně jako už předtím skončila doba, o níž už jsem se zmínil: kdy se v hlavním televizním a rozhlasovém vysílání objevovala poezie a v mainstreamových denících drzé fejetony, a my, kteří jsme je dodávali, jsme za to nedostávali po hubě, ale naopak jsme ještě dostávali (symbolický) honorář. U hrobnické lopaty svobody slova jako obvykle stály peníze: novináři, kteří chtěli být placeni, si nadále museli jakoukoli výplatu zasloužit ne už kvalitou a invencí svého projevu, ale (jak tomu v českých dějinách bylo povětšinou) jen a jen svou „loajalitou“.

Když jsem po škole nastoupil do své první interní redakce v deníku, spojovaném s politickou stranou, a denně se setkával s červenou tužkou cenzora, který své zásahy odůvodňoval tím, že když se mi to nelíbí, měl bych se seznámit se seznamy témat a lidí, co se nesmějí objevit v ČT ani ČRo, bylo to pro mě poslední razítko na zjištění, že 90. léta jsou pryč. To bylo v roce 2004, což už je skoro dvacet let. Dokonce i v čistě komerčních pražských periodicích, rozdávaných v provozovnách mobilních operátorů či vlakových spojích, kde jsem si dovolil publikovat apolitické texty typu reportáží z dálkových pochodů či rozhovory s apolitickými umělci, jako byl Miro Žbirka, přede mnou ale přibouchli dveře nejpozději v roce 2013. To když jsem několika redaktorům neprozřetelně soukromě (!) prozradil, koho budu volit v souboji Zeman–Schwarzenberg.

Ještě i pak jsem se odvážil mluvit do pražskokavárenského média o politice. Jednou. O moje svědectví na (podle mě dodnes nejpalčivější) téma zvané české exekuce projevil zájem jistý český nezávislý, ovšem provládní deník, která se mnou na to téma udělal rozhovor, co v roce 2018 obletěl ČR a přeletěl i přes hranice do světa, kde je ještě svobodný i mainstream, jmenovitě do Švýcarska, a taky Švédska a Finska (které tehdy byly ještě také neutrální…) Pak ale všechen boj se zlořády přebil covid (jako by si ho někdo objednal…), a taky válka na Donbase, která definitivně přerušila kontakt českého i zahraničního „elfovského“ mainstreamu s námi dezoláty.

Úplně poslední nabídka mi – už zas co autorovi nepolitických povídání o umělcích – přišla, když se mi (zřejmě kádrově špatně informovaných) redakcí se mi ozvali, že četli moje práce a měli by zájem. Obě nabízené pozice však byly ve fázi podpisu pracovní smlouvy stornovány s týmž soukromým vysvětlením: „My bychom vás vzali rádi, ale oni by nás pak investoři spojovali s vašimi politickými názory, a přišli bychom o kšefty…“ Když si minulý týden redaktorka Novinek Magdalena Matoušková překvapeně stěžovala, že za rozhovor s českopalestinskou umělkyní jménem Yara Abu Aataya dostala v redakci stopku, měl jsem pocit jako inspektor Trachta, kterému se kolega Klečka chlubí, že v (Trachtou dávno vyřešeném) případu objevil první stopu… Jak dlouho jí asi bude trvat, než si najde své necenzurované mediální „dezoláty“, jako jsem je já po letech v Kulturních novinách (které loni zanikly, když se redakce po loňské východoslovanské eskalaci rozštěpila na stoupence války versus svobody) našel v českých Krajských listech, slovenském Novém Slově a Disputu, který z Vídně rediguje Přemysl Janýr?

À propos, naši velkomediální investoři: Český vydavatel a šéfredaktor amerického původu Erik Best tvrdí, že české mediální prostředí je podobné newyorskému podzemí poloviny 20. století, vlastní je pět kmotrovských rodin, kteří mezi sebou vzájemně bojují, ač hlavní zákazník, který v tomto boji stanovuje pravidla, je jen jeden a ten nebydlí dál, než je vzdálenost z New Yorku do Langley… Ani v dnešních USA ale není tak drsné prostředí jako u nás, kde si Tomáš Čermák za sprostou odpověď na stejně sprostou repliku politika vykoledoval pět a půl roku nepodmíněně (politik samozřejmě nic), zatímco učitelka dějepisu Martina Bednářová za názor, vyjádřený ve vyučovací hodině, dostala vyhazov a vysloužila si trestní stíhání.

To v USA si o skutečných kořenech války na Ukrajině i v Izraeli (a o tom, kdo z nich má skutečný prospěch) Seymour Hersh, Noam Chomsky nebo Ron DeSantis troufnou říkat věci, na které my si neovažujeme ani pomyslet – a DeSantis je přitom stále úřadujícím guvernérem státu Florida! Tam za mořem zřejmě stále ještě platí slova pornografa Larryho Flynta, kvůli nimž o něm Miloš Forman v roce 1996 natočil světoznámý film: „Já jsem nejhorší z vás všech, ale i já mám podle ústavy právo veřejně říkat a vydávat si, co chci!“

Totéž už bohužel není možné v  koloniích, jako je Německo (tamního televizního satirika Jana Böhmermanna, který byl obžalován za střílení si z tureckého prezidenta sice soud osvobodil, ale moderátor Thomas Gottschalk letos po 36 letech z důvodu cenzury položil moderování nejsledovanějšího německojazyčného show Wetten, dass..?), a dokonce i Británie (kde z téhož důvodu už v roce 2015 skončil svou veřejnou kariéru komik ze skupiny Monty Python John Cleese, původním povoláním profesor práva a bývalý rektor nejstarší skotské univerzity St. Andrews! Možná i ze strachu, aby neskončil jako vůdce Brexitové strany Nigel Farage, jehož banka mu uzavřela účet za jeho „nedostatečně inkluzivní“ politické názory…)

Český premiér Fiala, očividně inspirován, jen co nastoupil na svůj úřad, skrze dohodu s poskytovateli internetového místa pro osm nezávislých periodik znemožnil jejich činnost a spustil Centrum proti hybridním hrozbám. Když se pak od mezinárodních právníků dozvěděl, že obě dvě aktivity jsou protiprávní, vyjádřil se orwellovsko-jakešovsky, že „nikdo žádnou cenzuru nechystá, máme ale právo bojovat s nesprávnými názory“. Od té doby to zkouší a my proti tomu od té doby protestujem.

Nikoli sami. Tak jako Charta 77 nespadla z nebe, ale navazovala na Helsinské dohody, i petiční otevřený dopis panu profesoru Fialovi je inspirován mezinárodní aktivitou, Westminsterskou deklarací, která se letos 18. října vyslovila proti stejnému zlořádu, cenzuře. Westminsterskou deklaraci ze jmen, která znám, podepsali například Fialovi mezinárodně známější kolegové, univerzitní profesoři, kanadský psycholog Jordan Peterson, americký ekonom Jeffrey Sachs, slovinský filosof Slavoj Žižek, z těch bez profesury pak třeba „pouhý žurnalista“, zakladatel stránek WikiLeaks, které prozrazují svinstva mocných: Julian Assange. Ten svůj souhlas poslal z britského vězení nejhorší nápravné skupiny, kde je bez soudu držen už pět let. Do čtyř zdí je internován jedenáct let. Volnost pohybu má odepřenu třináct let…

„Všechnu šlechtu do díry!“ zakřičel kdysi král Ubu, a tak se i stalo. Do dobře známé a zavedené instituce zvané jáma nevyslovitelných (o nichž nesmí být v oficiálních tiskových orgánech zmínka, leč jako o dezinformátorech, dezolátech a švábech), jmenovitě u nás v ČR postupně spadla jména chartistů Jana Schneidera, Lenky Procházkové, Jaroslava Bašty a Mikoláše Chadimy (kteří si svůj index za „nepřípustné názory“ zažili už jednou, za minulého režimu), ale třeba i místopředsedy vlády a ministra zahraničí (i předsedy Valného shromáždění OSN!) z dob přelomu milénia Jana Kavana, Petra Druláka, který je bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, první náměstek ministra zahraničí a velvyslanec ve Francii (do roku 2019), nehledě na děkana Národohospodářské fakulty VŠE Miroslava Ševčíka, který je sice děkanem dosud, ale od středy mu na poště leží rektorova výpověď, kterou si zatím nepřevzal…

A obsah jámy utěšeně roste. Předseda studentského stávkového výboru z listopadové revoluce Igor Chaun už je v ní řadu let stejně jako bard Jaromír Nohavica. Bývalý předseda strany zelených Matěj Stropnický do ní skočil sám a Vojta Dyk se do ní dobrovolně odsoudil tím, že si dovolil smýšlet o Ukrajině jinak, než příslušníci dnešní jednotné kulturní fronty a anticharty. I proklamativně antiprogresivistický režisér Jiří Strach už radostně houpá nohama na jejím okraji a Marek Eben se v ní podle mé analýzy mainstreamových odsudků jeho „moderátorského sexismu“ ocitne vzápětí, čímž vezme vítr z plachet všem, kteří jsme mu kdysi pohrdavě přezdívali havlovský Hujer a Mirek Dušín. A tak se, bez ohledu na včerejší rozdílné politické názory, v té naší tradiční Macoše prokletých, my, kterým dělá lepší spaní věta Aspoň něco jsem proti tomu udělal!, nakonec všichni sejdem.

Tož vítejte – petice je zde! A hezké vánoční prázdniny!