1. Eduardo Vasco: Hlasování o Srebrenici, varovné znamení pro „globální Jih“
2. Rajko Doleček: Lež i pravda za pojmem Srebrenica

Hlasování o Srebrenici, varovné znamení pro „globální Jih“

„Pokud bylo cílem předkladatelů rozdělit Valné shromáždění…, pak se jim to skvěle podařilo.“

Tento výrok ruského velvyslance při OSN Vasilije Nebenzy ukazuje cestu k pochopení skutečného významu toho, co se skrývá za hlasováním ve Valném shromáždění OSN o genocidě ve Srebrenici v roce 1995.

Německo a Rwanda sponzorovaly hlasování Valného shromáždění, které mělo rozhodnout, zda vyvraždění a zmizení 8 000 muslimů ve městě Srebrenica v Bosně a Hercegovině uprostřed války v Jugoslávii v roce 1995 bylo či nebylo Srby spáchanou genocidou.

S ohledem na Úmluvu o genocidě z roku 1948 by to mohlo být považováno za genocidu. Stejně jako další masakry zorganizované Bosňáky a Chorvaty v krveprolití, které se v 90. letech minulého století rozšířilo po celém Balkáně. Mezi srbskými četníky, chorvatskými ustašovci a bosenskými fundamentalisty nebyl žádný světec. Ti všichni se mezi sebou navzájem dopouštěli zvěrstev.

Avšak na rozdíl od příběhu, který se vypráví na Západě, že Balkánci – zejména Srbové – jsou barbaři, za násilí, které rozleptalo a nakonec rozložilo bývalou Jugoslávii, skutečně zodpovědní nebyli.

Spojené státy a jejich evropští vazalové, jako například Německo, které mělo v tomto regionu vždy velký vliv, podporovaly a manipulovaly nacionalistické cítění všech jugoslávských etnik, poštvaly Chorvaty, Slovince, Bosňáky a Albánce proti Srbům, rozdmýchaly nejhorší šovinistické instinkty, aby vymazaly více než 40 let relativně harmonického a bratrského soužití v jednom národě.

Nuže, ti samí imperialisté, kteří rozdělili národy Jugoslávie, chtějí nyní rozdělit národy, které se sjednotily v úsilí o nezávislost na imperiálních mocnostech. To byl hlavní cíl návrhu hlasování o Srebrenici ve Valném shromáždění.

Rwandská vláda není ničím jiným než loutkou v rukou těchto mocností. A nemá žádné oprávnění obviňovat z genocidy jiné… i když i tam byli skutečnými pachateli ti stejní, kdo jsou zodpovědní za válku na Balkáně probíhající souběžně. Německo, pozor, má ještě menší autoritu. Byli však pěšáky použitými USA, které věděly, že jejich soupeři stojící v čele „globálního Jihu“ mají ke Srebrenici rozdílné postoje, a že to tedy bude dobrá příležitost těchto rozdílů využít ve vlastní prospěch.

Pro rezoluci hlasovalo 84 poslanců, 19 bylo proti, kromě toho se 68 poslanců zdrželo hlasování a desítky dalších absentovaly. Pro představu o rozložení, pro uznání genocidy ve Srebrenici hlasovaly Írán, Irák, Egypt, Indonésie, Pákistán, Katar, Saúdská Arábie, Turecko a Jemen – koneckonců všechno muslimské země, jejichž vlády se na základě hesla o solidaritě mezi bratry ve víře snaží promítnout svůj politický vliv do jiných zemí, především muslimských. V tomto smyslu je přirozené, že takto hlasovaly, neboť hlasování je vnímáno jako projev solidarity s pronásledovanými a zabitými muslimy v Bosně.

Jihoafrická republika, která je členem skupiny BRICS a jejíž diplomatické kroky proti izraelské genocidě Palestinců jsou příkladné, hlasovala rovněž pro rezoluci – právě pod tlakem kvůli svému postoji proti izraelské genocidě, neboť kdyby hlasovala proti ní, byla by napadena jako pokrytec.

Dvě země s muslimskou většinou (Sýrie a Mali) měly odvahu hlasovat proti rezoluci, rovněž z důvodu geopolitických zájmů. Ve skutečnosti se všichni hlasující se pro svůj postoj rozhodli z geopolitických důvodů. Stejně tak Rusko, Čína, Kuba, Severní Korea, Nikaragua a dalších 12 zemí, které se postavily proti rezoluci.

Brazílie, Indie, Spojené arabské emiráty, Nigérie a Etiopie patřily k těm, které se raději zdržely hlasování. Bylo to také odvážné rozhodnutí, protože apel a tlak imperialismu na hlasování pro rezoluci byly velké (vždyť kdo by neprojevil solidaritu s lidmi, kteří se stali obětí genocidy? Kdo by měl odvahu říci, že masakr 8 tisíc lidí stejného etnika není genocidou?).

Bohužel většina utlačovaných zemí naletěla na vějičku imperialismu. Hlasovaly společně se svými nejhoršími nepřáteli: USA, Německem, Velkou Británií a Francií – které zřejmě také hlasovaly pro geopolitické cíle, vždyť genocidu 8 000 muslimů ve Srebrenici odsuzují přesně ve chvíli, kdy koordinují genocidu 35 000 muslimů v Gaze.

Rezoluce je tedy naprostým podvodem. Západ chce využít Srebrenici k útoku na Rusko, velkého ochránce Srbska, a zároveň zakrýt současnou genocidu, na níž se podílí. Především chce rozdělit země, které se staví proti jeho nadvládě. V tom jsou USA a evropští imperialisté již po staletí mistry.

Írán a další představitelé „globálního Jihu“, kteří hlasovali pro rezoluci, musí pochopit, že možná mají i pravdu v tom, že Srebrenicu považují za genocidu, ale to je v tuto chvíli vedlejší. Hlavní mělo být odsoudit frašku rezoluce a falešné cíle navrhovatelů a odmítnout hlasovat na straně Spojených států.

Na druhé straně Rusko a Čína, doprovázené Kubou, Koreou, Sýrií, Nikaraguou a dalšími, zvolily objektivně správnou stranu, když se odmítly připojit k nejhorším pachatelům genocidy v dějinách lidstva, jejichž cílem nebyla solidarita s oběťmi, ale spíše rozdělení a podrobení jiných národů. Nepovažovat masakr ve Srebrenici za genocidu je druhotné.

Rusko a Nikaragua ve svých zdůvodněních pro nehlasování odsoudily roli západních mocností v různých tragédiích během válek v Jugoslávii a společně se Sýrií odhalily jejich pokrytectví, když je srovnaly s genocidou v Gaze. Sýrie se rovněž zmínila o politizaci lidských práv ze strany imperialismu za účelem útoku na své protivníky. „Naše Valné shromáždění je i nadále obětí manipulace a zneužívání k prosazování politických programů a specifických zájmů západních zemí,“ podotkl velmi správně nikaragujský zástupce.

Především je třeba, aby se všechny strany, které se při tomto hlasování rozdělily, usmířily. Nesmí ztratit ze zřetele společný cíl a boj. Imperialismus těchto rozdílů využije k oslabení svazku BRICS, Osy odporu a dalších oblastí partnerství mezi zeměmi, které se snaží vymanit ze svého útlaku. A bude hledat další skulinky, jak podnítit neshody mezi utlačovanými zeměmi, zejména těmi, které vedou současné povstání proti zkrachovalému imperialistickému řádu (Rusko, Čína a Írán). Je třeba si uvědomit, že to byly právě imperialisty podněcované neshody mezi SSSR a Čínou, Íránem a Irákem, Indií a Pákistánem atd., které vedly k neokoloniální nadvládě, neoliberální diktatuře a přežití imperialistického režimu. Pokud bude spojenectví proti imperialismu silnější a radikálnější, vítězství jistě přijde.

Eduardo Vasco je brazilský novinář specializující se na mezinárodní politiku známý svou prací v deníku Causa OperáriaČesky a v brazilském vydání Pravda.ruČesky. Počátkem ukrajinské války působil jako jediný brazilský válečný korespondent a napsal knihu O Povo Esquecido: Uma História de Genocídio e Resistência no DonbassČesky (Zapomenutí lidé: příběh genocidy a odporu na Donbasu).

Zpět na obsah

Lež i pravda za pojmem Srebrenica

Památník a hřbitov obětem z roku 1995 ve Srebrenici-Potočari

Pojem SREBRENICA je spojen nejenom s pojmem různě udávaného zločinu, ale i s pojmem podvodu až lži. George Pumphrey nazval svůj obsáhlý článek o Srebrenici před 17 lety (Bonn, Německo: Dialogue, Vol. 7, Nr.27-28, str.108-142, podzim-zima 1998) „The Srebrenica Massacre“: A Hoax?“ (=podfuk, bouda, kanadský žert).

Co dnešnímu pojmu SREBRENICA dává málo věrohodnosti, je jeho absolutní jednostrannost. Podle srebrenického oficiálního narativu, fabule, byli vražděni jen Bosňané (Muslimové), nebyly povoleny mezinárodní kontroly nálezů, nebyla povolena přítomnost srbským forenzním odborníkům u masových hrobů, nic nebylo řečeno o masakrech v srbských vesnicích kolem Srebrenici, že zmizelo srbské obyvatelstvo Srebrenici (28% obyvatel), nic nebylo řečeno že násilnosti začali Muslimové a Chorvati a jejich již připravené bojůvky kolem jednostranného prohlášení samostatnosti Bosny a Hercegoviny (BaH) 6.dubna 1992. Při tom je surově umlčován jakýkoli kritický nesouhlas s mantrami kolem Srebrenici. Britský premiér David Cameron, jeden z největších viníku (podporovala to i Hillary Clinton) zničení státu Libye a tím i katastrofální invaze uprchlíků do jižní Evropy, nyní chystá tvrdě závaznou a zcela jednostrannou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která zakazuje jakékoli pochyby o narativu o „genocidě“ v Srebrenici. Pochybovat o tom by mělo být trestné. Pojem genocidy v Rwandě, v nacistickém Německu, v Arménii i v Turecku za Války 1914-18, ve vyhlazovacích táborech Srbů ustašovského Chorvatska (1941-45) byl jasný, ale kontroverzní okolnosti v otázce Srebrenici, kde se násilností dopouštěly obě strany a ve kterých neuvěřitelná propaganda Západu nevěděla kam až zajít se svých výmyslech!?

Než začne nějaká diskuse o Srebrenici, měly by se uvést základní strohé demografické údaje a některé historické skutečnosti z té doby (1992-95), o kterých zglajchšaltovaná západní i naše media moc neinformovala. Podle sčítání lidu z 1921 a 1931, žilo v Srebrenici 49% a 50% Srbů (před válkou v 1941 to bylo 17 766 duší), těch zbývajících kolem 50% byli Bosňané (Muslimové). V roce 1991 to už bylo jen 28% Srbů (9 381), hlavně díky masakrům v Bosně a Hercegovině (BaH) během 1941-45 v ustašovském pro Srby, Židy a Romy genocidním Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler a Mussolini dali i Bosnu a Hercegovinu. Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval, byl 17 332 (1931) až 28 118 (1991). V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 osadách. Do roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992, bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové kupodivu nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva (M.Ivanišević: Pole neštěstí, 2014). Tedy 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a osady zničeny (počty vyvražděných kolem Bratunce a Srebrenici se udávají na 900-1100, ze srbských osad východní Bosny se udávají až na 1 500 až 3 000). Ještě před 6.dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, proti protestům Srbů z BaH, přepadla 1.března 1992 tlupa muslimsko-chorvatských extremistů srbskou svatbu u „starého“ kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se mladý Muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního (i mezi Muslimy a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, Srba, profesora Borišu Staroviće, který dostal kulku do krku a do plic. Profesora zachránila vícehodinová operace. S autorem článku se velmi spřátelil za návštěv prof.Dolečka, visiting professora v Republice Srbské (BaH).

Hned po vyhlášení samostatnosti začaly muslimské i chorvatské mnoho měsíců předem připravované bojůvky, později i jejich vojsko, svou vražednou práci proti bosensko-hercegovským Srbům po celé BaH, nejen kolem Srebrenice. Již podruhé v XX.století muselo srbské obyvatelstvo, aby zachránilo holé životy, opustit 9.května Srebrenicu, když tam Muslimové 8.května 1992 zavraždili soudce a člena bosenského parlamentu Srba Zorana Zekiće. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G.R.Thornton (TIME, 23.června 1993):
-„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenice. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj. jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku…“

Koncem zimy 1992-93 velitel bosenské armády Safer Halilović přerušil po n-té příměří a začal od Tuzly a Srebrenici ofenzivu na všech frontách. Právě se formující Vojsko Republiky Srbské, pod velením generála Ratka Mladiće (zvolen 12.5.1992 za velitele VRS), tuto ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo osady Cerska a Konjevića Polje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times: -„Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu.“ Z tepla bělehradského hotelu hlásila Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Generál P.Morillon, velitel UNPROFORu hned navštívil obě osady a ŽÁDNÉ MRTVOLY NA ULICÍCH tam nenašel. „Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a západní novináře. Unikly jim další hrůzné „kachny“.

Ve stejné době běsnila v BaH během 1993 i velmi krvavá válka mezi Bosňany (Muslimy) a Chorvaty. Byla to doba, kdy ještě muslimští mudžaheddini, „importováni“ do BaH Západem, uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům a kdy Usama bin Ladin jezdil s bosenským (muslimským) pasem. V té době vojsko chorvatského generála Tihomira Blaškiće zmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilů, probíhaly krvavé boje kolem Mostaru. kde. 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil slavný „Starý most“ přes Neretvu (Chorvati to přiznali !). Podle lhářů z Newsweeku (3.ledna 1994) to udělali Srbové. Muslimská vojska pak převzala iniciativu a pronásledovala poražené chorvatské jednotky HVO. Při jednom setkání, generál Mladić autorovi vyprávěl, jak jeho Vojsko Republiky Srbské zachránilo 40 000 prchajících HVO a chorvatských civilů a umožnilo jim ústup do chorvatské části BaH. Srbové je živili, jejich raněné léčili. O tom západní media nic v té době nehlásila, postěžoval si Mladić. Chorvatští vojáci přísahali, že proti „bratrům Srbům“ už nezvednou zbraně. Slib nedodrželi. Washington je začátkem 1994 doslova „dokopal“ k plné spolupráci s Muslimy proti Srbům, i když se vzájemně nenáviděli.

Srebrenicva se pod tlakem Západu stala na jaře 1993 chráněným, demilitarizovaným městem. Byl to drzý podvod, protože tam zůstala dobře vyzbrojená 28.bosenská divize (údajně, i když asi poněkud přehnaně, 10-15 000 mužů), všestranně Západem podporovaná, pod velením Nasira Oriće. I západní media psala o něm jako o surově proti srbském muži, zodpovědném za vyloupení, vyvraždění a zničení mnoha desítek srbských vesnic východní Bosny (autor některé z nich navštívil). Tím se Orić chlubil i před západními novináři. Poslední loupežná výprava srebrenické posádky byla v červnu 1995, kterou vlastně „chránilo“ 460 mužů holandského praporu („Dutchbat“) před pronásledujícími srbskými jednotkami. V měsíce trvajících bojích kolem Srebrenici padlo podle Mladiće 1 200 Srbů a 2 000 Muslimů. Švédský generál Lars-Eric Wahlgren (UNPROFOR) nepříjemně překvapil Západ i vládu v Sarajevu, když v dubnu 1993 řekl o stížnosti, že Srbové přerušili příměří a že bombardují Srebrenicu, že tam bylo 50 mrtvých civilů: „Bosenské jednotky nejdříve bombardovaly srbské pozice, Srbové jen opětovali palbu“. A jako „náhodou“ bylo bosenské dělostřelectvo právě umístěno v oblasti, kde bylo mnoho civilů…Jak už to bylo zvykem v bosensko-chorvatském Sarajevu, aby se mohla šířit zpráva, že Srbové bombardují a zabíjejí civily…

Naše media a většina medií Západu neuváděla, jak vojáci i důstojníci toho Dutchbatu potvrzují spíš srbské zprávy. Jeho velící důstojník, podplukovník Tom Karremans o Mladićovi mluvil s úctou. Šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl veliké nepříjemnosti se svým ministrem obrany Jorisem Voorhoevem, který od něho požadoval, aby armáda (její příslušníci v Srebrenici) potvrzovali to, co chtělo NATO, že Srbové páchali v Srebrenici po obsazení vraždění, což generál zcela odmítal. A 1.srpna 1996 šel do důchodu, ale ještě před tím jmenoval Toma Karremanse plukovníkem. Očití svědci Dutchbatu tvrdili o několika stech, možná do tisíce, mrtvých Muslimů kolem pádu Srebrenice. Kapitán M.van Schouten z Dutchbatu velmi ironizoval zprávy o událostech v Braunci, kde se v době jeho přítomnosti nic nedělo, a západní media mluvila o masakrech.

Koncem jara 1995 bosenská vláda odvolala ze Srebrenice své vedoucí představitele, včetně generála Oriće. A v Chorvatsku bylo už připraveno 140 000 chorvatských vojáků, masivně vyzbrojených Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci NATO letadel, aby vyhnali (a oloupili) 230 000 Srbů z jimi po staletí obývaných oblastí Chorvatska (Krajina). Nevelká srbská jednotka VRS, 500 – 1 000 mužů, podstatně menší než 28.bosenská divize, s několika tanky, bez většího odporu 11. července obsadila Srebrenici. Pro muslimské civily, hlavně ženy, děti, staré lidi (přes 20 000) a vojáky, kteří se vzdali, VRS přistavila i přes chronický nedostatek benzinu, autobusy, které je bezpečně odvezly do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Většina vojáků 28.divize se ale nevzdala a začala se za těžkých více dnů trvajících bojů probíjet komplikovaným terénem do Tuzly (něco přes 60 km). Při tom padlo, podle představitelů OSN „legitimně“, v bojích, 2-4 000 ozbrojených bosenských vojáků, řada z nich v minových polích, tisíce se vzdaly. Během Daytonských jednání (prosinec 1995) bosenský předák Alija Izetbegović tvrdil, že při tom Srbové zastřelili a že padlo v bojích 1 000 Muslimů. Vůbec nemluvil o tisících popravených, i když by se mu to v té době jistě hodilo. Paní Albrightová koncem léta krátce ukazovala v Radě bezpečnosti (10.srpna) jakési letecké snímky o údajných popravách zajatců. Jako „tajné“ je později už ukázat nechtěla. Jejich informativní potenciál byl údajně malý. Mělo to odvrátit pozornost od obrovské etnické čistky a zločinů v Chorvarsku v srpnu 1995 (vyhnáno 230 000 Srbů-starousedlíků, zabitých a hlavně nezvěstných bylo údajně na 10 000), od vyloupení a devastace Srbské Krajiny, za vydatné pomoci Západu. Před čistkou v květnu a srpnu 1991, žilo v Chorvatsku 581 600 Srbů (12,2%), po čistce (2001) už jen 202 600 (4,54%). Proti Chorvatsku OSN žádné sankce nezavedla, náš prezident Havel proti tomu nijak nebrojil.

Začaly se objevovat zprávy, že je od doby bojů kolem Srebrenici v červenci 1995 nezvěstných přes 7 000 Bosňanů, což se zvýšilo na 8 000 a že zřejmě byli srbskou armádou povražděni, pak se uvádělo, že bylo popraveno i mnoho zajatých bosenských vojáků. Objevily se seznamy nezvěstných, kteří byli hned, bez jakéhokoli ověření uvedeni jako zavraždění (popraveni). Začalo se mluvit i o genocidě. Tím, že zabili muslimské muže, vhledem k přísnosti zvyků, byla údajně ohrožena muslimská populace, jejich ženy (vdovy) nebudou už moct, nebudou už smět mít děti…Ale pro Bosňany se tu objevila i nemilá záležitost. V seznamech údajně povražděných (popravených) bylo zjištěno snad až kolem 3 000 Bosňanů, kteří byli ve volebních seznamech (1996), a kteří tedy (i když „mrtví“) se účastnili voleb…

A tady se stala nečekaná věc. Chorvat z BaH Dražen Erdemović se sám přihlásil jako svědek, který se spolu se skupinou dalších 7 vojákůÂÂ v š e c hÂÂ národností (Chorvatů, Muslimů, Slovinců, Srbů) z jakési 10. sabotážní jednotky VRS, prý účastnil 16. července 1995 popravy během necelých 5 hodin celkem 1 000 až 1 200 zajatých Bosňanů (Muslimů). On sám prý jich samopalem zabil 70-100, podle rozkazu nějakého jím zcela neznámého (!) podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů, skupinka je popravovala vždy po 10 a nechávala je na louce, nedaleko farmy Braněvo u vesnice Pilica. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel vojín Brana Gojković, i když byl přítomen a zabíjel i důstojník, Slovinec Franc Kos. Je divné, že popravu nařídil „popravčím“ nějaký neznámý podplukovník, bez písemné dokumentace. A je dost časově nesmyslné, že by těch několik „katů“ se vším všudy (včetně Erdemoviće) mohlo tak rychle a tolik lidí přiváženými v autobusech popravit. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech „katů“ a nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčen a souzen, ačkoli jejich adresy byly dobře známé. I velitel celé té „sabotážní jednotky“ poručík Milorad Pelemiš, který o tom mluvil i v mediich, nebyl nijak omezován, vyslýchán. K zatykání těch „vrahů“ pak došlo teprve po řadě let, když novinář Germinal Čivikov (pracoval pro Die Deutsche Welle), žijící od 1975 v Haagu, vydal v 2009 knihu SREBRENICA. Korunní svědek (SREBRENICA. Der Kronzeuge), na jejímž obalu píše: „Krok za krokem (Civikov) odhaluje, jak se Tribunálu dosud dařilo, že pravděpodobně nejhroznější zločin v Evropě po 1945 nechal definovat jedinému korunnímu svědkovi. Důvěryhodnost tribunálu o Jugoslávii je po přečtení této knihy ze základu otřesena. Pochybení a manipulace jednoho od začátku naskrz politického soudu se tu často objevují. Erdemović se dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY) v Haagu, který ho odsoudil nakonec jen na 5 let (za popravu 70-100 jim uvedených zajatých), z kterých si odseděl jen 3 roky a pak se stal „korunním svědkem“, a tento mnohonásobný vrah byl propuštěn a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě a pak při několika soudech se srbskými důstojníky a dokonce i s prezidentem Miloševićem a Dr.Karadžićem, odpapouškoval stejná prohlášení, podle pokynů těch, kteří ho pro ICTY soudili v Haagu (původně byl prohlášen za neschopného vypovídat !). Zkušený právník Milošević, ale i Dr. Karadžić, mu pokazili řadu tvrzení, uvedli ho do rozpaků, které jednoznačně znehodnotily jeho výpovědi. Z toho ho až trapně „vysekával“ soudce Richard May, který Miloševićovi tvrdě vzal slovo, když Erdemović začal „kazit“ svou roli.. Soud zřejmě nechtěl (do této doby), veřejně vyslýchat mnohonásobné vrahy od farmy Branjevo, aby „nepokazili“ soudu vyhovující naučené věty Erdemoviće.

A pak se stala ještě jedna nepříjemná věc pro tvrzení obžaloby o 1 000-1 200 popravených: Nenašla se jejich těla. U Branjeva bylo objeveno jen 132 (153 ?) těl. Někteří měli prý svázané ruce a prý i zavázané oči, což potvrzuje akt, zločin popravy. I to je hrozné číslo, ale udělat z toho 1 000 až 1 200 popravených je také strašné. Když se soud ICTY tázal velitele UNPROFORU generála P. Morillona při soudu s Miloševićem, proč to Srbové udělali, řekl jim generál, že to byla pomsta Srbů za dřívější masakry v srbských vesnicích v oblasti Srebrenici. Tato jeho slova rozzuřila přítomné Muslimy, kteří chtěli proto soudně stíhat francouzského generála (že řekl pravdu, kterou západní úřady i media nechtěly připustit).

Po jím popsané popravě zajatců navštívil dodatečně Erdemović a jeho kumpáni do nějaké krčmy, kde se opili a prý se údajně kolem dělby „odměny“ za popravu pohádali, zazněla i střelba, Erdemović byl několika zásahy do břicha těžce zraněn, ale vojenská nemocnice v Bělehradě ho zachránila. Při výslechu Miloševiće vyšlo v náznacích najevo, že mohlo jít o „nějaké francouzské zlato“, prý kolem 12 kilogramů. Erdemović se přiznal, že o tom slyšel. Pak se rozšířily zprávy, že to vše bylo dílem jakési francouzské tajné služby, která tím zločinem měla poškodit dobré jméno Srbů. Toto není zcela bez logiky, protože jinak byly vyměněny bez „poprav“ doslova tisíců vzájemně zajatých. mezi Chorvaty, Muslimy, Srby. Byly i zprávy o tom, jak někteří z účastněných vedoucích zločinu (včetně jejich žen), nakupovaly různé drahé věci.

Je trapné, že media zcela bagatelizovala rozsáhlou publikaci (300 stránek) „MASAKR V SREBRENIVCI – Důkazy, Souvislosti, Politika“ (Tne Srebrenica Massacre. Evidence Context, Politics) připravenou americkým univerzitním profesorem E.S.Hermanem, za účasti řady významných odborníků, včetně pracovníků OSN (P.Corwin), západních novinářů, jako Creative Commons Attribution. Non-Commercial (2011). V práci se jako počty mrtvých Bosňanů uvádějí stovky. Profesor Herman uvádí osm druhů podvodů, mytů o Srebrenici, při čemž připomíná podobné neuvěřitelné lži členů State Departmentu i samotného prezidenta Clintona o statisících (objevovalo se až číslo 500 000 !!!) pobitých Albánců na Kosovu v roce 1999, aby Američané a Západní svět „spolkli“ NATO agresi a zločiny proti Srbsku v roce 1999. A při tom ten počet prokazatelně zabitých nejen Albánců, ale i Srbů a Romů na Kosovu dosahoval 6 000. Herman tvrdě ironizuje s dezinformacemi Clintona (v mytu číslo devět), který řekl, že akce NATO na Kosovu byla úspěšná, že zajistila multietnickou, tolerantní demokracii, protože se Kosovo stalo útočištěm kriminálu a hlavním městem Evropy pro obchod z drogami a sexem, protože na Kosovu proběhla další nevídaná etnická čistka, již druhá za sebou, po té v Chorvatsku proti Srbům v roce 1995, také sponzorované tím „hodným Západem“, Německem, USA, EU.

Profesor Herman se právem hrozí nad dalšími hroznými dezinformacemi podporovanými Západem v Bosně a Hercegovině, které jen pomáhají zvyšovat mezi etnickou a mezi náboženskou nenávist.

Rajko Doleček (*1925, +2017) byl český lékař česko-srbského původu, profesor zaměstnaný ve Fakultní nemocnici Ostrava. Byl autorem více než 200 odborných publikací, popularizoval endokrinologii, diabetologii, zdravou výživu a dietologii, zejména v televizi a v populárně naučných knižních publikacích.
Politicky a společensky aktivně obhajoval pozice srbského národa a o často na toto téma psal články do médií. Snažil se odrývat pozadí války v bývalé Jugoslávii a upozorňoval na zdejší nepřiměřenou angažovanost Západu. Hledal objektivitu a pravdu i v tématech pro srbský národ obtížných, jako byla srebrenická tragédie.

Zpět na obsah