1. Johnatan Cook: Od roku 1948 se nic nezměnilo – až na to, že nyní izraelské výmluvy už nefungují
2. Julia Frankel a Wafaa Shurafa: Jak počet obětí v Gaze překračuje 40 000, jsou mrtvoly pohřbívány ve dvorech, ulicích a vrstvených hrobech

---

Článek Jonathana Cooka Nothing’s changed since 1948 – except now Israel’s excuses don’t workhat’s a Systemic Risk vyšel na blogu Jonathana Cooka 8. srpna 2024

Od roku 1948 se nic nezměnilo – až na to, že nyní izraelské výmluvy už nefungují

Když jsem před více než čtvrtstoletím začal studovat izraelskou historii, lidé, kteří se prohlašovali za odborníky, mi nabízeli spoustu výmluv aby vysvětlili, proč by Izraelci neměli nést odpovědnost za etnické čistky asi 750 000 Palestinců vyhnaných v roce 1948 ze svých domovů – to, co Palestinci nazývají Nakba neboli katastrofa.

1. Bylo mi řečeno, že většina Izraelců nebyla do čistek zapojena a nevěděla nic o válečných zločinech páchaných na Palestincích v průběhu vyhlášení Izraele.

2. Bylo mi řečeno, že ti Izraelci, kteří se na válečných zločinech, jako je operace BroomČesky s cílem vyhnat Palestince z jejich vlasti, podíleli, tak činili jen protože byli traumatizováni svými zkušenostmi z Evropy. Bezprostředně po holocaustu předpokládali, že mají-li Židé přežít, nemají jinou možnost, než Palestince masově vyhnat.

3. Od jiných mi bylo řečeno, že žádné etnické čistky neproběhly. Palestinci jednoduše uprchli při prvním náznaku konfliktu, protože neměli k zemi žádný skutečný historický vztah.

4. Nebo mi bylo řečeno, že vysídlení Palestinců bylo nešťastným důsledkem násilné války, v níž izraelští vůdci měli na srdci nejlepší zájmy Palestinců. Palestinci neodešli kvůli izraelskému násilí, ale proto, že jim to nařídili arabští regionální vůdci. Jejich příběh říkal, že Izrael ve skutečnosti mnoho ze 750 000 uprchlíků prosilČesky, aby se vrátili domů, ale titíž arabští vůdci jejich návrat tvrdošíjně blokovali.

Každé z těchto tvrzení bylo nesmyslné a v přímém rozporu se všemi listinnými důkazy.

Dnes by to mělo být ještě jasnější, protože Izrael po více než 75 letech v etnických čistkách a vraždění palestinského lidu pokračuje.

1. Každý Izraelec přesně ví, co se děje v Gaze – koneckonců infantilní vojáci neustále zveřejňují online videa ukazující nejnovější zločiny, které spáchali, od vyhazování mešit a nemocnic do povětří až po náhodné střelby do domů. Výzkumy ukazují, že až na malou menšinu schvalujíČesky všichni Izraelci surovost, která zabila mnoho desítek tisíc Palestinců, včetně dětí. Třetina si myslí, že Izrael musí ve svém barbarství zajít ještě dál.

Dnes pořádají izraelské televizní pořady debaty o tom, jak velkou bolest by měli vojáci palestinským zajatcům znásilňováním způsobit. Nevěříte? Podívejte se na izraelský kanál 12:

2. Pokud existenční obavy Izraelců a Židů tři čtvrtě století po holocaustu stále vyžadují vraždění, znásilňování a etnické čistky Palestinců, pak s tímto traumatem musíme zacházet jako s problémem – a odmítat se mu dále oddávat.

3. Obyvatelé Gazy prchají ze svých domovů – nebo alespoň malý počet těch, kdo ještě mají domy nevybombardované v troskách – ne proto, že by jim chyběla náklonnost k Palestině. Utíkají z jedné části klece, kterou pro ně Izrael vytvořil, do jiné části z jediného důvodu: protože všichni – muži, ženy i děti – se děsí toho, že budou v nejlepším případě zabiti izraelskou armádou, lhostejnou k jejich utrpení a osudu.

4. Dnes nelze uvést žádný seriózní případ, kdy by Izrael jakýkoli ze svých zločinů v Gaze – od bombardování civilistů až po jejich vyhladovění – páchal s lítostí, nebo že by jeho vůdci měli pro palestinské obyvatelstvo v úmyslu to nejlepší. Izrael je souzen za genociduČesky u nejvyššího soudu světa právě proto, že tamní soudci mají podezření, že má vůči palestinskému lidu v úmyslu to nejhorší.

Po desetiletí jsme byli o vzniku Izraele obelháváni. Vždy to byl koloniální projekt osadníkůČesky. A stejně jako jiné osadnické koloniální projekty – od USA a Austrálie po Jižní Afriku a Alžírsko – vždy na původní obyvatele pohlížel jako na méněcenné, jako nelidské, jako na zvířata a byl zaměřen na jejich likvidaci.

To, co je tak zjevně pravda dnes, platilo i tehdy, při zrodu Izraele. Zrodil se v hříchu a v hříchu nadále žije.

My na Západě jsme jeho zločinům v roce 1948 napomáhali a napomáháme jim dodnes. Nic se nezměnilo, až na to, že nyní izraelské výmluvy už nefungují.

---

Zpět na obsah

---

Reportáž Julie Frankel a Wafaa Shurafa As Gaza death toll passes 40,000, corpses are buried in yards, streets, tiered graves uveřejnila tisková agentura Associated Press 15. srpna 2024

Jak počet obětí v Gaze překračuje 40 000, jsou mrtvoly pohřbívány ve dvorech, ulicích a vrstvených hrobech

DEIR AL-BALAH, Pásmo Gazy (AP) – Řady hrobů jsou naskládány hluboko pod zemí na nafouklém hřbitově v GazeČesky, kde Sa’di Baraka tráví dny překopáváním země, aby získal místo pro další mrtvé

„Někdy děláme hroby na hrobech,“ řekl.

Baraka se svým obřadním sborem dobrovolných hrobníků začíná na hřbitově Deir al-Balah s východem slunce kopáním nových výkopů nebo znovuotevřením stávajících. Mrtví mohou někdy přicházet z kilometry vzdálených úseků Gazy, kde jsou pohřebiště zničená nebo nedostupná.

Hřbitov je starý 70 let. Čtvrtina jeho hrobů je nová.

Počet obětí v Gaze od počátku 10 měsíců trvající války mezi Izraelem a Hamasem podle ministerstva zdravotnictví na území spravovaném Hamasem přesáhl 40 000Česky. Číslo nerozlišuje civilisty od militantů.

Malý, hustě obydlený pás země je nyní plný těl.

Plní se márnice a přetékají hřbitovy. Rodiny, opakovaně prchající aby unikly útokům, podle výpovědí svědků a videozáznamů pohřbívají své mrtvé všude, kde je to možné: na dvorcích a parkovištích, pod schodišti a podél silnic. Jiní leží pod troskami a jejich rodiny si nejsou jisty, zda je vůbec kdy sečteme.

“Jeden velký hřbitov”

Neustálé bubnování smrti od října si vyžádalo téměř 2 % předválečné populace Gazy. Zdravotníci a pracovníci civilní obrany tvrdí, že skutečná daň by mohla být ještě další tisíce, včetně těl pod troskami vážícími podle OSN 40 milionů tun.

„Zdá se,“ napsal palestinský autor Yousri Alghoul pro Institut pro palestinská studia, „že osudem Gazy je stát se jedním velkým hřbitovem s ulicemi, parky a domy, kde živí jsou jen mrtvými čekajícími, až na ně přijde řada.“

Izrael zaútočil na Gazu poté, když militanti pod vedením Hamasu vtrhli 7. října přes izraelskou hranici, zabili asi 1200 lidí a asi 250 dalších vzali jako rukojmí. Izrael usiluje o zničení Hamasu a tvrdí, že své útoky omezuje na militanty. Z civilních úmrtí viní Hamás a tvrdí, že militanti operují z obytných čtvrtí protkaných tunely. V bojích zahynulo 329 izraelských vojáků.

I po smrti byli Palestinci vysídleni izraelskými ofenzívami.

Palestinci přesouvají mrtvoly a chrání je před válečným děním. Izraelská armáda podle satelitních snímků analyzovaných investigativní agenturou Bellingcat vykopala, rozorala a vybombardovala více než 20 hřbitovů. Vojáci odvezli do Izraele desítky těl a pátrají po rukojmích. Těla převezená zpět do Gazy jsou často rozložená a neidentifikovatelná a jsou rychle pohřbena v hromadném hrobě.

Izraelská armáda sdělila agentuře AP, že se pokouší zachránit těla rukojmích tam, kde se podle informací mohou nacházet. Uvedla, že těla, která nejsou identifikovaná jako rukojmí, jsou vrácena „s důstojností a respektem“.

Haneen Salem, fotografka a spisovatelka ze severní Gazy, ztratila bombardováním a ostřelováním více než 270 členů širší rodinyČesky. Řekla, že se 15 až 20 z nich ztratilo – někteří, když vojáci hřbitovy zničili, a další byli příbuznými přesunuti ze strachu, že izraelské síly zničí jejich hroby.

„Nevím, jak popsat jaký je to pocit, když vidím těla svých milovaných ležet na zemi, roztrhaná, kus masa tady a kost tam,“ řekla. „Po válce, pokud zůstaneme naživu, vykopeme nový hrob a nasypeme na něj růže a vodu pro jejich dobré duše.“

Uctění mrtvých

V době míru byly pohřby v Gaze velkou rodinnou záležitostí.

Mrtvola byla podle islámské tradice omyta a zabalena do rubáše. Po modlitbách nad tělem v mešitě ji průvod odnesl na hřbitov, kde byla položena pravou stranou obrácenou k východu, směrem k Mekce.

Rituály jsou nejzákladnějším způsobem, jak mrtvé uctít, řekl Hassan Fares. „To v Gaze neexistuje.“

Při náletu 13. října na severu Gazy zahynulo 25 členů Faresovy rodiny. Bez dostupných hrobníků vykopal Fares na hřbitově tři jámy a pohřbil čtyři bratrance, svou tetu a strýce. Přeživší přes vzdálené bzučení vojenských letadel šeptali rychlé modlitby.

Ti, kteří zemřeli na počátku války, mohli být těmi šťastnými, řekl Fares. Měli pohřby, i když krátké.

Nawaf al-Zuriei, pracovník márnice v nemocnici mučedníků Al-Aksá v Deir al-Balah, je v první linii návalu mrtvých. Dělníci přikrývají poškozená těla plastem, aby na bílých pláštích nezůstali skvrny od krve.

„Otíráme krev z obličeje, aby byly ve vhodném stavu, aby se s ním jeho blízcí mohli rozloučit,“ řekl.

Po stažení izraelských jednotek zůstaly na ulicích desítky tělČesky. Vzhledem k nedostatku pohonných hmot dělníci sbírající mrtvé plní mrtvolami nákladní auta a některé připevňují na střechu, aby šetřili benzín, řekl úředník civilní obrany Mohammed el-Mougher.

Náhrobky jsou vzácné; některé hroby jsou označeny kusy suti.

Když mrtvola zůstane neznámá, pracovníci umístí na hrob plastovou cedulku s datem pohřbu, identifikačním číslem a místem, kde bylo tělo nalezeno.

Hledání ztracených blízkých

Nejistý osud těl příbuzných pronásleduje rodiny.

Mousa Jomaa, ortoped, který žije v al-Ram na Izraelem okupovaném Západním břehu Jordánu, zpovzdálí sledoval, jak si válka v Gaze vyžádala 21 jeho příbuzných.

Jomaův bratranec Mohammed byl zabit při izraelském náletu na začátku války při jízdě sanitkou v jižní Gaze a byl pohřben v Rafáhu, daleko od rodinného domu v centrální Gaze. Při pozdější ofenzivě byl hřbitov poškozen. Po Mohamedově tělu není ani stopa, řekl Jomaa.

Útok v prosinci pak zničil dům Jomaova strýce a zabil jeho tetu a její děti, 8letou Miru a 10letého Omara. Jomaův strýc, doktor Hani Jomaa, spěchal domů prohledat trosky.  Než mohl tělo Miry najít, byl také zabit.

Protože její tělo nebylo nalezeno, nebyla Mira mezi mrtvé započítána, řekl Jomaa a ukázal fotografii mladé dívky stojící vedle svého bratra s duhovou kabelkou ladící s její sponkou.

V červenci zabil izraelský tank další dva bratrance, Mohammeda a Bahu. Bahovo tělo bylo roztrháno a kvůli ostřelování bylo po celé týdny příliš nebezpečné jeho ostatky posbírat .

Jomaa řekl, že na konci války plánuje Gazu navštívit, aby hledal ostatky Miry.

Zničené hroby a zakázané hřbitovy

Izraelské příkazy k evakuaci postihují velkou část Gazy, takže některé z největších hřbitovů jsou zakázané.

Jake Godin, výzkumník Bellingcat, použil satelitní snímky k dokumentaci zničení více než 20 hřbitovů. Na místech, kde kdysi stávaly některé hřbitovy, se objevují navršené hromady písku. Hřbitov šejka Radwana ve městě Gaza je posetý krátery. Na východním hřbitově v Gaze mizí na vymlácených silnicích náhrobní kameny pod pneumatikami těžkých vozidel, řekl.

„Kdekoli je (izraelská armáda) aktivní, přeorává a ničí zemi bez ohledu na hřbitovy,“ řekl Godin.

Armáda agentuře AP řekla, že nemá žádnou politiku ničení hrobů. „Nešťastná realita pozemních bojů v hustě obydlených civilních oblastech“ může mít za následek poškození hřbitovů, uvedla s tím, že našla tunely Hamasu pod hřbitovem východně od města Khan Younis na jihu.

Mahmoud Alkrunz, student z Turecka, řekl, že jeho otec, matka, dva bratři, sestra a tři děti jeho sourozenců byli pohřbeni na hřbitově uprchlického tábora Bureij poté, kdy Izrael bombardoval jejich dům.

Když se Izrael v lednu z Burej stáhl, byly hroby nalezeny odkryté. Alkrunz omdlel, když mu strýc zprávu přinesl.

„Nevíme, co se s těly stalo,“ řekl.

---

Zpět na obsah

---

[PJ]