O slunci, které zapadá nejen nad Jiřím Bartoškou…

Článek Doba proměn, která zničila (nejen) Jiřího Bartošku vyšel v deníku Krajské listy 5. prosince 2024

Foto: Se svolením CinemArt
Popisek: Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra

Stalo se, že jsem těsně před svými 47. narozeninami podlehl a šel si k jisté společenské události koupit první vlastní oblek v životě. Protože už mi došly i košile, přibral jsem si k němu dvě: jednu k obleku, bílou hodobóžovou s modrými puntíky, a jednu flanelovou štrapáční. Na závěr se mě prodavačky zeptaly, jak mi to mají zabalit: „Jste tady pěšky, nebo autem?“ Počítám, že jsem byl nejspíš první v historii té středně nóbl prodejny, kdo odpověděl: „Na kole.“

Říkám to pořád, pro mě je kapitalismu škoda…

To kolo při teplotách kolem nuly se mi ale vymstilo. K večeru jsem už měl v krku knedlík, že jsem nemohl mluvit a ráno jsem od doktorky dostal striktní příkaz: Nevycházet, ležet, pít čaj, brát vitamíny a aspirin. Když jsem se ptal, co můžu dělat, řekla, že si můžu číst a koukat se na filmy. Ani při tom jsem na vás čtenáře ale nezapomněl. Dělal jsem si výpisky a zápisky:

První obveselení, které mi televizní obrazovka nabídla, byl seriál Život na zámku, který napsal můj známý Jan Míka (zvaný Jihočeský Dietl) a hlavní ženskou roli v něm hrála moje (dnes už snad víc než jen facebooková) minulou neděli právě pětasedmdesátiletá přítelkyně Kateřina Macháčková. Trefil jsem se zrovna do zápletky, kdy syn Otakar (ne Foltýn, ale Král!) se nejen stane profesionálním vojákem, ale navíc si vezme profesionální vojandu, což jeho otec Přemysl (protirole pozdějšího dychtivě proválečného senátora ODS Tomáše Töpfera) ohodnotí slovy, že Otík je magor na druhou. Korunu všemu nakonec dá Otakarův novopečený tchán, plukovník Rosa (Oldřich Vlach), který se vyjádří, že celý život blbnul na cvičišti jako pacholek Varšavské smlouvy a teď ho pro změnu nutí páchat šaškárny v uniformě NATO. To všechno se stane v restituovaném zámku po předcích, o který v bouři transformace 90. let rodinu velmi brzo připraví mazaní právníci, aby se mohl stát součástí nadnárodního hotelového řetězce.

Schválně jsem se podíval do filmografií. Seriál byl natočený v letech 1995 – 8. Poslední vědomá myšlenka byla, že dnes by ho už nešlo natočit ani náhodou. Pak jsem usnul.

Po probuzení jsem si pustil rádio. Český rozhlas. Člověk se musí otužovat za všech okolností. Kupodivu jsem tentokrát nebyl zklamaný. Právě běžel pořad Host Lucie Výborné s mým oblíbeným Markem Vašutem, který si dopřává luxus říkat nahlas pravdu. Asi i proto, že pro mezinárodnost svého herectví není příjmově závislý na doktrinářském rybníčku dnešní české „kultury“. Zrovna mluvil o vztazích v té mezinárodní:

V dnešní době, která je známá tím, že na západě role Afričanů hrají jen Afroameričané nebo Afroevropané, role indiánů jen indiáni a tak dále, aby to nebylo tak zvané kulturní přisvojení, tak by člověk řekl, že v anglickém filmu na roli bývalého kágébáka, Rusa, dají šanci někomu z ruské diaspory. V Londýně žije nejmíň tisíc herců ruského původu. Tam se ale projevuje britské impérium a jeho nevyřízené účty s ruským impériem – a to nejen dnes, to se táhne až do Krymské války v 1. polovině 19. století. Oni prostě těm Rusům nedají líznout. V seriálu Slow horses jsme byli televizní partička ruských agentů-cikád (což je víc, než krtek, cikáda žije v zemi 15 let, než se vyrojí a pak dělají spoušť jako my, kteří jsme tam začali strašlivě zabíjet). Tu partičku tvořil šéf, hlavní zabiják, jeho dva pomocníci a pak tam byla šedá eminence napojená přímo na Kreml. Šéfa hrál Srb, zabijáka já, Čech, k ruce jsem měl Kazacha a Bulhara – a toho největšího padoucha hrál shodou okolností Ukrajinec…

Po poslechu jsem si chvíli četl mainstreamové noviny, což mě ale brzy znudilo, a tak jsem z jejich titulků aspoň vytvořil básničku:

Světem se šíří daně z balkónů.

Když vyhrál dostih byl už po smrti.

Zasaďte orchidej vzhůru nohama.

Vypnul jsem rádio a pustil si na Netflixu svůj nejoblíbenější díl britského seriálu Koruna. Tentokrát ne ten, ve kterém premiér Winston Churchill říká královně:

Vaše Veličenstvo, Sověti testovali vodíkovou bombu v kazašské stepi. Je třeba jednat rychle a zajistit mír. Rusko je prastará velká říše, která zaslouží respekt. Američané se rádi ohánějí velkým klackem a jsou velmi hlasití. Potřebují teď zkušeného a staršího partnera, aby dohodl jednotný postup, jak Rusy přijmout zpátky do rodiny. Oni na nic jiného nečekají.

Po zhlédnutí celého seriálu jsem si ale ještě víc oblíbil díl z roku 1982, ve kterém se nezaměstnaný malíř pokojů Michael Fagan vloupal ke královně Alžbětě II., aby si jí během Falklandské války postěžoval:

Není už žádnej národ a žádná země, ve kterou lidi věřili, zmizelo právo být starý, být unavený, máme tak drahý jídlo a věci a tak vysoký daně, jako to nebylo za žádný krize, a premiérka ty daně utrácí za zbytečnou válku.

Bože, a komu si máme postěžovat my, pomyslel jsem si. Už jedině Tobě…

Pro útěchu jsem vzal do ruky svého oblíbeného C. G. Junga. Symboly proměny. Namísto útěchy jsem ale dostal diagnózu:

V době, kdy velká část lidstva začíná křesťanství odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je člověk vlastně přijal. Lidé je přijali, aby unikli surovosti antiky (která byla sociálně, národnostně i nábožensky vrcholně nesnášenlivá a kolonizačně otrokářsky genocidní). Jestliže křesťanství odložíme, je zde opět ta původní surovost, o níž nám soudobé dějiny (nacismus, komunismus, genocidy koloniálních mocností v Súdánu, Indii, Keni, Alžíru, Koreji, Vietnamu) přece poskytly nepřekonatelný důkaz. Krok od křesťanství neznamená pokrok, ale krok zpátky. Kdo (v bývalém křesťanském) světě odloží křesťanství, stane přirozeně před antickým problémem surovosti. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zaniká v opojení z demoralizace. Namlouváme si, že primitivní fáze vývoje člověka dávno zmizela a už z ní nic neexistuje. V tomto ohledu jsme se krutě zmýlili. Zlo zaplavilo naši kulturu jako nikdy předtím…

Znovu jsem usnul. Zdál se mi sen, ve kterém jsem se s lidmi, se kterými mě nic nespojovalo, ocitl v posledním patře pražské Jindřišské věže. Celá věž už fungovala podle rozumných pravidel, jen po posledním patře všichni pobíhali jako blázni, verbovali všechny přítomné, aby bojovali do posledního a vyhrožovali těm, kdo nechtěli zabarikádovávat dveře a čistit pistole, že když se bojí kulky zepředu, dostanou ji zezadu. Válkychtivá junta posledního patra nesla rysy organizovaného režimu, jehož každý vyznavač měl své jasné určení. Mezi nimi mě nejvíc fascinoval muž, který ve vší té hysterii držel v ruce pikslu s barvou, a vše, co bylo v jeho dosahu, lakoval na žluto.

Kromě symbolů, které jsou obecně srozumitelné, mi chvíli po probuzení došlo spojení mezi tím, že šlo právě o věž v Jindřišské a lakovačem. Za našeho dětství každé malé dítě vědělo, že „Jindřišská šestnáct, tři jedničky padesát“ je adresa státní televizní stanice. A za co jiného se v ní dodnes platí – nežli za lakování…

Jak už jsem zmiňoval v souvislosti se Životem na zámku, nebylo to tak ale vždy. To se mi znovu ozřejmilo, když jsem zapnul ČT, kde zrovna běžel dokument z roku 1998 se suchým názvem Divadlo Husa na provázku, ve kterém profesionální prezident jistého komerčního, kýčovitého, snobského a politikům do zadku lezoucího festivalu, nebývale upřímně hovořil:

Na provázku se dělalo čistý divadlo, čistej extrakt umění, nic moc jsme nebrali, režisér Scherhaufer nám zakazoval televize a tyhlety kšefty, a měl pravdu, protože to nás pak všechny zkurvilo. (Jiří Bartoška)

To už byla noc. A v té noci při tichém sledování toho dokumentu (abych nevzbudil sousedovy děti) najednou, jak má ve zvyku, několikanásobně víc nahlas začala řvát reklama. Bleskurychle jsem ztlumil zvuk, napočítal do deseti a řekl si, že tohle zkrátka spadá do oblasti, o níž jsem kdysi napsal tento aforismus:

O podstatě kapitalismu

reklama na Youtube mě přesvědčuje

že bych si měl pořídit stroj

na přeskakování reklam…

Tentokrát na mě ale existenciální stav bezvýchodnosti přišel při téhle konkrétní reklamě, která v těchto dnech na YT běží pořád dokola. Propaguje ten úžasný AI-překladač, který je inzerován jako „Konec potřeby učit se jazyky?“ (!) Reklama nejprve konstatuje, že překladač umí německy. Anglicky mluvící pán přijde na letiště, na něco se zeptá, strojek to přeloží do němčiny, germanofonní bližní mu odpoví německy a stroj to zase přeloží. Pak se totéž zopakuje v restauraci s francouzštinou a garçonem. Načež se na obrazovce objeví titulek SPANISH a reklamní hlas míní: „A nakonec španělština…“ Známý výjev se pak zopakuje v nějaké čekárně, Anglosas se zeptá anglicky, strojek přeloží, spoře oděná snědá baba mu odpoví, a strojek mu to přeloží k všeobecné spokojenosti. V celé reklamě je jen jedna závada, kterou odhalí leda středoevropští etnografičtí šťourové jako já, co mají základní přehled o světových jazycích: celý poslední obraz, zabývající se domnělou „španělštinou“, se odehrává – v portugalštině…

A právě tady koření můj ze všech největší strach. V hrůze, že inteligentní technika něco naservíruje – a idiotské lidstvo to zbaští i s navijákem. A nejen v jazycích: v nemocnici, v soudnictví, ve škole, ve válce. A že se to možná už děje. Včera, zítra, dnes…

Usnul jsem a po nějaké době se probudil v krku s knedlíkem a v hlavě s překvapivou myšlenkou. Že zatímco na východě slunce vychází, na západě zapadá…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).