O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Článek O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu vyšel v deníku Krajské listy 26. srpna 2024

Foto: Se svolením TV Nova
Popisek: Karel Heřmánek

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc. (o kterém tu ještě bude řeč):

„…A tehdy jsem dostal zánět trojklaného nervu – Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk – Já nevím.“

 

„To je pravda,“ bručel doktor Vitásek. „Člověče, tak to vás lituju. Vrací se vám to?“

 

„Vrací,“ zapálil se Skřivánek, „ale teď už nechci… To bych vám totiž musel povídat…“

 

„Tak to povězte,“ povzbudil ho pan Doležal.

 

„To se dá těžko vyjádřit,“ bránil se plaše Skřivánek. „Vůbec… už ta bolest…“

 

„To by člověk řval jako zvíře,“ podotkl doktor Vitásek.

 

„Ano. A když mně bylo nejhůř… třetí noci… dal jsem si browning na noční stolek. Ještě hodinu, myslel jsem si, a déle to nevydržím. Proč já, proč zrovna já musím tolik zkoušet? Já měl pořád pocit, že se tím na mně děje strašné bezpráví. Proč já, proč zrovna já…“

 

„Měl jste si vzít prášky,“ zavrčel doktor Vitásek. „Trigemin nebo veramon, adalin, algokratin, migradon…“

 

„Já je bral,“ protestoval Skřivánek. „Pane, já jich spolkl tolik, že… že už vůbec přestaly účinkovat. Totiž… ty prášky uspaly mne, ale bolest neuspaly, rozumíte? Bolest zůstala, ale už to nebyla má bolest, protože já byl… tak omámen, že jsem se sám sobě ztrácel. Já jsem nevěděl o sobě, ale věděl jsem o té bolesti; a tak se mně začalo zdát, že to je bolest někoho jiného. Já toho jiného slyšel… on tak tiše vyl a bědoval; a mně ho bylo tak strašně líto… mně tekly slzy lítostí. Já cítil, jak ta bolest roste – kristepane, říkal jsem si, jak to ten člověk vydrží! Snad… snad bych ho měl zastřelit, aby se tak netrápil! Ale v ten okamžik jsem se zhrozil… to přece nejde! Já nevím; já najednou cítil takovou divnou úctu k jeho životu, právě proto, že tak nesmírně trpí…“

Bolest a vyšší hodnota (chcete-li šlechtictví) toho, kdo ji prožil, to bylo téma nejen uměleckého díla Karla Heřmánka, ale (jak jsem se dozvěděl od genealoga Zdeňka Hornera) i jeho kořenů. Pocházel z rodu lidí, kteří se ve vesnicích Vyšetice a Kondrac pod Blaníkem generaci od generace bolestně rvali s půdou o živobytí i společenské postavení. Hercův prapraprapradědeček z přelomu 17. a 18. století Bartoloměj Heřmánek neměl vlastní grunt a sloužil jako ovčák. Jeho syn Jakub byl už sedlák. Vnuk Tomáš přesunul svůj majetek do nedaleké Mladé Vožice a stal se měšťanem a pravnuk Josef, městský statkář, si vzal dceru svobodníka, tedy cosi jako nejnižší stupeň šlechtičny. Syn měšťana a šlechtičny Karel Heřmánek První (1868 – 1941), hercův dědeček, se tedy stal statkářem, jedním z nejvýznamnějších v kraji. Ale tatínek, Karel Heřmánek Druhý (1917 – 2003), chtěl být nejlepší zase v jiném oboru. Odešel do Prahy, aby stal se strojvůdcem na mezinárodních vlacích – včetně milované Vindobony…

Karel Třetí (1947 – 2024), ten, na kterého myslím v této vzpomínce, chtěl být buď architektem, nebo filmovým režisérem, ale nakonec mu vyšla brněnská JAMU, obor herectví. V silné sestavě přelomu 60. a 70. let, která zplodila jména Heřmánek, Polívka, Bartoška, Zedníček, Donutil, Švandová, která všechna prošla divadlem Husa na provázku. Trojice Heřmánek, Bartoška a Zedníček pak v období tamního vyhnanství geniálního Evalda Schorma prošla Činoherním studiem Ústí nad Labem a po mezihře v Městských divadlech pražských skončili opět pod Schormem v Divadle Na zábradlí. Když jsem viděl v Schormově adaptaci Dostojevského románu, ve kterém autor ztělesnil lidské vlastnosti, Bartošku jako oportunistického světáka Míťu, Heřmánka jako deprivovaného „rozumáře“ Ivana a Zedníčka jako světce Aljošu, pochopil jsem, že v lepší variantě tuto základní knihu světové literatury už nikdy vidět nebudu:

Ovčák, který se stal sedlákem, sedlák, který se stal statkářem, kluk ze statku, který se stal železniční „šlechtou“, to byl příběh jeho předků. Herec Karel Heřmánek dostal od osudu tutéž šanci k „postupu“, když se další z Prahy vyhnaný režisér Jan Grossman s koncem normalizace ze svého chebského, hradeckého a libereckého vyhnanství vrátil do Divadla Na zábradlí, a tak jako řada dalších navrátilých divadelních šéfů (jako například Jiří Suchý v Semaforu) se i co do ansámblu pokusil uvést scénu zpět do stavu, kde ji na konci 60. let opustil. Principálem propuštěných se stal Karel Heřmánek, když založil „Vzorozábradlí“ – tedy své vlastní Divadlo Bez zábradlí.

V těžkých letech „kulturní transformace“, kdy se české divadlo (o kterém v 60. letech prestižní teatrologický časopis Theater Heute psal jako o divadelní Mekce)  ztransformovalo do zájezdových spolků, které začaly jet na kasovních anglosaských konverzačkách, jež jim za dobrou copyrightovou cenu prodávají zámořské agentury, Karel Heřmánek založil kamenné divadlo, které si v rámci možností zachovalo kontakt s hlubší a klasickou dramatikou. Bez zábradlí (které dnes už pár let vede herec Karel Heřmánek Čtvrtý, nar. 1989) se na přelomu 20. a 21. století stalo oázou pro řadu herců, kteří by se jinak v nové době divadelní neuplatnili, a dokonce spoluvychovalo některé mladší hvězdy, jako jsou Václav Vydra, Dana Morávková nebo Josef Carda. Nehledě k tomu, že řadu let poskytovalo divadelní domov těkavé rtuti geniálního herectví jménem Oldřich Kaiser… Zesnulý herec Karel Heřmánek se tedy osvědčil i jako úspěšný divadelní principál. (A slovem úspěšný rozhodně nemíním jen to, co jím míní dnešní doba, tedy kasa cink. Úloha principála Heřmánka se dá srovnat s úlohou, již na přelomu 19. a 20. století hrála pro české divadlo osobnost Vendelína Budila. Ten sice neprincipáloval v Národním, ale na scénách, kde někdy nacházeli útočiště i ti, co už nemohli nebo i nechtěli být v tou dobou často snobském či pokleslém Národním…)

Ne, nechci (tak jako všichni ostatní autoři nekrologů) vzpomínat jen na Lucifera z pohádky S čerty nejsou žerty, i když byl (zejména ve dvojici s čertem písařem Drápalem Vladimírem Hrubým) nezapomenutelný. Herecký archetyp Karla Heřmánka, s nímž jsme my, příslušníci generace Husákových dětí, vyrůstali, byl totiž trochu jinde. Dal by se nazvat pan nejednozačný, tajemný, něco skrývající. Od pašeráka, který se dětem jeví jako Krakonoš z filmu Krakonoš a lyžníci, přes hraběte-zbojníka Lužanského ze série Slavné historky zbojnické po sluhu Aloise z Hubačova filmu Zámek v Čechách, u něhož je těžké určit, kde končí bílé rukavičky zámeckého majordoma a kde začíná roztrhané tričko podomka od koní, který bydlí v boudě u fotbalového hřiště.

Už jako dítě jsem přemýšlel, jak se Karlu Heřmánkovi v seriálu Panoptikum hříšných lidí města pražského podařilo nechat si na rtu šlehačku z dortu, aby ji pak mohl slíznout tak elegantně, že tím jediným gestem charakterizoval celou postavu vídeňského kasaře Vlčího oka, a později jsem se se svým nejbližším kamarádem, „židovským Nasredinem“ Vaškem Kozlem opakovaně kochal jeho podvodníkem Hrabětem Hubertem, který se honosil erbem s nápisem „zachovalej, nikdá netrestanej“. Jako vysokoškolský student-samoživitel jsem si posléze osvojil metodu „Já jsem strejda Hubert“, kterou Heřmánkova postava aplikovala v případě, když nebylo čím zaplatit večeři. Dnes by se nám aktuálně zase dost hodila ona plebejskošlechtická drzost, se kterou se Fešák Hubert odvážil i na policejním ředitelství vyřknout ona známá lapidární slova…

Pokud mám ale určit, které Heřmánkovy postavy se opravdu nejvíc dotkly mého nitra, pak to byli architekti Viktor Průcha a Jan Kolvara z filmů 80. let Dobré světlo a Kam, pánové, kam jdete? Ty filmy, ač se zabývaly minulým režimem, ukázaly na jevy, jejichž kulminace teprve měla nastat a nastává dnes, kdy víc než talent a nejlepší možné dílo, jaké vydá jeho vkus, jsou peníze v kapse a vkus toho, kdo je do té kapsy může zastrčit. Scény z filmu Kam, pánové, kam jdete?, kdy se ušlápnutý architekt Kolvara vzbouří a začne demolovat svou kancelář, a posléze na konci sil při stokilometrovém pochodu na poli zbije svého křiváckého šéfa (respektive kdy architekt Průcha topí ve vaně svou korupčnickou minulost, ztělesněnou v mafiánském kolegovi Karasovi) jsou katalyzátorem mnoha niterných problémů lidí naší doby a jedny z nejlepších etud v Heřmánkově díle. A jsou podle mě stejně hodnotné, jako  nesmrtelná existenciální scéna z filmu Smrt krásných srnců, v níž Leo Popper přemlouvá psa Holana, aby jeho synům zachránil život.

S čím nejsou žerty

Dovolte mi, abych se na závěr ještě jednou vrátil k předvčerejší události, která nás donutila, abychom si právě dnes vzpomněli na jednoho velkého herce. Zpráva, že a jakým způsobem pár minut předtím odešel Karel Heřmánek, ke mně připutovala ve chvíli, kdy jsem měl puštěný film Hodíme se k sobě, miláčku..? v hlavní roli s Vlastimilem Brodským, hercem, s nímž jsem se osobně spřátelil pár měsíců před jeho smrtí. Zrovna jsem se díval na scénu, kde Vladimír Menšík na milostných záletech vpodvečer brousí kolem činžáku a jeho nájemník Brodský mu říká: „Lovy beze zbraní, co? Hodně štěstí…“

Nejdřív mě napadlo, že dneska by se už pořad typu Lovy beze zbraní (o tom, že lepší než zvířata střílet, je fotit je) vůbec nemohl vysílat, protože by se proti tomu postavili výrobci zbraní. Hned pak jsem si vzpomněl na pana Brodského, díky jehož smrti jsem se mimo jiné dozvěděl, že se změnila církevní věrouka. Dřív ten, kdo se zabil sám, nemohl být pohřben se všemi svátostmi, protože se dopustil hříchu, který je pokládán za horší než vražda někoho jiného: Vzal si vlastní, od Boha daný život. Dnes se ten, kdo se toho dopustil (alespoň pro ten osudný okamžik) automaticky pokládá za duševně nemocného, a za jeho čin tedy není viněn on, ale nemoc.

Myslím, že je to správné. Kdo má právo soudit stav, v němž byl člověk, který udělal něco tak tragického? Já jsem se o to v útlém mládí pokusil dvakrát a denně se modlím k Bohu, aby mě takových myšlenek zbavil. Protože, jak říká režisér a mystik Igor Chaun: „Všechno se dá napravit, dokud žijem. Musíme ale žít…“ Proto nemohu soudit, co udělali Ernest Hemingway, Ivan Mistrík, Vlastimil Brodský, Martin Štěpánek a Karel Heřmánek. Mám k tomu ale jedno: To, oč jsem se před časem pohádal s kamarádem, jenž se přede mnou v opilosti oháněl pistolí, kterou má doma schovanou proti lupičům…

Podle mě by člověk neměl vůbec vlastnit, natožpak použít zbraň. Ani jako voják, ani soukromě. V tom jsem zajedno s křesťanskými jehovisty a indickými džinisty. Mám to v sobě i dědičně. Tento mem podle všeho vnesl do rodiny můj praděda Josef Škop (1887-1957), který po první světové válce v ČSR zakládal Obec křesťanů, církev spojenou svým zásadami a svým zakladatelem, rakouským filosofem Rudolfem Steinerem (1861-1925), s waldorfskou školou. Tam se děti učí (tak, jak mě to učil pradědův syn, můj prastrejda Jožka Škop mladší, 1920-1991), že na člověka by se nemělo mířit ani stříkací pistolí. Protože když se to udělá jednou s maketou, podruhé, s originálem, už je to jednodušší…

Osoby, plné bolesti, by pak už neměly mít po ruce sebezničující prostředky. To můžu říct jako člověk se zkušeností dědičné deprese (který se navíc léčil u nejlepších odborníků na tuto nemoc v ČR, manželů Praškových, kteří nás, pacienty, hluboce a všestranně proškolili v problematice naší nemoci). Z vlastní zkušenosti totiž vím, že druhý den už může být líp. Lék či terapie zabere, nemoc povolí, beznadějný problém se začne řešit. Ale ten okamžik útoku nemoci (nesnáze) je třeba přečkat. Přežít. A když užuž saháte po zbrani (či jiném prostředku k sebezabití), nejlepší pojistkou je na dosah ruky ji nemít.

Od toho už je jenom krůček k tomu, že i zbraně jako takové by podle mě měly nebýt. Známý příběh gorily Koko, kterou naučili znakovou řeč, takže byli schopni komunikovat s ní i o abstraktnějších věcech, vypráví, jak se jí jednou zeptali: „Proč vy gorily nepoužíváte žádné složitější nástroje, když jste dost šikovné na to, abyste to dělaly?“ Odpověď zněla: „Je to nebezpečné. Nástrojem se může i zabít…“

Nesoudím toho, koho v určitou chvíli (vždy z momentálně velmi vážných pohnutek!) ovládne Thanatos a touha nebýt. Soudím zbraně a ty, kdo se prostřednictvím jich živí. Jakkoli. Chci opět lovy beze zbraní…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).