Nepohneme se ani o píď směrem k vašemu Armagedonu

Jaltská konferenceČesky se konala 4. až 11. února 1945 jako setkání šéfů vlád Spojených států, Spojeného království a Sovětského svazu za druhé světové války, na němž se jednalo o poválečné reorganizaci Německa a Evropy.

Děkuji vám za pozvání, že mohu dnes promluvit u příležitosti tohoto historického výročí. Minulý měsíc jsem vystoupil v Radě bezpečnosti OSN u příležitosti desátého výročí podpisu dohod Minsk II. Každý, koho to zajímá, se na to může podívat na UNTVČesky. Držel jsem se tehdy agendy, tedy Ukrajiny a Krymu a Donbasu a války na Ukrajině, ale zařadil jsem i zmínku o Pravém sektoru a Stepanu Banderovi a o místě bílého supremacismu v ukrajinské politice, ale neodbíhal jsem od tématu. Dnes nejsem omezen protokolem, a tak s vaším svolením odbočím, jak uznám za vhodné.

Každé ráno, když se probudím, sevře se mi hruď a vyhrknou slzy, seberu se a opásám se do boje: Co mohu dnes udělat? Proč se každý den připravuji na bitvu? Protože každý den bojujeme existenciální bitvu o duši lidského rodu.

Pokud žijeme na Západě, naše vláda napomáhá genocidě původního palestinského obyvatelstva ze strany darebáckého státu Izrael v reálném čase, přímo před našima očima. Připadá nám to jako noční můra, ale není to noční můra, je to skutečnost.

Nevěřícně se štípeme. Tohle přece nemůže být skutečné. Pokud máme děti, škubou se s námi: „Mami, tati, ať toho nechají! Hej, mami, tati, proč je někdo nezastaví? Tati! Tati! A co Spojené národy, tati? A co mezinárodní právo? Tati! A co Ženevské konvence? Tati, tati, oni zabíjejí děti, tati! Tati, pohřbívají je pod sutinami. Ať toho nechají.“

A pak se nadechnu. Proč myslíte, že jsem tady na Jaltě? Je to dobrá otázka, že? Co mezinárodní právo, co Organizace spojených národů?

Jsme tu dnes u příležitosti osmdesátého výročí setkání tří mužů: Josefa Stalina, Winstona Churchilla a Franklina D. Roosevelta. Sešli se zde v únoru 1945 (březnu opr. překl.), aby si rozdělili to, co zbylo z Evropy po druhé světové válce. Učinili tak bez většího rozruchu, ale také jednali o tom, že se pokusí nahradit Společnost národů, která nedokázala zabránit druhé světové válce, vytvořením nového mezinárodního fóra, které by mohlo uspět tam, kde Společnost národů selhala. Dobrý nápad, trochu zpřísnit pravidla a nazvat to Organizací spojených národů; to má pěkný zvuk.

A tak to také udělali. V létě téhož roku byla v San Francisku sepsána a podepsána Charta OSNČesky a světe div se, naši tři kamarádi z jaltského summitu, k nimž se připojily Francie a Čína, další dva domnělí vítězové druhé světové války, byli jmenováni stálými členy nejdůležitější rady nových Spojených národů, Rady bezpečnosti.

A co je Rada bezpečnosti? Proč je důležitá? Rada bezpečnosti byla a je důležitá, protože její hlavní odpovědností je, cituji: „Udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, včetně určování ohrožení míru, přijímání opatření k jeho obnovení a zřizování mírových operací“.

Dobrý Bože. To zní skvěle; fungovalo to? No, byla tu jen jedna malá chybička.

Aha! Pokračujte.

Stalin, Churchill a Roosevelt se na Jaltě dohodli, že nejenže budou mít stálé zastoupení v Radě bezpečnosti, ale že každý z nich bude mít také právo VETOVAT jakoukoli rezoluci Rady bezpečnosti. Francie a Čína se samozřejmě přidaly: „Já taky, já taky!“. Velká pětka to dala menším zemím jasně najevo. Buď mít Chartu OSN s právem veta, nebo nemít Chartu OSN vůbec.

Říkám, že to nebylo příliš demokratické, že?

No, to ne, ale základní principy OSN zněly docela dobře, takže všichni malí souhlasili. Toto jsou základní zásadyČesky.

1) Udržovat mezinárodní mír a bezpečnost.
2) Chránit lidská práva.
3) Poskytovat humanitární pomoc.
4) Dodržovat mezinárodní právo.

A podařilo se jim to? No, číslo 3 se jim trochu povedlo, ale ostatní věci byly příliš obtížné, protože je brzdilo a stále brzdí právo veta velké pětky v Radě bezpečnosti.

Nepochybuji o tom, že dělali, co mohli, každopádně po válce bylo Německo řádně rozparcelováno na čtyři zóny obsazené vojsky USA, Velké Británie, Francie a SSSR, ale je toho víc, o tři a půl roku později, 10. prosince 1948, se rodící se OSN znovu sešla v Paříži a mimo jiné podepsala Všeobecnou deklaraci lidských právČesky. Tuto deklaraci, kterou prý částečně napsala Eleanor Rooseveltová, slečna FDR, jednu pro dámy. Děkuji vám, dámy. Těchto třicet článků pak bylo zakotveno v mezinárodním právu, nebo jsme tomu alespoň věřili. V té době to byla velká věc, sen o rovných lidských právech pro všechny naše bratry a sestry na celém světě bez ohledu na jejich náboženství nebo etnickou či národnost byl velmi důležitý. Přemýšlejte o tom. Kdyby byl přijat, pravděpodobně by znamenal konec všech válek a naprosto, ale naprosto jistě by navždy odstranil hrozbu další genocidy. Jak příhodný způsob, jak si připomenout a také všeobecně odsoudit zcela nedávný pokus nacistů o genocidu evropských Židů. Naši vůdci to s rukou na srdci slavnostně slíbili: „Už nikdy více“. Ale když tento slib dávali, a nerad vám to říkám, někteří z nich měli za zády zkřížené prsty, někteří lhali. Někteří z nich přísahali, že budou podporovat a dodržovat všeobecná lidská práva, ale nemysleli to doopravdy. Někteří z nich byli ve skutečnosti etno/supremacisté, jako byli nacisté, lidé, kteří věří, že někteří lidé by měli mít více lidských práv než jiní. Věří v Lidská práva, ale jen pro několik vyvolených. Těch pár, které si vybrali.

Dovolte mi letmý pohled, vraťte se se mnou do Palestiny v roce 2007. Jel jsem v džípu UNWRA (The United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East) s milou ženou jménem Allegra Pacheco, která pracovala pro OSN, mířili jsme na sever přes okupované území směrem k Jeninu po zbrusu nové dálnici, když jsem poznamenal: „No, aspoň mají pěkné silnice.“ „Ano,“ řekla Allegra, „jsou jen pro Židy.“…. „Nebuď hloupý, to je směšné.“ „A co je směšné?“ zeptal jsem se jí. ‚Ano, to je, ale je pravda, že pokud tu žiješ, musíš být Žid, abys mohl silnici používat‘.

Chci tím říct, že Izraelci to nevnímají jako rozpor. Pro ně byla genocida za druhé světové války v Evropě, v Německu nebo třeba v polské Varšavě, špatná, ale teď na Blízkém východě v Gaze je to v pořádku, protože kopačka je na druhé noze.

PRCS (Palestinská společnost Červeného půlměsíce) evakuuje děti z uprchlického tábora Nur Shams v Tulkarmu na Západním břehu Jordánu. Foto: PRCS

Deklarace všeobecných lidských práv tak byla vlastně tak trochu šarádou, součástí jakéhosi maškarního plesu na oslavu rozdělení válečné kořisti. Omlouvám se, že musím být poslem špatných zpráv, omlouvám se, že kazím oslavu.

Většina z vás je příliš mladá na to, aby si to pamatovala, já sám jsem skoro příliš mladý na to, abych si to pamatoval, ale umím číst a četl jsem historii.

Každopádně jsme si všichni na ples poslušně vzali masky. Deklarovali jsme svou náklonnost ke všem správným posvátným kravám. Všichni jsme s rukou na srdci prohlašovali, že nám záleží na lidských právech, svobodě, demokracii a vládě mezinárodního práva, a přesto? Teď je kopačka na druhé noze, a tak?

Před pětatřiceti lety, v roce 1990, jsem napsal píseň „Too Much Rope“ na albu, které jsem nazval „Amused to Death“. Tohle je pár řádků z ní:

You don’t have to be a Jew
To disapprove of murder
Tears burn our eyes
Moslem or Christian Mullah or Pope
Preacher or poet who was it wrote
Give any one species too much rope
And they’ll fuck it up.

Nemusíš být Žid
abys nesouhlasil s vraždou
Slzy nás pálí v očích
Muslim nebo křesťan mulláh nebo papež
Kazatel nebo básník, kdo to napsal
Povolte jednomu jedinému druhu příliš mnoho provaz
a oni to poserou.

Posunu se o sedmdesát devět let dopředu od března 1945 do 18. dubna loňského roku. Toho dne se sešla Rada bezpečnosti OSN, aby hlasovala o návrhu rezoluce předloženém Alžírskem, který doporučoval přijetí Státu Palestina za plnoprávného člena OSN. Návrh rezoluce nebyl přijat kvůli vetu Spojených států. Pro rezoluci tedy hlasovalo dvanáct poslanců, dva se zdrželi hlasování, Spojené království a Švýcarsko, a vražedné VETO USA.

Proč USA použily své veto k zablokování této rezoluce? Dobrá otázka, vždyť už léta blábolí o míru ve Svaté zemi, o slavném řešení dvou států. A přesto USA od roku 1972 45krát použily právo veta, aby podpořily stát Izrael ve všem, co dělá. Včetně, což je kritické, pokračující izraelské okupace palestinské půdy a genocidy jejího obyvatelstva.

Proč? Dobrá otázka.

Možná právě proto jsem dnes tady, abych se pokusil objasnit, proč tomu tak je.

Myslím, že to může mít co do činění s nesvatou náklonností k etno/supremacistickým tendencím, o nichž jsem se zmínil dříve, s manifestem osudu a posvátnými texty.

K tomu všemu se ještě vrátím, ale možná jde také o starou dobrou chamtivost?

Je zajímavé, že Donald Trump, současný prezident Spojených států amerických, nedávno deklaroval zájem etnicky vyčistit Gazu a vybudovat z ní luxusní turistickou atrakci, přímořské letovisko s golfovými hřišti a, jak si vzpomínám, s obří zlatou sochou sebe sama. Nepochybně pěkný výdělek pro Jareda Kushnera, jeho zetě. Nemluvě o miliardách metrů krychlových zemního plynu těsně u pobřeží, které právem patří původním obyvatelům.

Bratr Malcolm XČesky ve svém slavném projevu Ballot or the BulletČesky / Hlasovací lístek nebo kulkaČesky v roce 1964 řekl toto:

Dnes večer tu nejsem proto, abych diskutoval o svém náboženství. Nejsem tu proto, abych se snažil změnit vaše náboženství. Nejsem tu proto, abych se hádal nebo diskutoval o čemkoli, v čem se lišíme, protože je načase, abychom své odlišnosti dokázali potlačit a [uvědomili si], že nejlepší by bylo, kdybychom nejprve viděli, že máme stejný problém, společný problém, problém, kvůli němuž vás stihne peklo, ať už jste baptista, metodista, muslim nebo nacionalista.

Bratr Malcolm ten večer neřekl „nebo žid“, takže to přidávám za něj: „Nebo žid“. Jde o to, že z hlediska lidských práv by naše náboženství nemělo být důležité, nebo jak řekl Malcolm, mělo by zůstat doma ve skříni.

Zpět k bratru Malcolmovi:

Ať už jste vzdělaní nebo negramotní, ať už žijete na bulváru nebo v uličce, čeká vás peklo stejně jako mě. Všichni jsme na stejné lodi a všechny nás čeká stejné peklo od stejného člověka. Jen je to náhodou běloch. Všichni jsme tady, v této zemi, trpěli politickým útlakem ze strany bílého muže, ekonomickým vykořisťováním ze strany bílého muže a sociální degradací ze strany bílého muže.

Když takto mluvíme, neznamená to, že jsme proti bělochům, ale znamená to, že jsme proti vykořisťování, proti ponižování, proti útlaku. A pokud bílý muž nechce, abychom byli proti němu, ať nás přestane utlačovat, vykořisťovat a ponižovat. Ať už jsme křesťané, muslimové, nacionalisté, agnostici nebo ateisté, musíme se nejprve naučit zapomenout na své rozdíly. Máme-li rozdíly, lišme se ve skrytu; až vyjdeme ven, nebudeme se mít o čem hádat, až když ukončíme hádku s tím člověkem.

Nechme své náboženství ležet ve skříni.

Děkuji ti, bratře Malcolme.

Mimochodem, místo „běloch“ prosím čtěte „Evropan“.

Kdysi, než mě izraelská lobby prohlásila za ztracený případ, se mě snažili utišit slovy jako: „Na med nachytáš víc včel než na ocet“ a „Nechtěl bys být raději vnímán jako Martin Luther King než jako Malcolm X, Rogere?“.

Ano, teď už se můžu usmívat.

Možná, že zástupce USA vždy využívá práva veta k podpoře Izraele, protože USA jsou v jádru stále v podstatě evropskou kolonií. Když otcové poutníci přistáli u Plymouth Rock, když pan Kryštof Kolumbus plul po moři bez kompasu, když Portugalci přistáli v Brazílii, všichni tak činili hnáni zjevným osudem, všichni měli na své straně boží prozřetelnost a požehnání církve. Hojná země na Západě, Nový svět za oceánem, byl jejich Sionem. Říkali to. A tak s Bohem na své straně všechno dobyli, lhali místním lidem, podepisovali smlouvy, které nikdy nehodlali dodržet, loupili, znásilňovali, prostě všechny ty kecy starých dobrých hrdých chlapců. Genocida původního obyvatelstva ve Svaté zemi je jen opakováním genocidy původního obyvatelstva v Novém světě. Bílý muž bratra Malcolma je stále stejný starý dobrý evropský chlapec.

Takže děkuji ti, bratře Malcolme, a děkuji ti, bratře Martine Luthere Kingu; oba máte místo velmi blízké mému srdci a bratře Kingu, sdílím sen. Je to dobrý sen a my jsme tu dnes proto, abychom se ho drželi. Držíme se ho, jak nejlépe umíme, zde na Jaltě a po celém světě, včetně Evropy, miliony našich bratrů a sester denně vycházejí do ulic, aby protestovali proti genocidě našich bratrů a sester v Palestině. Studenti riskují, že budou zmláceni militarizovanou policií, když budou uplatňovat svá práva podle prvního dodatku k zákonu a protestovat v univerzitních kampusech v USA; ano, děkuji vám, Mahmúde Chalíle, jste jedním z těchto milionů, všichni jsme součástí stejného sboru. Zpíváme jedním hlasem. Základní otázka zní: „Dokážeme zvýšit hlasitost hlasů v davu na takovou úroveň, abychom ovlivnili způsob, jakým se naše vlády chovají, protože v současné době se naše vlády chovají velmi špatně, protože jsou zakořeněny ve svých evropských rasistických kořenech bílé nadřazenosti, a stojí v cestě, mezi námi a pokrokem směrem k našemu cíli, pokrokem směrem ke svatému grálu, k implementaci Deklarace všeobecných lidských práv z před všech těch let?“.

Takže si myslím, že jsme zjistili, že nemůžeme nic nechat na našich vůdcích. A když už mluvíme o vůdcích, velká část naší pozornosti se soustředí na novou administrativu ve Washingtonu. Kterým směrem se Donald Trump vydá? Jeho činy mluví hlasitěji než slova, jeho činy nám říkají, že se nemůže starat o práva nikoho jiného než o svá vlastní. Přinejmenším je v tomto ohledu otevřený a upřímný. Jeho činy mluví hlasitěji než slova, jeho plán je zřejmý; je jím obohacení sebe a své nejbližší rodiny a pak Elona Muska a Jeffa Bezose a Marka Zuckerberga a ostatních oligarchů, všech 0,0001 % z nás. A to je to, co udělá. A my ostatní? (mimicky si čistí ruce) Vítejte mezi 99,9999 %.

Stojíme na křižovatce.

Všichni jsme zapojeni do existenciální bitvy o duši lidského rodu.

Kterou cestou se máme vydat?

Dokážeme si udržet sen?

Jak vysvětlit, že nevýslovný zločin genocidy je nevýslovný, ať už nosí kopačku kdokoli.

Existuje důvod, proč je zločin genocidy nevyslovitelný?

Co když se nevýslovný zločin genocidy ukáže být Achillovou patou sionismu, protože nás vyzývá, abychom jako Narcis zírali na svůj vlastní odraz v kaluži? Co když skrze hladinu bazénu uvidíme svůj vlastní nevyslovitelný odraz? Co když se my, evropští kolonizátoři, budeme muset postavit čelem ke své vlastní historii genocidy v Severní i Jižní Americe, Africe a Australasii? Kolonie impéria, ať už anglického, španělského, nizozemského, portugalského nebo francouzského, nikdy nebyly domovem něčeho, na co bychom mohli být hrdí. Po stovky let jsme se my Evropané dopouštěli ve jménu Boha nevýslovného. Zbytek bylo divadlo. Říká vám to něco? Všechna ta krásná slova pronesená v prohlášeních o nezávislosti; všechny ústavy napsané velkým písmem na krásném pergamenu. Předstírání svobody, volnosti, demokracie – to všechno bylo jen divadlo. Podívej se do tůně, Narcisi; všechny hollywoodské artefakty nemohou zakrýt hloubku zkaženosti, která je naší společnou historií. Co je to za věc, které se zejména Američané, ale vlastně všichni bílí muži tak bojí? Všichni se bojíme, že budeme odhaleni takoví, jací skutečně jsme. Jinými slovy, bojíme se oslepujícího světla pravdy. Pravda je taková, že to, co západní vlády dělají, když podporují psychotické krveprolití Izraele, není jen ospravedlňování strašlivých zločinů Izraele, ale také obrana sebe sama, když stojí, jak to dělají, nejistě, na velmi vratké, velmi nestabilní půdě, zahanbeně, na obranu neobhajitelné imperiální minulosti.

Dobrá, stejně dobře bych mohl být pověšen za ovci jako za beránka. Starý zákon Bible. Bez Starého zákona a jeho příběhů o obětovaném lidu milosrdně zachráněném pomstychtivým, krvelačným Bohem bychom my Evropané neměli nic, co by naší vlastní barbarské koloniální minulosti dávalo falešný, vyšší smysl. Pokud se tedy dostatečný počet z nás podívá do tůně a prohlédne Achillovu patu, uvidíme pravdu. Není to Bůh, kdo dává Izraeli povolení pokračovat ve svém vražedném řádění, jsme to my. Kolik z nás se musí podívat do očí druhému a rozpoznat tam naši společnou lidskost, než se postavíme bok po boku, ruku v ruce, tváří v tvář Trumpovi, Netanjahuovi a Starmerovi, a vyzbrojeni láskou a pravdou, my, sbor, najdeme sílu říci: DOST.

This is the ending of your road,
We are not lemmings
We are human beings
We will not move one solitary inch towards
Your Armageddon.
Today, at the crossroads
We came across a child alone
We will not stand aside
And let your bulldozers pass us by?
No.
We will not stand aside,
Here we will stand
With Rachel Corrie
And Shireen Abu Akleh
And Marrielle Franco
And all the rest
And embrace this child,
And together, we will bring this child home?

Tohle je konec tvé cesty,
Nejsme lumíci
Jsme lidské bytosti
Nepohneme se ani o píď směrem k
vašemu Armagedonu.
Dnes, na křižovatce
jsme narazili na osamělé dítě
Nebudeme stát stranou
A necháme vaše buldozery projet kolem nás?
Ne.
Nebudeme stát stranou,
Tady stojíme
S Rachel Corrie
a Shireen Abu Akleh
A Marielle Franco
A všemi ostatními
a objímáme to dítě
A společně to dítě vezmeme domů?

Roger WatersČesky, který byl jedním z klíčových členů skupiny Pink Floyd (Nick Mason, Dave Gilmour, Rick Wright, Roger WatersČesky), je jedním z nejvýznamnějších světových hudebníků.
Jeho texty a styl písní vycházejí do značné míry z osobních zkušeností a životního přesvědčení (brzká ztráta otce a nechuť k britskému vzdělávacímu systému), v jeho hudbě se často objevují otevřená politická témata. „The Final Cut“ je kritický k tehdejší premiérce Margaret Thatcherové a Konzervativní straně. Waters také otevřeně kritizoval kroky Izraele vůči Palestincům a ruskou invazi na Ukrajinu označil za „vyprovokovanou“ – tento termín použil v projevu v OSN. Po jeho komentářích k politickým otázkám bylo zrušeno několik jeho koncertů.

---

Video 1 (Roger Waters Youtube kanál)

Video 2 (Roger Waters UK column Youtube kanál)