Obrázek od Britského ministerstva pro mezinárodní rozvoj / British Department for International Development
Creative Commons 2.0; via Z-Network

Helmer Stoel: Co vás vůbec přivedlo k politice?

Grace Blakeley: Vyrůstala jsem v poměrně dost politickém prostředí. Můj dědeček byl komunista a závodní rada v odborech Transport and General Workers‘ Union. Pocházel z dělnického prostředí a sám se vzdělával. Ve čtrnácti letech utekl z domova, vstoupil do námořnictva a přečetl si Komunistický manifest. S babičkou měl tři děti, maminku Karen a pak Karla a Keira, kteří dostali jména po Karlu Marxovi a zakladateli Labour [Party] Keirovi Hardiem. Moji rodiče se velmi angažovali například v kampani solidarity s Nikaraguou v 80. letech. Zhruba od třinácti let jsem věděla, že chci dělat politiku, ale méně vyhraněným, obecně progresivním způsobem.

Šla jsem na univerzitu studovat PPE [Philosophy, Politics, and Economics / filozofii, politiku a ekonomii], což mě pravděpodobně učinilo liberálnější. Ale během studia afrických zemí jsem se trochu zradikalizovala. Studium PPE je jako studium globálního kapitalismu z pohledu těch nahoře a africká studia jsou jako studium z pohledu lidí dole. Poté jsem chtěla jít pracovat do OSN nebo do nevládní organizace nebo si udělat doktorát. Ale říkala jsem si, že pokud chci vyřešit některý z těchto problémů, měla bych začít u londýnské City, protože ta pere všechny peníze, které jsou vysávané z globálního Jihu, mnohem víc, než kolik jde do těchto zemí v rámci rozvojové pomoci. To bylo také v době, kdy Jeremy Corbyn kandidoval na post předsedy labouristů.

O tom, co Jeremy dělá, jsem se dozvěděla díky práci, kterou jsem dělala v síti Tax Justice Network, která bojovala proti umožňování vyhýbání se daňovým povinnostem a daňovým únikům ze strany finančních institucí sídlících v City, což země globálního Jihu poznamenalo. Jeremy mluvil o mezinárodním rozvoji a vykořisťování chudých zemí. Říkala jsem si: tenhle chlapík vypadá docela dobře, možná bych mu měla začít pomáhat. To mě přitáhlo do Labouristické strany. Stejně jako pro spoustu přátel to pro mě byl rozhodující okamžik: kdyby se to nestalo, mohlo to dopadnout jinak.

Helmer Stoel: Vaše nová kniha se zabývá nedorozuměním ohledně fungování současného kapitalismu: poukazujete na dědictví studené války, kdy se kapitalismus ztotožňoval s volným trhem a socialismus s plánováním. Tvrdíte, že je třeba přestat mluvit o „kapitalismu volného trhu“ a uznat, že jde o hybridní systém, který zahrnuje i plánování.

Grace Blakeley: Neoliberálové by připustili myšlenku, že plánovali rozvoj trhů. Ale také by řekli, že to, co se na těchto trzích dělo, bylo neplánované. Řekli by: stanovili jsme pravidla hry, teď ji běžte hrát vy. Ale v knize Vulture Capitalism jdu ještě dál a říkám, že ve skutečnosti neoliberalismus zahrnuje neustálé, rozsáhlé a všudypřítomné plánování od okamžiku, kdy hra začala. Je to v podstatě plánování na ochranu zájmů kapitálu: intervence vlád na záchranu finančních institucí, velkých korporací atd. a vyhlašování legislativy, která je pro ně výhodná, korporátní blahobyt, ale také – mimo vládní intervence – korporátní plánování.

Celá myšlenka volného trhu spočívá v tom, že by žádná podniková instituce neměla plánovat, protože můžete dělat jen to, co vám říká trh: vypracujete podnikatelský plán a kontext trhu se změní, musíte podle toho změnit svůj podnikatelský plán, takže jako jednotlivá firma nemáte žádnou skutečnou moc, protože na vás působí konkurenční tlak.

Ale v rámci monopolního trhu, tj. tam, kde existuje firma do určité míry izolovaná od konkurenčního tlaku, může plánovat podobně jako vláda. Stejně jako může říci vláda: investujeme do tohoto druhu technologie, která určuje budoucnost naší společnosti, mohou říci korporace: budeme investovat veškerý čas a energii do budování umělé inteligence [artificial intelligence]. Nikdo jiný nemůže rozhodovat o tom, zda je to dobré využití zdrojů. Korporace jsou tak mocné, že jsou schopny utvářet vývoj lidské společnosti.

Helmer Stoel: Abychom pochopili jeho přitažlivost, z ideologického hlediska byl neoliberalismus také příběhem o svobodě, a zejména o tom, jak veškeré plánování ohrožuje svobodu jednotlivce.

Grace Blakeley: V úvodu mluvím o tom, že neoliberální projekt byl založen na tom, co [Friedrich] Hayek nazval „dvojí pravdou“. V podstatě říká, že tyto myšlenky budeme muset prezentovat jako návrat ke svobodným trhům: jde tedy o zajištění individuální svobody. Jde o svobodu volby jako spotřebitele. Jde o vaši svobodu dělat si v podstatě, co chcete. Ale pod tím se bude skrývat tento širší a hlubší projekt, který je do jisté míry skutečně o plánování. Jde o to, jak vytváříme systémy, které podporují určité typy chování a zabraňují jiným.

Ve Velké Británii byla myšlenka svobody dělat si, co chcete a velmi zbohatnout, historicky spojená s rozbitím odborů a namísto tohoto druhu kolektivní moci tu máte prodej sociálního bydlení, privatizaci státních podniků a prodej tohoto majetku jednotlivcům.

Spolu s velkým finančním boomem to znamenalo, že hodnota těchto aktiv výrazně vzrostla, takže lidé mají pocit, že díky svým investicím jako minikapitalisté zbohatli. Tato „podnikavost“ je onou mrkvičkou neoliberalismu: představa, že když budete soutěžit způsobem, který vám radíme, zbohatnete, uspějete a budete mít jakýsi stabilní, bezpečný život atd.

Odvrácenou stranou je skutečný důvod, proč byly tyto změny zavedeny. To je to, co znamená „dvojí pravda“. Příběh, který je všem vyprávěn, zní: chceme vytvořit podnikatelskou společnost. Proto vám umožníme koupit si dům, investovat na akciových trzích atd. Záměrem však bylo rozbít kolektivní moc a povzbudit lidi, aby o sobě přemýšleli jako o jednotlivcích. To byla opět záměrná forma plánování. Šlo o rozbití kolektivního ducha 60. a 70. let a jeho nahrazení izolovanými, atomizovanými jednotlivci, kteří mezi sebou jen soupeřili.

Takže jste měli útoky na odborová hnutí a vytváření zákonů proti odborům, ale také privatizaci a financializaci: dávat lidem vlastní domy, umožnit jim investovat na akciových trzích, hromadit dluhy, aby si mohli všechny tyto věci koupit. To je mocný disciplinující nástroj, který podporuje lidi v tom, aby mezi sebou soutěžili a přemýšleli o sobě jako o izolovaných jedincích.

Generace mých rodičů si v osmdesátých letech koupila domy za 30 000 liber a dnes mají milionovou hodnotu. Dávají tomu ale význam nikoliv z hlediska společenských trendů, nýbrž tím, že si říkají: „Jsem opravdu úspěšný podnikatel. Jsem inteligentní. Umím dobře číst trh.“ To skutečně tento posun k individualismu podporuje. Ale pak ti, kteří nevlastní majetek, jsou disciplinovaní tím, že se jejich mzdy snižují, nemají vyjednávací sílu, jsou silně zadlužení. Ideologie konkurenčního individualismu vás vybízí k tomu, abyste si tyto věci vyčítali.

Helmer Stoel: Uvádíte několik případových studií, včetně bezpečnostních skandálů společnosti Boeing. Mnohé z těchto společností zaujímají monopolní postavení. Přesto si musí konkurovat. Jak konkuruje Boeing Airbusu? A proč to nedělají prostřednictvím stanovování cen?

Grace Blakeley: Místo aby si konkurovaly cenou – což si obě společnosti uvědomují, že dlouhodobě nefunguje – udržují stabilní ceny a koordinují se a domlouvají. Soutěží o snižování nákladů v podobě mezd, například tím, že podrážejí dodavatele. Využívají své tržní síly vůči menším společnostem k vyžadování ústupků. Pak existují také formy politické korupce, které mají za cíl vytěžit bohatství z různých částí dodavatelského řetězce. Společnost Boeing byla zapletena do několika korupčních skandálů a má úzké vazby na vládu, jako například v případě dohody se společností Southwest.

Helmer Stoel: Obrovskou moc mají také správci aktiv, jako je například společnost BlackRock. Již v knize StolenČesky / Ukradeno představujete myšlenku lidového správce aktiv / People’s Asset Manager [PAM].

Grace Blakeley: Správa aktiv v podstatě zahrnuje investování peněz jiných lidí. Velké investiční banky mají pobočky pro správu aktiv, které investují kapitál, který je jejich majetkem. Řekla jsem, že synergie, které z tohoto modelu vyplývají, jsou poměrně významné, protože investiční banka může například půjčit peníze rostoucímu start-upu a její divize správy aktiv to pak může považovat za opravdu dobrou investiční příležitost.

Můj návrh je, že bychom mohli založit národní investiční fond, který by investoval například do udržitelných technologických společností nebo infrastrukturních projektů – do věcí, do kterých bychom investovat chtěli. Správce národních aktiv pak v těchto společnostech může získat vlastnický podíl, takže veškeré výnosy, které plynou z bankovních půjček, připadnou konečným vlastníkům, tedy veřejnosti.

V podstatě jde o rozdíl mezi půjčkou, při které vlastnické právo k aktivu nezískáte, a investicí, jako je nákup akcií nebo podílu nebo zaujetí pozice ve společnosti, při kterém vlastnický podíl získáte. Pokud podíl máte, pak máte právo na budoucí výnosy z tohoto projektu. Argumentem tedy bylo, že nestačí mít národní investiční banku: potřebujete také instituci, která je schopna převzít v těchto společnostech vlastnické podíly.

To by mohlo být financováno prostřednictvím občanského investičního fondu, jako je norský státní investiční fond, který má vlastnický podíl v mnoha odvětvích světové ekonomiky. Rozdíl by zde spočíval v tom, že správce lidového majetku by měl demokraticky zvolenou správní radu, zastoupení odborového hnutí a často by probíhaly veřejné konzultace o tom, do čeho chtějí lidé investovat.

Helmer Stoel: Popisujete, jak podnikové plánování ovlivňuje každodenní život pracujících – a máte kapitolu o fordismu. Jeffa Bezose popisujete jako „Forda naší doby“. Mnozí tvrdí, že jsme již dávno vstoupili do postfordismu. Existuje ještě něco z fordismu ve společnostech, jako je Amazon?

Grace Blakeley: Nemyslím si, že se dá říct, že by fordismus pokračoval. Model není stejný jako ve čtyřicátých letech minulého století. Argumentem je spíše to, že to, jakou společnost vytváříme, odráží poměr třídních sil. Důvodem, proč byl fordismus fordismem, je skutečnost, že v rámci korporace Ford existovala třída organizovaných dělníků, kteří byli schopni požadovat od svých šéfů mnohem více, což znamenalo, že se museli od určitých požadavků ustoupit.

Ford také vyžadoval určitý makroekonomický kontext, který se v zásadě vyznačoval stabilitou. Americký stát tedy vstoupil do hry, aby tyto podmínky vytvořil, tlumil vzestupy a pády hospodářského cyklu a v případě potřeby vstoupil jako prostředník mezi šéfy a dělníky. Celé nastavení fordismu tedy není jen určitým režimem akumulace, který vychází z legislativy nebo institucí, jak by o tom hovořili tito noví ekonomové ocenění Nobelovou cenou. Jde o rovnováhu třídní moci.

Když se tato rovnováha v průběhu 70. a 80. let 20. století změnila v důsledku různých změn souvisejících jak se strukturou kapitalismu, tak s konkrétním rozhodováním institucí a jednotlivců, právě tehdy došlo k posunu od fordistického výrobního procesu k něčemu, co bychom mohli nazvat „procesem Amazon“. V tomto modelu byla práce rozhodujícím způsobem poražena, takže si můžete najímat vykořisťované pracovníky na jakémkoli základě, říkat jim, aby dělali, co se vám zlíbí, zacházet s nimi jako s roboty a oni se budou snažit se zorganizovat.

Tento model má také častější krize. Přesto je společnost jako Amazon tak silná, že nepotřebuje nutně makroekonomickou jistotu, aby mohla generovat zisky. V podstatě obsahuje celý trh a je schopna pro něj generovat potřebnou jistotu; nepotřebuje, aby stát zasahoval jako prostředník mezi prací a kapitálem, protože práce nemá žádnou moc. Všechny tyto změny v povaze regulace a politické ekonomie se tedy spíše vracejí k rovnováze třídní moci, než aby byly čistě intelektuálním nebo ideologickým posunem.

Helmer Stoel: Poslední část knihy pojednává o úspěšných případech demokraticko-socialistického plánování, jako byla například vláda Salvadora Allendeho v Chile. Návrhy na socialistické plánování často narážejí na stejné námitky: problém rozsahu a ceny jako koordinačního mechanismu trhu. Mnohé z toho se vrací k debatám o socialistickém plánování z 20. let 20. století.

Grace Blakeley: Frustruje mě akademizace některých těchto debat, protože tyto otázky nelze abstrahovat od toho, co se děje v praxi. Mám naprosté pochopení pro lidi zapojené do původní debaty o socialistické kalkulaci. Ta byla zakotvena v konkrétním historickém okamžiku a také konkrétních politických hnutích, která na tyto otázky požadovala odpovědi.

V některých případech probíhaly tyto debaty kolem kybernetiky v SSSR, ale byly zastaveny centrálními plánovači, kteří víc samoorganizujících se systémů nechtěli. To všechno byly dobré věci, ale měly kořeny v konkrétním politickém období a hnutí, které mělo potenciál tyto myšlenky uskutečnit. Pokud dnes řešíme otázku demokratického plánování tím, že do počítačového modelu vložíme hromadu čísel nebo se snažíme vytvořit model, který nám umožní efektivně alokovat zdroje v centrálně plánované společnosti bez peněz, neděláme svou práci, protože to není otázka, kterou bychom si měli klást.

Právě teď – a to je důvod, proč začínám těmito otázkami týkajícími se moci a plánování – se musíme ptát, jak můžeme dát lidem dostatečný pocit vlastní moci, aby začali systém zpochybňovat. K otázce plánování jsem nedospěla z intelektuálního zájmu, například zda je centralizované plánování efektivnějším způsobem rozdělování zdrojů společnosti. Došla jsem k ní proto, že ekonomika, kterou máme nyní, je založena na všudypřítomné a neviditelné formě centralizovaného plánování, kterou je velmi obtížné zpochybnit a která spočívá na ideologii, jež lidem říká, že žijete v konkurenční ekonomice a musíte s lidmi kolem sebe soutěžit. Díky tomu tento systém funguje. I když to není pravda, je to součástí ideologie.

Právě tato ideologie soutěživého individualismu stojí v cestě jakékoli socialistické transformaci, ať už si myslíte, že by k ní mohlo dojít jakkoli, protože lidé jsou přesvědčeni, že jsou na to sami. Kolektivismus je rozhodující podmínkou jakéhokoli socialistického hnutí. V těchto soutěživých individualistických společnostech je na vrcholu obrovská organizovaná moc, ale lidé se s ní konfrontují jako izolovaní jedinci a myslí si, jo, kapitalismus zkolaboval. Politici spolupracují s podniky, aby mě udrželi na dně, ale já jsem na to sám. Nemůžu s tím nic dělat. To je náš velký problém.

Jak tedy tuto ideologii prolomit? No, musíme ukázat, že kapitalismus ve skutečnosti konkurenčním systémem volného trhu není. Lidé nahoře mezi sebou neustále spolupracují, ale přesvědčují nás, že si musíme konkurovat a že musíme fungovat v tomto volnotržním systému, protože ten je nejefektivnější.

Helmer Stoel: Jste poměrně kritická ke stavu levice. Popisujete kartelizaci: proces, při němž se sociálnědemokratické strany proplétají se státní mocí a zájmy kapitálu. Můžeme blairismus považovat za paradigmatický případ?

Grace Blakeley: Ano. Politologové, kteří tuto myšlenku kartelizace rozpracovali, studovali americké demokraty a labouristy. Říkali, že přerušení vazby mezi dělnickými stranami a jejich masovým zázemím – jak s odborovým hnutím, tak s členstvem strany – bylo rozhodujícím krokem k vytvoření politických kartelů, které nemusí brát ohled na zájmy členů nebo lidí, které mají zastupovat. Místo toho mohou rozvíjet vazby se státem a následně dohody s ostatními politickými stranami, aby si při volbách elegantně vyměňovaly politickou moc, aniž by kdy zpochybnily základní podstatu systému.

Helmer Stoel: V létě Británií otřásly krajně pravicové protiimigrační nepokoje, které začaly po strašlivém hromadném pobodání v Southportu. Mezi levicovými komentátory se rozhořela vášnivá debata o tom, zda jsou zde ještě relevantní ekonomické faktory, když tak významnou roli hrála rasistická a protiimigrační rétorika. Myslíte si, že existuje nějaká souvislost?

Grace Blakeley: Souvislost existuje, ale je zprostředkovaná psychologickými faktory. Výchozím bodem jsou lidé, kteří se cítí odcizeni a byli zbaveni svéprávnosti. Pokud máte pocit, že nemáte doslova žádnou kontrolu nad svým vlastním životem ani nad ničím, co se kolem vás děje, řekne si 80 procent lidí, že se prostě od politiky úplně odpojím, zatímco 20 procent bude reagovat vztekem. Někteří ho nasměrují do něčeho produktivního, jiní do něčeho živelného. To, kam tento vztek bude usměrněn, je dáno tím, jak lidé přemýšlejí o sobě a o svých vztazích k ostatním lidem.

V individualistické společnosti neexistují žádné mechanismy, jak tenhle vztek přetavit v něco produktivního. Kdyby vás to rozzlobilo v minulosti, něco byste s tím dělali: vstoupili byste do odborů nebo politické strany, šli byste protestovat. Ale protože dnes máme ten všudypřítomný individualismus, čelíte té bezmoci sami. O tom bude moje další kniha.

Není to čistě ekonomická záležitost: nejde jen o to, že lidem klesá životní úroveň. Cítí se bezmocní cokoli změnit a konfrontují se s touto bezmocí na vlastní pěst, takže to vytváří určitou formu individualizovaného hněvu, což je něco jako nietzscheovský revanšismus.

Prostě se chcete pomstít lidem, kteří s vámi vyjebávají, a tak si zvolíte někoho, kdo řekne, že tu pomstu vykoná za vás. Nebo vyjdete do ulic a vykonáte ji sami. Co vlastně děláte, když takto postupujete? Získáváte zpět pocit vlastní moci. Jak? Tím, že ji vykonáváte nad lidmi, kteří jsou ještě bezmocnější než vy. Replikujete systém, v němž žijete.

Helmer Stoel: Byla jste také dost kritická vůči Corbynovi. Existuje nějaká možnost, jak v Británii nyní smysluplnou postcorbynovskou levici oživit?

Grace Blakeley: Byla jsem do značné míry její součástí. Ale jsou věci, které jsem si od té doby uvědomila a které mají velký význam pro kritiku hnutí, kterou bych nyní měla. V knize tvrdím, že přistupovat k lidem s nabídkou ochrany ze strany kapitalistického státu je něco úplně jiného, než přistupovat k nim s nabídkou posílení.

Dnes je rozdělení na levici a pravici ve většině vyspělých ekonomik takové, že levice říká, že vás vláda ochrání, a pravice říká, že trh vám dá svobodu. My jsme na to přistoupili. Říkali jsme, že kapitalismus selhal, ale nebojte se, volte labouristickou vládu, protože ta vás před všemi nejhoršími excesy kapitalistického trhu ochrání. Až se dostanou k moci, nejenže lidi z velké části neochrání, ale ve skutečnosti nakonec pracují ve prospěch zájmů velkého byznysu a zapletou se do nejrůznějších forem korupce.

Lidé se na to dívají a myslí si, že tihle lidé nejsou důvěryhodní; a pravice z toho pak těží tím, že říká, že vláda je zkorumpovaná, takže zmenšeme stát a dejme více moci trhu. Pak se objeví obrovské korporátní skandály, jako jsou letadla Boeing padající z nebe, a lidé si řeknou: no, kapitalismus zkolaboval, tak jaká je jiná možnost?

Chci říct, že tyto dvě věci nejsou oddělené. Základy politické moci v kapitalistické společnosti jsou také ekonomické a základy ekonomické moci v kapitalistické společnosti jsou také politické. To není nový argument. Má však důsledky pro druhy politiky, které máme. Pokud levice říká: dejte nám moc a vláda pro vás bude dělat hezké věci, lidé tomu nebudou věřit. Řeknou si: „Jak hloupí si myslíte, že jsme? Měli jsme už tolik labouristických vlád a můj život se nezlepšil.“ A tak se to stane.

To je problém, když se snažíte zorganizovat volební politický projekt, který nemá masovou základnu. Pokud chcete přesvědčivě argumentovat, jak se věci změní, když bude u moci labouristická vláda, musí to mít kořeny ve zkušenosti lidí s kolektivním politickým projektem. Musí to být jako: budovali jsme komunitní bohatství a všichni se zapojili a hlasovali o tom, jak místní vláda své peníze utrácí, a vybudovali jsme družstvo a to vytvořilo pracovní místa, nebo jsme vybudovali odborovou organizaci. To znamená kolektivní zplnomocnění. Takový základ jsme ale neměli. Všechna úspěšnější socialistická hnutí na světě ho měla.

Helmer Stoel: Často se slovo „populismus“ používá jen pro označení čehokoli, co se liší od zavedených pořádků. Měli bychom ho přijmout?

Grace Blakeley: Existují různé druhy populismu. Existuje didaktický populismus, kdy vůdce promlouvá ke spoustě různých jednotlivců, tolik drobných teček spojených s vůdcem, ale ne mezi sebou navzájem. To nebude fungovat. Existuje jiný typ populismu, což jsou komunity, pracoviště a skupiny lidí, které jsou navzájem propojeny v místech prostřednictvím hnutí a které jsou zároveň propojeny se stranou nebo institucí nebo vůdcem nebo širší skupinou. To je základ potenciálně úspěšného populismu. Je však postaven na základech kolektivního organizování.

Pak je tu technokratický antipopulismus, tj. vláda odborníků, která je součástí neoliberálního uspořádání, jehož cílem byla depolitizace politiky. Nyní žijeme ve světě, kde díky tomu, že se to stalo tak dominantním, je vše, co tomu neodpovídá, označováno za „populismus“, ale ve skutečnosti je to jen celková politika.

Helmer Stoel: Podílíte se na činnosti několika levicových médií, například Tribune a Novara Media. Jakou radu byste dala těm, kteří se v levicových médiích angažují?

Grace Blakeley: Myslím, že je třeba vyjít lidem vstříc tam, kde jsou. Levice je nakažená zaměřením na jednotlivce. Myslím, že spousta levičáků tráví příliš mnoho času soustředěním se na to, jak ve své hlavě nahromadit co nejvíce myšlenek, a tím nevědomky vytvářejí hluboký příkop mezi sebou a všemi ostatními, protože drtivá většina lidí k většině těchto myšlenek mít přístup nebude.

Mít přístup k širokému spektru myšlenek je vždy dobré pro pochopení světa – ale pokud se tomu nebudete opravdu usilovně snažit vyhnout, ztíží vám to také komunikaci se všemi ostatními. Budete považovat za samozřejmé věci, o kterých nikdo jiný neví. Čím hlouběji jste zakotveni v akademických institucích a diskurzech, tím těžší je nalézt společný jazyk s běžným člověkem. Váš svět je od jeho světa natolik vzdálený, že je obtížné stavět mosty.

Intelektuální debaty o marxismu a kapitalismu – alespoň to, jak se tyto argumenty vyjadřují – nemají pro život většiny lidí téměř žádný význam. Takže nejlepší je jít a mluvit s lidmi, se kterými se snažíme mluvit, naslouchat jazyku, který používají, poslouchat příběhy, které vyprávějí, a začít přemýšlet: Jak můžeme mluvit jejich jazykem? Jak můžeme vyprávět naše příběhy jejich způsobem? Musíme se postavit vlastnímu egu a mnohem více se soustředit na to, abychom mluvili s lidmi, pro které mají být naše myšlenky relevantní, než abychom se navzájem přesvědčovali, že jsme chytří.

Vyjadřovat své myšlenky a své hodnoty jejich jazykem vyžaduje začlenění se do konkrétních komunit. Nejlepším příkladem je Belgická dělnická strana. Podívejte se, jak se v komunitách, ve kterých působí vypořádává s protiimigrantskou rétorikou,. Mají síť aktivistů a organizátorů, kteří do těchto komunit chodí, pořádají grilování, přicházejí tam lidé, kteří se angažovali v krajní pravici, a mluví s nimi.

Některé z nich nikdy nepřesvědčíte – fajn -, ale jiní lidé se nalézají v takovém zvláštním prostoru „jsem naštvaný, ale nevím proč“. Krajní pravice je oslovuje, protože jim dává pocit síly. Musíme přemýšlet o tom, jak můžeme mluvit jejich jazykem.

Helmer Stoel: Lidé často ztotožňují marxismus s rovností, zatímco sám Marx byl ve skutečnosti k tomuto ideálu značně kritický a více ho zajímala svoboda. Jak to vidíte vy?

Grace Blakeley: Myšlenka rovnosti se skutečně objevila až s rozvojem kapitalismu. Každá společnost je historicky strukturována podle určité hierarchie. Někteří lidé budou mít větší moc a vliv než jiní. Rovnost by v extrémním smyslu mohla znamenat odstranění jakékoli formy hierarchie. To není realistické chápání fungování lidských společností a posedlost rovností se jako zájem lidstva skutečně objevuje až ve chvíli, kdy se nerovnost stává tak významnou. Nerovnost zjevně pramení z rozdílného vlastnictví zdrojů jako negativní důsledek monopolizace vlastnictví.

Existuje však mnoho dalších negativních důsledků a dalším velkým důsledkem je, že podkopává svobodu a autonomii lidí. Přemýšlím o tom, co tvoří dobrý život, což je vlastně to, o čem všichni uvažujeme, když přemýšlíme o politice a socialismu. K přežití potřebujete minimální množství zdrojů. Ale pokud přemýšlím o tom, co mi zlepší život, je pocit kontroly a autonomie důležitější než pocit dokonalé rovnosti nebo dokonce hromadění velkého množství zdrojů.

Věřím, že rovnější společnost, v níž bychom všichni měli pocit kontroly, vlastnictví a autonomie nad společenskými zdroji, by byla lepší i pro bohaté. Bylo by to pro ně méně narcistické a psychologicky sebestředné. K dobrému životu patří také společenství a spojení, a to je něco, co nám dnes ve společnosti opravdu chybí. Jsme tak individualizovaní a izolovaní, že se soustředíme na ten malý soubor věcí, které vlastníme, místo abychom přemýšleli o vazbách, které nás spojují v našich komunitách, na našich pracovištích. A ano, myslím, že to ochuzuje naše životy.

[1]

Tribune je demokratický socialistický politický časopis založený v roce 1937 a vydávaný v Londýně, nejprve jako noviny, od roku 2001 jako časopis. Ačkoli je nezávislý, obvykle podporuje levicovou Labouristickou stranu. Mezi předchozí redaktory časopisu patřili Aneurin Bevan, ministr zdravotnictví, který stál v čele vzniku Národní zdravotní služby, bývalý předseda labouristů Michael Foot a spisovatel George Orwell, který působil jako literární redaktor.Od roku 2008 se časopis potýkal s vážnými finančními problémy, dokud jej koncem roku 2018 nekoupila společnost Jacobin a nepřešla na čtvrtletní model vydávání. Od jeho obnovení počet platících předplatitelů přesáhl 15 000 a jeho sloupky psali vysoce postavení socialističtí politici, jako například bývalý předseda Labouristické strany Jeremy Corbyn, bývalý druhý místopředseda španělské vlády Pablo Iglesias a bývalý bolivijský prezident Evo Morales. V lednu 2020 byl použit jako platforma, na níž se Rebecca Long-Baileyová rozhodla zahájit svou kampaň za vedení labouristů.

[2]

Bailout (výpomocný balíček) je situace, kdy podnik, jednotlivec nebo vláda poskytne peníze a/nebo zdroje (známé také jako kapitálová injekce) krachující společnosti. Tyto kroky pomáhají zabránit následkům potenciálního pádu tohoto podniku, který může zahrnovat bankrot a nesplácení finančních závazků.Podniky a vlády mohou obdržet finanční pomoc, která může mít podobu půjčky, nákupu dluhopisů, akcií nebo peněžní infuze, a v závislosti na podmínkách může vyžadovat, aby odvolaná strana podporu uhradila.

---

Grace BlakeleyČesky (*1993) je anglická ekonomická a politická komentátorka, publicistka, novinářka, spisovatelka a mediální hvězda radikální levice britského dělnického hnutí. Je stálou autorkou časopisu Tribune a účastnicí diskusí v televizní stanici TalkTV. Působila jako ekonomická komentátorka listu New Statesman a přispívala do Novara MediaČesky. Je autorkou čtyř knih, první Stolen: How to Save the World from FinancialisationČesky (Ukradeno: jak zachránit svět před financializací, 2019) a poslední Vulture Capitalism: Corporate Crimes, Backdoor Bailouts and the Death of FreedomČesky (Kapitalismus supů: zločiny korporací, skryté balíčky a smrt svobody, 2024). Má svou vlastní webovou stránkuČesky a účet na X (Twitteru).

Helmer Stoel je redaktorem anglickéČesky, německéČesky i holandskéČesky mutace amerického časopisu JacobinČesky i jeho kanálu na YouTube. Zabývá se sociální a politickou teorií. Jeho účet na X (Twitteru) je @helmerstoel.bsky.social.