Německo je nesvé z rozmístěním nových amerických raket

Ve Spojených státech si toho téměř nikdo nevšiml, ale v Německu ano – na červencovém summitu k výročí založení NATO byla uzavřena dohodaČesky mezi Washingtonem a Berlínem.

Poprvé od 80. let Německo souhlasilo s umístěním tří typů amerických raket (pod americkým velením) na svém území, a to od roku 2026: střely s plochou dráhou letu Tomahawk Block 4 s doletem něco málo přes 1 000 mil (1 600 km), střely Standard Missile-6 (SM-6Česky) s doletem 230 mil (370 km), která je určena především pro protivzdušnou obranu, a hypersonické zbraně dlouhého doletu (LRHP), která je stále ve vývoji a bude mít dolet přes 1 800 mil (2 900 km).

Dvě z těchto raket budou schopny zasáhnout hluboko v Rusku a obě budou schopny zasáhnout Moskvu. Jsou konvenčně vyzbrojené, ale schopné nést jaderné hlavice, ačkoli by jejich převedení do této role vyžadovalo novou dohodu. Dohoda však neříká nic o tom, zda bude mít Německo nad raketami na svém území nějakou kontrolu.

Umístění raket Tomahawk a LRHP je v rozporu se Smlouvou o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INFČesky) z roku 1987, která zakazuje umístění pozemních raket s doletem od 500 do 5 000 kilometrů. Trumpova administrativa však v roce 2019 od smlouvy INF odstoupilaČesky a Rusko poté její dodržování samo pozastavilo. Bidenova administrativa se nepokusila o vyjednání návratu ke smlouvě.

Trumpova i Obamova administrativa tvrdilyČesky, že ruská balistická raketa SRBM IskanderČesky (schopná jaderného útoku, ale ne s jadernou výzbrojí) s deklarovaným doletem pod 500 km (v rámci limitu smlouvy INF) a umístěná v Kaliningradu (izolované území v Baltském moři, sousedící s Polskem a Litvou a vzdálené 327 mil od Berlína) má ve skutečnosti delší dolet, a tím smlouvu porušuje. Toto tvrzení však nebylo nikdy nezávisle potvrzeno a po ruském záboru Krymu v roce 2014 zhoršení americko-ruských vztahů znemožnilo tuto otázku vyřešit jednáním.

Poněkud podivné (v demokracii) je, že poslední souhlas německé vlády s umístěním nových raket byl učiněn bez předchozího projednání v německém parlamentu, Bundestagu, a bez jakékoli předchozí celonárodní debaty. To přispělo k výsledné kontroverzi v Německu. Zahraniční a bezpečnostní establishment a většina politického establishmentu jsou rozhodně pro. Pravicová Alternative fuer Deutchland (AfD) a levicová Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW) jsou silně protiČesky.

Sociálnědemokratická strana kancléře Olafa Scholze, největší strana vládní koalice, je mezitím v této otázce rozpolcenáČesky, i když se obecně předpokládá, že se disidenti nakonec vládě podřídí.

Německá veřejnost je rozdělena. Podle posledního průzkumuČesky veřejného mínění je 49 % proti raketám a 45 % pro. Ve východním Německu však procento odpůrců smlouvy stoupá na 74 procent a pouze 23 procent je pro. Ve třech zemských volbáchČesky ve východním Německu tento měsíc zaznamenaly AfD a BSW, které jsou zastánci kompromisního míru na Ukrajině, obrovský nárůst podporyČesky. Otázka tedy v Německu přispívá k regionálnímu napětí a lze očekávat, že v celostátních volbách v příštím roce bude hrát významnou roli.

Spor v některých ohledech připomíná spor z 80. let 20. století o umístění americké jaderné balistické rakety středního doletu Pershing IIČesky. Její rozmístění bylo provedeno v reakci na sovětský vývoj rakety RSD-10 Pionýr a vedlo v Německu k intenzivní politické krizi. Poněkud komicky, jak se nyní ukazuje, přispěl odpor (někdy i násilný) proti umístění Pershingů velkou měrou ke vzestupu protijaderné německé Strany zelených, která dnes, o 40 let později, patří k nejsilnějším zastáncůmČesky umístění Tomahawků.

Je pozoruhodné, že Zelení utrpěli v posledních volbách ve východním Německu drtivou porážku. Sociálnědemokratická strana, která nyní německou vládu vede, se rovněž stavěla proti umístění Pershingů.

Střely Pershing naštěstí nebyly nikdy odpáleny; a vlastně ani neexistovala žádná šance, že by byly odpáleny (s výjimkou katastrofické nehody), protože, jak odhalily dokumentyČesky zveřejněné po rozpadu Sovětského svazu, sovětské vedení nemělo nejmenší úmysl na NATO zaútočit a skutečně se upřímně obávalo, že NATO plánuje zaútočit na SSSR.

Dnes nemá ruské vedení ani v úmyslu, ani v možnostech provést takový promyšlený konvenční útokČesky na NATO, kterému mají nové rakety čelit. Ruské jaderné „šavlování“ má NATO odradit od přímého zásahu na Ukrajině, a tím i od rozpoutání války mezi NATO a Ruskem. Nadále však existuje akutní rizikoČesky, že by neplánovaná vzájemná eskalaceČesky k válce vést mohla. V takovém případě by americké rakety vypálené na Rusko z Německa mohly snadno vyvolat jadernou katastrofu.

Jediným rozumným smyslem povolení rozmístění raket Tomahawk a hypersonických raket v Německu je nabídnout, že se jich v rámci nové dohody o snížení jaderných zbraní s Ruskem opět vzdáme. To byl koneckonců jediný pozitivní výsledek rozmístění raket Pershing II v západním Německu v 80. letech.

Rozhodnutí o rozmístění Pershingů v roce 1979 bylo totiž doprovázeno prohlášením o přání jednat o dohodě. Poslední rozhodnutí žádné takové prohlášení nedoprovází. Po nástupu bývalého sovětského prezidenta Michaila Gorbačova k moci podepsaly Washington a Moskva v roce 1989 smlouvu INF, podle níž byly Pershingy staženy a vyřazeny výměnou za to, že Moskva učiní totéž se svými středně velkými jadernými raketami.

Podobná dohoda dnes, v níž by USA zrušily plánované rozmístění nových raket v Německu výměnou za to, že Rusko stáhne své rakety umístěné v Kaliningradu a Bělorusku, by byla nesmírně prospěšná pro Německo, Evropu i celý svět. Bohužel, po celou uplynulou generaci se celá trajektorie dohod o kontrole zbrojení ubírala opačným směrem, k nekontrolovaným závodům ve zbrojení.

Proces rozpadu dohod o kontrole zbrojení začal v roce 2002, kdy administrativa George W. Bushe odstoupilaČesky od Smlouvy o protiraketové obraně (ABM). Německá vláda byla s tímto rozhodnutím znepokojenaČesky, ale nemohla nic dělat, aby ho zastavila. Berlín však své námitky také veřejně důrazně nevyjádřil, ani se veřejně nepokusil vytvořit blok evropských států, který by smlouvu bránil. To znamenalo jeden z důležitých kroků k utvrzení přesvědčení Moskvy, že Německo nikdy nepodnikne žádný vážný krok na obranu evropských bezpečnostních zájmů, pokud by to vyžadovalo veřejnou konfrontaci s Washingtonem.

Po odstoupení USA od smlouvy ABM následovalo rozmístěníČesky amerických systémů ABM v Polsku a České republice s nehorázně lživým tvrzením – s nímž německá vláda opět souhlasila -, že nejsou namířené proti Rusku, ale spíše proti hypotetické hrozbě ze strany Íránu. (Jak mi tehdy poznamenal jeden přítel z ruského think tanku: „Myslí si, že v Rusku nemáme mapy?“). Moskva pohrozila, že odpoví rozmístěním nových raket středního doletu, a také tak učinila, přičemž tvrdila, že zůstává (jen) v rámci podmínek INF.

Podle ruských zdrojů byla Moskva ochotna přistoupit na kompromis ohledně raket středního doletu v rámci širších rozhovorů o omezeních NATO, které Rusko požadovalo v době před invazí na Ukrajinu, ale Washington o seriózním jednání na tomto základě odmítl uvažovat. Výsledkem je, že Evropa je nyní zcela bez dohod o omezení raket v době, kdy nejenže na Ukrajině zuří válka, ale Washington zvažuje, že přistoupí na ukrajinský a britský nátlak a umožní vypouštění britských střel s plochou dráhou letu Storm Shadow (naváděných podle amerického zaměření) na Rusko.

Rozmístění amerických raket v Německu proto zahrnuje následující návrhy: Washington aktivně zvažuje pomoc při vypálení ukrajinských raket vyrobených v USA na Rusko; americké rakety středního dosahu v Německu budou moci zasáhnout hluboko v Rusku; ruské rakety středního dosahu mohou zasáhnout Německo, ale ne USA; Německo nebude mít kontrolu nad americkými raketami na svém území. Není divu, že tato kombinace mnohé Němce nesmírně znervózňuje.