Nejspolehlivější bezpečnostní politika Evropy

Členské státy EU a evropské části NATO by dosáhly bezpečí naprosto jednoduchým a velice levným způsobem. Stačilo by přestat konečně provokovat a ohrožovat Rusko. To by znamenalo nejprve pochopit, že takzvaná „ruská hrozba“ je podnikatelská strategie západních, především amerických, britských a francouzských výrobců a obchodníků se zbraněmi, jaká vede k astronomickým ziskům tohoto vojensko-průmyslového komplexu a všech druhů byznysu, jaký se na armádní zakázky dokáže napojit. Jeho součástí jsou také bohaté provize a fakt, že obchodování se zbraněmi je v extrémní míře neprůhledné.

Ilustrácia: Ľubomír Kotrha

Pouze evropské státy NATO zbrojí už dlouhodobě vysoko nad rámec logických potřeb obrany. Jejich „obranný“ rozpočet je třikrát tak vysoký jako týž rozpočet Ruské federace, a přitom si tyto státy nemohou dovolit vstoupit do otevřené války s Ruskem. Jejich horování pro válku je jen hloupá hra fungující jako reklama na neexistující „ruskou hrozbu“, ze které plynou ohromné peníze včetně provizí. Tak vysoký „obranný“ rozpočet přitom vůbec neznamená připravenost na válku. Jak ukázala právě proxy válka USA proti Ruské federaci vedená prostřednictvím kyjevského režimu a s nasazením (cynickým zneužitím) obyvatel Ukrajiny, vojenské rozpočty skutečně nehrají v obrané nebo útočné politice států nejdůležitější roli. Zvláště, když se z válek stal byznys, na kterém mohou vydělávat korporace, firmy i soukromé osoby v celé řadě odvětví nacházejících se jakoby daleko od vojenského průmyslu.

Rozhodující je schopnost vynaložené peníze utratit skutečně pro účely obrany, a ne je pouze přesměrovat na konta těch, kteří války vyvolávají a úmyslně prodlužují. Podstatná je vojenská taktika, výcvik vojáků, připravenost civilního obyvatelstva snášet obtíže i utrpení války, odhodlání národů bránit zemi a její bezpečí, ztotožnění se s představiteli státu a několik dalších vlastností. Kde něco z toho chybí, tam ani bilióny dolarů nepomohou.

Výdělečná teorie o „ruské hrozbě“ byla a je sama o sobě jedním z největších nesmyslů, jaké byly kdy v dějinách přijaty za oficiální politickou doktrínu. Rusko po rozpadu SSSR směřovalo a chtělo směřovat k co nejlepším vztahům se západní polovinou Evropy. Nebylo mu to umožněno, protože anglosaská protiruská strategie žádala pravý opak. O ovládnutí států EU a evropské části NATO Rusko nestálo. Nic by tím nezískalo. Naopak, rozmnožilo by si svoje vnitřní problémy. Rusko chtělo Evropu jako obchodního partnera. Potřebovalo její investice a nabízelo za ně levné suroviny a energie. Docela obyčejný dobrý obchod, jaký si zhatí jenom hlupák. Nebo kolaborant s washingtonskými neokony. A to se, bohužel, stalo.

Jestliže Rusko usiluje o Donbas a části území většinou ruskojazyčné a tradičně vždy ruské Novorossije (o Krymu netřeba mluvit, jeho předání pod Kyjev byla dokonale nesmyslná, fatální ruská chyba z padesátých let minulého století), pak je to proto, že je to jediná cesta, jak ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo před pokračováním diskriminace ze strany západoukrajinského nacionalismu, jenž se stal protiruským šovinismem. A je to také otázka bezpečnostní. Návratem Krymu pod ruskou správu se podařilo zabránit vybudování americké a britské námořní základny právě na tomto exponovaném místě u Černého moře a Azovského moře.

Nicméně, je zde ještě Oděsa[1]. Pokud Oděsa zůstane součástí Ukrajiny, hrozí Rusku akutní nebezpečí v ovládnutí tohoto významného černomořského přístavu Brity a Francouzi. Francouzi se už jednou Oděsy pokusili zmocnit, a po skončení první světové války a v průběhu intervenčních válek západních států a Polska proti bolševickému Rusku. Francouzi vzali Oděsu do okupační správy, v níž vydrželi stejnou dobu jako Napoleon u moci po návratu z Elby, tedy sto dní. Drželi Oděsu od prosince 1918 do začátku dubna 1919; a okupace se zúčastnilo na 15 tisíc francouzských vojáků. Jejich oddíly ale tvořily především najaté síly z francouzských kolonií. Nápad nechávat za sebe v bojích umírat jiné národy se nezrodil teprve v proxy válkách 20. a 21. století. Byla to obvyklá metoda koloniálních mocností. Obyvatelé Oděsy s velikým ulehčením mávali pak Francouzům opouštějícím tento jejich přístav.

Tehdejší protiruská koalice, vystupující jako protibolševická (k Francii se přidaly i další státy), se vedle Oděsy zmocnila také Sevastopolu, Jalty, Kerče, Chersonu a dalších míst na pobřeží Černého moře. Odtud chtěla tato koalice zaútočit na Moskvu a na Petrohrad. V západních částech starého ruského impéria se pochopitelně paralelně aktivovali také západoukrajinští nacionalisté (mimo jiných Pavel Skoropadskyj a Symon Petljura), kteří různými formami spojenectví a poté zase opouštění a přebíhání víceméně spolupracovali s intervenčními silami Západu proti Rusku. Jejich zájmy se se zájmy západních nepřátel Ruska sice stoprocentně nekryly, ale platilo tradiční heslo, které praví: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“

Současný vládnoucí režim v západní části Evropy usiluje velice o vymazání dějin z povědomí obyvatelstva, neboť jejich znalost vede docela často a snadno k lepšímu porozumění skutečného smyslu událostí současných. Jelikož dějiny nikdy neodcházejí do minulosti zcela, vypadávají ze skříní kostlivci, kdykoliv k tomu nastane příhodná chvíle. Nebo aktuální politická objednávka, domácí či cizí. Severní pobřeží Černého moře, tedy jih současné Ukrajiny, je pro Rusko strategicky velice důležité. A potenciálně i velmi nebezpečné. Zejména proto se nepřátelé Ruska snaží do této oblasti pronikat. Ohrožování Ruska z území Ukrajiny tedy proběhlo a zatím ještě stále probíhá. Autorům taktiky výroby „ruské hrozby“ se díky tomu podařilo přinutit Rusko k ozbrojené akci, což znamenalo, že se Rusko konečně projevilo, jak si autoři scénáře naplánovali, tedy jako hrozba. No, konečně se dal ruský medvěd do pohybu. Tak dlouho do něho šťouchali holí a on pořád nic. Jen mručel.

Druhou oblastí, o kterou Rusko po rozpadu SSSR samo o sobě nejevilo žádný „okupační“ zájem, je ale Baltické moře. Jenomže i zde probíhají soustavně provokace Ruska směřující ke snaze zablokovat Rusku možnost plavby po Baltickém moři. Toto by byl pořádný casus belli. Takto, stejně jako na Ukrajině, by mohli nepřátelé Ruska a architekti „ruské hrozby“, na které se fantasticky vydělávají bilióny dolarů a eur, dosáhnout cíle. Tedy ruské ozbrojené akce, na jakou by mohlo doplatit například Pobaltí. Východní křídlo NATO si zde nyní zuřivě hraje na vojáčky, což se lídrům v řadě evropských států ohromně líbí. Připadají si jako někdo, kým rozhodně nejsou. Připadají si jako státníci, vojevůdci, jako stateční lidé. Úžasně komické…

Obecně platí to, co bylo naznačeno na začátku tohoto článku. Ruská hrozba neexistuje, je čirý výdělečný nesmysl, pokud Rusko někdo neprovokuje a neohrožuje. Jakmile se tak stane, může Rusko začít reagovat silou. Pokud by evropské státy chtěly jednat rozumně, odpovědně a taky velice levně, pak přestanou pokračovat v konfliktní politice vůči Ruské federaci a nastaví úplně jiné vztahy. EU i Rusko budou moci být spokojeny. Obchodníci se zbraněmi a ti, kterým chodily na konta bohaté provize z eskalací konfliktů, spokojeni nebudou. Ale ti rozhodně netvoří většinu obyvatelstva.

Po vystřízlivění z nesmyslně, kvůli byznysu produkované „ruské hrozbě“, by státy – za předpokladu, že se vlády v nich ujmou konečně rozumní lidé – mohly budovat armády, jejichž smyslem je skutečně obrana země, a nikoliv přispívání na bezedná konta majitelů vojensko-průmyslového komplexu USA a několika dalších států Západu. Ukázalo by se, že tato obrana, která je skutečně obranou, je podstatně levnější a hlavně účelnější. Opravdu reálnou hrozbou pro evropské státy není Rusko (pokud nemá být nadále provokováno), ani Čína nebo Irán či Severní Korea.

Nebezpečí generuje nekontrolovaná migrace, postupná islamizace několika států EU, nárůst zločinnosti, snižování bezpečí obyvatelstva a některé další faktory. Také kulturní dekadence. No a samozřejmě jsou nebezpečím pro občany EU také mnozí lidé nacházející se u moci, aniž prošli demokratickou volbou. Ale mezi nimi i ti, kteří – kupodivu! – volbou prošli. (Někteří občané přicházejí nejspíš k volebním urnám v hypnóze nebo v náměsíčném stavu.) Na tyto reálné hrozby by se měla bezpečnostní politika států zaměřit. Státní rozpočty se tak budou moci věnovat smysluplným položkám, a ne „charitě“ pro dolarové mulitmimiardáře. A hlavně může být v Evropě konečně mír!

Post skriptum:

Absolutní většině návštěvníků zoologických zahrad netřeba klást na srdce, aby se nespouštěli do výběhu k páru ledních medvědů. Kdo bude vinen smrtí nerozumného hazardujícího člověka? Lední medvědi určitě ne. Bránili svoje teritorium, nic víc. Naprosté většině turistů na safari v Africe rovněž není nutné důtklivě připomínat, aby cestou v buši neopouštěli bezpečí terénního automobilu a nesnažili se jít si prohlédnout z blízka lví rodinku vyhřívající se na skalisku. Kdopak nyní bude vinen smrtí zvědavce? Lvi, kterým byla narušena jejich bezpečná zóna, asi sotva.

Proč se má zakládat bezpečnostní politika EU na provokacích a ohrožování největší jaderné mocnosti světa? Není taková politika už případ pro psychiatra? Neměli by už konečně začít občané států EU chránit svoje vládní úřady, prezidentské stolce a parlamenty před potenciálně nevyzpytatelnými jedinci?

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).

---

 
[1]

Poznámka redakce:

Odesa inscribed on UNESCO’s World Heritage List in the face of threats of destructionČesky / Oděsa je navzdory hrozbě zničení zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.

Oděský přístav – pohled shora, 1. 9. 2021 (ulice Rišeljevská, Oděské národní akademické divadlo opery a baletu)
© GN Consulting Agency | Alexej Acepovsky, Jurij Filoněnko, Dmitry Moisejev | Zdroj: Nominační soubor

Výbor pro světové dědictví ve středu (25.1.2023) rozhodl o zápisu historického centra OděsyČesky (Ukrajina) na Seznam světového dědictví. Toto rozhodnutí uznává výjimečnou univerzální hodnotu této lokality a povinnost celého lidstva chránit ji.
„Oděsa, svobodné město, světové město, legendární přístav, který zanechal stopu v kinematografii, literatuře a umění, se tak dostává pod posílenou ochranu mezinárodního společenství. Zatímco válka pokračuje, tento zápis ztělesňuje naše společné odhodlání zajistit, aby toto město, které vždy překonávalo globální otřesy, bylo uchráněno před dalším ničením.“
Audrey Azoulay, generální ředitelka UNESCO

Většina členů výboru se zdržela hlasování a Ukrajina zatím ve výboru není. Ruská komise UNESCO ve svém prohlášení uvedla, že rozhodnutí o udělení statusu ohrožení Oděse je „politicky zaujaté a vědecky nepodložené“ a bylo prosazeno pouze s menšinovou podporou.

„Nezpochybňujeme kulturní dědictví a slavnou minulost Oděsy v ruském státě a je logické, že byla zapsána na seznam kulturního dědictví tváří v tvář ničení,“ uvádí se v prohlášení, které vytrvale používá ruskojazyčnou transliteraci „Одесса“Česky (ukrajinský název „Одеса“Česky, v angličtině „Odessa“Česky). „Je však třeba upřesnit, že jediné ohrožení tohoto města s bohatou historií pochází od ukrajinského nacionalistického režimu, který systematicky ničí památky velkých zakladatelů a obránců Oděsy, jmenovitě carevny Kateřiny II. a jejích družiníků.“ – viz zdeČesky.

Pomník Kateřiny VelkéČesky
Nahoře původní stav, uprostřed s katovskou kápí a oprátkou, dole současný stav

Vojtěch Běhunčík