NATO, migranti v EU a blížící se válka v Moldavsku

Soudní dvůr Evropské unie

Italský soud 18. října zrušil možnost tranzitu přes třetí zemi dvanácti bengálským a egyptským migrantům, kteří byli zachráněni na moři a žádali o azyl. Z politického hlediska toto rozhodnutí zřejmě zbortí dosavadní konstrukci, kterou si pro relokaci migrantů představoval Boris Johnson. Britové je chtěli poslat tisíce kilometrů daleko, do Rwandy, Italové se „spokojili“ s jejich převozem o pár desítek kilometrů dál, do Albánie.

Soud vycházel z rozsudku ze 4. října 2024, nikoliv však Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), známého jako „štrasburský soud“, který je součástí Rady Evropy, ale Soudního dvora Evropské unieČesky, známého jako „lucemburský soud“, který Spojené království již neuznává. Toto rozlišování se mnohým může zdát nesmyslné. Prozrazuje však, že otázka migrace, které dosud dominovalo progresivní myšlení soudců ESLP financované Georgem Sorosem, nyní podléhá jiné logice.

ESLP konstatoval, že migranti musí mít možnost využít Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), když soudy na kontinentu posuzují jejich případ. V důsledku toho odmítl, aby lidé zachránění na moři byli vyloděni v nejbližším přístavu, jak uvádí námořní právo, ale stanovil povinnost převzít je při tranzitu v EU. Považuje tedy jejich tranzit přes Rwandu za nelegitimní, ale nemůže se bránit jejich tranzitu přes Albánii, která tuto úmluvu podepsala.

Soudní dvůr EU nerozhoduje o otázkách lidských práv. Pouze ověřuje uplatňování směrnic EU[1]. Jedná se o správní soud. Směrnice 2013/32, která stanoví platné postupy, však zrušila směrnici 2005/8. Staré znění obsahovalo upřesnění, které Evropská komise z nového znění odstranila. Soudní dvůr dospěl k závěru, že není možné označit za „bezpečné“, a tedy za cílové místo pro migranty, kterým bylo nařízeno opustit území, státy, jejichž část není „bezpečná“. V té době šlo o to, zakázat repatriaci Syřanů do jejich země, i když je její část mírová. Evropská unie skutečně sladila svou politiku s politikou Spojených států a Izraele. Chtěla Sýrii připravit o její obyvatelstvo, aby ji vojensky oslabila proti džihádistům.

Jedná se o aplikaci vojenské teorie NATO: „migrace jako válečná zbraň“. Tento koncept byl poprvé uplatněn během jugoslávských válek. CIA se podařilo přesvědčit Kosovany, aby opustili svou zemi a unikli bojům, které vedl Bělehrad proti teroristům z KLA. Dlouhá kolona civilistů se pak po železniční trati dostala do Makedonie. Makedonci je trochu zaskočeně přivítali. Záběry tohoto exodu využily komunikační služby NATO, aby se ujistily, že prezident Slobodan Milošević potlačuje kosovskou menšinu, a ospravedlnily tak jeho nezákonnou invazi do Jugoslávie.

Tímto konceptem se zabývala Kelly M. Greenhillová[2]. CIA jej využila k pokusu o svržení prezidenta Nicoláse Madura tím, že přiměla k útěku více než 5 milionů Venezuelanů[3]. Můžeme tedy vidět dvě možnosti vojenského využití migrace: buď obvinit vládu z represí, nebo ji připravit o obyvatelstvo. Je důležité pochopit, že na rozdíl od toho, co si a priori myslíme, tyto migrace nemají za cíl uniknout válce, ale že jsou válkou. Často předcházejí vojenským operacím.

Toto pojetí by nemělo být zaměňováno s pojetím kapitalismu, které vyjádřil Peter Sutherland 21. června 2012 během slyšení v britské Sněmovně lordů[4]. Prohlásil, že každý člověk musí mít možnost studovat a pracovat v zemi, kterou si vybere, což je neslučitelné se všemi politikami omezujícími migraci; a že migrace vytváří klíčovou dynamiku pro hospodářský rozvoj bez ohledu na to, co říkají občané hostitelských zemí. V důsledku toho dospěl k závěru, že Evropská unie musí homogenitu svých národů podkopat.

Tuto ekonomickou vizi rozvinul Ulrich Grillo, předseda Svazu německého průmyslu, když 22. prosince 2014 vyzval kancléřku Angelu Merkelovou, aby do své země přivedla 800 000 přistěhovalců[5].

Generální tajemník OSN António Guterres tuto ekonomickou vizi obhajoval. K tomu mu radil Peter Sutherland. Jeho zvláštní zástupkyně Louise Arbourová při prezentaci svého návrhu Globálního paktu o bezpečné, řízené a pravidelné migraci prohlásila: „Demografické údaje naznačují, že pokud si chtějí [bohaté země] udržet svou současnou ekonomickou úroveň nebo dokonce své ekonomiky rozvíjet, budou muset přijímat dobře vyškolené zahraniční pracovníky, aby uspokojily požadavky trhu práce.[6] “

Tuto vizi migrace již léta podporuje George Soros svým vlivem na ESLP[7]. Šlo mu o destabilizaci států ve jménu jeho koncepce „otevřených společností“.

Rozhodnutí Soudního dvora EU nemá nic společného s politickým cyklem, který mu předcházel, ale výhradně se zkušenostmi NATO v Jugoslávii, v oblasti Velkých jezer, v Libyi, v Sýrii, ve Venezuele a velmi brzy v Moldavsku.

Účetní dvůr vycházel právě z výkladu situace v této zemi. Moldavsko získalo nezávislost rozpadem SSSR 27. srpna 1991, osm dní po vyhlášení nezávislosti Podněstří (19. srpna). Tato malá republika byla postupně považována za ukrajinskou, po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop pak Stalinem sloučenou se součástí Rumunska pod názvem Moldavsko. Po třiatřicet let byly oba celky naprosto odlišné, nicméně v roce 1991 zaregistrovala OSN Podněstří jako region Moldavska. Soudní dvůr se domníval, že Moldavsko není „bezpečné“, a to z toho důvodu, že Podněstří má být „povstaleckým“ regionem, ačkoli bylo zcela nezávislé ještě před získáním nezávislosti Moldavska.

V roce 1992 se obyvatelé Podněstří zmocnili tanků ruských mírových sil, aby bojovali proti rumunským jednotkám pod velením CIA.

Podněstří, dnešní Dněsterská moldavská republika, muselo čelit NATO během války, která byla Západem lživě prezentována jako „moldavská občanská válka“ (sic), ačkoli se jí moldavská armáda nikdy nezúčastnila. Dne 17. září 2006 požádala tato malá republika na základě referenda, ve kterém získala 97,2 % hlasů, o připojení k Ruské federaci. Znovu o to požádala v roce 2014, kdy byl do Ruské federace přijat sousední Krym[8].

Když Rand Corporation, think tank americké vojensko-průmyslové lobby, 5. září 2019 ve Sněmovně reprezentantů představil svůj plán na převálcování a vydrancování Ruska, jeho členové trvali na zahájení války na Ukrajině, případně v Podněstří[9]. Vzhledem k vojenskému neúspěchu fundamentálních nacionalistů na Ukrajině Washington pohotově zauvažoval o tom, že by přeřadil na vyšší rychlostní stupeň a zahájil válku v Podněstří / Moldavsku[10].

Poté, co byl plán RAND Corporation vypracován, vytvořili malí šikulové na internetové encyklopedii Wikipedia stránky ve 43 jazycích věnované „dněsterské válce“ z roku 1992. To je vynikající ukázka toho, jak funguje atlantická propaganda. Prezentace událostí ignoruje roli CIA v bojích. Síly NATO jsou popisovány jako „moldavské“, přestože byly rumunské. Srovnejte tyto stránky s článkem, který jsem na toto téma napsal před sedmnácti lety[11]. Podívejte se na odkazy. Tyto smyšlené pohádky přebírají v dobré víře všichni západní novináři.

Dne 20. října 2024 měli Moldavané zvolit svého prezidenta a rozhodnout, zda do ústavy zahrnou svou žádost o členství v Evropské unii. Překvapení: rozhodli se znovu zvolit proevropsky orientovanou Maiu Sanduovou prezidentkou, ale hlasovali proti členství své země v této nadnárodní organizaci. Plán Washingtonu počítal s jakýmsi remakem majdanského puče z roku 2014. Tentokrát nešlo o to, aby se k moci dostali „integrální nacionalisté“, ale o vyprovokování války s Podněstřím. Soudní dvůr EU se ujal vedení tím, že zakázal návrat občanů, kteří se odmítli účastnit, do Moldavska.

Prezidentka Maia Sanduová zpočátku „bezprecedentní útok na demokracii“ odsoudila. „Zločinecké skupiny, jednající ve shodě se zahraničními silami nepřátelskými našim národním zájmům, zaútočily na naši zemi desítkami milionů eur, lží a propagandou“ s cílem ‚uvěznit naši zemi v nejistotě a nestabilitě‘“, upřesnila. Ve druhé fázi pak volební komise po započtení hlasů Moldavanů v zahraničí oznámila vítězství „ano“ ve výši 50,28 %; tento výsledek byl v Moldavsku široce odsouzen jako podvod, ale západní tisk mu tleskal.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Mapa oblasti: Rumunsko, Moldávie, Podněstří, Ukrajina (Wikimedia Commons)

Thierry MeyssanČesky (*1957) je politický konzultant, francouzský spisovatel a zakladatel a předseda Voltaire NetworkČesky, jehož deklarovaným cílem je „obrana svobody projevu a sekularismu“. Od roku 1994 byl také národním tajemníkem Strany radikální levice (PRG)Česky. V roce 2002 se proslavil knihou The Big LieČesky (Velká lež) o útocích z 11. září 2001, které popisuje jako operaci pod falešnou vlajkou vlády a vojenskoprůmyslového komplexu USA. Jeho poslední knihou je Sous nos yeux – Du 11 septembre à Donald TrumpČesky (Před našima očima – od 11. září k Donaldu Trumpovi, 2017). V roce 2012 odešel do exilu v Sýrii. Je vnukem plukovníka Pierra Gaïsseta, vojenského pozorovatele OSN a předsedy izraelsko-libanonské komise pro příměří, a synem Michela Meyssana, bývalého radního města Bordeaux a blízkého spolupracovníka Jacquese Chabana-Delmase («Chaban», francouzský odbojář, brigádní generál a státník, 1969 – 1972 byl předsedou vlády).