Náš svět válek, naše válka světů

Úvaha Patrick Lawrence: Our World of Wars, Our War of Worlds vyšla na serveru Scheerpost dne 31. 12. 2024.

Ukrajinský voják z 1. leteckého praporu 79. letecké útočné brigády volá na svého spolubojovníka, aby mu dal vědět, že je připraven krýt jeho pohyb během výcviku přesunu dvojic v Javorivském bojovém výcvikovém středisku v Mezinárodním mírovém a bezpečnostním centru nedaleko Javoriva na Ukrajině, 15. května 2017. (Foto „170515-A-RH707-394“ (Flickr, U.S. Department of Defense Current Photos); licence CC Public Domain 1.0.)

Je to již několik let, co si mnoho lidí začalo ve své mysli představovat přízrak třetí světové války v blízké či střední budoucnosti. Tento druh uvažování je obzvláště častý od doby, kdy USA před třemi lety, konkrétně v únoru, odhodlaně a cílevědomě vyprovokovaly Rusko k intervenci na Ukrajině. O několik týdnů později prezident Biden obhajoval své rozhodnutí zablokovat předání stíhaček kyjevskému režimu slavnou poznámkou: „Tomu se říká třetí světová válka“.

Nyní je zjevné, pokud to nebylo zřejmé již tehdy, že Bidenův Bílý dům začal hrát s Rusy nezodpovědnou hru s falešnou kartou. Kyjev má nyní ve vzduchu letky F-16, na zemi tanky Abrams a na stráži rakety Patriot. Stejný příběh. Když v polovině listopadu Biden (nebo kdokoli, kdo rozhoduje jeho jménem) povolil Ukrajině vypálit na Rusko rakety dlouhého doletu, rychle se objevila varování před třetí světovou válkou. „Joe Biden se nebezpečně snaží rozpoutat třetí světovou válku,“ prohlásila na ‚X‘ Marjorie Taylorová Greenová, republikánka z Georgie. Podobné výroky jste slyšeli i z Kremlu a ruské Dumy.

Riziko nového globálního konfliktu může být sotva zřetelnější, když nyní ustupuje rok 2024 roku 2025. Důkladný přehled našich geopolitických poměrů nám říká, že impérium, které je ve stále zoufalejším stavu, protože jeho hegemonie je zpochybňována, se fakticky připravuje na rozhodující konfrontaci s jakoukoli mocností, která jeho dlouhodobé, ale rozpadající se prvenství ohrožuje. Jak jsem již několikrát v posledních letech tvrdil, politické kliky ve Washingtonu dospěly k závěru, že dosáhly okamžiku, kdy se jim podařilo spáchat zástupnou válku na Ukrajině, tedy totální operaci ke zničení Ruské federace. Nyní musíme číst tuto hubristickou[1] ambici jako součást širšího děje, celosvětového vývoje, obrazu války všude, kam se podíváte.

Musíme však překonat všechny myšlenky, že stojíme na pokraji „třetí světové války“, jaká poznamenala minulé století. Tato fráze více zastírá, než odhaluje. Podněcuje nás k tomu, abychom hledali v minulosti pochopení pro naši současnost, a že – stejně jako v případě mnoha jiných věcí týkajících se našeho nového století – nám minulost není příliš užitečná. V určitém okamžiku – řekl bych po útocích z 11. září 2001 – jsme vstoupili na neprobádané území. Ano, svět je ve válce, ale naše války jsou války jiného druhu, pokud jde o technologie a metody používané k jejich vedení – nemluvě o cílech těch, kdo je rozpoutávají. Povaha moci a způsob jejího výkonu se změnily. Když se to vezme dohromady, samotný rozsah našich válek je – a s tímto termínem jsem vždy opatrný – bezprecedentní.

Ať se nám to líbí, nebo ne, tvoříme dějiny, abych to vyjádřil jinak. A když dějiny tvoří doba, ve které žijeme, nelze dějiny opakovat nebo se na ně odkazovat, protože dnešní události nemají v minulosti obdoby. Obě světové války byly vedeny na obranu demokracie a po rozhodujících vítězstvích na bojištích skončily jednáním. Války, jichž jsme svědky – řekněme si to zcela jasně – ničí demokracii a ti, kdo je vedou, dávají trpce najevo, že nemají v úmyslu s těmi, z nichž udělali protivníky, o čemkoli vyjednávat. To je velmi špatné znamení pro charakter transformace, která má přijít.

Válek, které nás sužují – v Evropě, v západní Asii, ve východní Asii – je mnoho. Ať už s vojenským nasazením nebo bez něj, už začaly. Ale když se vrátím byť jen o malý kousek zpět, připadají mi jako jedna. Je to válka mezi mocností, která bez vážnější výzvy vládla půl tisíciletí, a mocnostmi, nezápadními mocnostmi, které 21. století vrhá do boje ve jménu globální parity. Jedna mizí, druhá se vynořuje. Svět je ve válce a je to válka světů.

■

Kdybych měl vysvětlit jedním slovem, proč se svět v tak nebezpečném stavu nachází, bez problémů bych se rozhodl pro „Západ“. Odvolával jsem se na historii. Pojďme se v ní v této souvislosti porozhlédnout.

Pojem Západ je přinejmenším tak starý jako Hérodotos, kronikář perských válek, který označil hranici oddělující Západ od zbytku za pomyslnou. Pojem získal v průběhu mnoha staletí mnoho významů. Ale teprve v 19. století byl Západ poprvé chápán jako moderní politický konstrukt. Byla to reakce na modernizační projekt, který na počátku 19. století spustil Petr Veliký. „Západ“ byl tedy od počátku obranný, vznikl jako reakce. Odráželo se v něm také něco nevědomého. Rusko bylo Východem, daným komunitními formami společenského uspořádání a jakýmsi temným, iracionálním rolnickým vědomím, předkarteziánským a v jádru protizápadním, – a tedy implicitní hrozbou a nikdy ničím jiným.
Zde je de Tocqueville v prvním díle Democracy in America / Demokracie v Americe, který vydal v roce 1835:

V současné době jsou na světě dva velké národy, které vyšly z různých východisek, ale zdá se, že směřují ke stejnému cíli. Mám na mysli Rusy a Američany. Oba vyrostly nepozorovaně; a zatímco pozornost lidstva byla upřena jinam, náhle se postavily do první řady mezi národy a svět se téměř ve stejnou dobu dozvěděl o jejich existenci a velikosti….. Zdá se, že každý z nich je nějakým tajným záměrem Prozřetelnosti povolán k tomu, aby jednoho dne držel v rukou osudy poloviny světa.

O desítku let později se historik a kritik Sainte-Beuve vyjádřil odvážněji:

Nyní existují pouze dva velké národy – prvním je Rusko, stále barbarské, ale velké a hodné úcty… Druhým je Amerika, opojná, nezralá demokracie, která nezná žádné překážky. Budoucnost světa leží mezi těmito dvěma velkými národy. Jednoho dne se střetnou a pak budeme svědky bojů, o jakých se nikomu ani nesnilo.

Krátce nato Jules Michelet, slavný historik, jako první vyzval k „atlantické unii“, čímž myslel transatlantickou unii. Stojí za zmínku, že Michelet dal jasně najevo, že Rusy považuje za podlidi. Tak se stalo, že v 70. letech 19. století se „Západ“, jak ho známe, plně prosadil, stejně jako „Východ“ jako velký Jiný atlantický svět.

Netuším, proč se zrovna Francouzi ukázali v této otázce jako tak prozíraví, ale jejich předvídavost na nás nemůže neudělat dojem. Sainte-Beuve jakoby trefil do černého, když předpověděl celosvětový boj, o němž se dosud nikomu ani nesnilo. Je naším prokletím, že jsme jeho svědky dnes, 177 let po jeho postřehu.

Zároveň musíme uznat poklesky a selhání těchto spisovatelů. Ve všech jejich spisech bohužel převládá téma civilizovaní vs. divocí. De Tocqueville to vyjádřil protiklady:

První [mladé Spojené státy] bojují proti divočině a divokému životu, druhý se všemi svými zbraněmi proti civilizaci. Američané tedy dobývají radlicí, Rusové mečem.

To není nic jiného než těžkopádný, západocentrický přístup – škodlivý do té míry, že od té doby poznamenal všeobecné myšlení až do Bílého domu Joea Bidena. A francouzští věrozvěsti poloviny 19. století nepostřehli – jinak to ani být nemohlo, musíme říci -, že střety, o nichž psal Sainte-Beuve, budou mít mnoho podivných podob a rozšíří se daleko za hranice carského Ruska.

■

Craig Murray, bývalý britský velvyslanec ve Střední Asii a nyní angažovaný kritik západní politiky, publikoval v polovině prosince článek s titulkem „Zrušení demokracie v EvropěČesky“. Popsal v něm faktické zbavení volebního práva půl milionu moldavských voličů žijících v Rusku, když se na podzim konaly prezidentské volby. Dále se zabývá případem Gruzie, jejíž prezidentka, po většinu svého života francouzská občanka, nyní navzdory své porážce v letošních volbách bezvýhradně odmítá opustit svůj úřad. A pak se věnuje Rumunsku, kde soudy nedávno diskvalifikovaly vítězného prezidentského kandidáta na základě zcela nesmyslného tvrzení, že mohl mít prospěch – opakuji mohl mít, neexistují o tom žádné důkazy – z kampaní na sociálních sítích příznivých pro Rusko.

Murray má pravdu, když tyto události posuzuje společně. Všechny tři zahrnují Západem inspirovanou politickou a institucionální korupci s cílem dosadit rusofobní vůdce, kteří upřednostňují vazby na Evropskou unii bez ohledu na preference obyvatelstva. Je to válka pod jiným jménem, svým způsobem stejně krutá, ne-li násilná, jako zástupná válka na Ukrajině. Je to divadlo ve válce světů, která nás svírá.

Západní Asie je další. Stále se diskutuje, zda politiku USA v tomto regionu řídí Izrael, nebo zda USA řídí Izrael jako svého klienta. Já jsem i nadále přesvědčen o tom druhém, jak jsem jasně uvedl zdeČesky a zdeČesky. Izrael má nyní velký prospěch z toho, že Sýrie, sekulární stát, padla do rukou oportunistických džihádistů. Vše nasvědčuje, že dalším na seznamu sionistického státu je Írán. Je však nezbytné pochopit překvapivé tempo událostí v západní Asii jako součást širší snahy Washingtonu dostat celou zeměkouli pod svou imperiální kontrolu.

Je válka s Čínou nevyhnutelná? Nejsem si jist, zda je to vůbec zajímavá otázka. Začneme-li počítat od Spojenými státy vypěstovaného převratu v Kyjevě v únoru 2014, uplynulo osm let, než válka, do které málokdo viděl, propukla v otevřený konflikt. Zdá se mi, že v případě Číny jsme v roce 2014 nebo někde tam.

Před rokem jeden významný generál předpovědělČesky, že USA budou ve válce s Čínskou lidovou republikou do roku 2027. Defense News, který spolehlivě odráží oficiální myšlení, nyní uvádíČesky, že válka v příštím roce „je ve Washingtonu zafixovaná“. Těsně před Vánocemi přinesl Military TimesČesky zprávu, že Bidenův Bílý dům schválil 570 milionů dolarů nové vojenské pomoci Tchaj-wanu; Pentagon zároveň oznámil 300 milionů dolarů nových vojenských dodávek. To jsou v tchajwanském kontextu velká čísla. Peking okamžitě vyhlásil své důrazné námitky.

Řekněte mi, měli bychom se i nadále zajímat o to, zda je válka s Čínou nevyhnutelná? Nebo bychom měli dojít k závěru, že další divadlo v naší válce světů již bylo rozehráno?

Yanis Varoufakis, ten moudrý muž z Atén, publikoval 19. prosince v Project Syndicate článekČesky pod titulkem „Západ neumírá, ale pracuje na tom“. „Moc Západu je silná jako nikdy předtím,“ začíná Varoufakis. Poté však tvrdí, že USA a jejich transatlantičtí klienti se ničí zevnitř:

Změnilo se to, že kombinace socialismu pro finančníky, hroutících se vyhlídek pro dolních 50 % a odevzdání našich myslí velkým technologiím dala vzniknout nadřazeným západním elitám, kterým je hodnotový systém minulého století málo platný.

Demokratický proces, jinými slovy, sociální nebo ekonomická rovnost podle jakéhokoli měřítka, jakákoli myšlenka o společném dobru, právní stát – to vše bylo zavrženo jako již nepoužitelné. To není žádný triumf vládnoucích tříd: Je to naopak nástup vládnoucích tříd, které svou společnost ničí, a tím i samy sebe. To je v kostce Varoufakisův přístup.

Sotva bych mohl souhlasit důrazněji. Západ, přesně jak staří francouzští filosofové předpokládali, zapojil v uplynulém roce do hry své Jiné a rozhodujícím způsobem demonstroval svou sílu. Ale moc a síla jsou dvě různé věci, jak jsem dlouho zdůrazňoval. Domácí rozklad, deindustrializace, bující chudoba a nerovnost, pěstovaná nevědomost, závislost na sebeklamu, naprostá absence jakéhokoli domácího konsensu na obou stranách Atlantiku: To všechno je pro chování a zájmy impéria jen pomíjivě prospěšné. Avšak ve střední perspektivě se národy, spoléhající pouze na moc a zanedbávající zdroje síly, propadají do kolotoče úpadku, který se sám zrychluje.

Amerika v našem světě válek a ve válce světů prohrává. Pokud vezmeme v úvahu longue durée[2] dějin, nevidím alternativu. Musíme si však okamžitě uvědomit, že se Amerika ve válce nikdy nevzdala a nikdy nevyjednávala z pozice slabosti.

Vietnam můžeme považovat za výjimku, nicméně Američané svou válku proti Vietnamcům nevzdali, dokud nebyli po dramatickém vzestupu Saigonu v dubnu 1975 nuceni zoufale prchnout ve vrtulnících ze střechy amerického velvyslanectví. Afghánistán je možná dalším takovým případem, ale podle mého názoru Washington ve vedení války jinými prostředky proti Kábulu pokračuje.

Otázka zůstává do velké míry stejná jako na Ukrajině: Co se stane, když velká, ale upadající mocnost prohraje válku, tu nejrozhodnější válku, kterou si nemůže dovolit prohrát? Tady jsme ještě nebyli. Historie je jako vodítko málo užitečná.