V POLOVINĚ SEDMDESÁTÝCH LET se odehrála v Kalifornii na univerzitě v Kentfieldu následující debata. Jejím hlavními aktéry byli psychoterapeut Carl Rogers a antropolog Gregory Bateson. Sedmdesátiletý Bateson byl velice působivý. Studenti se v něm zhlíželi. Ovšem v jedné chvíli přišla řeč na to, jak lze studenty tvarovat, a on bez dlouhých řečí prohlásil: „Podívejte se, můžu vás klidně obrátit v Hitlery. Nebo v umělce. Je to jedno. Rozumějte, můžu učit třeba srovnávací anatomii brouků, ale jde o způsob. Ten bude mít nevyhnutelný dopad na váš charakter, na to, v jakém druhu světa si budete myslet, že žijete. Zkrátka, můžu vás utvářet destruktivně, nebo konformně, jak si zamanu.“

Rozhostilo se nejprve ticho a pak nastalo šumění v publiku. Nečekaná samozřejmost, s níž svá slova Bateson pronesl, studenty popudila. Rogers do ticha jenom hlesl, že s jeho tvrzením plně souhlasí. Pak vstal jeden pobouřený student a pravil: „Máme s výrokem pana Batesona potíže. S tím, že ze studentů je možné udělat klidně fašisty, musím opravdu nesouhlasit.“

Bateson se jal vysvětlovat, že fašisti se rozhodně nerodí, ale vznikají. Ale že k tomu, jak je to s umělci, se asi s určitostí vyjádřit nedokáže… Avšak jiný student z publika si vzal netrpělivě opět slovo: „Pořád je zde ta neodbytná otázka — říkáte, že modelace může stoprocentně fungovat, možná ale nechce říct, že fašista se dá udělat z kohokoliv.“

Bateson se pousmál a pomalu pronesl: „No, jestli z kohokoliv… Zde bych váhal… Ale kdybych měl určitý podpůrný systém, nadělám z vás fašistů spoustu.“

Tohle byl nejvypjatější moment debaty. Jinak se hovořilo spíš obecněji o tom, že lidský druh se poměrně dlouho učí a že díky nejrůznějším autoritám, které na nás působí, si bohužel osvojíme řadu chybných myšlenek a postojů a že ty chyby postupně opravuje až život. Psychoterapeut Rogers pak ještě upozornil na výjimku, že jsou generace, které prohlédnou dřív, protože rozhodnou životní zkušenost udělají brzy. Jako například mladí lidé za první nebo za druhé světové války. Anebo, dodejme, to možná platí i o mladých lidech v Československu v srpnu 1968. Řada z nich byla ve chvíli vyléčena z mnoha iluzí, a nejen politických…

V POLOVINĚ SEDMDSESÁTÝCH LET po zmíněném zásahu historie emigroval můj někdejší kamarád z dětských prázdninových táborů Viktor. Velice dobře se pracovně uchytil v USA, vybudoval si zde i spokojený osobní život a po Listopadu pravidelně přijíždí asi jednou za tři roky do své rodné země.

Nyní spolu sedíme v jeho oblíbené české pivnici a povídáme… V jedné fázi našeho besedování se dostáváme k rusofobii. „Jak je to v Americe?“ ptám se.

„Tak existuje,“ opáčil. „Ale zdaleka tam ještě nejsme tak daleko jako tady.“

Řekl jsem, jak strašného zkreslování ruské skutečnosti se dopouštějí média, a zvláště hlavní babišonoviny a jejich webová varianta. A i když leckdy se vyjeví pravda a některá mainstreamová média ji někdy aspoň nenápadně schovají do dvou tří řádků, tak tihle nic na pravou míru neuvádějí.

„Dotázal bych se takových a podobných,“ odtušil V., „jestli ruská strana má vůbec právo ohradit se proti nařčením. Zeptal jsem se třeba jedné rusofobní právničky, jestli ví, co znamená Audiatur et altera pars (Budiž slyšena i druhá strana). Neodpověděla.“

Hovořil pak o tom, že před covidem přispíval na jeden čtený český alternativní web. „Na něm tehdy většina komentářů byla ještě proruská. Ale když vypukl covid, tak 90 % těch komentátorů začalo tvrdit, že covid je spiknutí. Já jsem byl snad jediný „proruský komentátor“, který považoval covid za normální infekci. Snažil jsem se používat věcných argumentů typu, že spiknutí není v tomto případě plausibilní. Argument vůbec nevnímali a brali to jako zlovolnou agitaci spiklenců. Nakonec mně zakázali i přístup. Smutné na tom je, že žádná opozice proti současnému rusofobnímu režimu vlastně neexistuje. Nevím, jestli lze ty covidové pošuky povazovat za opozici, nebo za nějaké blázny. Že jsou proti rusofobii je spíš taková koincidence. Oni jsou proti všemu stávajícímu a všechno, co se děje, považuji za spiknutí.“

Potom jsem mluvil zase já o problémech s tzv. alternativou. Jak třeba i výborní čeští blogeři prakticky nepřetiskují z ruských webů, protože prý neví, jestli to není propaganda. A že jeden z vůbec nejznámějších blogerů se přiznal, že ruské zdroje používá jenom tehdy, když jsou k Rusku kritické, jinak ne. „Nejsou tohle taky vlastně svým způsobem oběti protiruské propagandy?“ optal jsem se. „Protože v Rusku je řada důvěryhodných, zejména vlasteneckých a ortodoxních médií. Nezdá se, že by jich bylo méně než v západních zemích.“

On na obhajobu českých blogerů vyslovil myšlenku, že si zřejmě dobře uvědomují, že u nás různé vyhrůžky, které tady probíhají, nejsou plané, viz zastavení webů anebo hony na dezinformátory, a tak raději používají západní, zejména americké zdroje, které znají podstatně líp než ruské a ty potřebné informace z Ruska od nich taky většinou dostanou.

„To asi ano,“ připustil jsem a zmínil se ještě o mladších generacích. Posteskl jsem si, že projevují rusofobii až s takovou jakoby vrozenou samozřejmostí. A že se mi někdy zmocní lítost, když vidím, jak po 24. únoru 2022 moje vztahy s některými z nich ochladly. „Někdo se odmlčí. Budiž. Ale někdo ty vztahy i rozváže… V podstatě jiný, příznivější názor na Rusko než ten oficiální, je pro ně neakceptovatelný, vidí v něm jen kremelskou propagandu.“

Pravil na to: „Oni tady ze všech tlampačů slyší protiruské běsnění. A součástí toho běsnění je tvrzení, že všude je ruská propaganda. A tak lidé, kteří jsou zahlceni protiruskou propagandou, jsou přesvědčeni o tom, že jsou zahlceni ruskou propagandou. Sotva si lze představit bizarnější situaci…“

Tolik náš rozhovor. Téma je jistě vydatné, ale zdaleka obsah našeho hovoru nevyčerpalo, dotkli jsme se v této souvislosti například i toho, jak se dělali fašisti na Ukrajině, ale pro představu čtenáře to jistě postačuje…

Přejdu k závěrečnému shrnutí: Carl Rogers v první části textu předjímá to, co se tak v posledních zhruba patnácti dvaceti letech masově rozšířilo u nás: ono cílené promyšlené tvarování mladých lidí. Ale není to jako za minulého režimu, funguje na jiném principu. Cesta k zmasovění a stádnosti je především méně násilná, nebo přesněji méně otevřeně násilná, metody jsou psychologičtější, děti jsou modelováni od školek a jejich utváření je daleko systematičtější a promyšlenější. A protože tohle tvarování se děje velice důsledně pod mimikry svobody a demokracie a většinová společnost je přijala jako danost, mnozí z mladších generací vůbec netuší, že byli zavedeni na scestí. Bohužel někteří se z něho budou velice těžko dostávat a někteří se z něho už nedostanou do konce života.

P. S. Ale skoro o všem jsme psali v časopise Konec konců, který vycházel v letech 2004 až 2008. Jenom jsme o tom psali ještě kolikrát v rovině předpovědí. A dnes už je to realita, zjevná a citelná.