Ministr a platy soudců

Komentář Zdeněk Jemelík, Ministr a platy soudců vyšel na serveru Chamurappi 27. října 2024

Ústavní soud České republiky, Brno, Joštova 625/8. Foto Martin Strachoň / Wikimedia Commons

Ministr Blažek se časem začal chovat ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, jako osobní nepřítel. Důvod změny chování neznám. Přesto občas pociťuji nutnost veřejně jej podpořit, protože jeho záměry se velmi silně shodují s mými představami.

V těchto dnech mě zaujalo jeho vystupování ve věci rozhodování Ústavního soudu o platech soudců. Vyjádřil se způsobem, který bych obecně od kteréhokoli ministra spravedlnosti dříve nečekal. Dosavadní verdikty Ústavního soudu o platech soudců jsou prý neústavní (viz Česká justice 24.10.2024). „Soudci si podle ministra vydobyli privilegium, kdy jsou jedinou skupinou pracovníků státu, která si vždy může vysoudit výši svých platů, navíc podstatně odlišných od ostatních“ píše Česká justice.

S ministrovým názorem souhlasím. A je to ještě horší: privilegií je daleko více. Například soudci mají nadřazené postavení proti účastníkům trestního řízení: zatímco účastník trestního řízení, který propásl procesní lhůtu, ztrácí svá práva, procesní lhůty pro soudce jsou nevymahatelné. Většina soudců, které jsem během dlouhé praxe poznal, jsou slušní lidé a skvělí profesionálové, kteří by si plně zasloužili oslovování „Ctihodnosti“. V soudcovském sboru se ale najdou také „černé ovce“, které za své vysoké platy odvádějí mizernou práci a zneužívajíce nadřazenosti nad účastníky trestního řízení poškozují je mimo jiné nedodržováním procesních lhůt. Za vadné výsledky jejich práce platí stát odškodné jejich obětem řádově v desítkách milionů Kč ročně. Pokusy o vynucování jejich osobní odpovědnosti za poškozování účastníků řízení jsou téměř vždy beznadějné. Dohled nad dodržováním profesní morálky probíhá převážně samoobslužným způsobem: o podání kárné žaloby na hřešící soudce rozhodují jako kární žalobci předsedové soudů, tedy zase soudci. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem nad všemi soudci, ale obecně se ministři bojí využívat své pravomoci, aby je soudcovská lobby za hlučné pomoci novinářů nenapadla pro zásah do soudcovské nezávislosti.

Výsledky tohoto stavu se mimo jiné projevují ve vyvolávání neúnosné délky procesů. Shodou okolností jsem kdysi podporoval ministra Pavla Blažka proti mediálním útokům, když se odvážil nejmenovat místopředsedou Krajského soudu Brno soudce Aleše Novotného. Tento soudce se později „vyznamenal“ tím, že nechal odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku 16 měsíců. Obžalovaní se po jeho obdržení odvolali. Odvolací soud jim vyhověl a nařídil projednání věci v jiném složení senátu, čili odebral případ Aleši Novotnému. Za těchto okolností se musí řízení opakovat od začátku. Obžalovaní si tedy budou užívat potěšení z navštěvování soudu možná i několik dalších let, i když od r.2015 se již nabažili dostatečně. Kvůli protahování vyhotovení rozsudku jsem na pana soudce podal opakovaně podnět ke kárnému řízení jak předsedovi soudu, tak ministrovi spravedlnosti. Bylo to marné:z počátku místopředseda soudu Aleš Flídr, později předseda soudu Milan Čečotka opakovaně povolili soudci překročení procesní lhůty a zajistili mu tak beztrestnost. Podnět ministrovi ke kárnému řízení s předsedou soudu, který umožnil soudci protahování řízení, vyšuměl do ztracena.

Ještě nápadnější příklad zneužívání nadřazenosti soudců se mi dostal do rukou včera. Jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR – senátu předsedy Františka Púryho o odmítnutí „jednou ranou“ tří dovolání v kauze, jejíž podstatnou část jsem „vyseděl“ v soudní síni. Dovolatelé předložili svá podání 1.3. 2023. Soud o nich rozhodl v neveřejném zasedání usnesením z 31.7.2024. Dovolatelé je obdrželi 24.10.2024. V závěru usnesení se uvádí, že soud dovolání odmítl jako „jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení“.

Subjektivně na mne usnesení senátu předsedy senátu Františka Púryho působí dojmem, že pojednává o jiném soudním řízení, než o tom, které jsem sledoval při hlavním líčení v soudní síni. Z údaje, že soud nezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, vyplývá, že si soudci s případem moc práce nedali. Podle mého laického úsudku rozhodnutí nalézacího soudu zatěžují nezákonnosti v míře vyšší než obvyklé (zde) a odvolací soud je neodhalil a rozsudky chybně „posvětil“. Ostatně sotva mohl jednat jinak, když předsedkyně senátu Martina Kouřilová měla zjevně mezery ve znalosti spisu (zde), což jsem v dané době zmínil v několika článcích.

Mé laické výhrady k vadám řízení u obecných soudů nemají praktický význam. Není třeba se nad nimi zamýšlet. Ale vzhledem k tomu, že senát předsedy Františka Púryho fakticky přiznal, že při vyhodnocování dovolání nešel do hloubky, pozastavuji se nad nehoráznou dobou vyřízení. Stejně tak čas, spotřebovaný na vypracování pouze 15stránkového písemného vyhotovení usnesení považuji za nepřiměřený. Dovolatelé se asi s odmítnutím dovolání nesmíří. Ale díky loudavosti senátu Františka Púryho byli od 1.3.2023 do 24.10.2024 odsouzeni k trpnému čekání, což je nepříjemný stav v prožívání života.

Předpokládám, že zmíněné soudce pohoršuje brojení ministra Pavla Blažka proti rozhodování Ústavního soudu ve věci soudcovských platů stejně jako jejich kolegy. Určitě vůbec nepochybují o tom, že soudcovské skvělé platy jsou obecně podloženy přiměřeným rozsahem a kvalitou odvedené práce a zasluhují další zvyšování. Sotva se ztotožní s názorem, že by se měli solidarizovat s občany, strádajícími pod dopady inflace a energetické krize, takže dočasné zmrazení valorizace platů by měli přijmout jako samozřejmost.

Doufám, že myšlenkový vývoj ministra Pavla Blažka se v utkání s Ústavním soudem bude vyvíjet dál. Uvítal bych, kdyby dozrál k názoru, že musí více a účinněji využívat svou pravomoc kárného žalobce, neskrývat se za ministerské úředníky a nevyklízet pole předsedům soudů v postavení kárných žalobců, kteří ve jménu soudcovské nezávislosti většinou zaštiťují své hříšné podřízené ke škodě jejich obětí.

Zdeněk Jemelík (*1935) pracoval na Federálním ministerstvu zemědělství a výživy v sekretariátu ministra jako vedoucí sekretariátu náměstka ministra řídícího petrochemickou výrobu a sektor zemědělství a výživy. V roce 1990 odjel studovat do Španělska, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.