Foto k filmu: Entermedia.io

Rusko na soudobých festivalech reprezentují leckdy filmy protiruské, financované zahraničními producenty. Rusové už to nijak nekomentují. Ne že by byli nad tím, ale je to realita, kterou nemohou ovlivnit – výběr snímku provádějí pořadatelé festivalu. A tak se s ní smířili, asi stejně jako se museli smířit se situací (nebo se podvolit?) ve sportu.

S ruským filmem je to dnes složitější. Vhled úplně nemám, ale každopádně časy na počátku tohoto tisíciletí, kdy opravdu hodně strádal a kdy v Rusku byla mezi převážně americkými filmy v distribuci jen tři procenta domácích snímků, jsou už dávno pryč… I natáčených snímků stále zvolna přibývá a roste i počet natáčecích studií. Ale samozřejmě, málokterý film si na sebe vydělá. Státní podpora nestačí, a proto se často doplňuje z crowdfundingových kampaní. A když jde opravdu o výjimečný film, vezmou ho na mezinárodní filmový festival v Moskvě. Takový film má zajištěny recenze ve významných periodikách a vedou se o něm v Rusku debaty. Pak ho promítá ruská státní televize a je po nějakém měsíci zdarma na KinoGo.biz.

A tohle vše je i případ filmu Mikulaj. Zájem o něj probudil 44. Moskevský mezinárodní kinofestival. Snímek natočil pětatřicetiletý tatarský režisér z Kazaně Ilšat Rachimbaj, a to za skromných 20 milionů rublů (4 miliony 800 tisíc Kč). Přičemž zhruba polovinu obdržel z grantu ministerstva kultury a druhá polovina byla získána právě na crowdfundingových platformách. Premiéru v kinech měl 22. června 2023.

Děj téměř dvouhodinového filmu vychází z divadelní hry tatarského dramatika Mansura Giljazova. Hlavní postavou je starý muž Mikulaj. Má těhotnou mladou manželku, velmi staré rodiče a mnoho přátel a působí čile a spokojeně. Není na něm nic nezvyklého, provází ho pouze jedna zvláštnost: každou noc vstává a zapaluje ohně, o kterých tvrdí, že jsou majákem pro létající letadla.

Jednoho dne se ale všechno změní. Do vesnice Krjašenů (ortodoxních Tatarů), přijíždí podivný muž, který tvrdí, že je Mikulajovým vlastním synem. A ten začne postupně odhalovat věci, kvůli nimž se hlavnímu hrdinovi začíná život rozpadat ve švech. Jenže… vše se ukáže být mnohem složitější, než si divák na první pohled, ba i na druhý pohled, myslí: lidi kolem Mikulaje spojuje velké tajemství, jehož podstata vyjde najevo až úplně na konci snímku.

Mikulaj v sobě nese mnoho témat – od osamělosti jedince a rodinných hodnot až po zánik vesnic, problémy malých národů a tragédii urbanizace, zničení venkovského života národů Ruska několika vlnami modernizace ve dvacátém století. Toto drama, které se trochu podobá slavnému Loučení s Maťorou režiséra Elema Klimova, zasazuje do mytologického obrazu světa ovšem postsovětskou katastrofu.

Četl jsem recenze a každá je trochu jiná. Je zajímavé, kolik výkladů má tento film. Na mě po jeho shlédnutí učinily největší dojem vývody a výklady esejisty a historika Maxima Medovarova, režisérova vrstevníka. Snímek chápe především jako manifest novoplatónské metafyziky. V následujícím textu se tímto docentem z univerzity v Nižním Novgorodu zaštítím a budu ho hojně citovat.

Mnohé recenze zdůrazňují jedinečnou kulturu Krjašenů, ale to není podstata problémů nastolených ve filmu: na místě vesnice Krjašenů si v tomto případě divák může představit jakoukoli jinou vesnici v Rusku. Z hlediska tradicionalismu je Mikulaj film o moderně a tradici, film hluboce platonický, až neoplatonický, tvrdí Medovarov.

A myslím si, že vskutku ano, že toto dílo je portrétem muže tradice, který se octl sám vprostřed království moderny a nedokázal přijmout dnešní realitu. Namísto ní si zvolil cestu důsledného popírání nově vznikajících skutečností a postupně je vytěsňoval ze svého vědomí. Dále už dávám slovo Medovarovovi:

Odmítal novou realitu a zašel daleko. Čím více byl tradiční svět Krjašenů, způsob života vesnice Sarsyz-Kul (Jezero žluté hlíny) ničen, tím vytrvaleji Mikulaj nahrazoval vše, co zmizelo, kopiemi a simulakry (pozn.: podle Jeana Baudrillarda je simulakrum kopie bez originálu). Mikulaj však nežil jen vzpomínkami na minulost, ale upravil je tak, aby konečným výsledkem byl harmonický obraz věčného života a blahobytu. Vybudoval kolem sebe mytologický svět, v němž žije starý muž narozený před rusko-tureckou válkou v roce 1876 a raduje se ze života nebo vojáci zabití v afghánské válce anebo také prostitutka Anfisa, která se se stává pro Krjašeny symbolem věčného života a plodnosti.

Z tohoto světa není možné uniknout: vesmír je zacyklen. Mikulajův svět zamrzl mimo čas: Saint-Exupéryho kniha mu nahradila Písmo svaté a zapálení pochodně na věži každou noc pro letadla přelétající nad vesnicí se stalo liturgickým aktem.

Jen doplním pro přehlednost, že z pohledu vnějšího světa je Mikulaj vážně duševně chorý. A opět Medovarov:

Postupně se dozvídáme, že některé z jeho partnerů tvoří panenky dávno mrtvých lidí v životní velikosti. Ale poté se ukazuje, že mnohé nemají ani oporu v reálném světě. Mikulaj žije důsledně ve světě simulakra. A dokonce i představitel moderní městské civilizace, vyslanec moderny, syn Štěpán se ve finále filmu ukáže jako stejné simulakrum, výplod čiré fantazie místo osoby, která nikdy neexistovala.

Divák dlouho neví, kam děj vlastně směřuje. Tajemství se totiž odhalují zvolna, pěkně jedno po druhém při stupňování napětí, které výrazně ovlivňuje atmosféru filmu. A teprve až jsou všechna tajemství odhalena, na úplném konci filmu, se situace rázně otočí o 180 stupňů a mrtví se stávají Mikulajovými věčně žijícími partnery – už ne pouze v jeho představách, ale ve skutečnosti. Medovarov:

Dochází ke katarzi. Hrdina vítězí a vstupuje do království nebeského. Ano, to znamená jeho smrt na fyzické úrovni bytí. Ale teprve tak se seznamuje s opravdovou skutečností.

To, co se zdá být nejvíce existující, je nejméně existující, řekl Plótínos. A naopak. To je základní princip novoplatonismu. V první fázi svého vývoje Mikulaj vybudoval křehkou repliku světa tradice, drceného modernou. Zdálo se mu, že modly existují, zatímco realita vyšší úrovně je říší totální smrti a ničení, říší moderního světa. Ale to byla jen první etapa Mikulajovy cesty, na níž přechází od dětinského myšlení k dospělému. Nakonec spálí, co uctíval, a vstupuje mezi ty, kteří jsou věčně živí s Bohem. Optika je obrácená: z pohledu světa moderny jsou všichni tito lidé ve vesnici mrtví a neexistují. Závěr filmu ale znamená triumf tradice, z jejíhož pohledu oni existují, ale svět moderní civilizace nikoli: v nebi pro ni není místo.

Zdánlivě iluzorní život vesnice Sarsyz-Kul, určený mýtem a rituálem, se tedy ukázal být nejskutečnějším ze všech světů a Mikulaj, z pohledu světa blázen, se stal hrdinou, který získává korunu nesmrtelnosti.

A ještě bych uvedl, že Mikulaje hraje známý Viktor Suchorukov (například Bratr, Bratr 2) – a to velmi přesvědčivým způsobem. A dodal, že víra v budoucnost jedince, čerpajícího sílu z tradice, to je nyní téma Rusů – přesněji těch Rusů, co vystřízlivěli z liberalismu, který před třiceti až čtyřiceti lety vzývali. Tolik o filmu Mikulaj.