Média mění narativ, protože se ukrajinská zástupná válka chýlí ke konci

Analýzu Media Changes Narrative as the Ukrainian Proxy War is Coming to an End publikoval Glenn Diesen na svém Substacku 30. října 2024

The Economist uvádí, že „Rusko proráží ukrajinskou obranu“ a Ukrajina následně „bojuje o přežití“.[1] Napříč západními médii je veřejnost připravena na porážku a bolestivé ústupky v budoucích jednáních. Média mění narativ, protože realitu již nelze ignorovat. Nadcházející vítězství Ruska bylo zřejmé přinejmenším od léta 2023, ale bylo to ignorováno, aby zástupná válka pokračovala.

Jsme svědky působivé demonstrace narativní kontroly: Již více než dva roky politicko-mediální elity skandují „Ukrajina vítězí“ a odsuzují jakýkoli nesouhlas s jejich vyprávěním jako „prokremelské pozice“, které mají za cíl snížit podporu válce. To, co bylo včera „ruskou propagandou“, je nyní najednou konsensem kolektivních médií. Kritická sebereflexe chybí stejně jako po odhalení Russiagate.

Podobná narativní kontrola se projevila, když média po dvě desetiletí ujišťovala veřejnost, že NATO vítězí, než od toho ve velkém spěchu utíkali s dramatickými obrazy lidí padajících z letadla.

Média klamala veřejnost tím, že stagnující frontové linie prezentovala jako důkaz, že Rusko nevyhrává. V opotřebovací válce se však směr války měří mírou opotřebení – ztrátami na obou stranách. Územní kontrola přichází po vyčerpání protivníka, protože územní expanze je v tak intenzivní válce s mocnými obrannými liniemi velmi nákladná. Míra opotřebení byla během války pro Ukrajinu extrémně nepříznivá a neustále se zhoršovala. Současný kolaps ukrajinských frontových linií byl velmi předvídatelný, protože lidská síla a zbraně byly vyčerpány.

Proč vypršela platnost předchozího narativu? Veřejnost by mohla sice být falešnou mírou opotřebení klamaná, ale po případném zlomu nelze zakrývat územní změny. Zástupná válka byla navíc pro NATO prospěšná, když si Rusové a Ukrajinci navzájem pouštěli žilou bez výraznějších územních změn. Jakmile se Ukrajinci vyčerpají a začnou ztrácet strategická území, není již v zájmu NATO pokračovat ve válce.

Kontrola narativů: Empatie vyzbrojování

Politicko-mediální elity použily jako zbraň empatii, aby získaly veřejnou podporu pro válku a pohrdání diplomacií. Apelem na empatii k utrpení Ukrajinců a nespravedlnosti ztráty jejich suverenity byla západní veřejnost přesvědčována, aby zástupnou válku proti Rusku podporovala. Proto jsou všechny výzvy k empatii vždy převedeny na podporu pokračující války a odmítání diplomatických řešení.

Ti, kteří nesouhlasili s mantrou NATO, že „zbraně jsou cestou k míru“, a místo toho navrhovali jednání, byli rychle odehnáni jako loutky Kremlu, kterým na Ukrajincích nezáleží. Jediným přijatelným projevem empatie byla podpora pokračování války, kterou nelze vyhrát.

Pro postmodernisty, kteří se snaží sociálně konstruovat vlastní realitu, je velmocenské soupeření do značné míry bitvou narativů. Ozbrojení empatií umožnilo, aby se válečný příběh stal vůči kritice odolným. Válka je ctnostná a diplomacie je zrádná, protože Ukrajina údajně bojovala v nevyprovokované válce Ruska s cílem podrobit si celou zemi. Silné morální rámování klamem a autocenzurou lidi přesvědčovalo k podpoře ušlechtilé věci.

Dokonce i kritika toho, jak byli ukrajinští civilisté svou vládou zavlékáni do aut a posláni na smrt na frontu, byla líčena jako podpůrná „prokremelských pozic“, protože narušovala válečný narativ NATO.

Zprávy o vysokém počtu ukrajinských obětí hrozily podkopáním podpory pro válku. Hrozilo, že zprávy o selhání sankcí sníží jejich veřejnou podporu. Zprávy o pravděpodobném zničení Nord Streamu USA hrozilo vytvořením frakcí v rámci vojenského bloku. Zprávy o americké a britské sabotáži minské dohody a istanbulských jednání ohrožují narativ NATO, které se pouze snaží Ukrajině „pomoci“. Veřejnosti se nabízí binární možnost držet se buď proukrajinského/NATO narativu, nebo proruského narativu. Každý, kdo vyprávění zpochybňuje nepohodlnými fakty, by tak mohl být obviněn z podpory narativu Moskvy. Zprávy, že Rusko vítězí, byly nekriticky interpretovány jako postoje na straně Ruska.

Existuje spousta faktů a prohlášení, která dokazují, že NATO bojuje do posledního Ukrajince za oslabení strategického soupeře. Přesto znamená přísná narativní kontrola, že o takových důkazech není dovoleno diskutovat.

Cíle proxy války: pustit protivníkovi žilou

Přísný požadavek na loajalitu k narativu zakrývá nezveřejňovaná fakta, že zahraniční politika USA je o obnovení globálního prvenství a nikoli o altruistickém závazku k liberálně demokratickým hodnotám. USA považují Ukrajinu za důležitý nástroj k oslabení Ruska jako strategického soupeře.

RAND Corporation, think tank financovaný americkou vládou a známý svými úzkými vazbami na zpravodajskou komunitu, zveřejnil v roce 2019 zprávu o tom, jak by USA mohly pustit žilou Rusku tím, že ho zatáhnou hlouběji na Ukrajinu. RAND zjistil, že by USA mohly na Ukrajinu posílat víc vojenského materiálu a hrozit rozšířením NATO, aby Rusko vyprovokovaly ke zvýšení jeho ukrajinského angažmá:

Poskytování většího množství vojenského vybavení a poradenství USA by mohlo vést Rusko ke zvýšení jeho přímé účasti v konfliktu a ceny, kterou za to platí… Zatímco požadavek jednomyslnosti NATO činí nepravděpodobným, že by Ukrajina mohla v dohledné době získat členství, Washington prosazující tuto možnost by mohl posílit ukrajinské odhodlání a zároveň vést Rusko ke zdvojnásobení jeho úsilí takovému vývoji zabránit.[2]

Stejná zpráva RAND však uznala, že strategie pouštění Rusku žílou musí být pečlivě „kalibrovaná“, protože válka v plném rozsahu by mohla vést k tomu, že Rusko získá strategická území, což není v zájmu USA. Poté, když Rusko v únoru 2022 Ukrajinu napadlo, bylo podobnou strategií udržet válku v chodu, dokud nedojde k významným územním změnám.

V březnu 2022 Leon Panetta (bývalý náčelník štábu Bílého domu, ministr obrany USA a ředitel CIA) uznal: „Jsme zde zapojeni do konfliktu, je to zástupná válka s Ruskem, ať to říkáme nebo ne…. Způsob, jak získat páky, je, upřímně řečeno, jít do toho a zabíjet Rusy.„[3] I Zelenskyj v březnu 2022 uznal, že některé západní státy chtějí využít Ukrajinu jako zástupce proti Rusku: „Na Západě jsou tací, kterým dlouhá válka nevadí, protože znamená vyčerpání Ruska, i když to znamená zánik Ukrajiny a děje se to za cenu ukrajinských životů“.[4]

Americký ministr obrany Lloyd Austin nastínil cíle v zástupné válce na Ukrajině jako oslabení strategického protivníka:

Chceme vidět Rusko oslabené do té míry, aby nemohlo dělat věci, které udělalo při invazi na Ukrajinu… [Rusko] již ztratilo mnoho vojenských kapacit. A hodně jejích vojáků, upřímně řečeno. A my chceme vidět, že nemají možnost tuto kapacitu velmi rychle reprodukovat.[5]

Objevily se také náznaky změny režimu a zničení Ruska jako širších válečných cílů. Zdroje z vlád USA a Spojeného království v březnu 2022 potvrdily, že cílem bylo „prodloužit konflikt, a tím Putina vykrvácet“, protože „jedinou konečnou hrou je nyní o konec Putinova režimu“.[6]Prezident Biden naznačil, že změna režimu v Rusku je nezbytná: „Proboha, tento chlap nemůže zůstat u moci“. Bílý dům však tyto Bidenovy nebezpečné poznámky později odmítl.

Mluvčí premiéra Borise Johnsona se také výslovně zmínil o změně režimu, když argumentoval, že „opatření, která zavádíme a která zavádějí velké části světa, mají svrhnout Putinův režim“. James Heappey, britský ministr pro ozbrojené síly, podobně napsal v  Daily Telegraph:

Jeho porážka musí být úplná; Ukrajinská suverenita musí být obnovena a ruskému lidu musí být umožněno vidět, jak málo se o něj stará. Když jim to ukážeme, Putinovy ​​dny ve funkci prezidenta budou jistě sečteny a stejně tak i dny kleptokratické elity, která ho obklopuje. Ztratí moc a nebude si moci vybrat svého nástupce.[7]

Boj do posledního Ukrajince

Chas Freeman, bývalý náměstek ministra obrany USA pro mezinárodní bezpečnostní záležitosti a ředitel pro čínské záležitosti na ministerstvu zahraničí USA, kritizoval rozhodnutí Washingtonu „bojovat do posledního Ukrajince“.[8]

Republikánský senátor Lindsey Graham nastínil výhodnost ujednání, která USA s Ukrajinou uzavřely: „Líbí se mi strukturální cesta, kterou se zde ubíráme. Dokud budeme Ukrajině pomáhat zbraněmi, které potřebuje, a ekonomickou podporou, bude bojovat do posledního muže.„[9] Republikánský vůdce Mitch McConnell varoval před zaměňováním idealismu s tvrdou realitou cílů USA v zástupné válce:

Prezident Zelenskyj je inspirativní vůdce. Ale nejzákladnější důvody, proč nadále pomáhat Ukrajině degradovat a porazit ruské útočníky, jsou chladné, tvrdé a praktické americké zájmy. Pomoc vybavit naše přátele ve východní Evropě k vítězství v této válce je také přímou investicí do snížení budoucích schopností Vladimira Putina ohrožovat Ameriku, ohrožovat naše spojence a bojovat proti našim hlavním zájmům… Konečně všichni víme, že boj Ukrajiny za znovuzískání svého území není ani začátek ani konec širší strategické soutěže Západu s Putinovým Ruskem.[10]

Senátor Mitt Romney argumentoval, že vyzbrojováním Ukrajiny „umenšujeme a devastujeme ruskou armádu za velmi malé množství peněz… oslabené Rusko je dobrá věc“ a přichází za relativně nízkou cenu, protože „na Ukrajině neztrácíme žádné životy“. Senátor Richard Blumenthal podobně tvrdil: „Dostáváme své peníze na naše investice na Ukrajině zpátky“, protože „jsme za méně než 3 procenta vojenského rozpočtu naší země umožnili Ukrajině snížit vojenskou sílu Ruska na polovinu… To vše bez jediného zraněného nebo ztraceného amerického  vojáka nebo vojačky.“[11] Kongresman Dan Crenshaw souhlasí s tím, že „investice do zničení armády našeho protivníka bez ztráty jediné americké jednotky mi připadá být dobrý nápad.“[12]

Americký generál ve výslužbě Keith Kellogg v březnu 2023 podobně tvrdil, že „pokud dokážete porazit strategického protivníka bez použití amerických jednotek, jste na vrcholu profesionality“. Kellogg dále vysvětlil, že použití Ukrajinců v boji proti Rusku „stahuje strategického protivníka ze stolu“ a umožňuje tak USA soustředit se na svého „primárního protivníka, kterým je Čína“. Generální tajemník NATO Stoltenberg také tvrdil, že porážka Ruska a využití Ukrajiny jako hráze proti Rusku USA „usnadní zaměřit se také na Čínu… pokud Ukrajina vyhraje, budeme mít druhou největší armádu v Evropě, ukrajinskou armádu, bitvami zocelenou, na naší straně a budeme mít oslabenou ruskou armádu a také Evropa nyní skutečně zvyšuje výdaje na obranu.“[13]

Při hledání nového narativu

Je zapotřebí nového narativu o vítězství, protože Ukrajina podporovaná NATO nemůže Rusko na bitevním poli realisticky porazit. Nejsilnějším narativem je zjevně tvrzení, že Rusko selhalo ve svém cíli anektovat celou Ukrajinu, aby znovu vytvořilo Sovětské impérium a následně dobylo Evropu. Tento narativ NATO umožňuje nárokovat si vítězství. Po katastrofální protiofenzívě Ukrajiny v létě 2023 takový nový narativ naznačil Ignatius ve Washington Post, kde tvrdil, že měřítkem úspěchu je oslabení Ruska:

Mezitím bylo pro Spojené státy a jejich spojence v NATO těchto 18 měsíců války strategickým přínosem, za relativně nízkou cenu (kromě Ukrajinců). Nejbezohlednější protivník Západu byl otřesen. NATO velmi posílilo připojením Švédska a Finska. Německo si odvyklo od závislosti na ruské energii a v mnoha ohledech znovu objevilo svůj smysl pro hodnoty. Hádky v NATO se objevují v titulcích, ale celkově to pro alianci bylo triumfální léto.[14]

Sean Bell, bývalý vicemaršál letectva Royal Air Force a zaměstnanec ministerstva obrany, v září 2023 tvrdil, že válka výrazně degradovala ruskou armádu do té míry, že „již pro Evropu nepředstavuje věrohodnou hrozbu“. Bell proto dospěl k závěru, že

západního cíle tohoto konfliktu bylo dosaženo a tvrdou realitou je, že cíle Ukrajiny již nejsou v souladu s cíli jejích podporovatelů.[15]

Ukrajinský zástupce byl vyčerpán, což zástupnou válku ukončuje, pokud není NATO připraveno vstoupit do války proti Rusku. Vzhledem k tomu, že se NATO připravuje snížit své ztráty, je zapotřebí nový narativ. Jak se narativy mění, bude požadavek jednání brzy povolen jako projev empatie vůči Ukrajincům.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

Glenn DiesenČesky (*1979) je je profesorem na norské University of South-Eastern Norway (USN), přidruženým redaktorem Russia in Global AffairsČesky a pravidelným komentátorem Russia TodayČesky. Titul Bachelor of Commerce získal na University of Wollongong v roce 2001 a Master of Business na University of Sydney v roce 2004. V roce 2004 studoval ruský jazyk a literaturu na Saint Petersburg State University. Diesen pokračoval v získání magisterského titulu v mezinárodních vztazích na Macquarie University v roce 2009 a doktorátu z politiky a mezinárodních vztahů na Vrije Universiteit Amsterdam a Macquarie University v roce 2014. Jeho výzkum se zaměřuje na geoekonomii, konzervatismus, ruskou zahraniční politiku a Velkou Eurasii.