Mainstream odpustil a zapomněl na válku v Iráku

Inteview s Noamem Chomskym k 10. výročí irácké války vyšlo na serveru jacobin.de 28. srpna 2023

Noam Chomsky na tiskové konferenci Organizace spojených národů v roce 2014. IMAGO / Future Image

Dnes je to dvacet let od začátku války v Iráku. Jak válka ovlivnila americkou veřejnost a kulturu?

Irácká válka byla snadno včleněna do systému mocenské doktríny. Potvrzuje to, co George Orwell pozoroval před osmdesáti lety, totiž že ve svobodných společnostech lze nepohodlná fakta potlačit bez použití síly. Dvacet let po válce je těžké najít v hlavním mediálním proudu jedinou větu, která by tvrdila, co je zřejmé: americko-britská invaze do Iráku je nejhorším zločinem současného století – zločinem, za který byli v Norimberku nacisté pověšeni. Ano, neslyšíte jedinou větu, která by vůbec připustila, že ta válka byla zločinem. Byla reinterpretována jako benevolentní pokus zbavit irácký lid strašlivého diktátora a přinést mu dar demokracie; a že tento pokus bohužel nevyšel.

Některá nepohodlná fakta, která lze snadno zatajit, se prostě nezmiňují. Například, že USA dříve Saddáma Husajna podporovaly, když páchal své nejhorší zločiny, dokonce i během masakru jedovatým plynem v Halabdža v roce 1988. Tento milostný vztah trval až do první Bushovy administrativy, která dokonce vyslala delegaci Senátu na vysoké úrovni, aby vyřídila, že prezident přeje Saddámovi mnoho štěstí a vzkazuje mu, aby ignoroval kritiku zjevně nekontrolovatelného amerického tisku.

George H. W. Bush dokonce pozval irácké jaderné inženýry do USA, aby se školili ve výrobě zbraní. Dalším nepříjemným faktem je, že narativ o demokracii byl vynalezen až poté, kdy se zjistilo, že na to, co bylo nazýváno „jedinou otázkou“ – zda ​​Irák své programy zbraní hromadného ničení opustí – je špatná odpověď: Vůbec neexistovaly.

Barack Obama označil válku za „strategickou chybu“ a napodobil tak ruské generály, kteří použili stejná slova, když komentovali svou invazi do Afghánistánu. Zločiny jsou zjevně přijatelné tak snadno, že byla Harvardská univerzita schopná uspořádat debatu moderovanou [bývalou válečnou korespondentkou a pozdější velvyslankyní USA při OSN] Samanthou Power o tom, zda se má válka v Iráku kvalifikovat jako humanitární intervence. Alespoň to řekl účastník diskuse Michael Ignatiev, bývalý šéf Harvardského centra pro lidská práva. Kenneth Roth, bývalý ředitel Human Rights Watch, byl pochválen za odvážné tvrzení, že si tak vysokého hodnocení nezaslouží. Představte si tu reakci, kdyby se na Moskevské státní univerzitě takhle projednávala „zvláštní operace“ na Ukrajině.

Vrcholu bylo pravděpodobně dosaženo, když americké námořnictvo uctilo jedno z nejhorších zvěrstev války a pojmenovalo svou nejnovější útočnou loď USS Fallujah. Irácký lid to nepobavilo, ale jeho názor každopádně patří k těm nepříjemným skutečnostem, které lze snadno ignorovat.

5 procent Iráčanů si myslí, že USA provedly invazi, aby pomohly Iráku. Zbylých 95 procent se muselo rozhlédnout a vidět něco jiného, ​​totiž ničení.

George W. Bush, který se prohlásil za „rozhodujícího“, poskytl Washington Post dvacet let po začátku své „války proti terorismu“ rozhovor – v rubrice „Styl“. Byl vykreslen jako milý, „hloupý děda“, který si vesele hraje se svými vnoučaty a reportérovi, který ho zbožňuje, ukazuje vlastnoručně namalované portréty slavných lidí, se kterými se setkal. Vyvolalo to mnoho reakcí, například od Michelle Obama, která řekla: »Já ho prostě miluji. Je to úžasný člověk. Je to vtipný muž.“

Nic z toho by nemělo překvapovat ty, kdo jsou s historií a kulturou USA – nebo s historií jejich historických imperiálních předchůdců – obeznámeni.

Ve své knize Manufacturing Consent píšeš, že masová média – pod tlakem trhu – fungují ve skutečnosti jako stroj na propagandu. Jak se to projevilo během války v Iráku?

Těsně před začátkem války většina lidí v USA věřila, že Saddám Husajn byl nějak zapojen do útoků 11. září. To byla nejen nepravda, ale i absurdnost: Husajn a Usáma bin Ládin byli zahořklí nepřátelé. S ohledem na propagandistickou palbu je však takový názor pochopitelný.

Také to propagandu potřebovalo: USA byly téměř samy, kdo s válkou souhlasil. Reportéři, kteří postupovali s invazní armádou, euforicky popisovali rychle postupující kampaň Shock-and-Awe v Iráku. Zneviditelněná válka od Normana Solomona tomu všemu dodává opravdu ostudnou příchuť. Poté, co na otázku zbraní hromadného ničení přišla špatná odpověď, pronesl Bush vášnivý projev, jak jeho cílem bylo od počátku přinést Iráku demokracii. Jako obvykle se komentáře médií jen hrnuly. Thomas Friedman z New York Times to dovršil, když se rozplýval nad „nejdůležitějším liberálním, revolučním americkým projektem budování demokracie od Marshallova plánu“ a „jednou z nejušlechtilejších věcí, které kdy tato země v zahraničí udělala“.

Samotný Gallupův průzkum v Iráku ukázal, že někteří tyto názory americké politické třídy a médií sdíleli: plných 5 procent dotázaných Iráčanů uvedlo, že USA invazi provedly, aby Iráku pomohly. Zbylých 95 procent se muselo rozhlédnout a vidět něco jiného, ​​totiž zkázu, jako ve Fallúdži.

Jaké jsou důsledky války v Iráku pro dnešní zahraniční politiku USA?

Získali jsme ponaučení, která potvrzují, co jsme se naučili již z americké agrese v Indočíně. I posledně jmenovaný zločin, navzdory svému neuvěřitelnému rozsahu, byl do hlavního proudu doktríny snadno absorbován. Na levém konci spektra přijatelných názorů byla vietnamská válka přeformulována jako „nevydařená snaha konat dobro“ nebo nepochopení „kulturních a politických sil v regionu skutečně působících“.

Koncem 60. let se americká invazní armáda rozpadla. To je potřeba skoro pochválit. Vojáci odmítali plnit rozkazy a dokonce důstojníky zastřelili. USA se naučily lekci známou jejich imperiálním předchůdcům: nelze očekávat, že dobrovolnická armáda bude bojovat v koloniální válce, v níž se denně páchají strašlivé zločiny proti civilistům. Potřebujete profesionální zabijáky, jako je francouzská cizinecká legie. V Iráku proto Spojené státy spoléhaly na zakázky „kontraktorům“, tedy spíše žoldákům. Ale ani to nešlo dostatečně daleko. Nová technologie nabídla lepší řešení: zabíjení drony. To přesáhlo Irák a Afghánistán: Globální, dálkově řízená vražedná kampaň, která si vzala na mušku každého, o kom byla Oválná pracovna přesvědčená, že je potenciální hrozbou pro americkou bezpečnost – a samozřejmě i ty nešťastníky, kteří náhodou stáli poblíž. Výhoda byla jasná: na místě jste nemuseli mít vojáky.

Dalším efektem je, že si i nadále libujeme ve své všemohoucnosti a slávě. To známe sami příliš dobře.

V minulosti jsi opakovaně zdůrazňoval, že USA jsou teroristickým státem. Jak se změnila povaha tohoto státního terorismu od doby, kdy jsi o něm v 80. letech psal poprvé, před koncem studené války?

O terorismu jsem začal psát na počátku 80. let, kdy Reaganova administrativa vyhlásila válku proti terorismu za jádro své zahraniční politiky. Byla to první globální válka proti terorismu, kterou George W. Bush o dvacet let později s velkým ohlasem vyhlásil znovu. Jak se dalo očekávat, rychle se to vyvinulo ve velkou globální válku USA proti terorismu, která se táhne od Střední Ameriky po Střední východ a Afriku. Dokonce to vedlo k důtce Mezinárodního soudního dvoru kvůli americkému státnímu terorismu. Takové hodnocení bylo samozřejmě samozvaným tvůrcem „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“ opovržlivě odmítnuto. Za potlesku médií, která soud odmítla jako „nepřátelský“ a tudíž irelevantní orgán, USA v eskalaci teroru pokračovaly.

Státní terorismus patří od založení republiky k dobrému tónu. Následuje cestu, kterou se vydali první angličtí kolonisté. Například krátce po Deklaraci nezávislosti si George Washington z války proti Anglii dopřál válečnou pauzu, aby „vyhladil“ Irokézy, kteří odmítli jeho velkorysou nabídku na odkoupení jejich půdy. Zbytek příběhu je známý. Jak nedávno poznamenal bývalý prezident Jimmy Carter, nebylo snad dne, kdy by USA nebyly ve válce – a téměř vždy to byla agresivní válka nebo terorismus.

Byly „špičky“, jako 80. léta, kdy válka Ronalda Reagana ve Střední Americe zabila statisíce lidí za použití všech druhů mučení a dalších zvěrstev. To byl terorismus bez velkého pozemního nasazení amerických vojáků. USA pouze vycvičily a vyzbrojily státní teroristické síly nebo použily rozsáhlé sledování a špičkové technologie, aby například teroristické Contra Army umožnily útočit na „měkké cíle“ v Nikaragui. Nikaragujská armáda, která obyvatelstvo bránila, byla obcházena, protože teroristická armáda se řídila pokyny amerického Jižního velitelství. Když organizace pro lidská práva tato teroristická zvěrstva odsoudily, bylo to v liberálním americkém tisku odmítnuto jako příliš emotivní. Museli bychom provést analýzu nákladů a přínosů, varoval redaktor Nová republika, Michael Kinsley. Jinými slovy, prolitou krev bychom měli poměřovat podle výsledků – výsledku ‚demokracie‘, jak tomu říkají ideologové. Tuto analýzu si samozřejmě vyhrazujeme pro nás, ušlechtilé dobrodince světa.

Došlo ke změnám – jako je výše zmíněná globální kampaň zabíjení drony, kterou zdokonalil Barack Obama a dále rozšířil Donald Trump. Základní tenor ale zůstává. Jako patron světa má Washington právo uchýlit se k násilí a jiným formám trestů za nepřijatelné chování. Od Monroeovy doktríny sem patří například hřích „úspěšného ignorování“ politiky USA – kubánský „závažný zločin“ posledních 60 let.

Mnoho lidí v USA nyní věří, že válka v Iráku byla neopodstatněná. Kdo způsobil tuto změnu: mírové hnutí, irácký odpor vůči okupaci nebo něco úplně jiného?

Viděl bych to trochu jinak. Protože veřejné mínění, například v médiích, se drží ortodoxní doktríny: válka byla „pokusem konat dobro, který nevyšel“. Irácký odboj byl a je vnímán jako terorismus. Proto jsme někdy nuceni reagovat „terorem proti teroru“.

Je důležité zopakovat, že Spojené státy se řídí známým vzorem impérií, který sahá daleko před jejich založením. Slavná „americká výjimečnost“ je všechno, jen ne výjimečná.

Jaké poučení může a měla by si levice vzít z války v Iráku, také s ohledem na současné a budoucí násilné konflikty?

Jak jsem řekl: Jedním z poznatků je Orwellovo poselství, že ve svobodných společnostech lze nepohodlná fakta potlačit bez použití síly, pokud stát a korporace, které jsou úzce propojeny, mohou počítat s poslušnou intelektuální komunitou. Na druhé straně je dalším bodem to, že informovaná a organizovaná veřejnost se může od těchto podvodů mocenského systému osvobodit a něco změnit. Válka v Iráku byla dost hrozná; ale mohlo to být horší, jak může potvrdit venkovské obyvatelstvo Jižního Vietnamu – hlavního cíle americké války. Můžeme si připomenout, že v roce 1967 významný vietnamský historik Bernard Fall varoval, že tváří v tvář nejnásilnějšímu vojenskému útoku, jaký byl kdy zahájen proti oblasti této rozlohy, by se potenciálně mohla rozložit kulturní a historická jednota americké společnosti. V té době, příliš pozdě, se již rozvíjelo lidové protiválečné hnutí. Daniel Ellsberg přesvědčivě prokázal, že tato masová mobilizace velmi pravděpodobně odradila zločinecké duo Kissinger-Nixon od toho, aby se ve Vietnamu uchýlilo k jaderným zbraním.

Protesty proti vietnamské válce však měly začít mnohem dříve. Nejpozději, když ji John F. Kennedy v letech 1961/62 drasticky eskaloval tím, že vyslal americké letectvo (pod jihovietnamskou vlajkou) k útoku na Jižní Vietnam, použil chemické zbraně ke zničení úrody a dobytka, schválil použití napalmu a rozsáhlý program na vyhánění rolníků do „strategických čtvrtí“, kde by mohli být údajně „chráněni“ před místním odporem. Americké zpravodajské služby samozřejmě věděly, že obyvatelstvo tento odpor skutečně podporuje. Protiválečné hnutí mělo vzniknout o deset let dříve, než se USA rozhodly na podporu francouzského imperialismu zasáhnout.

Invaze do Iráku byla první imperiální válkou, která byla předmětem masivních protestů ještě předtím, než oficiálně začala. Je docela možné, že tento lidový odpor násilí agresorů omezil. Ale stejně jako u války ve Vietnamu se hnutí mělo vyvinout dříve: USA utiskují Irák čtyřicet let bez přestávky.