Původní text: David McGroganNews from Uncibal, 3. březen 2023, přeložil Přemysl Janýr

Nejdůležitější dvě věty v dějinách politické filozofie od dob starých Řeků se objevují na začátku Machiavelliho Vladaře. „Moudrý vládce,“ informuje autor svého čtenáře, „musí myslet na metodu, pomocí které budou jeho občané potřebovat stát i jeho samého vždy a za všech okolností. Pak mu budou stále loajální.“

Historie vývoje moderního vládnutí je v podstatě persifláží tohoto základního pohledu. Říká nám téměř vše, co potřebujeme vědět o naší současné nesnázi: ti, kteří nám vládnou, se energicky zabývají úkolem přimět nás, abychom je potřebovali, aby si zachovali naši loajalitu, a tudíž zůstali u moci – a získali ji více.

Machiavelli psal v určitém historickém období, kdy v evropském politickém myšlení poprvé vzniká entita, kterou dnes známe jako „stát“. Před Machiavellim existovala království a knížectví a koncept vládnutí byl v podstatě osobní a božský. Po něm se stal sekularizovaným, dočasným a tím, co Michel Foucault nazval „vládním“. To znamená, že pro středověkou mysl byl fyzický svět před spasením pouhým představením a úkolem krále bylo udržovat v něm duchovní řád. Pro moderní mysl – za jejíhož předchůdce lze Machiavelliho považovat – je fyzický svět hlavní událostí (blaženost je otevřená otázka) a úkolem vládce je zlepšovat materiální a morální blahobyt obyvatelstva a produktivitu území a hospodářství.

Machiavelliho instrukce nás nutí vážněji se zamyslet nad doktrínou, kterou se dodnes proslavil – raison d’État neboli „státní zájem“, což v podstatě znamená ospravedlnění toho, proč stát jedná ve svých vlastních zájmech a nad rámec zákona nebo přirozeného práva. Způsob, jakým je tento koncept obvykle popisován, naznačuje amorální prosazování národního zájmu. Ale přitom přehlíží jeho pečovatelský aspekt.

Jak Machiavelli zcela jasně uvádí v řádcích, které jsem právě citoval, státní rozum znamená také získání a zachování loajality obyvatelstva (aby se udrželo postavení vládnoucí třídy) – a to znamená přemýšlet o způsobech, jak se spolehnout na státu pro jeho blaho.

Hned od chvíle, kdy na počátku 16. století vzniká moderní stát, již tedy má v srdci představu, že je třeba učinit obyvatelstvo bezbranným (jak bychom to řekli dnes), aby ho považovalo za nutný. A není těžké pochopit proč. Vládci si chtějí udržet moc a v sekulárním rámci, v němž již nevládne „božské právo králů“, to znamená držet masu obyvatelstva stranou.

Během staletí od doby, kdy Machiavelli psal, jsme byli svědky obrovské expanze velikosti a rozsahu správního státu, a jak nám ukázali myslitelé od Francoise Guizota po Anthonyho de Jasaye, tento skvělý rámec vlády vznikl převážně na základ tohoto pečujícího aspektu raison d’Ètat. Není to tak, že by stát, jak tvrdil Nietzsche, byl pouze „chladným monstrem“, které se bez vyzvání vnucuje společnosti. Jde o to, že se vyvinula složitá řada interakcí, kdy stát přesvědčuje společnost, že potřebuje jeho ochranu, a tím získává souhlas společnosti pro svou expanzi.

Abychom se vrátili k Foucaultovi (jehož spisy o státu patří k nejdůležitějším a nejpozoruhodnějším za posledních 100 let), můžeme si myslet, že stát vznikl jako řada diskurzů, pomocí nichž je konstruováno obyvatelstvo a skupiny v něm jako bezmocné, vyžadující benevolentní pomoc státu. Tyto skupiny (chudí, staří, děti, ženy, invalidé, etnické menšiny atd.) postupně přibývají tak, že nakonec tvoří více méně celou populaci.

Konečným snem samozřejmě je, aby stát našel způsob, jak učinit doslova každého bezmocným a vyžadujícím jeho pomoc (neboť pak bude jeho postavení jistě navždy bezpečné) – a já sotva musím vysvětlovat, proč se v tomto ohledu s takovou chutí chopil Covidu-19.

To je tedy základní příběh vývoje státu od Machiavelliho – v podstatě legitimizace růstu státní moci na základě pomoci bezmocným. A to je a vždy bylo podstatou konceptu raison d’Ètat.

Tím ale příběh nekončí. Vede nás to jen ke konci druhé světové války. Nyní jsme ve věku – jak je nám často připomínáno – mezinárodní spolupráce, globalizace a vlastně i globálního vládnutí. Sotva existuje oblast veřejného života, od zasílání balíků po emise uhlíku, která není nějakým způsobem regulována mezinárodními organizacemi toho či onoho druhu.

Ačkoli se znovu a znovu ukázalo, že úpadek státu byl značně zveličován, nacházíme se nesporně ve věku, kdy raison d’État alespoň částečně ustoupil tomu, co Philip Cerny kdysi nazval raison du monde – trvání na centralizovaném globálním řešení pro šíření „globálních problémů“.
Stejně jako raison d’État, raison du monde odmítá malicherná omezení – jako je právo, přirozená práva nebo morálka – která by mohla omezovat jeho pole působnosti. Ospravedlňuje jednání tím, co je považováno za globální zájem bez ohledu na hranice, demokratický mandát nebo veřejné mínění. A stejně jako u raison d’État se prezentuje jako foucauldovská „pečovatelská síla“, která působí tam, kde je to nutné, k zachování a zlepšení lidského blahobytu.
Všichni můžeme vyjmenovat řádku oblastí – změna klimatu, veřejné zdraví, rovnost, udržitelný rozvoj – o které se raison du monde zajímá. A my všichni, doufám, nyní chápeme proč. Stejně jako stát od svého vzniku v době Machiavelliho chápal svou cestu k bezpečnosti jako cestu bezbranné populace a zajištění jejího bezpečí, tak náš rodící se režim globální správy chápe, že v zájmu růstu a zachování svého postavení musí přesvědčit lidi na světě, že ho potřebují.

Na tom není nic konspiračního. Je to prostě hra s lidskými motivacemi. Lidé mají rádi postavení i bohatství a moc, které z něj plynou. Jednají energicky, aby si ho vylepšili a udrželi, pokud ho mají. To, co animovalo Machiavelliho a ty, kterým radil, je tedy totéž, co animuje lidi jako Tedros Adhanom Ghebreysus, generální ředitel WHO. Jak člověk získá a uchová moc? Přesvědčte lidi, že vás potřebují. Ať už je to raison d’État nebo raison du monde, zbytek se prostě od toho odvíjí.

Přemýšlení o věcech tímto způsobem nám také pomáhá porozumět jízlivosti, s níž se zachází s „novým populismem“ antiglobalistických hnutí. Kdykoli se kampani, jako je Brexit, podaří odmítnout logiku raison du monde, ohrožuje to samotnou představu, na níž koncept spočívá, a tím i celé hnutí za globální vládu. Pokud stát jako Británie může v určitém smyslu „fungovat sám“, pak to naznačuje, že jednotlivé země nakonec nejsou tak bezmocné. A pokud se ukáže, že to jde, pak je zpochybněno celé ospravedlnění rámce globálního vládnutí.

Stejný základní vzorec samozřejmě vyvolává současné obavy i z takových fenoménů, jako je hnutí no-fap, homesteading, tradwives a kulturistika; pokud se ukáže, že obyvatelstvo nakonec není tak bezbranné a muži, ženy a rodiny mohou sebe a své komunity zlepšit bez pomoci státu, pak se celá struktura, na níž spočívá stavba raison d’État, stane radikálně nestabilní. To je přinejmenším zčásti důvod, proč jsou tato hnutí tak často pošpiňována a pomlouvána užvaněnými vrstvami, které jsou tak závislé na státu a jeho štědrosti.

Ocitáme se tedy na rozcestí v trajektorii jak státu, tak globálního vládnutí. Na jedné straně se zdá, že byly oba imperativy raison d’État a raison du monde podpořeny rychlým pokrokem v technologii s mnohem větším potenciálem, jak učinit obyvatelstvo bezbranným a slíbovat, že zmírní a vyřeší všechny jeho nepříjemnosti. Na druhé straně však sílí vliv politických a sociálních hnutí, která tuto vizi odmítají. Kam nás to povede, je skutečně otevřená otázka; ocitáme se, jako Machiavelli, na začátku něčeho – i když se absolutně nedá říct čeho.