Má být oslavování nacismu odsouzeno, nebo ne?

Pomník na počest Stěpana BanderyČesky v Ternopilu (Ukrajina). Podle „Tribune juive“ je na Ukrajině asi sto pomníků nacistických kolaborantů. Rusko požaduje jejich okamžité zničení, zatímco NATO tvrdí, že nemají žádný význam.
Viz také zdeČesky a tady.

V době osvobození (tj. po skončení druhé světové války) si lidé na Západě uvědomovali utrpení způsobené ideologiemi, které rozdělovaly lidstvo na různé rasy a hierarchie. Všichni chápali, že tvrzení, že se tyto „rasy“ nemohou mísit a mít plodné potomstvo, je v rozporu s fakty a mohlo být vnuceno pouze intenzivní propagandou.

Od vzniku Organizace spojených národů a po celou dobu studené války se Sovětský svaz a Francie staraly o to, aby Valné shromáždění každoročně přijímalo rezoluci zakazující nacistickou propagandu a oslavu této ideologie. Tento rituál byl zapomenut s rozpadem SSSR. Překvapivě se od roku 2020 nepodařilo v této otázce obnovit konsenzus. V důsledku toho se proti poslední rezoluci v tomto smyslu ze 17. prosince 2024 postavilo 53 států a 10 se zdrželo hlasování.

Během světové války byli spojenci, a to jak američtí (Kanaďané, Američané), tak evropští (Britové, Francouzi, Řekové, Poláci, Jugoslávci, Skandinávci, Sověti atd.), tváří v tvář společnému protivníkovi jednotní, ale tato jednota byla ještě před koncem konfliktu narušena anglosaskou touhou (tj. ze strany některých Američanů a Britů) pokračovat v konfliktu proti Sovětskému svazu. V roce 1945 Alan Dulles, tehdejší šéf americké tajné služby ve Švýcarsku, a jeho zástupce Lyman Lemnitzer vyjednali s generálem SS Karlem Wolffem kapitulaci nacistických sil v Itálii, aby bojovaly proti Sovětům po boku Spojených států (operace Sunrise). Tento separátní mír nebyl realizován, protože se proti němu okamžitě postavil Josef Stalin a Franklin D. Roosevelt již dosaženou dohodu neratifikoval.

Roosevelt však krátce poté zemřel na vážnou nemoc, zatímco Dulles se stal šéfem poválečné americké tajné služby CIA a generál Lemnitzer později předsedou sboru náčelníků štábů USA. V důsledku toho se CIA a v menší míře i ministerstvo obrany staly útočištěm bývalých nacistů. Během studené války je Anglosasové dosazovali na odpovědná místa v mnoha státech „svobodného světa“ (sic), od Chile po Írán. Zašli tak daleko, že vytvořili mezinárodní zločineckou organizaci Světová antikomunistická liga, aby koordinovali své úsilí proti všem levicovým hnutím ve třetím světě[1].

Teprve v roce 1977, po odhalení parlamentního výboru senátora Franka Churche o zločinech CIA, se prezidentu Jimmymu Carterovi a admirálu Stansfieldu Turnerovi podařilo udělat v CIA pořádek a svrhnout diktatury v Chile, Íránu i jinde.

V boji proti sovětskému rivalovi se však prezident Ronald Reagan a premiérka Margaret Thatcherová spolehli na novou ideologii, islamismus, a neváhali ji rozvíjet nejprve v Afghánistánu a poté na celém Blízkém východě. Byl to pro ně jediný způsob, jak mobilizovat Muslimské bratrstvo a arabské národy.

A konečně, po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se znovu objevila rasistická hnutí, která byla dříve spojenci nacistů. Prezident Bill Clinton a premiér Tony Blair se o ně bez váhání opřeli. Tak se na Ukrajině dostali k moci „integrální nacionalisté“[2], stoupenci Dmytra Doncova a Stepana Bandery.

Vše začalo v lednu 2005, kdy právě v době, kdy se Lotyšsko stalo členem Evropské unie, vydala vláda za finanční podpory velvyslanectví USA knihu Dějiny Lotyšska: 20. století. V ní se mimo jiné tvrdilo, že tábor Salaspils, kde nacisté prováděli lékařské pokusy na dětech a kde bylo zavražděno 90 000 lidí, byl pouze „nápravným pracovním táborem“ a že příslušníci Waffen SS byli hrdiny v boji proti sovětským okupantům. O několik měsíců později uspořádala v centru Rigy přehlídku Waffen SS, jak to dělala po celé předchozí čtyři roky, kdy Lotyšsko ještě členem EU nebylo.[3]
Za normálních okolností by celá Evropská unie protestovala. Nic se však nestalo. Své rozhořčení vyjádřily pouze Izrael a Rusko.

V roce 2016 polská europoslankyně Anna Fotyga, která se později stala šéfkou polské prezidentské administrativy a pilířem NATO, předložila ve Štrasburku rezoluci o strategické komunikaci[4]. Cílem bylo zapojit EU do informační války proti Rusku a, alespoň zdánlivě, proti islamistům, a to vytvořením systému organizovaného kolem Centra strategické komunikace NATO[5].

Na tomto pozadí přijal Evropský parlament 19. září 2019 usnesení „o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“[6]. Text tvrdí, že SSSR podpisem paktu Molotov-Ribbentrop hanebné cíle nacistické říše sdílel a vyvolal druhou světovou válku. To je samozřejmě zcela mylné[7].

Dnes mohou na Ukrajině vykonávat moc neonacisté, „integrální nacionalisté“[8], aniž by to vzbudilo sebemenší námitky Západu. Nepostřehneme, že jejich ústava jako jediná na světě v článku 16 uvádí, že „zachování genetického dědictví ukrajinského národa je povinností státu“[9]. Nevšímáme si, že Volodymyr Zelenskyj ukončil svůj mandát před osmi měsíci a nezákonně se drží u moci bez voleb. Zákaz opozičních politických stran a pravoslavné církve[10] si vykládáme jako ustanovení k potlačení ruské infiltrace. Ignorujeme čistky v knihovnách[11]. Teprve si začínáme uvědomovat exodus ukrajinského obyvatelstva a masovou dezerci z armády.

Nic z toho by nás nemělo překvapit v době, kdy nám tytéž západní autority s úsměvem tvrdí, že džihádisté z al-Káidy a Daeše, které právě Anglosasové vynesli v Damašku k moci, nejsou nic jiného než „osvícení islamisté“[12].

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]