Lidé se báli už od roku 1947, že Evropa se stane dějištěm střetu hlavních velmocí. A že frontová linie povede jejich evropským prostorem se obávali i v letech šedesátých. Ovšem tehdejší člověk byl hodně jiný než dnešní. Cítil se především jako občan. Lidé byli zanícení pro ideály humanismu, angažovanější, kultivovanější. Měli, jak můžeme vidět z dobových dokumentů, i jiný způsob vyjadřování, který měl daleko k bezobsažné frázovitosti dneška. Velmi se snažili mít vliv na dění – nechtěli, aby se rozhodovalo o nich bez nich.

A to se přeneslo i do sedmdesátých let. Aspoň ve světě. U nás v Československu to byly už horší normalizační roky… Nicméně ve světě protesty, zejména mírové, neutichaly a skutečně začalo docházet ke snižování napětí. Probíhal helsinský sbližovací proces a široce propagovaný společný projekt Sojuz-Apollo a ještě v roce 1981 sto padesát významných evropských intelektuálů žádalo amerického prezidenta, aby se vzdal neutronové bomby. A byly proti ní i protesty v Evropě. Kdo by se dnes v Evropě proti Americe odvážil protestovat? Proti jejímu zbrojení? To Evropa všemožně naopak podporuje a nadšeně se do něho po boku USA zapojuje.

Tehdy Evropany ještě pojil silný antiamerikanismus. Sovětského svazu se sice i tehdy většina obávala, ale věřili, že nukleární válka nepadá do úvahy. Když čtete dokumenty z té doby, tak lidé dobře chápali, o co jde, že svět je rozdělený na sféry vlivu a veřejné mínění nebylo tak jednoznačně převáženo na jednu stranu

Doba dnešní je s touto popisovanou částečně podobná a částečně nepodobná. Ano, stále jde o střet stejných velmocí, ale stav společnosti tehdejší a současné je hodně jiný. Evropa, tehdy ještě dosti stabilní, se dnes rozpadá. A lidé v ní, jak jsme už říkali, jsou rovněž jiní. Nikdy v historii Evropa nebyla takovým vazalem Ameriky a nikdy otrocky nesloužila jejím mocenským a ekonomickým zájmům, jako nyní.

Když se podíváme na českou společnost, tak to začíná u těch nejviditelnějších, co vůbec neslezou z obrazovek: nejvyšších politiků země. To jsou vesměs protiruští štváči a velcí rozdmýchávači válečného konfliktu na evropské půdě. Nebo třeba pohleďme na některé populární herce a celebrity, a tu jejich bojechtivost. Člověk má dnes pocit, že se na nukleární střet s Ruskem přímo těší, že se ho nemohou už dočkat. A současně u těch i oněch s tím ruku v ruce jde neuvěřitelná devótnost k USA.

A větší, méně viditelná část české společnosti se vyznačuje lhostejností, necitlivostí, netečností… A morální slepotou, o které píší například původem polský sociolog Zygmunt Bauman a litevský filosof Leonidas Donskis ve společném díle Morální slepota. Ale opravdu jsou slepí? Lidé si dnes osvojili schopnost v běžném životě nereagovat na to, co vidí, nevyjevovat pocity. Donskis říká: Zkrátka nereagují, jako by se zlo nedělo lidem, ale věcem.

Lidské bytosti dříve formovala a vychovávala bible, později jim vhled do života začali zprostředkovávat i literární klasici. Dnes je formují média. A je faktem, že konkrétně čeští propagandisté se mimořádně činí. Morální slepota? Ano, ale také jsou soustavně šáleni. Leccos skutečně lidé neprokouknou, protože propagandisté mnoho věcí zakrývají.

Ovšem všichni dobře vědí, že něco říct ve prospěch Ruska je nepřístojné. Třeba na školách je to přímo nepřípustné, takže kdoví, co si vlastně myslí. Často tají své přesvědčení, zatím co ve zmíněných šedesátých ho hrdě hlásali.

Lidé, a to platí i obecně o západní civilizaci, se snaží dění dnes většinou nevšímat, volí utilitární přístup k životu. Neznají morální bolest, žijí na povrchu, charakteristická je citová sterilita. Je to už jejich druhá přirozenost, říkají Donskis s Baumanem.

A o tom pojednává i ruská filosofka Natalia Melentěvová: Lidé nejsou schopni dnes proniknout hloub, pro moderního člověka je to jiný terén, ve kterém se neorientuje. A ptá se: Jsou mu ještě známé hodnoty a ideály, morálka a etika a další vyšší podněty pro lidské chování?  Melentěvová mluví o ztrátě morálních měřítek, hloubce lidské degenerace. Užívá výraz totální vražda člověka a dodává, že před námi je už jenom přesvědčivé panoráma bezvýznamnosti, banality a nesmyslnosti lidského jedince.

Ruská filosofka píše často o věcech, které nás neodvolatelně čekají, ale ani ona příliš nerozvádí, kterak tomu vzdorovat. Jsou vůbec recepty, jak zastavit degradaci lidství, jak se Evropa může ještě vzpamatovat ze svého hlubokého propadu? Teoretické jistě jsou, víme, že je třeba obnovit identitu člověka, lidské vazby, vzájemnost, postavit ho opět do středu dění…  Ale současně nelze pochybovat, že by to bylo těžké, přetěžké a že nejde něco takového reálně uskutečnit v nějaké krátké době. Vrátit člověku citlivost, morálnost, důstojnost, to by musel být dlouhý a pozvolný proces. A přitom jaderná válka je už tak blízko.