Křesťanství, cesta k pramenům života….

„V budoucích časech lidé odrostou náboženstvím. Obsah křesťanství osvobozený od náboženského živlu ve starém smyslu, se stane pro lidstvo novým duchovním činitelem a nabyde zcela zásadní význam[1]“.

Orchestr a dirigent představují svým způsobem ucelené společenství. Dirigent orchestr řídí, aby sladil všechny hráče s jejich nástroji, a ze společného muzicírování se zrodí  působivá a libá hudba. A není snad svět s jeho říšemi a bytostmi  uceleným celkem, který měl svého dirigenta, který na místo notového záznamu stanovuje základní zákony působení světových sil a mocí, nechá je zářit na svět a rozeznít z harmonií sfér, obětujíc část sama sebe, tak jako se i rodiče obětují pro své děti? Je možné připustit, že by svět s různorodými formami života a tolikerou krásou povstal sám od sebe z jakéhosi chaosu, bez toho, že v skrytu působí božská inteligence? Může moudrý člověk ve světě konat cokoli bez rozmyslu, konkrétní představy a plánu, jak cíle dosáhnout? Světu vládnou kosmické zákony, kosmické síly promítají se do života přírody, všech bytostí i lidí, jsme jimi prostoupeni. Žijeme v moři duchového jsoucna, ve světě duchových bytostí a nevíme o tom[2]. Velmi dobře tyto duchovní zákony života poznal už Hermés Trismegistos, Egypťan a zasvěcenec, mudrc, který navázal na staroperského náboženského vůdce Zaratuštru[3] a formuloval je v takzvané „Smaragdové desce“, kde uvádí zásadní poznatek: „Jak nahoře tak dole, jak dole tak nahoře“. Jak v makrokosmu – vesmíru, tak v mikrokosmu – v člověku…..a naopak.

Nakonečný, Milan: Smaragdová deska. Vodnář, Praha 1994, 1.vydání

Hermes Trismegistos, ze Stolcius, Viridarium Chymicun, 1624

V člověku je skryt celý vesmír, člověk je obrazem božím. A pokud je člověk obrazem Boha / dostalo se mu něco z jeho podstaty /, má v sobě jako jeho syn možnost, chápat to, co bylo do stvoření  božským světem vloženo jako moudrost, dokáže věcem dávat jména, nacházet vzájemné vztahy a sám se zaujetím a láskou tvořit nová díla.

Trismegistovy  poznatky můžeme porovnat se slovy Rudolfa Steinera,  která jsem již v jednom předchozím článku uvedla:

A kdyby na Zemi nebyl nikdo, kdo by se ve své duši nemohl rozehřát pro pravdivou, pravou mravnost nebo vůbec pro duchovní mravnost, tu bychom nepřispěli k pokroku našeho světa, k novému tvoření, nýbrž k odumírání našeho světa.

Jen ta svítivá síla, která je na Zemi, působí ven do vesmíru, mravní duchovní nadšení, a pak zazáří Země duchovně slunečně. To zde vzniká zrcadlením toho, co zde žije a projevuje se fyzicky.[4]

V tomto duchu názorně promlouvá i následná báseň – meditační text, o vztahu Slunce a lidského srdce:

Slunce, ty paprsky nesoucí,

tvého světla hmotná moc

kouzlí život  ze zemských

nezměrně bohatých hlubin.

 

Srdce, ty duši nesoucí,

tvého světla duchovní moc

kouzlí život z lidského

nezměrně bohatého nitra.

 

Hledím-li do slunce,

mluví jeho světlo ke mně zářivě

o  Duchu, jenž  milostivě

prochází světa bytostmi.

 

Cítím-li své srdce,

mluví Duch svým vlastním slovem

o člověku, jehož miluje

po všechen čas a věčnost.

 

Vidět mohu vzhůru pohlížeje

V jasném kruhu slunce

mocné srdce světové.

 

Cítit mohu do nitra pohlížeje

V teplém tepu srdce

lidské slunce oduševněné.

Slunce, mocné srdce světa, hovoří o Duchu, který člověka miluje[5].  Každý rok prožíváme zázrak vzkříšení jarní přírody a těšíme se ze vší krásy, tepla, světla a víme, že budeme moci vypěstovat nové plodiny pro obživu zvířat i lidí. Nejsou to důkazy božích zázraků a inteligence, moudrosti, lásky skryté za hmotnými říšemi přírody, včetně člověka? V poznávání přírody spatřujeme přemocné světové síly a moci, prožíváme duši světa. Mnoho nám o ní  i nás samých ukazuje roční koloběh přírody, pokud  jsme schopni jej prožívat v souvislosti svátků křesťanských, chápaných v duchovním smyslu, neodmyslitelně spojených s Kristem Ježíšem.[6] Jsme vděční za dary života, uvědomujeme si to?

Kdo stojí jako náš ochránce, pomocník, v pozadí této moudrostiplné kosmické inteligence a lásky? On, Kristus, nebeský Beránek, vůdce, kterého očekávaly již staré národy… Nejinak tomu bylo u Židovského národa,  vůdců Jeruzalémského chrámu, kteří věděli ze starých učení o příchodu výjimečné nebeské bytosti – Spasitele, pomocníka lidstva, ale vedení chrámu rozhodlo, že se nedá připravit o svou moc a dary, které jim lidé přinášeli do chrámu, nechtěly se jich vzdát. Rozhodli se vydat Krista na smrt, ohrožoval jejich moc, možnost ovládat národ. Jak podobně se lidé chovají i dnes.  Je to věčný problém lidské společnosti –  touha po vlastnictví hmotných statků a získání moci nad lidmi (nakonec jak moc se nezřídka chovaly a chovají různé náboženské církve či  politici i dnes).

Od časů, kdy se člověk stává samostatným jedincem[7] ve smyslovém světě, stává se bytostí já, má potřebu vlastnit osobní majetek. Co k tématu říká křesťanský Nový zákon? Po křtu Ježíše Janem Křtitelem odchází Ježíš na poušť, neboť cítí, že musí být sám. A co se stane? Započne velké světové dění. Nejdříve Ježíše Krista pokouší Lucifer, ale protože Ježíš Kristus zná vůli Boží, nedá se svést, nemá  v sobě pýchu, jen pokoru, nepodlehne jeho vábení. Pak se objevuje nový svůdce, „Ďábel“, pán hmoty Ahriman[8], který se Kristu na poušti vysmívá a říká: „Udělej z kamení chléb, zachraň ty lidi“, to znamená, nasyť je, ať si nemusí dobývat chléb vezdejší a bojovat mezi sebou o holé přežití.  Kristus však ví, že nemůže porušovat zákony dané pro člověka, tedy, že na Zemi i on musí respektovat Boží zákony[9]. Proč nemohl uplatnit svou božskou moc? Prostě ještě  nenadešel okamžik, aby lidstvo mohlo být spaseno. Lidé sami totiž musí část práce odpracovat a pochopit, kde chybují a činí zlo. Sami na sobě se navzájem proviňují, jsou vinni, když jsou sobečtí a jeden nad druhým se povyšuje, podvádí se a mají ještě tolik špatných nectností, že by Ježíš Kristus při nejlepší vůli nemohl věci změnit. Člověku se dostalo velké míry svobody, proto nápravu, očištění duše,  musí jednotlivý člověk učinit sám a pochopit, že nezištnost a láska nebudou ku prospěchu jen jemu samotnému, ale celému společenství. Ano, píšeme společně knihu dobrého nebo zlého osudu lidstva. Pro tyto viny lidstva, zatím neproměněné, a pro Kristovo podřízení se ustanovení Božích  zákonů pro Zemi a lidstvo, skončil Syn Boží potupnou smrtí na kříži na Golgotě. (Existují ještě dva další, hlubší důvody Mysteria na Golgotě a následujících událostí, ale ponechávám na individuální touze čtenáře těchto řádek, poznat tato tajemství studiem přednášek Rudolfa Steinera a jiných děl a autorů, vydané literatury, viz.nakladatelství Franesa nebo Michael…)

Lidstvo má tedy odpracovat část práce pro své spasení. Jakého druhu je ta práce? Jsme-li jako lidstvo dětmi božími, všichni jsme zrozeni z božského duchového světa, nejsme jenom dětmi svých pozemských rodičů, potom je každý člověk náš bratr nebo sestra, nejsou to jen nejbližší rodinní příslušníci. Pokud je však každý člověk mým bratrem nebo sestrou, ať je bílý, černý nebo žlutý, mělo by být mou snahou zacházet s ním tak, jako se svými nejbližšími, také se s nimi dělit. A přiznejme si, jak často se skutečně dělíme[10]?

Mnozí lidé nevěří v Boha a také ti, kteří věří, často neví, v co vlastně věří, když se označují za křesťany. A pokud by dnes nějaký člověk rozprávěl například s nepředpojatým Budhistou, Hinduistou nebo i člověkem vyznávajícím islám,  dovedl mu vysvětlit podstatu křesťanství ve vědeckém, duchovním aspektu, jako poznání dotýkajícího se celého lidstva nejen v zemské, nýbrž kosmické, makrokosmické sféře, věřím, že i takoví lidé by uznali, že Kristus je Syn Boží a patří všem lidem, kteří o něm vědí a mají zájem ho poznat v pravdě. Porušuji-li zákony harmonie a lásky, mravnosti, škodím nejen sobě, ale i celku.

Co jste udělali jednomu z těchto menších mých bratrů, Mně jste udělali.

(Matouš 26. kapitola).

Uspořádat společnost tak, aby došlo k nápravě, zlepšení celospolečenských a mezilidských vztahů, to si žádá opět hlubší a širší  vhled do zákonitostí lidského organismu a do zákonů organiky, která se projevuje v trojnosti jak fyzického těla člověka, tak ve světě[11].

Zlo a nemoc…

 

Zlo a nemoc zůstávají záhadou

pokud obraz světa

pouze smysly samotné

formovat se snaží.

 

Ale záhada se vyjasní,

Začne-li hledat duch

pramen zla a nemoci

ve skrytých hlubinách bytí.

Člověk prožívá mnohokrát za života roční koloběh času a pro věčný stres a starosti si neuvědomuje, jaké poklady moudrosti objeví sám v sobě bude-li pozorný, jaké poklady moudrosti a tajemství má možnost  nalézt ve světě. I zde Rudolf Steiner a po něm například Sergej Prokofjev a další autoři, dávají k úvaze své myšlenky a poznatky z duchovní vědy.

Proto uvádím alespoň tři ukázky z Kalendáře duše R. Steinera  s výkladem Zdeňka Váni.

(Kalendář duše doporučil R.S. jako vhodné studium na počátku duchovního žákovství. Soubor obsahuje celkem 52 průpovědí, které si člověk může číst nebo meditovat. Dr. Zdeněk Váňa člověku pomáhá přidanými komentáři najít možnou cestu k chápání těchto textů. Výklad není míněn jako dogma).

4

(28. dubna – 4. května)

 

Já bytost bytosti své cítím,

tak praví pocit,

jenž v prosluněném světě

se s proudy světla pojí;

chce k jasu myšlení

též teplo darovat

a člověka i svět

v jednotu pevně spojit.

Lidské já, jež se obrátilo cele k světovému dění tak, že zapomíná samo na sebe, osvobozuje se z pout svých výlučností a uvědomuje si svůj původ, začíná vyciťovat „bytost své bytosti“, světovou podstatu, z níž vzešlo a jejíž je součástí, byť samostatnou je:

Já bytost bytosti své cítím,

tak praví pocit…

Tento pocit je umocněn dojmem světa, prozářeného jarním sluncem, s jehož světelnou záplavou se spojuje nitro duše v cítění:

… jenž v prosluněném světě

se s proudy světla pojí…

Neboť duše se může otevřít světu především svou schopností cítění, a to cítění proměněného, očištěného od pouhé subjektivity sympatií a antipatií, od všech nižších sobeckých pohnutek. Cítění se musí proměnit ve schopnost nesobeckého soucítění, ve schopnost vcítění se v okolní svět. Jen tak se může stát nástrojem hlubšího, objektivního poznání, jež proniká až do sféry inspirace. Takovéto cítění může pak přinášet vstříc zevně proudícímu světlu teplo vlastní niternosti, jež daruje slábnoucímu jasu jiné poznávací schopnosti duše – myšlení:

… chce k jasu myšlení

též teplo darovat…

Zatímco myšlení jen osvětluje a rozlišuje, cítění spojuje, a proto právě v této schopnosti, ovšem prosté sobectví, očištěné a proměněné v soucítění, jež se může vystupňovat až v aktivní, činorodou lásku, nalézá duše prostředek ke spojení se světem:

… a člověka i svět

v jednotu pevně spojit.

39

(29. prosince – 4. ledna)

 

Zjevení Ducha odevzdán,

podstaty světa světlo získávám.

Moc myšlení mi vzrůstá, jasní se,

by sobě samému mě dala

a v probuzení vzchází mně

z myslivé moci pocit já.

Průpověď tohoto týdne stojí na přelomu starého a nového roku. Její smysl pochopíme nejen z vánoční sféry duchovního zrození, nýbrž i ze zrcadelného zážitku na vrcholu léta (14.) a z nálady michaelského týdne (26.), jímž byla zahájena poslední čtvrtina roku.

Jako v jánském období byla duše odevzdána zjevení smyslů, v němž ztrácela pud vlastní bytosti, svou vlastní osobnost, tak nyní se odevzdává duchovnímu zjevení, v němž získává světlo světové bytosti – „půlnoční slunce“ vánočního mystéria:

Zjevení Ducha odevzdán,

podstaty světa světlo získávám…

Ztráta léta se tak mění v zisk zimy a uzavírá cestu od jednoho pólu roku k druhému. Bylo to možné proto, že uprostřed mezi oběma póly, v michaelském týdnu, byly „utuženy duchovní pudy“ živého myšlení, naplněného vůlí, s nímž nastoupila duše na podzim svou cestu sebepoznání. Prozářena světlem božského Slova, vyrůstá nyní tato síla myšlení k plnému jasu, stává se zřivým myšlením, aby dala lidské já sobě samému, tj. jeho věčnému zdroji – duchovnímu já, zrozenému ve svaté noci:

… Moc myšlení mi vzrůstá, jasní se,

by sobě samému mě dala…

V michaelském týdnu začal vývoj, jenž nyní vrcholí. Tehdy bylo poukázáno na zrození – by pocit sebe zrodily, že v sobě nesu sebe sama, jež se uskutečňuje o Vánocích:

… a v probuzení vzchází mně

z myslivé moci pocit já.

Výraz sebevědomí, sebepociťování, se v celém průběhu roku objevuje jen v těchto dvou týdnech: v michaelském jako vědomí vzdáleného cíle; ve vánočním, na přelomu roku, jako probuzení, nesené myšlením, jež není pouhým bezmocným stínem, ale světelnou mocí zření (Denkermacht). Jen z této moci se může zrodit pocit vyššího já (Selbstgefühl) – pravá, čistá miska Grálu, naplněná světovým Slovem, schrána, v níž je skryto tajemství inkarnace. A tak, jako na výšinách léta mohla duše vytušit, co znamená „já v Kristu“, tak v hlubinách zimy dospívá k poznání „Kristus ve mně“.

40

Epifanie

(5. – 11. ledna)

 

A jsem-li v ducha hlubinách,

pak v základech mé duše,

ze světů lásky v srdci,

je vyloučen klam prázdný
ohnivou silou světového Slova.

V tomto týdnu končí dvanáct svatých nocí a začíná nálada epifanie – božského zjevení; je to vlastně přechod od tajemství lidského vtělení k mystériu božské inkarnace.

Duše je nadále prozářena vánočním jasem, v němž se spojily nebeské výšiny s pozemskými hlubinami, aby v duševním klínu zplodily duchovní dítě – pocit vyššího Já jako nositele síly Kristovy.

Tento pocit se mohl zrodit jen ze zřivé moci myšlení, jež duše rozněcuje v „hlubinách ducha“  tj. ve vlastním éterném těle.

Jen v této sféře, ve světelném zdroji myslivé moci, může dosáhnout duše pravého vánočního zážitku; ne z myšlení hlavy, nýbrž z myšlení srdce, které se tu stává skutečným orgánem poznání.

V tomto týdnu zaznívá motiv srdce potřetí. Nejprve to bylo v posledním adventním týdnu, kdy se projevil jako radostný pud srdce, nést světlo ducha v zimní noc hmoty. Podruhé ve středu vánoc jako jas srdce, jež se stalo orgánem zření. Nyní se nám ukazuje tato sféra ve své pravé podobě – jako svět lásky (des Herzens Liebewelten).

Všechno, co je kolem nás, jsou jen různé podoby světla – od jeho ztemnělé formy v pevné hmotě až k jeho nejvyššímu stupni, k duchovnímu světlu moudrosti.

Všechno, co je uvnitř nás, v našem duševním životě, jsou jen různé odstíny lásky – od její vychladlé podoby sebelásky až k posvátnému ohni láskyplného odevzdání a tvořivé oběti.

Duše, jež nastoupila se vší vážností stezku duchovního poznání, připravuje své éterné tělo, v němž rovněž žijí síly světla a tepla, k tomu, aby mohla přijmout nejen světlo (Weltenwesenslicht), nýbrž i ohnivou sílu světového Slova (des Weltenwortes Feuerkraft).

Když uskuteční v sobě toto spojení vyšších sil světla a tepla, slunce Kristova, sil moudrosti a lásky, pak prohlédne prázdný klam svých výlučností (der Eigenheiten leerer Wahn), jenž je jen duševní schránou (Seelengründe), vnějším rouchem věčné individuality. – Tímto dovršením vánočního zážitku duše přechází práh epifanie.

Závěr:

Na závěr mého velmi nedokonalého a příliš stručného zamyšlení nad smyslem života člověka, jeho postavení v existenci vesmíru,  cesty k pramenům Bytí, budoucí úloze lidstva ve spojitosti duchovního života a Krista, si pro nepředpojaté zájemce dovolím přidat pojednání R. Steinera, „Jak najdu Krista“.

Věřte, opravdu nepřicházíme na Zemi jen jednou, své dluhy našim bližním musíme jednou splatit. Milost Kristova spočívá v tom, že to můžeme učinit, protože jinak bychom stále více a více upadali, až bychom zcela zahynuly navždy. On je naším zastáncem i našim rádcem, spasitelem,  pokud mu otevřeme svá srdce.

Pro nás Čechy, kteří jsme za let socialismu měli velké nedostatky ve vzdělání v otázkách duchovního života, může v prvním dojmu vzbudit i trochu vzdoru a smutku zároveň, ale doporučují, nechte v sobě klidně spočinout a uvidíte, že časem se v dobré promění.

Přijměte, prosím, následující  text pokud možno s porozuměním a pokorou, jako dar a zvěst o Velikonočním poselství.

Jak najdu Krista

(Výňatky – z přednášky Rudolfa Steinera „Jak najdu Krista?“ Curych 16. října 1918)

 

… Pozorujeme-li dnes člověka metodami duchovní vědy (to je ovšem zprvu jen sdělení, které si v dalším průběhu našeho dnešního pozorování vysvětlíme), když tedy pozorujeme člověka v jeho duševním životě tak, jak to můžeme učinit prostředky naší dnešní duchovní vědy, potom můžeme říct, že v duševním životě, nakolik souvisí na jedné straně s tělesným životem a na druhé straně se životem duchovním, tíhne člověk trojím způsobem k nadsmyslovému světu. Pouze u těch, kdo nechtějí o nadsmyslovém světě vědět vůbec nic, nedá se s touto trojí vlohou počítat.

 

Především tíhne člověk k tomu, aby poznával to, co můžeme nazvat všeobecně Bohem. Za druhé – mluvíme ovšem stále ještě o člověku v přítomném vývojovém cyklu (začátek 20. století) – tíhne k tomu, aby poznával Krista. A za třetí tíhne člověk k poznávání toho, co je obyčejně nazýváno Duchem, anebo také Duchem Svatým.

 

Se zřetelem k těmto třem stránkám víte, že jsou lidé, kteří je popírají. Prožili jsme dostatečně jasně, a to právě během 19. století, kdy se tyto věci – aspoň v evropské kultuře – vyhrotily, že lidé zcela popírají Božství působící ve světě.

 

Nyní se však můžeme zeptat duchovědně (a v duchovní vědě nemůže být zjevně pochyb o Božství, které přebývá v nadsmyslnu): Co tedy přivádí člověka k tomu, aby Božství zcela popřel, aby popíral to, co je v božské Trojici nazýváno Bohem Otcem?

 

Tady nám ukazuje duchovní věda, že v takovém případě, kdy člověk popírá Boha Otce, tedy vůbec Božství ve světě, ono Božství, které bylo uznáváno například již v starobylém náboženství izraelském, že tedy v každém takovém případě, kde je Božství odmítáno, dochází ke skutečné, pravé fyzické vadě, k fyzickému nedostatku v lidském těle. Být ateistou znamená z hlediska duchovědce být v určitém ohledu nemocen[13]. Je to ovšem nemoc, kterou lékaři neléčí, ti bývají velmi často sami touto nemocí postiženi; je to nemoc, která není jako taková dnešním lékařstvím uznávána, ale je to nemoc, kterou nachází duchovní člověk v člověku, jenž popírá to, co by měl cítit – nyní nikoli svou duševní konstitucí, nýbrž svou konstitucí tělesnou. Popírá-li člověk, co mu vnuká zdravé cítění jeho těla – že svět je proniknut Božstvím – potom je podle duchovědných pojmů nemocen.

 

Dále je velmi mnoho lidí, kteří popírají Krista. Toto odmítání Krista musí posuzovat duchovní věda jako něco, co je vlastně otázkou osudu, co se týká lidského života duševního. Popření Krista – to musí duchovní věda nazvat neštěstím. Popřít Boha znamená nemoc, popřít Krista – neštěstí. Možnost nalézt Krista je do jisté míry věcí osudu, něco, co musí zasahovat člověka. Nemít vztah ke Kristu je neštěstí.

 

Konečně popřít Ducha čili Ducha svatého, znamená nedostatečnost vlastního ducha. Člověk sestává z těla, duše a ducha. Se zřetelem ke všem těmto třem složkám může mít člověk v sobě poruchu. Vzhledem k Božství je tu při ateismu skutečná fyzická vada, nemoc. Když člověk nemůže v životě najít spojení se světem, který nám dává poznat Krista, je to neštěstí. A nemůže-li člověk nalézt ve svém vlastním nitru Ducha, je to tupost, v jistém smyslu zaostalost i když   samozřejmě lékařsky neuznávaná (zde má autor na mysli lidi, kteří  jsou schopni myslet a nemyslí správně, přestože nejsou mentálně nemocní nebo po úraze mozku a podobně)…

 

… Došlo k tomu, že lidstvo, a to celé lidstvo, na něž působil novo-perský podnět z Gundéšápúru,  který navázal v nepravý čas znova na proud Zarathustrův, utrpělo vnitřní – mohu-li to tak vyjádřit – trhlinu, jdoucí až do tělesnosti. Tehdy dostalo lidstvo podnět, který zasahuje až do fyzické tělesnosti a se kterým se budeme nyní už stále rodit: podnět, který jsem vlastně už dříve popisoval. Lidstvu byla naočkována nemoc, která vede k popření Boha Otce.

 

(Jedná se o akademii v perském městě Gundéšápúru, v některé literatuře uváděno pod jménem Níšápúr v jižním Íránu, od 5. do 7. století sídlo nejvýznačnější filosofické a lékařské akademie své doby.)

Rozumějte mi správně: Lidstvo má dnes, nakolik je lidstvem civilizovaným, v těle osten. O tomto ostnu mluví velmi často apoštol Pavel. Svatý Pavel mluví prorocky – měl v sobě tento osten jako zvlášť pokročilý člověk již ve své době, zatímco ti ostatní ho dostali do těla vlastně teprve až v sedmém století 14/. Ale tento osten se bude šířit stále víc, bude stále významnější a významnější. Člověk v dnešní době, který se tomuto ostnu, této nemoci poddává – neboť je to osten ve fyzickém těle, je to skutečná nemoc, člověk se stává ateistou, popíratelem Boha, neznabohem. Vlohu k ateismu má v sobě vlastně každý člověk, který patří k moderní civilizaci. Jde tu jen o to, zdali se jí poddá. Člověk tedy v sobě nosí nemoc, která ho podněcuje k tomu, aby popřel Božství, zatímco ve skutečnosti by z jeho bytosti vyplývalo, aby ho uznával. Tato bytost člověka byla tehdy do jisté míry zmineralizována, ve vývoji poněkud zatlačena nazpět, takže všichni v sobě tuto nemoc popíračů Boha nosíme. Tato nemoc v lidech způsobuje různé věci, vytváří totiž silnější pouto náklonnosti mezi duší člověka a jeho tělem, než tomu bylo dříve a než by to vlastně odpovídalo samotné lidské přirozenosti. Duše se tu jakoby více přimyká k tělu / jen fyzickému světu a fyzickému tělu /. A přestože duše není svou podstatou určena k tomu, aby se účastnila na osudech těla, dostala by se tím na dráhu, na které by čím dál tím více sdílela osudy těla a s nimi též osudy zrození, dědičnosti a smrti…

 

… Lidská duše by se byla tehdy se Zemí obeznámila více, než jí bylo předurčeno. Smrt, která je předurčena jenom pro tělo, byla by se stala do jisté míry i osudem duše. Ale tomuto osudu se postavilo mystérium na Golgotě. Člověk se sice stal se smrtí spřízněn, ale mystériem na Golgotě byl před touto spřízněností se smrtí uchráněn. Jestliže tedy jistý proud ve vývoji světa způsobil na jedné straně silnější spřízněnost duše s lidským tělem, než jaká byla pro člověka zamýšlena, připoutal Kristus, aby tento vliv vyvážil, duši silněji k duchu, než jak to bylo zamýšleno (předurčeno). Takže mystériem na Golgotě byla lidská duše přivedena blíže k duchu (Kristus ve Zmrtvýchvstání dokázal proměnit i své fyzické tělo v tělo duchovní, proto se na Zemi ve fyzickém těle již nikdy nezjeví, jak se domnívali mnozí lidé, naopak ale zůstává prozatím se Zemí a lidstvem spojen v duchovních sférách.)

 

To nás, milí přátelé, teprve uschopňuje řádně nahlédnout do toho, jak souvisí mystérium na Golgotě s nejvnitřnějšími silami lidské bytosti v průběhu celých tisíciletí. Chceme-li se přiblížit k mystériu na Golgotě historicky správně, musíme umět srovnat vzájemný poměr mezi tělem a duší, který byl člověku určen Ahrimanem a Luciferem, se vzájemným poměrem mezi duší a duchem…

 

… Člověk byl tedy mystériem na Golgotě učiněn příbuznějším duchu. Tím jsou v člověku dvě síly: síla, která ho činí duševně příbuzným smrti, a ona síla, která ho opět od smrti osvobozuje a vede ho vnitřně k duchu.

 

A jaká je to síla? Řekl jsem vám, že v duši člověka žijící síla, která popírá Boha, je určitá nemoc. Vloha k popírání Boha je nemoc, již nosíme v sobě všichni v rámci civilizovaného lidstva už jen tím, že máme fyzické tělo. Popírat Boha – praví duchovní věda – je nemoc, kterou máme v sobě všichni. A rozumíme-li sami sobě správně, pak jsme z popírání Boha vyléčeni až tehdy, když jej opět najdeme prostřednictvím Krista. Jako má naše tělo v sobě sílu choroby, která vede k popírání Boha, tak máme v sobě následkem golgotského mystéria sílu Kristovu, sílu uzdravující, léčivou, jak jsem to již líčil. Kristus je nám všem v nejpravdivějším slova smyslu Spasitelem, lékařem oné nemoci, která může člověka učinit popíračem Boha. Proti tomu je Kristus lékařem. Je lékařem proti oné skryté nemoci, kterou jsem vám teď charakterizoval…

Raffaello Sanzio da Urbino: Proměna Páně (1516–20)
Pinacoteca Vaticana, Vatikán

[1]

[2]

[3]

[4]R.Steiner – Esoterní hodiny, 1904 -1909, stč.36, nakladatelství Fabula 2011

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Radomil Hradil: TSO – Trojčlennost sociálního organismu

(Poznámka: Někteří lidé říkají,  že je nutné, aby v politickém životě existovala pravice a levice.  Ano, jistě, někdo dává přednost více ekonomickým ukazatelům, byznysu a osobnímu či podnikatelskému zisku, kde jsou výdělky vysoké, někdo je vnímavější k sociální situaci, chce spravedlivější zákonná ustanovení i pro ty, kteří pracují v náročných a nebezpečných profesích. Svým způsobem jedno nemůže být bez druhého, buď nebude dostatek potřebných věcí pro život, nebo se stane život pro část lidí neúnosným. Jen harmonicky a spravedlivě nastavená ustanovení mohou vést ke smíru a dobrému životu, jen smysluplné a čestné jednání se zájmem o blaho ostatních lidí vede ku prospěchu všech.)