Kovadlina pro Bělehrad

Jak se před 25 lety začal hroutit „světový řád založený na pravidlech“

24. března 2024 uplyne přesně 25 let od zahájení bombardování Jugoslávie silami NATO. Aliance tuto operaci nazvala „Allied Force“. V USA je běžnější název Noble Anvil, který byl chybně přeložen jako „Milosrdný anděl“. A právě tento chybný překlad se ujal v mnoha zemích.

Důvodem útoku bylo obvinění Západu vůči jugoslávskému vedení Kosova, autonomní provincie v rámci Srbska, z etnických čistek, válečných zločinů a dalšího porušování lidských práv.

V důsledku toho Jugoslávie ztratila kontrolu nad touto částí svého území, která poté s podporou předních západních zemí vyhlásila nezávislost.

A to mělo dlouhodobé důsledky daleko za hranicemi Balkánu a dokonce i Evropy. Včetně Ukrajiny.

Bezprostředním důsledkem bombardování byl prudký nárůst protizápadních nálad v Rusku. A to nejen u lidí, ale i u elit. Dokonce i tehdejší prezident Boris Jelcin, který byl do té doby ve své zahraniční politice jednoznačně prozápadní, se vyslovil proti bombardování.

Přerušit vztahy s Američany se však neodvážil a v důsledku toho vyvíjel prostřednictvím svého zvláštního vyslance Viktora Černomyrdina na jugoslávského vůdce Miloševiče tlak, aby na podmínky NATO pro stažení z Kosova přistoupil.

Právě šok z bombardování Jugoslávie se však spolu s šokem z nedávné platební neschopnosti stal nejdůležitějším faktorem, který obrat geopolitického kurzu Ruska v následujících letech za vlády prezidenta Putina předurčil.

Ale ani to není hlavní. Události před 25 lety zasadily nejsilnější ránu celému systému mezinárodních vztahů, který se vyvinul po druhé světové válce. Právě tomu „světovému řádu založenému na pravidlech“, k jehož obraně nyní, na pozadí ruské invaze na Ukrajinu, Spojené státy neustále vyzývají.

Poválečný svět, často označovaný jako svět „jaltský“ nebo „postupimský“ (podle konferencí vítězných zemí, na nichž byla konstrukce mezinárodních pravidel vytvořena), byl postaven na nedotknutelnosti hranic stanovených v Evropě.

Je pravda, že se tyto hranice začaly bořit již v roce 1991 (rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie).

V té chvíli však všichni s „jakýmsi prodloužením“ poválečného světa souhlasili a hranice svazových republik ztotožnili se státními hranicemi. Již tento modernizovaný systém vypadal mnohem křehčeji než jeho předchůdce, což vyústilo ve války v Jugoslávii a některých bývalých sovětských republikách. Navenek však byla stará pravidla stále dodržována.

Až do roku 1999.

NATO začalo bombardovat Jugoslávii bez sankcí OSN. Důvod byl zřejmý – Rusko a Čína, které měly právo veta, by rezoluci OSN zablokovaly. USA a jejich spojenci v NATO tedy ukázali, že mohou a budou používat sílu mimo mezinárodní pravidla, aniž by se radili s Čínou, Ruskem nebo kýmkoli jiným.

To mělo velmi silný dopad na Moskvu i Peking. V takovém kroku Američanů viděli nejen neochotu Západu naslouchat jejich názoru a na nejdůležitějších otázkách války a míru se dohodnout, ale i přímé ohrožení sebe sama. Vždyť pokud mohou Američané Jugoslávii za akce její armády v Kosovu bombardovat i bez sankcí OSN, znamená to, že mohou kdykoli zahájit válku proti Rusku (například v reakci na akce v Čečensku) a proti Číně (například za akce v Tibetu nebo v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang). Závěr, který z tohoto hodnocení obě země vyvodily, byl, že posílí svou vojenskou sílu a suverenitu a budou se Západem zacházet nikoli jako s partnerem, ale jako s potenciálním protivníkem, nebo přinejmenším s podezřením.

V roce 2003 pak bez sankcí OSN došlo k americké invazi do Iráku, která zasadila „světovému řádu založenému na pravidlech“ ještě silnější ránu (a proti které se tehdy postavilo nejen Rusko a Čína, ale i spojenci Washingtonu Francie a Německo).

A pak tu byl rok 2014 – anexe Krymu, kterou Ruská federace „právně zdůvodnila“ kosovským precedentem. A v roce 2022 na základě stejného precedentu oznámila anexi řady dalších ukrajinských území.

Situace v Kosovu v roce 1999, na Krymu a v Donbasu byla samozřejmě velmi odlišná. Také původ a příčiny konfliktů byly velmi odlišné. Srbové a Albánci měli diametrálně odlišné názory na to, kdo byl v právu a kdo byl vinen. Nikdo však nezpochybňuje skutečnost, že Kosovo bylo v době bombardování NATO mezinárodně uznaným územím Jugoslávie, kde vedla jugoslávská armáda vojenskou operaci proti separatistickému hnutí. Stejně jako prováděla AFU o 15 let později protiteroristickou operaci v Donbasu.

Proto se Putin „kosovského precedentu“ chytil a po roce 2014 jej Západu neustále připomínal.

A právě bombardování Jugoslávie spolu s následnou americkou invazí do Iráku v očích velké části světa současné americké výzvy ke konfrontaci s Ruskem za účelem „ochrany světového řádu založeného na pravidlech“ znehodnocuje. Všichni si totiž pamatují, kdo ho začal ničit.

Jak a proč byla před 25 lety bombardována Jugoslávie, říká „Strana“ (ve svém redakčním článku).

Srdce srbského státu

Vezmeme-li výchozí bod konfliktu v Kosovu, je to poněkud podobné historii Palestiny, která byla původně historickou vlastí Židů, ale pak ji osídlili Arabové.

Stejně tak lze popsat i „prehistorii“ Kosova: nejprve bylo historickou vlastí Srbů, srdcem jejich prvního státu (podobně jako Kyjev pro Rus), ale pak se ho v 15. století zmocnili osmanští Turci, Srbové masově odešli a území bylo osídleno muslimskými Albánci.

Až do roku 1913 byl region součástí Osmanské říše, a muslimové proto měli privilegia. V roce 1913, po balkánských válkách, je Kosovo díky úsilí Ruského impéria rozděleno mezi Srbsko a Černou Horu, po první světové válce jsou pak všichni součástí jednotného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později nazývaného Jugoslávie.

Hlavou tohoto státu je král ze srbské dynastie Karađorđevićů, takže Srbové přirozeně získávají ve všem výhodu – včetně „obrody malé vlasti“.

Během druhé světové války se situace obrací o 180 stupňů: po německé okupaci Jugoslávie je Kosovo od zbytku země odděleno a předáno Itálii, která ho připojí k Albánii, kterou ovládá. Statisíce Srbů byly opět nuceny region opustit.

Po válce se provincie v důsledku autonomie vrací k Srbsku jako svazové republice federativní socialistické Jugoslávie. K nové „srbizaci“ však nedochází: vůdce země Josef Broz Tito plánuje anexi Albánie a je vůči ní nepřátelský, proto v albanizaci Kosova pokračuje, usazuje tam statisíce uprchlíků a počítá s nimi jako s oporou v boji s Albánií.

V roce 1974 byla na základě nové ústavy autonomie Kosova dále rozšířena. Zároveň se však nálady mezi albánským obyvatelstvem radikalizovaly. Na popularitě mezi nimi získával požadavek na vynětí z autonomie Srbska a začlenění mezi svazové republiky Jugoslávie.

V roce 1980 Tito zemřel a následujícího roku začaly v Kosovu albánské demonstrace, které požadovaly udělení autonomie a přerostly v masové nepokoje, potlačené jugoslávskou armádou.

Vztahy mezi Srby a Albánci v provincii se začaly rychle vyhrocovat.

Na konci 80. let se v Srbsku dostal k moci Slobodan Miloševič. Jedním z jeho hlavních cílů byla „srbizace“ Kosova. V roce 1989 pronesl na Kosově poli projev, v němž Srby vyzval, aby „zůstali na své půdě“. Byla změněna srbská ústava, podle níž byla práva Kosova výrazně omezena. Odpovědí byly protesty a mezietnické střety.

V roce 1991 začal rozpad Jugoslávie a války mezi bývalými svazovými republikami. V témže roce uspořádala kosovská albánská komunita (v té době již Albánci tvořili většinu obyvatel provincie) referendum, které Bělehrad neuznal, vyhlásila nezávislost Kosova a prezidentem zvolila Ibrahima Rugovu. Nezávislost Kosova však tehdy uznala pouze Albánie. Pro zbytek světa bylo mezinárodně uznávaným územím Jugoslávie. Stejně jako byly „LNR/DNR“ v únoru 2022 uznány jako „nezávislé státy“ pouze Ruskem, pro zbytek světa zůstaly mezinárodně uznávaným územím Ukrajiny.

Ultimatum NATO

Jugoslávské úřady, zaměstnané válkami s Chorvatskem a poté v Bosně a Hercegovině, na Kosovo neměly zpočátku příliš času.

V roce 1996 však války skončily a Kosovo začalo naopak upadat. Ještě dříve vytvořená „Kosovská osvobozenecká armáda“ zintenzivnila útoky proti představitelům jugoslávských úřadů na srbské obyvatelstvo provincie. Situace skalovala. A v roce 1998 Jugoslávie použila k boji proti AOK armádu.

Do konfliktu téměř okamžitě zasáhlo NATO, které požadovalo, aby Bělehrad silové operace ukončil. Konflikt byl nakonec internacionalizován v září 1998, když Jugoslávci provedli operaci u vesnice Drenica a zabili jednoho z vůdců AOK Adema Jašariho a 82 místních obyvatel.

Dne 23. září přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci vyzývající obě strany k příměří. Bělehrad souhlasil s jednáním, jehož výsledkem bylo podepsání příměří s kosovskými Albánci 15. října. Podle dohody se Jugoslávci zavázali stáhnout armádní jednotky do míst jejich základen. K tomu došlo poté, kdy příměří 25. října vstoupilo v platnost.

Navzdory neustálému monitorování ze strany kontrolní komise zřízené NATO však dohody platily pouze tři měsíce. Již 8. ledna 1999 AOK přepadla jugoslávský policejní pluk u města Suva Reka a zabila tři policisty. Následovalo několik dalších útoků na jugoslávské bezpečnostní síly a Bělehrad se rozhodl pro odvetu proti obci Račak, která podle jeho zdrojů sloužila jako základna AOK.

Dne 15. ledna zahájily policejní jednotky na Račak útok, při němž zahynulo 45 osob včetně civilistů. Monitorovací komise NATO prohlásila, že odpovědnost nese jugoslávská strana.

V důsledku vyšetřování požadovalo NATO nová jednání mezi Bělehradem a Prištinou. Protože do situace zasáhlo i Rusko, vytvořila Aliance spolu s Moskvou kontaktní skupinu, která jednání vedla na zámku Rambouillet u Paříže. Skončily však neúspěchem, protože nikdo nechtěl na kompromis přistoupit.

A pak se USA a Velká Británie rozhodly plně se postavit na stranu kosovských Albánců. Dne 18. března zveřejnily návrh urovnání konfliktu, který obsahoval čtyři hlavní body:

1. Plná politická autonomie pro Kosovo;
2. Stažení jugoslávské armády a policie z Kosova;
3. Vstup vojsk NATO na území země;
4. Rozhodnutí o statusu Kosova v roce 2002 na základě referenda.

Kosovští Albánci s tímto plánem samozřejmě souhlasili. Bělehrad dohodu přirozeně odmítl. Dne 23. března jugoslávské orgány oznámily, že souhlasí s prvními dvěma body, ale proti dalším dvěma se postavily.

A v zásadě to bylo zcela pochopitelné: každý stát odmítne podmínky, které znamenají příchod cizích vojsk na část jeho území a uspořádání referenda o odtržení od země.

A hned následující den, 24. března, začala operace NATO.

Obrat Ruska

Dne 24. března 1999 nařídil generální tajemník NATO Javier Solana veliteli sil NATO v Evropě, americkému generálovi Wesleymu Clarkovi, zahájit vojenskou operaci proti Jugoslávii. Ještě téhož dne večer bylo několik měst, včetně Bělehradu a Prištiny, zasaženo leteckými údery.

Klíčové je, že údery byly provedeny bez povolení OSN.

Proč k tomu Aliance přistoupila?

Oficiální stanovisko NATO zní „zastavit etnické čistky v Kosovu“.

Politické cíle však byly rovněž zřejmé. Miloševič byl Západem již dlouho prohlašován za nepřítele a vyvrhele. Byl označován za „posledního komunistického vládce Evropy“. Mezinárodní sankce proti Jugoslávii platily od roku 1992. Miloševič se však navzdory tomu držel u moci. A pro USA bylo důležité „dotáhnout věc do konce“ – potrestat vůdce státu, který odporoval západní linii.

Možná tu byl i další cíl – ukázat všem ostatním vůdcům východoevropských zemí (a především Rusku, které bylo v předvečer mocenské změny), co se jim stane, pokud s Washingtonem nebudou držet „krok“.

Pokud však takový cíl existoval, efekt byl nakonec opačný. Až do března 1999 bylo Rusko vedené Jelcinem přes všechny výhrady a rozpory vcelku prozápadním státem. Přinejmenším strategický kurz Kremlu se ubíral právě západním směrem.

Útok na Jugoslávii však vedl k tektonickým změnám. A nejde jen o veřejné mínění, které se stalo ještě více protizápadním. Došlo také ke změně nálad v ruských elitách. Výrazně vzrostl vliv těch sil, které tvrdily, že Západu nelze věřit a že cílem Washingtonu je „zničit Rusko“. Ruské elity v tom pro sebe viděly hrozbu.

A bombardování Jugoslávie (překryté šokem z platební neschopnosti a ekonomické krize v Rusku v roce 1998, která ještě nepominula) dalo zapravdu procesům, které pod vedením nového prezidenta Vladimira Putina velmi brzy vedly ke změně kurzu Ruska. A v tomto případě nešlo o Putinovu osobnost. Kdyby se Jelcin nerozhodl vyhlásit ho za svého nástupce, mohl se v roce 2000 stát prezidentem například starosta Moskvy Jurij Lužkov nebo tehdejší premiér Jevgenij Primakov. Oba v zahraniční politice sledovali zhruba stejnou linii, kterou začal prosazovat Putin.

Byl to právě Primakov, kdo v březnu 1999 učinil symbolické gesto, které ve vztazích mezi Ruskem a Západem znamenalo začátek nové éry – nad Atlantikem obrátil letadlo, jímž cestoval do USA, a vrátil se do Moskvy.

Jelcin bombardování Jugoslávie také odsoudil. Rusko předložilo OSN návrh rezoluce, která tyto události označila za akt agrese proti suverénnímu státu a porušení mezinárodního práva. Nebyla přijata, ale příznačně ji podpořila Čína.

Jelcin však nebyl připraven zcela se se Západem rozejít, tím méně poskytnout Jugoslávii jakoukoli vojenskou podporu. A navzdory hrozivým odsuzujícím prohlášením bylo jeho hlavní linií zprostředkování ukončení konfliktu, v němž sehrál hlavní roli bývalý premiér Viktor Černomyrdin, 14. dubna jmenovaný zvláštním zástupcem ruského prezidenta pro Jugoslávii.

Bombardování a ztráty na životech

3. dubna bomby zničily budovu jugoslávského ministerstva vnitra v Bělehradě. Dne 5. dubna došlo k masivnímu útoku: pod palbou se ocitla bělehradská čtvrť, letiště v hlavním městě, klášter Rakovica, podniky v Niši, řada budov v Aleksinacu (včetně charitativního zdravotnického střediska), letiště v Prištině, palivový terminál v Somboru, v Novém Sadu a řada dalších míst.

V následujících pěti dnech pokračovaly útoky na Nový Sad, letiště v Prištině, samotnou Prištinu, železniční stanici Kosovo Polje a automobilku Crvena Zastava. V těchto dnech se ukázalo, že NATO sleduje cíl zničit nejen jugoslávskou armádu, ale i civilní infrastrukturu a průmyslový potenciál a úřady donutit ke kapitulaci.

Dne 12. dubna došlo k tragédii: americký letoun F-15E zaútočil na most, na němž se v té chvíli nacházel osobní vlak Niš-Athény. Jedna z bomb zasáhla přímo vlak a zabila 20 lidí.

Dne 14. dubna se k bombardování připojila italská letadla a bomby NATO byly svrženy také na konvoj uprchlíků, kteří cestovali s jednotkami jugoslávské armády.

Podobné údery pokračovaly i během následujícího týdne. Mezi cíli byla tabáková továrna v Niši, továrna Krušič ve Valjevu, most u Donji Bistrice, satelitní stanice Jugoslávie u Ivanjice a obchodní centrum Usce v Novém Bělehradě, kde sídlily televizní společnosti BK, Pink, Košava, SPS a dvě desítky kanceláří různých firem.

V noci na 22. dubna došlo k nové tragédii: Střely NATO zasáhly osadu srbských uprchlíků z Chorvatska nedaleko Djakovice, zabily 10 lidí a 16 jich zranily.

23. dubna – jeden z nejznámějších a nejkrvavějších úderů – na bělehradské televizní centrum. Šestnáct zaměstnanců bylo zabito a dalších 16 zraněno. Tato budova dodnes stojí neobnovená jako památník války proti Jugoslávii.

Bombardování pokračovalo každý den až do 4. května. Pak nastala dvoudenní pauza, po níž byl 7. září proveden nejznámější úder – přesná střela zasáhla budovu čínského velvyslanectví v Bělehradě. Vojáci NATO se ospravedlňovali, že vůbec nemířili na velvyslanectví, ale na budovu Federální správy zásobování, ale za všechno mohly staré mapy, na kterých v roce 1993 žádné velvyslanectví označené nebylo. V každém případě však byl úder mimořádně výmluvný vzhledem k tomu, že Čína bombardování odsoudila. A nemalou měrou přispěl k ochlazení vztahů mezi USA a Pekingem.

O týden později došlo k další tragédii: při úderu na vesnici Koryša zahynulo 48 lidí a nejméně 60 jich bylo zraněno, téměř všichni Albánci. Teprve poté se bombardování NATO zastavilo – na čtrnáct dní – aby se na konci května znovu obnovilo s novou silou. Ve dnech 30. května a 1. června došlo k dalším úderům s dalšími oběťmi.

Jelcinova volba a Černomyrdinova mise

Jugoslávie, která neměla moderní systémy protivzdušné obrany, nemohla leteckým útokům účinně čelit.

Na zemi však byla situace jiná. Jugoslávská armáda si udržela bojeschopnost a navíc byla dokonce schopna své pozice v Kosovu posílit, čímž donutila AOK stáhnout se do nepřístupných horských a lesních oblastí nebo do zahraničí. Albánské pokusy o protiofenzívu byly odraženy.

Klíčovou otázkou proto bylo, zda se NATO odváží podniknout pozemní operaci, která by byla spojená s velkým počtem obětí mezi západními vojáky, což by mohlo veřejné mínění v Evropě a ve Spojených státech negativně ovlivnit a obrátit je proti válce.

Proto Miloševič podle vyjednavačů dokonce chtěl, aby pozemní operace začala dříve.

Černomyrdin mi vyprávěl, že se v nejvypjatějších okamžicích jednání Miloševiče přímo zeptal: Opravdu si myslíte, že můžete vyhrát válku? Miloševič odpověděl: ne, ale neprohrajeme. Už 400 let jsme nebyli poraženi. Ať to zkusí teď. Ať to zkusí hned! Pozemní operace je odsouzena k neúspěchu. Miloševič měl své vlastní důvody, proč se domníval, že pozemní operace NATO selže. Jugoslávská armáda byla připravena bojovat. Jugoslávský lid byl připraven shromáždit se kolem Miloševiče. Navíc Miloševič někdy přímo žádal Černomyrdina o jednání, aby pozemní operace mohla začít co nejdříve,

napsal Boris Jelcin ve své knize pamětí Prezidentský maraton.

NATO, které si rizika pozemní invaze do Kosova uvědomovalo, k ni však nepřistoupilo, ale zintenzivnilo letecké údery a snažilo se Miloševiče k přijetí podmínek donutit.

Není jasné, jak dlouho by taková situace trvala, když bombardování pokračovalo, ale provést pozemní operaci se Západ neodvážil.

A pak svou roli sehrálo Rusko. Jelcin byl pod silným tlakem západních představitelů.

Takto popsal ve stejné knize svůj rozhovor s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem:

Na konci rozhovoru Jacques náhle a rozhodně řekl, že se musím konečně rozhodnout, zda jsem pro Miloševiče, nebo proti němu. Rusko, řekl, má jen dvě možnosti: zůstat na okraji a stát se marginalizovaným, nebo pod tvým vedením vstoupit do moderního světa. Rusko musí prosazovat univerzální, demokratické principy. Všechno je správně, pomyslel jsem si. Ale jak mohu prosazovat tyto demokratické principy za zvuku bombardování Kosova?

Nakonec se však Jelcin rozhodl Miloševiče k ústupkům povzbudit.

Černomyrdin tlačil Miloševiče k jednání přesto, že si kladl nepřijatelné podmínky: požadoval například, aby místo vojsk NATO byly do Kosova přivedeny jednotky z Ruska, Ukrajiny, Indie, třetích zemí… Hlavním cílem této Černomyrdinovy práce bylo přimět, donutit Miloševiče k jednání o míru se Západem. Černomyrdin posledního komunistického vůdce Evropy tvrdě tlačil, aby si uvědomil, že vojenská podpora ze strany Ruska nebude a že zdroje politické podpory jsou již vyčerpány, napsal Jelcin.

Nátlak Moskvy, Jelcinův postoj, že nebude poskytnuta žádná vojenská podpora, a rozsáhlé škody způsobené bombardováním Jugoslávie nakonec Miloševiče přiměly, aby na podmínky předkládané Západem přistoupil. Je pravda, že jako malý kompromis byly formulovány jako rezoluce OSN.

Od Američanů se Černomyrdin snažil o převedení politického mechanismu řešení krize do rukou OSN. Vyjmutí NATO z politické složky jednání. Miloševič nemohl přijmout kapitulaci ani od Ruska, ani od NATO. Viktor Stěpanovič dvakrát odletěl do Spojených států, dvě hodiny jednal s Clintonem a čtyři hodiny s Alem Gorem. Osm podmínek kapitulace dohodnutých s Miloševičem, i když v pozměněné podobě, se dostalo do rezoluce OSN. Kapitulace už nebyla ponižující. Byla formalizována jako rezoluce Rady bezpečnosti OSN, napsal Jelcin.

Dne 10. června Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vyslání mezinárodního vojenského kontingentu do Kosova a o zřízení tamní civilní mise OSN. Ačkoli bylo rozhodnutí přijato po dohodě s Bělehradem, Čína se hlasování zdržela.

Rusko hlasovalo pro. V noci na 12. června, těsně před vstupem jednotek NATO, však jeho výsadkáři podnikli pochod na Prištinu a obsadili letiště „Slatina“, kde měly západní jednotky přistát. Jelcin tímto způsobem vyjádřil svou nespokojenost s tím, že Rusku nebyl v Kosovu přidělen bezpečnostní sektor (Ruská federace jej chtěla v oblastech hustě osídlených kosovskými Srby).

O hodinu později zahájily jednotky NATO ve stejné oblasti vyloďovací operaci, která málem vedla ke střetu. Nakonec se mu podařilo zabránit. A situace s rozmístěním ruských vojsk v Kosovu byla vyřešena kompromisem: nebyl jim přidělen vlastní sektor, ale bylo jim umožněno zůstat na celém území provincie. Ruské mírové síly byly z Kosova staženy v roce 2003.

Oběťmi bombardování NATO od 24. března do 10. června 1999 bylo podle jugoslávských úřadů více než 1 700 civilistů, z toho téměř 400 dětí. Asi 10 000 jich bylo zraněno.

Organizace Human Rights Watch uvádí, že bylo zabito 489 až 528 civilistů.

Bouře zrozená na Balkáně

Kosovo s podporou USA vyhlásilo nezávislost v roce 2008. Současně v provincii pokračovaly etnické konflikty, během nichž byli Srbové z celého území provincie s výjimkou několika okresů fakticky vytlačováni. Operace NATO, která byla vedena pod heslem zabránění etnickým čistkám, tak vedla k etnickým čistkám – jenže ne Albánců, ale Srbů.

Nezávislost Kosova přitom neuznává řada zemí – nejen Srbsko, Čína nebo Rusko, ale ani takoví spojenci USA, jako je Španělsko a Argentina. Kosovo neuznává ani Ukrajina. Navíc nemá Kosovo kvůli postoji Ruska a Číny v současné době šanci vstoupit do OSN.

Bombardování Jugoslávie mělo na osud Ukrajiny nejnegativnější dopad.

Zaprvé, jak bylo napsáno výše, způsobilo v ruské politice ostrý protizápadní posun a v mnohém předurčilo budoucí směřování Ruské federace pod Putinovým vedením.

Za druhé, téměř přesně 15 let po zahájení bombardování to byl právě „kosovský“ precedens, kterým Putin „právně zdůvodnil“ anexi Krymu a v roce 2022 i anexi dalších ukrajinských regionů. Navíc příkladem Kosova „zdůvodnil“ i přípravu plnohodnotné invaze (například na setkání se Scholzem v Moskvě 15. února 2022).

Ukrajina ani Západ samozřejmě všechna tato „vysvětlení“ absolutně nepřijímají a označují je za falešná a cynická. Je také docela dobře možné, že kdyby neexistoval precedens Kosova, Kreml by si našel nějaké jiné „argumenty“.

Faktem však zůstává, že USA samy začaly v roce 1999 ničit „světový řád založený na pravidlech“, z nichž hlavním je, že bez povolení OSN nelze zahájit válku proti jakémukoli státu. Pak to pokračovalo v roce 2003 v Iráku, který Američany vedená koalice rovněž napadla bez sankcí OSN pod záminkou údajného držení zbraní hromadného ničení Saddámem Husajnem, což, jak se později ukázalo, byla lež. Tentokrát byl rozpolcen i Západ. Invazi do Iráku nepodpořily přední evropské země – Německo a Francie.

A nyní je rozhodnutí Washingtonu zahájit válku v Iráku v roce 2003 označováno mnoha odborníky na Západě za chybné a vedlo k velmi vážným důsledkům.

To vše hraje velkou roli v tom, že polovina světa je k současným prohlášením Washingtonu o nutnosti respektovat mezinárodní právo a zachovat „světový řád založený na pravidlech“ velmi skeptická.

Všichni si totiž pamatují Jugoslávii i Irák.

A je otevřenou otázkou, zda se Spojené státy s bouří, kterou samy vyvolaly, nyní dokážou vypořádat.

---

---

[VB]