Kolaps sionismu

Esej The Collapse of Zionism vyšel na serveru Sidecar 21. června 2024

Theodor Herzl na prvním sionistickém kongresu v Basileji, Švýcarsko, 25. květen 1897
Wikimedia Commons

Útok Hamasu ze 7. října lze přirovnat k zemětřesení, které zasáhlo starou budovu. Praskliny se již začaly projevovat, ale nyní jsou již viditelné v samotných základech. Mohl by sionistický projekt v Palestině – myšlenka instalace židovského státu na arabské, muslimské a blízkovýchodní půdě – čelit více než 120 let od svého vzniku vyhlídce kolapsu? Historicky může zhroucení státu způsobit velké množství faktorů. Může být důsledkem neustálých útoků sousedních zemí nebo chronické občanské války. Může následovat po rozpadu veřejných institucí, které se stanou neschopnými poskytovat služby občanům. Často to začíná jako pomalý proces dezintegrace, který nabírá na síle a pak během krátké doby strhne struktury, které se kdysi jevily jako pevné a pevné.

Obtíž spočívá v rozpoznání prvních příznaků. Zde budu tvrdit, že v případě Izraele jsou jasnější než kdy jindy. Jsme svědky historického procesu – nebo přesněji jeho počátku –, který pravděpodobně vyvrcholí pádem sionismu. A pokud je moje diagnóza správná, pak se také dostáváme do obzvláště nebezpečného dění. Jakmile si Izrael rozsah krize uvědomí, uvolní zuřivou a nevázanou sílu, aby se ji pokusil zastavit, stejně jako jihoafrický režim apartheidu během svých posledních dnů.

1.

Prvním ukazatelem je rozvrat izraelské židovské společnosti. V současnosti se skládá ze dvou znepřátelených táborů, které nejsou schopny najít společnou řeč. Trhlina pramení z anomálie definice judaismu jako nacionalismu. I když se židovská identita v Izraeli zdála někdy jen o málo více než předměte teoretické debaty mezi náboženskými a sekulárními frakcemi, nyní se stala bojem o charakter veřejné sféry a samotného státu. Bojuje se o ni nejen v médiích, ale i v ulicích.

Jeden tábor lze nazvat „Stát Izrael“. Zahrnuje spíše sekulární, liberální a převážně, ale ne výhradně, středostavovské evropské Židy a jejich potomky, kteří se v roce 1948 zasloužili o vznik státu a až do konce minulého století v něm zůstali hegemony. Nenechte se mýlit, jejich obhajoba „liberálně demokratických hodnot“ nemá vliv na jejich oddanost systému apartheidu, který je různými způsoby vnucován všem Palestincům žijícím mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Jejich základním přáním je, aby židovští občané žili v demokratické a pluralitní společnosti, ze které jsou Arabové vyloučeni.

Druhým táborem je „stát Judea„, který se vyvinul mezi osadníky na okupovaném Západním břehu Jordánu. V zemi se těší rostoucí podpoře a tvoří volební základnu, která NetanjahuovI zajistila vítězství ve volbách v listopadu 2022. Jeho vliv ve vyšších vrstvách izraelské armády a bezpečnostních služeb exponenciálně roste. Stát Judea chce, aby se Izrael stal teokracií, která se rozprostírá po celé historické Palestině. Aby toho dosáhl, je odhodlán snížit počet Palestinců na naprosté minimum a uvažuje o výstavbě třetího chrámu na místě al-Aksá. Jeho členové věří, že jim to umožní obnovit zlatou éru biblických království. Sekulární Židé jsou pro ně stejnými kacíři jako Palestinci, pokud se odmítají k jejich úsilí připojit.

Oba tábory se začaly násilně střetávat již před 7. říjnem. Prvních několik týdnů po útoku se zdálo, že své neshody tváří v tvář společnému nepříteli odkládají. Ale to byla iluze. Pouliční boje vzplanuly znovu a je těžké si představit, co by mohlo přinést usmíření. Pravděpodobnější výsledek se nám již odvíjí před očima. Od října zemi opustilo více než půl milionu Izraelců reprezentujících Stát Izrael, což naznačuje, že zemi pohlcuje Stát Judea. Jde o politický projekt, který arabský svět a možná ani svět jako celek nebude dlouhodobě tolerovat.

2.

Druhým ukazatelem je izraelská ekonomická krize. Jak se zdá, nemá politická třída uprostřed věčných ozbrojených konfliktů žádný plán na vyrovnání veřejných financí, kromě toho, že je stále více závislá na americké finanční pomoci. V posledním čtvrtletí loňského roku se ekonomika propadla o téměř 20 %; od té doby je oživení křehké. Příslib Washingtonu ve výši 14 miliard dolarů to pravděpodobně nezmění. Naopak, ekonomická zátěž se jen zhorší, pokud Izrael splní svůj záměr vstoupit do války s Hizballáhem a zároveň posílit svou vojenskou aktivitu na Západním břehu Jordánu v době, kdy některé země – včetně Turecka a Kolumbie – začaly uplatňovat ekonomické sankce.

Krize je dále prohloubená neschopností ministra financí Bezalela Smotricha, který neustále posílá peníze do židovských osad na Západním břehu, ale jak to vypadá, jinak není schopen svůj úřad řídit. Konflikt mezi Státem Izrael a Státem Judea spolu s událostmi ze 7. října mezitím nutí část ekonomické a finanční elity přesunout svůj kapitál mimo stát. Ti, kteří uvažují o přemístění svých investic, tvoří významnou část z 20 % Izraelců, kteří platí 80 % daní.

3.

Třetím indikátorem je rostoucí mezinárodní izolace Izraele, který se postupně stává vyděděncem. Tento proces začal před 7. říjnem, ale od začátku genocidy zesílil. To se odráží v bezprecedentních postojích přijatých Mezinárodním soudním dvorem a Mezinárodním trestním soudem. Dříve bylo globální hnutí palestinské solidarity schopno lidi povzbudit k účasti na iniciativách bojkotu, ale vyhlídky na mezinárodní sankce se mu prosadit nepodařilo. Ve většině zemí zůstala podpora Izraele mezi politickým a ekonomickým establishmentem neotřesitelná.

V této souvislosti musí být nedávná rozhodnutí ICJ a ICC – že Izrael možná páchá genocidu, že musí zastavit svou ofenzívu v Rafahu, že jeho vůdci by měli být zatčeni za válečné zločiny – vnímána jako pokus vzít na vědomí názor globálních občanských společností, na rozdíl od pouhého přebírání názoru elit. Tribunály brutální útoky na obyvatele Gazy a Západního břehu Jordánu nezmírnily. Přispěly však k rostoucímu chóru kritiky namířené proti izraelskému státu, vycházející stále více shora i zdola.

4.

Čtvrtým, vzájemně propojeným ukazatelem je velká změna mezi mladými Židy po celém světě. Po událostech posledních devíti měsíců se nyní zdá, že mnozí jsou ochotni opustit své spojení s Izraelem a sionismem a aktivně se podílet na palestinském hnutí solidarity. Židovské komunity, zejména v USA, kdysi poskytly Izraeli účinnou imunitu proti kritice. Ztráta nebo alespoň částečná ztráta této podpory má pro globální postavení země zásadní důsledky. AIPAC[1] se stále může spolehnout na křesťanské sionisty[2], kteří mu poskytnou pomoc a rozšíří jeho členství, ale bez významného židovského voličstva již nebude toutéž impozantní organizací. Síla lobby eroduje.

5.

Pátým ukazatelem je slabost izraelské armády. Není pochyb o tom, že IDF zůstává mocnou silou se špičkovými zbraněmi, které má k dispozici. Přesto se 7. října ukázaly její limity. Mnoho Izraelců to vidí tak, že měla obrovské štěstí, protože situace mohla být mnohem horší, kdyby se Hizballáh ke koordinovanému útoku připojil. Od té doby Izrael ukázal, že při obraně proti Íránu, který pro svůj varovný útok v dubnu použil asi 170 dronů a balistických a řízených střel, zoufale spoléhá na regionální koalici v čele s USA. Více než kdy jindy závisí sionistický projekt na rychlých dodávkách obrovského množství materiálu Američany, bez kterých by nemohl bojovat ani s malou partyzánskou armádou na jihu.

Mezi židovským obyvatelstvem země je nyní rozšířená představa o nepřipravenosti a neschopnosti Izraele se bránit. To vedlo k velkému tlaku na odstranění vojenské výjimky pro ultraortodoxní Židy[3] – platné od roku 1948 – a zahájení jejich odvodů po tisících. Na bitevním poli to sotva přinese velký rozdíl, ale odráží to rozsah pesimismu ohledně armády – což opět politické rozpory v Izraeli prohloubilo.

6.

Posledním ukazatelem je obnova odhodlanosti mladší generace Palestinců. Oproti palestinské politické elitě jsou mnohem jednotnější, organicky propojenější a mají ve svých vyhlídkách jasno. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo Gazy a Západního břehu Jordánu patří k nejmladším na světě, bude  tato nová kohorta mít na průběh osvobozeneckého boje nesmírný vliv. Diskuse probíhající mezi mladými palestinskými skupinami ukazují, že jsou zaujaty vytvořením skutečně demokratické organizace – buď obnovené OOP[4], nebo zcela nové –, která na rozdíl od kampaně palestinské samosprávy za uznání palestinského státu bude sledovat vizi emancipace. Zdá se, že před zdiskreditovaným dvoustátním modelem upřednostňují jednostátní řešení.

Budou schopni na úpadek sionismu účinně reagovat? Na tuto otázku je těžké odpovědět. Po zhroucení státního projektu ne vždy následuje světlejší alternativa. Jinde na Blízkém východě – v Sýrii, Jemenu a Libyi – jsme viděli, jak krvavé a vleklé mohou být výsledky. V tomto případě by šlo o dekolonizaci a předchozí století ukázalo, že postkoloniální realita koloniální podmínky ne vždy zlepšuje. Pouze agentura Palestinců nás může posunout správným směrem. Věřím, že výbušná fúze těchto indikátorů povede dříve nebo později ke kolapsu sionistického projektu v Palestině. Když se tak stane, musíme doufat, že prázdnotu zaplní silné osvobozenecké hnutí.

Po více než 56 let bylo to, co se nazývalo „mírový proces“ – který nikam nevedl – ve skutečnosti řadou americko-izraelských iniciativ, na které byli Palestinci požádáni, aby reagovali. Dnes musí být „mír“ nahrazen dekolonizací a Palestinci musí být schopni formulovat svou vizi pro region, přičemž reagovat musí Izraelci. Bylo by to poprvé, přinejmenším za mnoho desetiletí, kdy by se palestinské hnutí při předkládání svých návrhů na postkoloniální a nesionistickou Palestinu (nebo jakkoliv se bude nová entita jmenovat) postavilo do čela. Pravděpodobně se přitom zahledí do Evropy (možná na švýcarské kantony a belgický model) nebo, ještě lépe, do starých struktur východního Středomoří, kde se sekularizované náboženské skupiny postupně proměnily v etnokulturní, žijící na stejném území vedle sebe.

Ať už lidé tuto myšlenku vítají, nebo se je děsí, kolaps Izraele se stal předvídatelným. Tato možnost by měla dlouhodobou diskuzi o budoucnosti regionu formovat. Bude vnucena na pořad jednání, protože si lidé uvědomí, že stoletý pokus Británie a poté USA, vnutit arabské zemi židovský stát, se pomalu chýlí ke konci. Byl dostatečně úspěšný na to, aby vytvořil společenství milionů osadníků, mnohých již ve druhé a třetí generaci. Ale jejich přítomnost stále závisí, stejně jako když přišli, na jejich schopnosti násilím vnutit svou vůli milionům původních obyvatel, kteří svůj boj za sebeurčení a svobodu ve své vlasti nikdy nevzdali. V příštích desetiletích se osadníci budou muset s tímto přístupem rozloučit a ukázat svou ochotu žít jako rovnocenní občané v osvobozené a dekolonizované Palestině.