Kladivo EU na svobodu slova dopadne v únoru

Článek Kladivo EU na svobodu slova dopadne v únoru vyšel na serveru Společnosti pro obranu svobody projevu 8. února 2024

Digital Services Act (DSA) je nařízení Evropského parlamentu (EP) a Rady EU o jednotném trhu digitálních služeb. Plné účinnosti nabude 17. února, kdy má být dokončena právní implementace v členských zemích. Na jedné straně zavede jednotná pravidla pro řešení problémů, jako jsou podvody při elektronickém obchodování, kybernetické hrozby nebo omezování hospodářské soutěže, na straně druhé vytvoří hrozby pro svobodu slova pod záminkou potírání nenávistných projevů a dezinformací.

Schválení DSA proběhlo za téměř naprostého nezájmu médií i veřejnosti a navzdory obrovským rizikům pro svobodu projevu. Z českých europoslanců hlasovali proti pouze David (SPD) a Blaško, přičemž Vondra, Zahradil, Vrecionová, Tošenovský (všichni ODS) a Konečná (KSČM) se zdrželi. Ostatní nesou za schválení DSA spoluodpovědnost.

Řada opatření bude pro menší poskytovatele digitálních služeb znamenat nové povinnosti a administrativní zátěž. Za přínosné však lze považovat to, že digitální platformy budou muset uživatelům zdůvodnit, pokud zasáhnou do jejich uživatelského obsahu, a dát jim možnost se tomuto rozhodnutí bránit a soudně si na něj stěžovat.

Hrozba posvěcení dosavadní politické cenzury je však značná. DSA podřizuje největší světové digitální platformy (Facebook, YouTube, X ad.) a vyhledávače Evropské komisi (EK) a dává jí výlučnou pravomoc určovat, zda dodržují nařízení, a ukládat pokuty až do výše 6 % celosvětového obratu. Pro platformy je tak Komise současně žalobcem, soudcem i katem.

Americký odvolací soud letos potvrdil rozhodnutí, které státním úředníkům zakazuje “vyhrožovat, vyvíjet nátlak nebo jakýmkoli způsobem nutit firmy provozující sociální sítě, aby odstranily, vymazaly, potlačily nebo omezily zveřejněný obsah příspěvků obsahujících chráněný svobodný projev”. Kdyby takový soud rozhodoval v Evropě, musel by soud DSA zrušit, protože právě o to v něm jde.

DSA do značné míry bere členským státům pravomoc regulovat digitální platformy a ty vede k tomu, aby filtrovaly nejen nezákonný obsah, ale i obsah škodlivý, který nově označuje jako „systémové riziko“. Jestliže budou sociální sítě přistupovat ke svobodě slova odpovědně a nebudou ochotné mazat veškerý obsah, který se Komisi nelíbí, hrozí jim nejen drastické sankce, ale i zákaz působení na evropském trhu. V minulých dnech už bylo kárné řízení zahájeno proti sítí X (Twitter). Z důvodu rizik pro svobodu projevu roste odpor vůči nařízení po celé Evropě i v USA.

Hlavní rizika DSA pro svobodu projevu

Nejasný výklad pojmu “některý členský stát“

DSA ukládá sociálním sítím povinnost mazat nejen obsah, který je nezákonný, ale i obsah, který je plně legální, avšak v rozporu se smluvními podmínkami sítě. U nezákonného obsahu je problematická už jeho nejasná definice. Má jít o informaci, která není v souladu s právem unie nebo „některého“ členského státu. Slovo „některého“ přitom nabízí dva možné výklady a jeden z nich může znamenat omezení svobody slova. Projev by totiž mohl být posuzován z hlediska toho právního řádu v EU, kde jsou největší restrikce. Takže i v případě projevu zcela legálního např. v ČR, avšak nelegálního dle práva např. irského, by šlo o nelegální obsah dle DSA a takový by musel být smazán.

Nesoulad se soukromým právem

Druhým problémem definice nezákonného obsahu podle právníka Jana Hořeňovského je to, že se zkoumá nejen soulad s trestním právem nebo s veřejným právem, ale dokonce i s právem soukromým, což může mít těžko předvídatelné důsledky. Protiprávnost projevu může být pro různé osoby rozdílná. Např. učitelům může školský zákon ukládat specifické povinnosti, které se týkají jejich vyjadřování na internetu. Pak by byl projev protiprávní pouze pro učitele a nikoli pro jiné osoby. Podobné riziko právní neurčitosti může platit pro soudce nebo advokáty.

Systémová rizika pozvánkou k cenzuře?

Podobu smluvních podmínek budou nejvíce ovlivňovat tzv. systémová rizika, mezi něž patří např. „skutečné či předvídatelné nepříznivé dopady na občanský diskurz, volební procesy a veřejnou bezpečnost“, ochrana veřejného zdraví nebo ochrana před závažnými negativními důsledky pro „tělesnou a duševní pohodu osob“. Všechny tyto formulace lze vykládat způsobem pro svobodu projevu restriktivním a je pravděpodobné, že se tak bude dít. Takto lze označovat kritické názory na příslušníky menšin za nenávistný projev nebo názory zpochybňující např. povinné Covid 19 očkování, islamizaci Evropy nebo míru zavinění klimatických změn člověkem za systémová rizika.

Nejasnost krizových situací a kodexů chování  

Další hrozba pro svobodu projevu tkví v úpravě krizových situací. Podle DSA může EK přikazovat platformám různá opatření za účelem ochrany veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Zmiňuje se i zavedení tzv. krizových protokolů, u nichž nikdo neví, co mohou znamenat.

Varující jsou rovněž tzv. kodexy chování. Jeden odstavec o nich mluví jako o dobrovolných, ale podle toho následujícího může EK – pokud se objeví významná systémová rizika – vyzvat provozovatele k cenzurním opatřením na snížení rizik. Kodexy jdou obvykle dál, než požaduje zákon, a dávají prostor k mediálnímu předvádění se či politickému aktivismu.

Byli jste nahlášeni důvěryhodným oznamovatelem

DSA zavádí povinnost pro každý členský stát zřídit koordinátora digitálních služeb (v ČR bude tuto roli hrát Český telekomunikační úřad), který bude vybírat tzv. důvěryhodné oznamovatele nahlašující ilegální nebo škodlivý obsah. Je pravděpodobné, že se o tento statut budou ucházet převážně progresivistické nevládky, pro které bude škodlivým obsahem vše, co nevyhovuje jejich světonázoru. Proto by se měl udělovat tento statut jen hodnotově neutrálním subjektům bez politické angažovanosti a nikoli aktivistům v neziskovkách se skrytou politickou agendou.

Právní pochybnost o svěření pravomoci EU

Podle prof. JUDr. Ivo Telce panují právní pochybnosti o tom, zda přijetí DSA vůbec bylo plně v pravomoci EU. V rámci sdílené pravomoci s členskými státy smí EU provádět politiku ochrany spotřebitele z hlediska jeho zájmu jako účastníka trhu. Toho se týká např. stanovení reklamačního postupu vůči poskytovateli, možnost mimosoudního řešení sporů nebo právo stížnosti ke koordinátorovi digitálních služeb ve svém státě.

Z hlediska ochrany spotřebitelů má však legální příspěvek, který by byl „systémovým rizikem“ spočívajícím v „závažném negativním důsledku pro tělesnou nebo duševní pohodu osob,“ povahu běžného plnění. Žádné tržní zájmy spotřebitele neruší. Podobně to platí o vlivu na občanský diskurz. Systémové riziko by totiž vyvolávali sami spotřebitelé svými vlastními legálními příspěvky.

Vybočení z mezí pravomoci EU

Další otázkou je, zda mají otázky svobody projevu na sociálních sítích řešit civilní soudy v běžné spotřebitelské agendě vedle případů vadně opravených bot. Tělesná a duševní pohoda osob nepatří mezi veřejná blaha omezující svobodu projevu, a to podle žádné mezinárodní smlouvy. Demokratická společnost se vyznačuje názorovou pluralitou, byť odlišné mínění může zneklidňovat a tak rušit duševní pohodu. DSA tím zjevně vybočil z mezinárodního lidskoprávního rámce.

Další pochybnosti spočívají podle prof. Ivo Telce v tom, zda částí DSA nevybočil zákonodárci z mezí pravomocí EU, jak jsou unii svěřeny. K tomu by byla třeba nová mezinárodní smlouva, nikoli pouhé nařízení EU. Stále je tu možnost, aby Soudní dvůr EU rozhodl o platnosti a výkladu části DSA na návrh soudu členského státu. Předběžná otázka by však musela vyvstat v konkrétním soudním řízení, např. v civilním sporu o práva z vadného plnění služby.

Cenzurní snahy EU dostávají totalitní rozměr

Svoboda projevu je v zemích EU nyní ohrožena hned z několika stran:

• legislativními návrhy nebo již schválenými nařízeními samotné EU (např. DSA),
• ze strany nevládních organizací, které s orgány EU úzce spolupracují (např. aktivistické „neziskovky“ financované ze zahraničí s cílem ovlivňovat politiku v EU),
• od mezinárodních organizací snažících se omezit státní suverenitu (např. UNESCO nebo WHO, viz tzv. pandemická úmluva)
• od vedení některých digitálních platforem (např. Facebook nebo YouTube).

DSA je pouze jedním příkladem unijní legislativy, která ohrožuje svobodu projevu v EU. Komise hodlá odstřihnout od inzerce nepohodlná média, která někdo (ptejme se, kdo) označí za dezinformační. V neposlední řadě jde o nebezpečnou snahu zařadit verbální projevy tzv. nenávisti mezi závažné trestné činy a odebrat pravomoc členským zemím je vymezit.

Při projednávání a schvalování DSA se kritika často soustředila na vágní pojmy „škodlivý obsah“ a blíže nedefinované „dezinformace“. Tyto pojmy byly rafinovaně nahrazeny jinými, podobně neurčitými, jejichž zneužitelnost by stále měla bít do očí – „systémová rizika“ a „občanský diskurs“. Politické neziskovky, které se už těší na nové granty a statut důvěryhodných oznamovatelů, začaly vyhlašovat boj s „nežádoucími informačními jevy“, viz projekt CEDMO Václava Moravce nebo průzkumy institutu SYRI.

Zatímco v americkém Kongresu – díky skandálu Twitter Files – grilují úředníky, kteří se podíleli na politické objednávce cenzury na sítích, v EU má DSA tyto nekalé praktiky naopak posvětit. Proto bude třeba DSA – pokud ne úplně zrušit – zásadní přepracovat. Členské země potřebují zákony, které umožní vládám regulovat digitální korporace, jejichž platformy diskriminují některé občany za politické názory, bez toho, aby se vzdaly svých pravomocí ve prospěch Komise.

V kampani před evropskými volbami se připravme na to, že digitální kanály konzervativních a reformních kandidátů mohou být zablokovány cenzurními zásahy, které platformám (a médiím) nařídí DSA (nebo European Media Freedom Act). Stát se to může také odpůrcům korespondenčního hlasování, Green Dealu, ESG, Istanbulské úmluvy nebo manželství stejnopohlavních párů.