Kdo začal tuto špinavou válku?

Polemika PETER HITCHENS: Who began this filthy war? Why didn’t we side with democracy against the Kiev mob? vyšla v deníku Daily Mail 25. února 2024

Je to deset let, ne dva roky, co začala válka na UkrajiněČesky. A jakmile to pochopíte, můžete o tom začít jasně přemýšlet. Jaký má Británie v tomto konfliktu zájem? Proč tolik lidí v politice a médiích fandí masakrům, které zdevastovaly Ukrajinu, zemi, o které tvrdí, že ji milují a obdivují? Co tím Ukrajina získala? Co z toho asi může Ukrajina a její obyvatelé získat?

Žádám jen, abyste místo svých emocí používali svůj rozum. Začněme tím, co se stalo před deseti lety. Mělo by to být šokující.

V roce 2014 měla Ukrajina syrovou, ale fungující demokracii. To fungovalo, protože země byla celkem rovnoměrně rozdělena mezi její východ a západ. Moc se přehoupla z jedné strany na druhou a v roce 2010 Viktor Janukovyč vyhrál prezidentské volby s 12,5 miliony hlasů, čímž porazil svou nejbližší soupeřku Julii Tymošenkovou, která získala 11,6 milionu.

Na rozdíl od předchozích voleb v roce 2004 nikdo výsledek vážně nezpochybnil. Takže v únoru 2014 byl Janukovyč zákonnou hlavou státu, do konce mandátu mu zbývaly dva roky.

Pokud věříme, jak všichni říkáme, v demokracii, pak je to téměř posvátný fakt. Rozšířené a oprávněné znechucení nad invazí Trumpových příznivců do amerického KapitoluČesky 6. lednaČesky 2021 je založeno na přesvědčení, že moc spočívá na hlasovacích lístcích, nikoli na síle.

Neexistuje jasnější rozdíl mezi demokraciemi a ostatními. Poražení musí výsledek respektovat. Pokud ho zpochybní, musí použít zákonné metody. Ale obecně, pokud se jim nelíbí, kdo je u moci, musí si počkat do příštích voleb.

Militantní demonstranti se shromáždili v ulicích hlavního města Kyjeva na začátku roku 2014 v období před svržením volené hlavy státu Ukrajiny

V Británii snad není politik nebo komentátor, který by to někdy v životě přesně takhle neřekl. Říká se tomu „souhlas poražených“. Závisí na tom naše uspořádané životy a nemůžeme to zradit u nás ani v zahraničí.

Nyní se ale dostáváme k velké výjimce. V únoru 2014 násilný dav infiltroval a ovládl původně skutečné demokratické protesty v ukrajinském hlavním městě Kyjevě.

Na těchto hořkých dnech je mnoho nejasného, ​​včetně záhadné střelby na demonstrující. Řekněme jen, že existuje vážný spor o to, kdo byl odpovědný, který dosud není vyřešen.

V uniklém (a nepopiratelném) telefonickém rozhovoru řekl estonský ministr zahraničí Urmas Paet šéfce zahraniční politiky EU Catherine Ashton, že existuje „silnější a silnější přesvědčení“, že „za odstřelovači nebyl Janukovyč, ale někdo z nová koalice“.

Zpráva OSN (zveřejněná 15. července 2014) dospěla k závěru, že při těchto událostech zemřelo 103 demonstrantů a 20 policistů. Domnívám se, že alespoň někteří z demonstrantů byli ozbrojeni a smrt 20 policistů naznačuje docela těžké násilí z jejich strany.

Uprostřed všeho toho krveprolití byly podniknuty dva vážné pokusy o dosažení mírového a zákonného výsledku. První byl zmařen, možná záměrně, když na něj demonstranti v úterý 18. února reagovali zapálením sídla Janukovyčovy strany. V noci na čtvrtek 20. února odletěli ministři zahraničí Německa, Polska a Francie do Kyjeva, aby zprostředkovali dohodu bojujících s ukrajinským prezidentem.

21. února dohodu podepsali prezident, tři vysoce postavení členové protijanukovyčovské opozice a tři ministři EU jako svědci.

Janukovyč nabídl přepsání ústavy tak, aby vyhovovala opozici; novou vládu; předčasné prezidentské volby (nejpozději v prosinci 2014); a nestranné vyšetření násilí (ke kterému nikdy nedošlo). Všechny strany se zřekly použití síly.

Protivládní demonstranti hlídají obvod náměstí Nezávislosti v únoru 2014 v Kyjevě na Ukrajině

Ale ten pátek večer byla dohoda předložena davu na Majdanu, nevolenému orgánu bez ústavní nebo demokratické pravomoci. Rozhodně nereprezentoval východní část země.

Jeho vůdci dohodu odmítli a pohrozili, že „vezmou zbraně a vydají se“ do Janukovyčovy rezidence, pokud do následujícího rána neodstoupí. Opoziční vůdci, kteří dohodu podepsali, odpadli a nesnažili se proti křiku a hněvu davu dohodu bránit.

Janukovyč, jehož bezpečnostní ochrana se rozpadla, Kyjev opustil. Ale nerezignoval a neopustil zemi. Nedávná kniha vysoce respektovaného ukrajinského historika Serhie Plochyho prokazuje nade vší pochybnost, že když parlament hlasoval o jeho odvolání, byl zvolený prezident stále ještě ve funkci a na Ukrajině. Hlasování bylo nezákonné, protože podle ústavy k němu poslanci neměli potřebné hlasy. Ale stejně pokračovali dál.

Takže po antidemokratickém násilí následovalo bezpráví. Nabídka předčasných voleb byla smetena ze stolu (bála se lůza, že je jejich frakce prohraje?). Takhle svrhl dav legitimní hlavu státu. A tady přichází šokující test. Západní státy, včetně Británie, měly tuto akci odsoudit. Normálně to přece jsou ostražití ochránci práva a demokracie po celém světě, že? V tomto případě ale převrat tolerovali.

Tehdejší ministr zahraničí William Hague učinil 4. března 2014 v Dolní sněmovně zcela nepřesné prohlášení. Řekl, že Janukovyč byl odstraněn „velmi velkou většinou požadovanou ústavou“. To prostě není pravda. A stejně tak další tvrzení budoucího lorda Haaga, že „je nesprávné legitimitu nových úřadů zpochybňovat“. Uvedl parlament ve vážný omyl.

Probíral jsem to s lordem Haguem. Když se ukázalo, že pro své jednání nemá dobrou obranu, přestal mi odpovídat a zmlkl. Nepříjemný dopis, který jsem mu poslal na jeho oficiální adresu, se mi vrátil zpět pateticky ozdobený nálepkou, že tam není znám. Kdybychom v této zemi měli řádnou opozici, nikdy by se z toho nedostal. Jenže ji nemáme.

Události z února 2014 rozdělily Ukrajinu a spustily na východě země špinavou malou válku, ve které (mimo jiné tragédie a hrůzy) zahynulo rukou ukrajinské armády mnoho civilistů. Nechutná ruská invaze před dvěma lety, neobhajitelná a barbarská, byla druhou fází války, nikoli jejím začátkem.

Samozřejmě nevím, kdo či jestli někdo za svržením Janukovyče stál. Kolem Kyjeva se tou dobou poflakovali nejrůznější západní politici a zpravodajské typy. A Západ bezostyšně zradil své vlastní zásady, aby ošklivou událost přehlédl a odpustil. Ale samozřejmě to nedokazuje, že by puč proti Janukovyčovi podporoval nějaký západní stát.

Přesto se domnívám, že jakákoli vnější síla, která tento puč podpořila, je stejně vinna agresí a válečným štvaním jako ruský Putin. Přemýšlejte o tom, až budete naslouchat všem těm hlasitým, sebejistým hlasům, které požadují, abychom nadále podporovali tuto válku, ve které Ukrajinci denně umírají za demokratické principy, které ve skutečnosti nepodporujeme.