Když byla zavražděna dcera Alexandra Dugina Darja, česká média posměšně psala, jak Dugin lkal u její rakve, že její první slovo byla vlast. A znovu o něm mluvili jako o Putinově Rasputinovi a prý pohřeb zneužil ke kremelské propagandě. A ministryně Černochová napsala svůj slavný tweet: … toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi líto ani dcery, ani truchlícího otce.

Možná by stálo za to zpětně si přečíst Duginův projev při rozloučení – je přiložen pod článkem.

Jinak, my jsme si zvykli, že u nás je kreslen podle jednoho vzoru – jako propagandista a poskok Putina, případně také jako jeho mozek, či našeptávač – našeptávač samozřejmě zla. Skutečnost je ovšem taková, že Dugin je snad vše, jen ne kremelský propagandista. Patří do úplně jiného světa. Je nezávislý, je jeden z mála skutečně svobodných duchů, a tím asi také nejvíc popuzuje protivníky.

Takže, kdo je opravdu 61letý Alexandr Geljevič Dugin?

V dřívějších stoletích by zřejmě byl nazýván učencem. Snadno se pohybuje mezi vědními obory, je autorem několika teorií – teorie multipolárního světa, Noomachie, Čtvrté politické teorie (podrobnosti jsou na internetu) a svoje závěry opírá o řadu učení. Je to reformátor, protože nabízí nejen pohledy na problémy našeho světa, ale leckdy i návrhy nebo alespoň směr jejich řešení.

Pro Dugina je evidentně obtížné izolovat se od dění, žít v ústraní. Jak je vidět na jeho webech geopolitika.ru  a katehon.com, píše pravidelně i populárně vědecké články.

Rusko nevidí v růžových barvách. Vidí ho asi jako poslední vagon vlaku, který se rychle řítí do záhuby. Hlásá, že starý svět umírá, že naše civilizace končí, že přinejmenším umírá ten svět, který jsme znali. Když přišel koronavirus napsal:

Proč uctívali bohy moru a klaněli se jim? Protože nástup moru umožňuje od základu obnovit společnost. Mor je existenciální jev. Koronavirus je mor, i když zřejmě uměle vytvořený a použitý Západem proti jeho protivníkům, Iránu a Číně. Ale lidé nechápou příchod bohů moru, který přišel s koronavirem. Bohové moru mohou být třeba finanční elity, které dávno pochopili meze růstu.

Kdo sleduje jeho tvorbu soustavněji, zjistí, že skoro vše, co napíše, mělo a má existenciální podtóny.

Část významů naší civilizace bude odříznuta nebo jednoduše vymazána. Zbytek nabude zkreslených proporcí. Ve skutečnosti dnes prostě neexistuje žádný minimální soubor knih, autorů, učení, uměleckých děl, historických událostí, které musí znát každý. Všechno je libovolné, což znamená, že přísně vzato nemůžete vědět vůbec nic. Těžko se ubránit dojmu, že nějaké síly, mocnosti záměrně rozkládají struktury kolektivního vědomí, rozdělují je na fragmenty vystřižené z celku a pak směrují každý proud do ještě užšího (a moderovaného!) kanálu. Sítě, včetně neuronových sítí, stejně jako stále silněji cenzurovaná média a další komunikační prostředky, dělají z každé z komunit něco mechanického a splývajícího s konkrétním sektorovým klastrem. A v této kleci nemůže být řeč o žádné osobnosti, žádné svobodě, žádném vlastním názoru. Proto vzrůst důležitosti botů. Roboti nahrazují lidi a lidé se stávají roboty. Takto je kradena identita lidí, společnost je rozptýlena do atomových třpytivých jednotek, a nakonec je svržen stát. V každém případě se situace rapidně zhoršuje. Je to znepokojivé. Není těžké tento trend trochu rozšířit do budoucna a vidět, že se blížíme k bodu, po kterém si prostě přestaneme vůbec rozumět.

Dugin píše i texty o filmu, o divadle, literatuře a podává vždy jiný obraz společnosti než ten, který je většinový, zažitý. V článku o divadle se vrátil například ke Stanislavskému.

Stanislavskij je samozřejmě úžasný. Ale to je divadlo, které je nerozlučně spjato s kulturou stříbrného věku. Jeho metoda ožívá pouze ve velmi specifickém kontextu. Abychom porozuměli Stanislavskému, abychom inscenovali hry, které nastudoval, a pokračovali v jeho tradicích, nelze být pozdním ruským liberálním degenerátem. Člověk musí být nositelem ruské kultury, musí se dobře orientovat v ruské historické literatuře a její sémantice, musí být zasvěcen do ruské literatury. Toto pro všechny tvůrce, básníky a herce stříbrného věku bylo nejdůležitější. Stanislavského metoda je způsob vyjádření ruského tajemství, zprostředkování jeho významů a jeho paradoxů, jeho dialektiky a jeho propastí. Nemůžete dělat ruské divadlo a nenechat se probodnout neodolatelnou láskou k Rusku, vášní k Rusku.
Tak tomu bylo v době vzniku a v době rozkvětu skutečně ruského divadla. Dokonce i v sovětském období byly tradice stříbrného věku stále zázračně zachovány navzdory marxistické abrakadabře. Tato jiskra se ale v posledních dvaceti letech začala vytrácet. Skutečné divadlo vyžaduje neuvěřitelné úsilí. Sbíhají se v něm všechny druhy svobodných umění – poezie, hudba, tanec, malířství, architektura a hlavně filozofie, myšlení, duch. Hloupé divadlo je odpudivá a ponižující zvrácenost. Bohužel dnes to jde stále víc právě tímto směrem.

Jedním z jeho témat je jazyk. Je to v současnosti vlastně jedno z jeho klíčových témat.

My máme úplně jinou představu o člověku než Západ. Ale každá kultura, každý jazyk má svého člověka. Existuje islámský člověk, existuje Číňan, Západoevropan – to je takový post-gender člověk, měnící se už pozvolna v umělou inteligenci, v mutanta, v kyborga. Prubířský kámen transformace a osvobození. Je osvobozen od všech forem kolektivní identity – to je jeho cíl. A jeho úkol – přestat mít náboženství, národ, komunitu a pak i sex – to je i program západoevropského jazyka. Číňané jsou obecně jiní. I v islámské tradici, protože se jedná o vztah jednotlivce s Alláhem a vše ostatní nechápe ani jako svobodu, ani jako osobu – to je v celém tomto miliardovém islámském světě úplně jiná antropologie. Formálně souhlasí s některými západními modely, ale ve skutečnosti buď nerozumí, nebo si je reinterpretují, mají svůj vlastní jazyk, který je u nich velmi hluboce zakořeněný. Proto jsou vůči Západu imunní, v Indii, v Africe, v Latinské Americe.
Potřebujeme myšlenku ruského člověka, zdůvodnění ruského člověka. A to je Dostojevskij, toto je naše filozofie, toto je Florenskij, toto jsou slavjanofilové, toto je Solovjov, toto je Berďjajev, ale ruský člověk v první řadě je samozřejmě koncilní – to je nejdůležitější. Ne jednotlivec. Člověk je pro nás rodina, klan, lidé, vztah k Bohu. Druhým je myšlenka světa. To je ta nejtěžší část. Přírodní vědy jsou totiž univerzální. A jsou orientované na Západ. Tento vesmír, se kterým máme co do činění, byl implantován a integrován do našeho vědomí, ignorujíce všechny ostatní obrazy světa. Ruský kosmos je podobný středověkému evropskému prostoru, ale je zcela odlišný od moderního Západu. Ruský prostor je jiný, počínaje Ciolkovským, Fjodorovem, náš výzkum je nejavantgardnější v přírodních vědách, které vycházely ze zásadně odlišných intuic o struktuře reality. Pokud v humanitární sféře vezmeme svou filozofickou tradici, vyhodíme vše liberální, veškerý liberální jazyk, a do středu postavíme ruského člověka, pak nový jazyk dostaneme. Ale ve fyzikálních vědách je tento úkol mnohem obtížnější – tady jsme teprve na začátku a čeká nás spousta nepředstavitelné práce.

Dugin konstatuje, že v zahraničí si jeho textů všímají mnohem víc než vlastní. Stále se snaží podněcovat domácí liberály k polemice, ale málokdo s ním už polemizuje. Pro liberální ruské elity, nebo přesněji pro část z nich, je Dugin blbec, který se snaží Rusko dostat do 19. století.

A ještě třeba doplnit, že Dugin mluví často o cenzuře v Rusku, ale­ – nikoli putinovské!

Provádějí ji stále liberálové. Jsou to oni, kdo si toto právo uzurpoval a nehodlají se ho vzdát ani v nových podmínkách… Obecně platí, že elita je solidární se západním kulturním kodexem a vlastenecký – slavjanofilský, pravoslavný – kodex stále tvrdošíjně blokuje. Cenzor vyřezává z ruské společnosti, stejně jako dříve, nikoli ortodoxní obraz, ale postmoderní hybrid „suverénního kapitalismu“.

Příloha:

Rozloučení A. Dugina s dcerou Darjou

Chtěl jsem svou dceru vychovat tak, jak vidím ideál člověka. Především je to víra, celé dětství prožila v pravoslavných dětských táborech, chodila do kostela. To je důležité, ale chtěl jsem, aby byla také inteligentní ortodoxní člověk, a tak jsme jí s matkou radili, aby se stala filozofkou, a ona se jí stala.

Nemohu říci, zda byla jako filozof hluboká. Ale snažila se jít tím směrem. Teď se možná ukáže něco, co jsme neviděli, nevšimli si.

A od dětství její první slova, která jsme ji samozřejmě neučili, byla rodina (vlast), Rossija. Když prošla těžkými zkouškami, stala se mnohem lepší než my, její rodiče.

V naší rodině to bylo vždy, od samého začátku: Musíš se stát lepší než my, musíš být chytřejší, dokonalejší. Nechválili jsme ji, ale chybělo jí to. Možná jsme to s požadavky přehnali.

Neměla strach, opravdu. A když jsme s ní mluvili naposledy na festivalu Tradice, řekla mi: Tati, cítím se jako válečník, chci být taková, chci být na straně světla, to je nejdůležitější.

Na své poslední přednášce, na které jsme byli vedle ní, jsem mluvil o tom, že historie je boj světla a temnoty, Boha a jeho protivníka Satana. A i naše politická situace, naše válka na Ukrajině, ale ne s Ukrajinou, je součástí této války. Světlo a tma. Nic víc, nic míň. A když jsme odcházeli, minutu před její smrtí, která se mi stala před očima, zazněla píseň Akima Apačeva „Démoni jsou pohřbeni v Azovstalu“. Chtěla ji poslouchat, ale odešli jsme dřív. Nic by to ale nezměnilo.

Zarážející je smysluplnost jejího života, přes to, že byla téměř dívkou, ani se nedožila třiceti let, odešla. Ale pohybovala se po linii této logiky, která se stala její logikou. A tak jsem velmi vděčný a dojatý – nemyslel jsem si, že je tak známá.

Byla tím, o čem mluvila. Kolik duplicit je v našich životech, kolik zbabělosti, ale ona nebyla taková. Její cesta je nějaký neuvěřitelný argument, nejstrašnější, možná obludný, srdcervoucí argument o správnosti té cesty.

Toužila po uznání, které jí chybělo, byla málo chválena. A teď, když jí byl udělen naším prezidentem Řád odvahy, přímo cítím, jak je šťastná. Víte, milovat uznání, ale nakonec i slávu pro její dobrou stránku – co je na tom špatného, ​​když je to všechno kvůli světlu. Pokud jste se nabídli na oltář své země, a také svou víru, svou pravdu, tak co je na tom špatného, ​​když je vám dáno uznání?

Omlouvám se, nemůžu mluvit, jen jsem vám moc vděčný, jsem vděčný všem, všem našim lidem, netušil jsem, že to tak může být, všem, kteří přišli, a každému, kdo odpověděl, každému, kdo napsal. Ukázalo se, že jsem nevěděl, kdo je můj nejbližší člověk a blízký přítel ostatních.

Promiňte, myslím, že poslední věc, kterou chci říct, je, že život pro ni měl smysl, smysl pro ni byl nejdůležitější složkou a podle tohoto smyslu žila. A pokud by se to někoho dotklo, její tragická smrt, její osobnost, její bezúhonnost, pak by měla jedinou touhu: Nevzpomínat na mě, neslavit mě, bojovat za naši vlast, bránit naši víru, naše svaté pravoslaví, milovat naši ruštinu, protože zemřela za Rusko na frontě a tato fronta je tady. Nejen tam – zde, v každém z nás.