Komentář Wo ist jetzt Dein Messias, Deutschland? vyšel na serveru Tichys Einblick (TE) 25. října 2023

Tak Sahra Wagenknecht nyní zakládá svou stranu. Konečně, podle mnoha lidí. Očekávání jsou velká. Příliš velká. Namísto pustit se do řešení problémů Německo opět čeká na spasitele.

 

Fotografické služby IMAGO / Funke

12 procent v prvním průzkumu – třikrát více než Levice[1]. I když je to z demografického hlediska značně diskutabilní, očekávání od strany Wagenknecht jsou vysoká, a to ještě před jejím řádným založením. Nabízí se otázka, proč Wagenknecht tak velké naděje vzbuzuje? Někteří doufají, že přinese konec Levici, jiní doufají, že skončí AfD[2]. Žebříček, ve kterém partička Wagenknecht vyletěla až na 25 procent a vznášela se nad ostatními konkurenty, běžel na internetu s předstihem v nepřetržité smyčce. Mezitím byl humbuk tak silný, že by nikoho nepřekvapilo, kdyby na tiskovou konferenci dorazili tři mudrci z Východu, aby byli svědky založení strany Wagenknecht.

Proč ale? Sahra Wagenknecht byla celý život v opozici. Kritizovala SED[3] a přidala se, až když byl její pád již zřejmý. V PDS[4] byla tehdy tváří Komunistické platformy, kterou i bývalí funkcionáři SED v té době odmítali jako radikální a divnou. Následovaly mandáty a stranické funkce – ale nikdy vládní odpovědnost. A tato 54letá žena má nyní obnovit Německo?

Už jsou to téměř dva roky, co Německo čekalo na spasitele naposledy. Jmenoval se Friedrich Merz a bylo mu v té době již 65 let. Stejně jako u Wagenknecht, ani Merzův životopis očekávání ve skutečnosti neospravedlňoval: brzy se stal vůdcem unijní parlamentní skupiny v Bundestagu, ano, ale pak ho Angela Merkel (CDU[5]) mávnutím malíčku smetla a byl na 20 let odložen. Merz měl být tím, kdo nepříjemné dědictví po té Angele Merkel uklidí? Před dvěma lety tomu někteří skutečně věřili.

O selhání Merze coby konzervativního zachránce TE podrobně informovalo. Uveďme proto jen stručně některé z jeho dosavadních úspěchů: CDU za něj zavedla kvótu pro ženy, dosud nepřijala základní program, zahájila vylučovací řízení proti Hansi-Georgu Maaßenovi, protože byl příliš pravicový, k tomu sledoval, jak se AfD přehoupla přes 20 procent a jak se nyní prosadili Svobodní voliči[6], druhá strana napravo od Unie. Kdyby Semafor[7] nebyl ještě horší, už dávno by Hendrik Wüst a jedenáct dalších učedníků pozvali svého předsedu k Poslední večeři.

Kde se ale bere tato německá touha po vyvoleném spasiteli, po Mesiáši? Povrchně to lze odvodit z reálpolitiky. Německu vládnou Zelení. V Bundestagu také. Ale především v televizi, rádiu a novinách. V médiích sotva existuje skutečný odpor jakým je TE. Stejně jako v politice. Levice, SPD[8], FDP[9], CDU a CSU[10] se léta snaží být ekologičtější než Zelení. V CSU už například současný předseda Markus Söder pohrozil rezignací, pokud jeho strana nepodpoří ukončení jaderné energetiky.

Zelení jsou ale protiobčanská strana. Pro ideologický ideál CO2-neutrální společnosti jsou připraveni zničit pracovní místa a blahobyt, připravit občany o jejich krví vydobyté svobody a ovládnout je do posledních podrobností jejich soukromého života. Jejich „ministr hospodářství“ Robert Habeck ví, že modernizace vytápění, kterou předepisuje, bude občany stát až 200 000 eur a připraví je tak o domov. Jemu se přitom daří dobře. Materiální polštář poskytují ministrovi občané. A pro Habecka je opravdu důležité, že takové akce považuje za spásu své duše v duchu šílenství o CO2-neutralitě. Nové bezdomovce bere na vědomí pokrčením ramen. Není kultu bez lidských obětí.

Od té doby, co Angela Merkel přeměnila svou stranu, stranu Konrada Adenauera a Helmuta Kohla, na zelenější Stranu zelených, se mnoho občanů stalo politickými bezdomovci. V Merzovi viděli spasitele, který CDU přivede zpět k politice vstřícné k občanům. Ale dnes už tomu vlastně nikdo nevěří.Dokonce ani ti, kdo v zoufalství nad selháním Semaforu prchají k CDU, mu nevěří – tím spíše, že stejně podstatně více lidí putuje k AfD a Svobodným voličům.

Takže teď Sahra Wagenknecht. Říká správné věci: vystoupila proti vedení strany, které z Levice dělá zelenější Zelené. Proti klimatické politice, která ničí blahobyt. Proti mediální praxi, která prohlašuje občany za pravicové extremisty. Proti domácí politice, která umožňuje nekontrolovanou, nelegální imigraci, která hrozí stejnou měrou rozkladem sociálního státu i vnitřního míru. Šanci si bezpochyby zaslouží každý, kdo zastupuje pozice, které sdílí drtivá většina občanů – ale které zastupuje jen mizivá menšina berlínských politiků.

Ale je to jen reálpolitika, co dělá naděje na Wagenknecht tak velké? Nebo jde touha hlouběji? Není výrok o tom malém historickém politikovi, často označovaném křestním jménem, ​​kterého by zase bylo zapotřebí, oblíbeným rčením, když dojde na nepořádky ve státě? No, je to srovnání nacionálních socialistů. Ta jsou vždy nepřijatelná: jednoho nespravedlivě démonizují a druhého nebezpečně bagatelizují.

Funguje to ale i bez nacistického srovnání. Německo touží po velkém silném muži, spasiteli. To lze dokázat mnoha jmény, mezi nimiž to jedno být nemusí: Fridrich Veliký, Bismarck, Wilhelm II., Ludendorff, Ebert, Hindenburg, Adenauer, Joschka Fischer… Dokonce i snad největší svobodný duch, jakého kdy Německo stvořilo, Heinrich Heine, něco shledal na legendě o Barbarossovi[11], který zatím odpočívá v Kyffhäuser, než Německo znovu zachrání. Všichni Němci jsou náchylní k mýtu o silném muži.

Takže teď Sahra Wagenknecht. Požadavky jsou stále nižší. Naděje blednou stále rychleji, jak příklad ukazuje. V každém případě se Němci chovali ke svým velkým mužům – a ženám – nevděčně, jakmile si uvědomili, že to opět není Mesiáš. Místo doufání v silného muže – nebo silnou ženu – by Němci udělali lépe, kdyby se věnovali realpolitice: skoncovali s nelegálním přistěhovalectvím, očistili ekonomiku od příliš vysokých daní a byrokracie, odměňovali výkon a nezůstávali doma, klimatické lepiče zavřeli, místo aby s nimi dělali rozhovory v televizi, a opravili silnice, železnice nebo širokopásmové připojení. To už by hodně pomohlo. Němci jsou ale idealisté a ne utilitaristé. Namísto aby prostě dělali správné věci, chtějí, aby je ke správným věcem přivedl Mesiáš. Ne praktický, ale stylizovaný.

Wagenknecht už jednou se sesbíraným hnutím neuspěla. To bylo právě před pěti lety. Stojí za ní Oskar Lafontaine, jehož biografie je nejlepším Best-of selhání. Wagenknecht dostane hlasy. Žádné pochyby. Problémy existují, Wagenknecht zmiňuje správné body a většina ostatních politiků to nedělá. Kdo od ní ale očekává ráj, probudí se rozčarován ze skutečné německé postprosperity. Jedna velká osobnost na změnu stačit nebude. Německo potřebuje reformy ve všech oblastech, o kterých musí nejprve vzniknout povědomí. Sahra Wagenknecht je – pravda – jen o krok dále než ostatní. Ale její vášní byla vždy opozice. Ještě bude muset prokázat, že je způsobilá vládnout.

Redakční poznámky:
[1] Die LinkeČesky, Levice, strana pro solidaritu a sociální spravedlnost vznikla v roce 2007 sloučením SED s WASGČesky.
[2] AfD (Alternative für Deutschland)Česky vznikla v roce 2013 a bývá difamována jako pravicově populistická strana. Programem je „přímá demokracie, dělba moci a právní stát, sociálně tržní hospodářství, subsidiarita, federalismus, rodina a živá tradice německé kultury“.
[3] SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands)Česky, původní komunistická strana DDR
[4] PDS (Partei des Demokratischen Sozialismus)Česky, levicová Strana demokratického socialismu, 1990 – 2007
[5] CDU (Christlich Demokratische Union Deutschlands)Česky, německá (mimo Bavorsko) poválečná křesťanskodemokratická konzervativní strana, zpravidla v koalici s CSU
[6] Freie Wähler Deutschland #de#, malá berlínská a brandenburská strana „orientovaná na občana se zdravým rozumem“
[7] Semafor: současná německá koalice SPD (červených), FDP (žlutých) a Zelených
[8] SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschland)Česky, sociálnědemokratická strana založená 1869
[9] FDP (Freie Demokraten)Česky, liberální strana Svobodných demokratů založená 1948
[10] CSU (Christlich-soziale Union)Česky, bavorská křesťanskodemokratická konzervativní strana založená 1945, zpravidla v koalici s CDU
[11] Císař Friedrich I. BarbarossaČesky (Rudovous, 1122 – 1190) podle legendyČesky spí v jeskyni v KyffhäuserČesky (srv. sv. Václav v Blaníku)
Mario Thurnes pracoval jako redaktor pro „Frankfurter Rundschau“ a „AZ Mainz“. Působil také jako tiskový mluvčí Zelených v zemském parlamentu Porýní-Falc. Od září ’22 pracuje jako korespondent z hlavního města pro liberálně konzervativní „Tichys Einblick“.

[PJ]