K českým podpůrcům slovenského Majdanu

Článek Ty zlé Slovensko! aneb Jak podepsat petici bez rizika vyšel v deníku Krajské listy 15. srpna 2024.

Foto: Pixabay
Popisek: Slovenská vlajka

Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…

Poprvé jsem se proti této levné podobě „aktivismu“ vzbouřil, když jsem (bývalé eurokomisařce pro spravedlnost a současné místopředsedkyni EK pro hodnoty) Věře Jourové, která se opřela do stavu práva v Maďarsku, ve svém otevřeném dopise barvitě vylíčil, na jaké úrovni se nachází stav „práva“ (respektive bezpráví) v České republice, o který zájem kupodivu nejeví.

O jaký zásadní protest jde tentokrát? Petice „Je čas podat ruku!“ vzešla z pera divadelníka a dokumentaristy Břetislava Rychlíka a nejdříve byla (shodou okolností?) zveřejněna na stránkách, prosazujících Rychlíkovu kandidaturu do Senátu (jako nezávislého za ODS, TOP 09, Piráty a Zelené). Začíná slovy:

S velkým znepokojením sledujeme počínání ministerstva kultury v sousedním Slovensku. Čistky, které provádí a hodlá nadále provádět v kulturních institucích, činí primitivními metodami, s důvody průhledně ubohými a vylhanými. Aktéři v čele s ministryní kultury Martinou Šimkovičovou a jejím politickým okolím se rozhodli pomstít na svobodné slovenské kultuře, a tím i na slovenském národě. Povedlo se jim zařadit Slovensko mezi politováníhodné země, neboť už teď má jejich konání rysy zločineckých totalitních praktik…

S tak nekompromisním postojem proti „politováníhodným zemím“ nelze než souhlasit. Jen bych se chtěl zeptat řady signatářů, co dělali, když v naší skutečně politováníhodné zemi v 90. letech všemocný ministr financí oficiálně prohlásil, že je třeba skoncovat s obrazem našeho státu jako země umění a kultury – a tak se taky stalo. Obratem, tedy tunelem. Když byla vytunelována chlouba nejen středo- a východoevropské kultury, ale v 60. letech (letech čs. nové filmové vlny) i kultury světové, Filmové studio Barrandov. To studio, nad nímž nyní vlají vlajky zemí, které si dnes v tamních laboratořích leda dávají vyvolávat své bezduché krváky a slaďáky? A co signatáři dělali, když byla v téže době tímtéž způsobem zničena světoznámá studia animovaného filmu v Praze a ve Zlíně? Co dělali, když se péčí nadnárodních agentur poměr domácích a globálních děl v českých kinech, televizích, divadlech a ve výkladech knihkupectví ustálil na dnešním přibližném zlomku z deseti: dvě díla česká vůči sedmi americkým a jednomu dílu z další anglosaské (popřípadě jiné západoevropské) velmoci? (Navíc ve vždy vynášené „proevropské“ EU, z jejíchž 27 členů mluví doma anglicky jen pět milionů Irů…)

Jako publicista, pro něhož je kultura domovským oborem a nejvlastnějším žánrem je mu rozhovor, mám pocit, že tyto otázky vlastně ani nekladu sám. Těm, kdo nyní zčistajasna „bojují o slovenskou kulturu“, je se mnou symbolicky kladli a kladou i ti, o nichž vím, že naopak 35 let bojovali (a dosud bojují) o svobodnou a nadnárodně nekolonizovanou kulturu českou. Třeba režisér Jiří Krejčík, scenáristé Vladimír Körner a Zdeněk Mahler, kulturolog a vydavatel A. J. Liehm, herečka a spisovatelka Eva Hudečková, scenáristka Anděla Páně Lucie Konášová (která se v našem rozhovoru vyjádřila, že „Trnka a Vláčil by u nás dneska nic nevytvořili a umřeli by hlady“) a mnozí další. Na rozdíl od nich, hlasy těch, kteří dnes bojují proti „politováníhodnému“ Slovensku, jsem (až na výjimky) během bojů za kulturu českou skoro neslyšel…

V Petici „Je čas podat ruku!“ se dále píše:

…Nepřísluší nám zasahovat do interních politických poměrů na Slovensku, máme však plné právo si o nich myslet to nejhorší… Současně chceme vyjádřit naději, že podnikatelské kruhy i jednotlivci by mohli založit Česko-slovenský kulturní fond, který by finančně podporoval postižené jednotlivce i rodiny na Slovensku…

To je skvělé, že do poměrů na Slovensku nezasahují (ačkoli právě v době kolem jejich petice vyšla opozice v Bratislavě majdansky do ulic…) A to s tím fondem je taky dobrý nápad! Jen škoda, že dřív, než oběti kulturních a mediálních čistek na Slovensku, nepřišel nápad sanovat oběti stejných čistek v Česku. Když se v českém tisku ve stejné době, kdy vyšla petice, rozšířila informace: „Český rozhlas přerušil spolupráci se slovenskou STVR. ČRo bude pozorně sledovat, zda STVR odpovídá standardům,“ český vox populi rozšířil po sociálních sítích ironickou odpověď: „Smůla, standardům ČRo a ČT odpovídá jen KLDR…“ Ačkoli vox populi nezná tolik konkrétních jmen obětí mediálních čistek, jako my, kdo v českých médiích pracujeme, tohle hlas lidu diagnostikoval dost přesně. Kdyby každý, kdo byl pro své názory vyhozen z českého média nebo české kulturní organizace, byl mrtvý, dal by se založit zcela nový středně velký hřbitov.

Nemyslím tím jen aktuální kauzu zaříznutí českotelevizního pořadu 168 hodin, který jako snad poslední obsahoval aspoň náznak nějaké kritické publicistiky. Kdepak je doba, kdy se na našich obrazovkách směly objevovat satirické pořady Česká soda (obohacená pravidelnou satirou na sudetoněmecký landsmanšaft Alles Gute), Gumáci a Stalo se (satirické shrnutí týdenní politické agendy pomocí mimů v maskách politiků a glosování výroků politiků úryvky z filmů, které se ten týden vysílaly), Na šikmé ploše, Politické harašení a S politiky netančím? Kdepak že jsou ty pořady? Kdepak je česká politická satira a společenskokritická publicistika? A kde její autoři? Jistě, některé z nich můžete ještě vídat na čím dál víc odstrkovaných nezávislých webových platformách, ale třeba, jen tak namátkou, režisérka nejoceňovanějších a nejkontroverznějších pořadů z řady Nevyjasněná úmrtí dnes (nikoli zcela dobrovolně) prodává v jistém nadnárodním obchodě zdravou výživu…

Petice „Je čas podat ruku!“ se podle svých slov také zastává slovenských „důležitých projektů, likvidovaných lidmi omezeného myšlení a zdánlivě neomezené hrubé moci“. Chtějí autoři petice, abych jim poskytl seznam důležitých projektů, zlikvidovaných V ČESKU lidmi omezeného myšlení a zdánlivě neomezené hrubé moci? Patřily mezi ně i poslední projekty legend české kulturní publicistiky Jiřího Černého a Ondřeje Suchého, které z ČRo vyletěly obloukem, a za nimi i jejich autoři, kteří byli desítky let stříbrem Českého rozhlasu. Chtějí signatáři ode mě jako od člověka, který denně mluví s pracovníky české kultury, seznam všech autorů, jejichž projekty byly zaříznuty, protože neobsahovaly trans-tematiku či tematiku heterochtonních (nově přišlých) národnostních menšin, které jsou naší státně-ideovou doktrínou výhradně grantované (na rozdíl třeba od tematiky národnostních menšin autochtonních, starousedlých, na jejichž tematiku kašleme)? Na tohle téma si z doktrinářského českého kulturního systému dokonce už v roce 2009 zcela veřejně a geniálně vystřelil spisovatel Jan Cempírek, když se se svými přáteli (vítězně!) vsadil, že v ČR vyhraje literární cenu, když napíše COKOLI, ale pod jménem ženy, a navíc z „té správné“ menšiny…

„Ze Slovenska se udělala ruská laboratoř, pro nás je to odstrašující případ, ze kterého se snažíme poučit… U NÁS máme velké boje o Českou televizi, ale opravdu si myslím, že CENZURU NEMÁME,“ řekl v rozhovoru pro slovenský týdeník Plus 7 dní herec a režisér Jiří Mádl, který před časem „demokraticky“ v projektu s charakteristickým názvem Přemluv bábu, nabádal staré lidi (kteří mají s dějinami a politikou u nás násobně větší zkušenosti než on), že nemají volit toho, koho volit chtějí. Zřejmě neví, že jeho kolega Marek Vašut s o 26 let starší pamětí (který mimochodem stejně jako Mádl studoval v USA, a dokonce se tam prosadil…), řekl v nezávislém Rádiu Universum v rozhovoru s novinářkou Martinou Kociánovou (také jednou z vyhozených z Českého rozhlasu), že dokonce i v (komunistické!) druhé polovině osmdesátých let jsme měli více svobody, než dnes. A to i té tvůrčí.

Pan Mádl a většina signatářů petice „Je čas podat ruku!“ nevědí nebo nechtějí vědět, co zažili zaměstnanci a provozovatelé internetových nezávislých médií, kterým premiér Fiala před dvěma lety po dohodě s majiteli serverů zastavil provoz (což byl krok, o jehož protiprávnosti ho museli poučit dokonce až z EU). Nezajímá je, co nezávislí novináři a umělci zažívají poté, co byl Fialovou vládou jmenován už druhý vrchní cenzor, dosavadní standardizované nadávky do „dezinformátorů“ a „dezolátů“ a jeho médií na mítinku 8. srpna ve Slavonicích obohatil o nadávání do „sviní a zombíků“. Co zažívají čeští novináři, honění za své nezávislé názory po soudech (jež s nimi v úloze podporovatelky v už druhé nesvobodě absolvuje chartistka Lenka Procházková, která mapuje i soudní kalvárii učitelky Martiny Bednářové, která si v hodině dějepisu dovolila projevit svůj názor).

„Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku, a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra,“ říká k tomuto postoji Bible, zatímco moderní psychologie ho nazývá dvojím metrem v důsledku účelové morálky. U řady osobností, podepsané pod peticí „Je čas podat ruku!“ to člověka s pamětí nepřekvapuje, protože má ještě před očima doby, kdy tito nově korektní lidé rozšiřovali poněkud nekorektní úsloví „Bývalý komunista je jako bývalý černoch“ a prezidentu Zemanovi nemohli zapomenout jeho členství v liberální dubčekovské KSČ Pražského jara 1968, aby pak obratem na jeho místo vší vahou svých osobností podpořili předsedu útvarové základní organizace husákovské normalizační KSČ a frekventanta varšavskosmlouvové školy vojenských zpravodajců, kteří měli být nasazeni v první linii proti zemím západu.

Přesto si nepřestanu vážit řady signatářů petice „Je čas podat ruku!“ Stejně jako bych si nepřestal vážit signatářů někdejší povinné petice za to, aby Joan Baezová mohla jet zpívat na jih (kteří v téže době mlčeli k tomu, co se dělo Landovskému, Havlovi…), anebo jako bych si (kdybych tehdy byl starší, než pouhý čerstvý novorozenec) nepřestal vážit ani některých signatářů Anticharty. Koneckonců i mezi nimi byli lidé, jejichž unavený zrak byl již mimo obzor aktuálního světa a nepojímal všechny jeho souvislosti a podvodné svody (v případě Anticharty byl tím podvedeným Jan Werich, v případě „Je čas podat ruku!“ jde o jeho nástupce Jiřího Suchého, paradoxně bratra mého kolegy z útočiště vyhozených talentů jménem Krajské listy, Ondřeje Suchého). A jak pod Antichartou, tak pod „Je čas podat ruku!“ jsou podepsáni i lidé, které systém ze svých řad za jejich rovné postoje už jednou vyhodil, a oni prostě zjistili, že už podruhé nezvládnou podepsat se někde s rizikem. A tak se prostě zase jednou – podepsali bez rizika…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).