Je Západ na rozpad?

Analýza Is The West About To Implode? vyšla na Substacku Franka Furediho 29. března 2025

Najednou je vše příliš jasné. Existuje jen velmi málo, co spojuje různé části toho, co se dříve nazývalo západní svět. Nástup Trumpova prezidentství v roce 2025 vykrystalizoval trend k fragmentaci globálního westernismu. Amerika je zahleděná do sebe a až příliš ignorovaná Evropa ví, že její křehkost a slabost jsou odkryté.

Současný konflikt mezi Evropou a Amerikou nelze redukovat na protichůdné přístupy k ruské invazi na Ukrajinu. Nejde ani o spor o cla a obchod. Ano, vidíme silné prosazování amerických národních zájmů, ale dynamická hra není pouze poslední verzí obvyklého konkurenčního postavení různých mocností.

Nedávné odhalení údajně tajného rozhovoru mezi vysokými představiteli americké administrativy na Signálu ukázalo, že to, o co šlo, nebylo jen obyčejné porušení bezpečnosti. Způsob odhalení a postoje vyjádřené účastníky rozhovoru naznačovaly, že jakýkoliv obsah toho, co bylo dříve známé jako Západ nebo Západní aliance, je vyprázdněný. Opovržlivý tón, jakým účastníci hovořili o Evropě a Evropanech, posloužil jako svědectví o vážné kulturní roztržce mezi oběma kontinenty. Část evropských elit se nepochybně cítí podobně vůči svým „neotesaným“ americkým bratrancům v Trumpově administrativě.

Těžko předvídat, jak se rozvíjející se drama bude vyvíjet nebo zda dospěje do stadia westernového vyvražďování. Ještě musí zůstat pár chladných hlav a geopolitická roztržka mezi dvěma kontinenty probíhá souběžně se zásadním kulturním konfliktem ve všech částech západního světa. O tom, jak střet mezi Evropou a Amerikou dopadne, však hlavní protagonisté tak docela nerozhodnou. Působí globální mocné síly, které vedou k zesílení hospodářské a politické rivality. Strategické rozložení, které to vyvolává, je předzvěstí nové éry reálpolitiky – takové, kde je stále méně pravděpodobné, že budou hlavní hráči omezováni otevřeným nasazením vojenské síly. A samozřejmě je tu Čína, Rusko a Indie, které jsou připravené se chopit jakékoli příležitosti, kterou dopad celozápadního zúčtování nabízí.

Nejde o pouhé odtržení USA od Evropy, ale o rozchod s konvencemi přijatými po druhé světové válce, které tvořily rámec vnitrozápadních vztahů. NATO je již dlouho na kapačkách. Nyní se Washington rozhodl vyzvat k ukončení další léčby.

Je důležité poznamenat, že Trumpova zjevná lhostejnost k osudu NATO a jeho neochota nadále se k Evropě chovat jako k vážnému partnerovi trvá už dlouho. Nástin současné situace byl ve hře již pod dohledem Bidenovy administrativy během týdnů před ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022.

Během měsíců před ruskou invazí byli evropští vůdci fakticky redukováni na roli komparzistů. Byly to USA a Rusko, Biden a Putin, kdo byli hlavními hráči. Byli to oni, kdo se účastnili významných diplomatických manévrů, nikoli vůdci Francie nebo Německa. Když se tedy Washington v únoru 2022 jednostranně rozhodl poslat do Polska a Rumunska dalších 3 000 vojáků, nepředstíral, že to bude konzultovat s Evropskou unií.

Titulek New York Times z ledna 2022 okrajové postavení EU vystihl dobře: „USA a Rusko budou diskutovat o evropské bezpečnosti, ale bez Evropanů.“ Jeho zpráva uvedla:

Nevyhnutelným faktem je, že až si Spojené státy a Rusko v pondělí sednou v Ženevě k diskusi o Ukrajině a evropské bezpečnosti, Evropané tam nebudou. A až NATO ve středu zasedne s Ruskem, Evropská unie jako instituce tam nebude – ačkoliv je členem obou uskupení 21 států.

V té době NYT uvedl, že tato bilaterální jednání oživila „staré obavy, že dvě mocnosti studené války uzavřou dohodu samy“. Bývalý šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell vyjádřil již dříve obavy z povýšeného přístupu USA a Ruska. „Už nejsme v dobách Jalty, kdy se velmoci v roce 1945 setkaly, aby poválečnou Evropu rozdělily,“ řekl. Evropská unie „nemůže být divákem“, pokračoval, zatímco Spojené státy, NATO a Rusko diskutují o evropské bezpečnosti. Ale jakmile začala invaze na Ukrajinu, přesně tím Evropa byla – divákem.

V dnešní době je EU do divadla zvána zřídkakdy a dokonce se snaží statusu diváka dosáhnout.

Na neschopnosti evropských elit čelit současné realitě je něco opravdu smutného. Vezměme prohlášení bývalého nizozemského premiéra a nyní generálního tajemníka NATO Marka Rutteho z tohoto týdne. Pochlubil se publiku ve Varšavě, že;

Spojenci NATO představují polovinu světové ekonomické a vojenské síly.
Dva kontinenty, 32 národů a jedna miliarda lidí.

 

Společně v NATO jsou Evropa a Severní Amerika nepřekonatelné.
Dnes a v budoucnosti. Takže naší jedné miliardě lidí říkám toto.
Buďte si jisti.
Transatlantické pouto je silné.

 

A ano, uděláme z NATO silnější, spravedlivější a smrtelnější Alianci.

 

Tak v nebezpečnějším světě zůstaneme všichni v bezpečí.[1]

Silné transatlantické pouto? Vážně?

Rutteovo panglosovské[5] prohlášení slouží jako smutná připomínka přetrvávajícího chronického stavu sebeklamu, který nenápadité politické vládce EU sužuje. Ukazuje, že přinejmenším na evropské straně Atlantiku se vládnoucí elity nadále snaží bránit se realitě a vyhýbají se připravit své národy na výzvy, které rozvíjející se světový řád představuje.

Žít ve vypůjčeném čase

Je evidentní, že Západní aliance po dlouhou dobu žila z vypůjčeného času. Studená válka mezi svobodným a totalitním světem mu poskytovala nebývalou soudržnost. Ale byla to soudržnost založená na morální nadřazenosti oproti hluboce vadnému Sovětskému svazu. Byla to negativní forma morální autority založená na kontrastu s morálně nižším politickým systémem. Jakmile se Sovětský svaz rozpadl a studená válka skončila, musel v sobě Západ nalézt morální zdroje, aby získal legitimitu.

Že se konec studené války v roce 1991 ukáže jako smíšené požehnání, si bystří pozorovatelé tenkrát uvědomovali. Sotva skončila studená válka, propukla nostalgie po jistotách a morální čistotě, kterou poskytuje svět rozdělený na dobro a zlo. Bývalý diplomat a vlivný ekonom John K. Galbraith napsal, že „výrazným faktem je, že pomineme-li nehody, za posledních 45 let, bezmála půlstoletí, v konfliktu mezi bohatými vlivnými průmyslovými zeměmi nebyl nikdo zabit. To platí jak pro kapitalistické země… tak i pro ty, které se charakterizovaly jako komunistické“. Galbraithův nářek na staré dobré časy studené války zazněl ve Financial Times : „Úleva Západu při ukončení studené války je minulostí. Byla vystřídána obavami z politické nestability a vědomím, že integrace východní Evropy do světové ekonomiky, nemluvě o Sovětském svazu, představuje potíže dosud nepředstavitelné složitosti“[2].

„Proč brzy zmeškáme studenou válku“, byl název vlivné eseje napsané odborníkem na mezinárodní vztahy Johnem J. Mearsheimerem v The Atlantic v srpnu 1990. Mearsheimer, pravděpodobně nejvlivnější zastánce realistické školy mezinárodních vztahů, pochopil, že studená válka pouze potlačila, ale nevyřešila některé z dřívějších konfliktů, které evropský kontinent pronásledovaly. Poznamenal:

Jednoho dne se však můžeme probudit a naříkat nad ztrátou řádu, který anarchii mezinárodních vztahů dala studená válka. Neboť nezkrotná anarchie je to, co Evropa znala v pětačtyřiceti letech tohoto století před studenou válkou, a nezkrotná anarchie – Hobbesova válka všech proti všem – je hlavní příčinou ozbrojených konfliktů. Ti, kdo si myslí, že jsou ozbrojené konflikty mezi evropskými státy nyní vyloučené, že obě světové války jakoukoli válku v Evropy vyloučily, promítají do budoucnosti neoprávněný optimismus. Teorie míru, tento optimismus implicitně podporující, jsou obzvláště plytké konstrukty.[3]

Mearsheimer tvrdil, že „vyhlídky na velké krize, dokonce války, v Evropě pravděpodobně dramaticky vzrostou nyní, když se studená válka stává historií“[4].

O dvacet pět let později je zřejmé, že se léta po studené válce ukázala být nepříznivá pro ty, kdo si přáli Západní alianci udržet. Ale jde o víc než jen o osud NATO. Je důležité poznamenat, že to, co Západ spojovalo, nebyly pouze pragmatické strategické cíle. Nebyl to jen obranný pakt. Ani Západ v éře po roce 1945 nemohl být považován za americké impérium. Existovalo také společné morální a intelektuální dědictví – hodnotový systém překračující státní hranice, který ani Hitler nebo Stalin nedokázali zcela podkopat a narušit.

Západ, nebo západní civilizace, obsahovaly vždy vnitřně různorodou kulturu, a přesto vždy prokázaly schopnost se obnovit. V průběhu historie to bylo narušováno rozpady, jako bylo rozdělení Římské říše na západní a východní polovinu. Následoval rozpad křesťanské církve na římskokatolické a východní ortodoxní křídlo. Následný rozkol v západním křesťanství v době reformace, vedoucí ke staletým krvavým konfliktům mezi protestanty a katolíky. Strašná daň, kterou si vyžádaly krvavé ideologické konflikty 20. století, vedla četné komentátory k temným narážkám na hrozící úpadek západní civilizace. Přesto Západ a historické dědictví, které ztělesňoval, nějak přežily.

Můžeme být optimističtí, že stále disponuje regeneračními silami potřebnými k potlačení korozních účinků rozdělení, které sám sobě způsobil? Může, pokud dostatek lidí v pozici vlivu pochopí, že současné nesnáze, kterým Západ čelí, nejsou pouze geopolitické, ale také kulturní. Každá západní společnost je konfrontována s vnitřním kulturním konfliktem mezi těmi, kdo chtějí společnost jejímu civilizačnímu dědictví vzdálit, a těmi, kdo si ho přejí obnovit. Zvítězit v tomto konfliktu proti odpůrcům dědictví západní kultury je předpokladem, aby myšlence Západu dal v 21. století smysl.

Západ, který sešel ze své cesty, má stále šanci vrátit se a naučit se žít sám se sebou. Pokud ne, Čína a další čekají na křídlech.

---

[1]https://www.nato.int/cps/en/natohq/opinions_233924.htm

[2]Viz Galbraith, JK, „Cena světového míru“, The Guardian, 8. září 1990, a Financial Times, 7. ledna 1991.

[3]https://www.theatlantic.com/past/docs/politics/foreign/mearsh.htmČesky

[4]https://www.theatlantic.com/past/docs/politics/foreign/mearsh.htmČesky

---

[PJ]