Je NATO stále potřebné?

Originál článku „Is NATO Still Necessary?“ autorů Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta vyšel 18. 4. 2020 na portále The National Interest.

Otázku z titulku si položili redaktoři už v roce 2020 – proto zmínka o koronaviru. Shrnutí je hned v první větě na začátku článku – podívejme se, jak k tomuto závěru došli:

Časem se nevyhnutelně objeví další globální výzvy, kterým budou země čelit společně – NATO ve svých sedmdesáti letech však není nástrojem k jejich řešení.

Pandemie koronaviru, která sužuje celý svět, přináší do centra pozornosti dlouhodobou krizi veřejného zdraví a bezútěšnou vyhlídku na dlouhodobou hospodářskou krizi, která může zničit sociální strukturu všech států.

Světoví lídři musí přehodnotit vynakládání zdrojů na základě skutečných a aktuálních hrozeb pro národní bezpečnost – přehodnotit způsoby jejich řešení. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou z velké části řízeny a financovány Spojenými státy.

První generální tajemník NATO (Hastings Ismay) v roce 1949 popsal poslání NATO jako: „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“.

Po sedmdesáti letech se bezpečnostní situace zcela změnila.
Sovětský svaz a Varšavská smlouva již neexistují. Berlínská zeď padla a Německo nemá žádné územní ambice u svých sousedů. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO čítající dvacet devět zemí.

V roce 1993 vedl jeden ze spoluautorů, David Speedie, rozhovor s Michailem Gorbačovem a zeptal se ho na ujištění, která podle svých slov dostal ohledně nerozšiřování NATO na východ. Jeho odpověď byla strohá: „Pane Speedie, byli jsme v háji.“ Zcela jasně usoudil, že důvěra, kterou Sovětský svaz vložil do Západu sjednocením Německa a rozpuštěním Varšavské smlouvy, nebyla opětována.

To vyvolává zásadní otázku: zda NATO dnes posiluje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje.

Domníváme se, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není zapotřebí:

První:
NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již neplatí. Bezpečnostní situace v Evropě je dnes zcela jiná než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin skutečně navrhl nové kontinentální bezpečnostní uspořádání „od Dublinu po Vladivostok“, které Západ bez okolků odmítl. Pokud by bylo přijato, pak by se Rusko zapojilo do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější.

Za druhé:
Někteří tvrdí, že hrozba současného Ruska je důvodem, proč Amerika musí zůstat v Evropě. Uvažujte však o tomto: Ekonomika EU před brexitem činila 18,8 bilionu dolarů, po brexitu je to 16,6 bilionu dolarů. Pro srovnání, ekonomika Ruska je dnes pouze 1,6 bilionu dolarů. Domníváme se, že s ekonomikou EU, která je více než desetkrát větší než ekonomika Ruska, si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v obranné alianci eurozóny a velmi pravděpodobně bude na tuto obranu nadále přispívat.

Tři:
První studená válka byla ve znamení extrémního globálního rizika – dva protivníci z řad supervelmocí byli vyzbrojeni více než třiceti tisíci jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí, a to extrémní nestabilitu způsobenou tím, že zbraně hromadného ničení získají nestátní aktéři, jako jsou teroristické skupiny. Rusko a hlavní představitelé NATO jsou jedinečně schopni těmto hrozbám čelit – pokud budou jednat ve shodě.

Za čtvrté:
Jediným případem, kdy se člen NATO odvolal na článek 5 (doložka „útok na jednoho je útokem na všechny“), byly Spojené státy po teroristickém útoku z 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný stát, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod pro spolupráci důsledně prosazovalo – Rusko skutečně poskytlo neocenitelnou logistickou zpravodajskou podporu a podporu základny pro afghánské angažmá po 11. září. Koronavirus zdramatizoval další vážnou obavu: obavu, že teroristé vlastní a použijí biologické zbraně. To nelze podceňovat v atmosféře, v níž nyní žijeme.

Pět:
Když má Rusko na svých hranicích potenciálního nepřítele, jako v případě vojenských cvičení NATO v roce 2020, bude Rusko více nuceno směřovat k autokracii a oslabování demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí vedení, které je silné a poskytuje jim ochranu.

Šest:
Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy spolu s téměř dvacetiletou válkou v Afghánistánu – nejdelší v našich dějinách – byly v podstatě řízeny Spojenými státy. Neexistuje zde žádný „ruský faktor“, přesto jsou tyto konflikty využívány k argumentaci raison d’etre především ke konfrontaci s Ruskem.

Sedm:
Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holocaust – tento Damoklův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny v devětadvaceti zemích, z nichž mnohé leží podél ruských hranic a některé jsou na dostřel dělostřelectva od Petrohradu, hrozí nám jaderná válka, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo několikrát zdokumentováno během studené války a je ještě děsivější nyní, vzhledem k rychlosti dnešních raket Mach 5.

Osm:
Dokud budou Spojené státy vydávat téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, budou vždy potřebovat nepřátele, ať už skutečné, nebo domnělé. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přehnané „výdaje“ nutné a komu ve skutečnosti prospívají? Výdaje na NATO jdou na úkor jiných národních priorit. Zjišťujeme to uprostřed koronaviru, kdy jsou systémy zdravotní péče na Západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů na NATO uvolní prostor pro jiné národní priority, které jsou pro americkou veřejnost přínosnější.

Devět:
Využili jsme NATO k jednostrannému jednání bez souhlasu Kongresu nebo mezinárodního práva. Americký konflikt s Ruskem je v podstatě politický, nikoli vojenský. Volá po kreativní diplomacii. Pravdou je, že Amerika potřebuje v mezinárodních vztazích důraznější diplomacii, nikoli tupý vojenský nástroj NATO.

Deset:
A konečně, exotické válečné hry v sousedství Ruska – spolu s roztrháním smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména když se mezinárodní pozornost soustředí na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se připojil k seznamu globálních hrozeb, které vyžadují spíše spolupráci než konfrontaci, ještě naléhavěji než dříve.

Časem se nevyhnutelně objeví další globální výzvy, kterým budou země čelit společně.
NATO v sedmdesáti letech však není nástrojem k jejich řešení.
Je načase opustit tuto oponu konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který bude řešit hrozby dneška i zítřka.

Sharon Tennisonová je prezidentkou Centra pro občanské iniciativy.
David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu globální angažovanosti USA v Carnegie Council for Ethics in International Affairs.
Krishen Mehta je vedoucím pracovníkem pro globální spravedlnost na Yaleově univerzitě.

Překlad: Asistovaný DeepL