1. Petr Juza: Mierový atóm dostal zelenú
2. Jan Campbell: Příklad strachu a krátkozrakosti
3. Casey Crownhart: Jaderná energie se vrací na Three Mile Island

Mierový atóm dostal zelenú

Podľa podkladových materiálov, ktoré občanom Kazachstanu pred referendom distribuovala[1] štátna moc, sa k roku 2024 na celom svete (v 31 krajinách) využívalo 415 jadrových reaktorov na výrobu elektrickej energie. Najviac v USA (94), Francúzsku (56), Číne (56), v Ruskej federácii (36). Prvou atómovou elektrárňou bola Obninská atómová elektráreň v Sovietskom zväze (cca 100 km juhozápadne od Moskvy), spustená do prevádzky v roku 1954.

Kazašskí voliči sa ďalej dozvedeli, že svet eviduje tri zásadné havárie atómových elektrární – v roku 1979 v USA (Three Mile Island), v roku 1986 v Sovietskom zväze (Černobyl) a v roku 2011 (Fukušima). O udalostiach roku 1977 v Jaslovských Bohuniciach – ani slovo.[2][12]

Kazašské referendum – výsledky, dôsledky a trochu histórie

Diskusie, spory a niekedy aj výmeny emocionálnych názorov[3]… ohľadne mierového využitia atómu na výrobu elektrickej sa v Kazachstane vedú roky. Referendum, ktoré sa v krajine konalo v nedeľu 6. októbra 2024, však zjavne asi dá bodku za týmito diskusiami a Kazachstan vyrazí na cestu mierového využitia atómu. Čo je, podľa nášho názoru, dobre.

Nakoniec, Kazachstan má jedny z najväčších zásob uránu na svete. Reč je o 15 % zatiaľ známych svetových zásob tohto materiálu (viac dokázaných je zatiaľ len v priestore Austrálie).

Jeho podiel na svetovej ťažbe je cca 25 % a v roku 2025 chce vyťažiť okolo 25 tisíc ton uránu.[4] Lenže to, čo dostal Kazachstan do zeme „od Boha“, je niečo iné, než to, čo dokáže aj technologicky spracovať. Je to iná, ale extrémne dôležitá otázka. Tou je schopnosť vyťaženú surovinu technologicky spracovať (na palivo napr. do jadrovej elektrárne, alebo na iné využitie. Preto sa nedivme, že svetoví lídri derú koberce v Astane, aby sa ich krajiny prostredníctvom investícií dostali k možnosti leštiť toto zlaté vajce.

Je málo známe, že počas existencie Sovietskeho zväzu bola v Kazašskej sovietskej socialistickej republike funkčná jedna atómová elektráreň, s reaktorom typu BN-350[5] neďaleko mesta Aktau. Bol daný do využívania v roku 1973, pravda, vtedy sa Aktau volalo Ševčenko. (Inak premenovávanie miest je akousi kazašskou špecialitou. Napr.: Alma-Ata na Almaty, Semipalatinsk na Semey, Usť-Kamenogorsk na Oskemen, Celinograd na Akmolinsk, potom na Akmolu, potom na Astanu, potom na Nur-Sultan a potom späť na Astanu…)

Reaktor okrem toho, že bol využívaný na výrobu elektrickej energie, vyrábal teplo a v rámci technického riešenia zabezpečoval odsoľovanie vody z Kaspického mora pre Magnistauskú oblasť, ktorá nemá dodnes prírodné zdroje pitnej vody.

V 90. rokoch sa začal proces ukončenia využívania tohto reaktoru a v súčasnosti je areál BN-350 bez jadrového paliva.

Predpríprava

Téma budovania atómovej elektrárne bola v Kazachstane otvoená minimálne trikrát (ak nerátame rok 2024), ale vždy to ostalo na úrovni predbežných projektov. Všetko sa ale zmenilo v roku 2019, keď sa už začalo hovoriť o konkrétnej dislokácii možnej elektrárne: obec Uľken, Almatínska oblasť v blízkosti jazera Balchaš.

Dlhodobo pred konaním referenda to vyzeralo tak, že rozhodnutie o výstavbe jadrovej elektrárne už bolo prijaté. Prezident K.-Ž. Tokajev totiž niekoľkokrát v roku 2023, resp. 2024 opakovane hovoril o konci „epochy uhlia“, resp. o deficite elektrickej energie, čo môže riešiť jedine jadrová energetika. Autor tohto textu navštívil opakovane Karagandu, kde prijímali takéto hodnotenie negatívne. Lenže (zatiaľ) sa to nikdy nezmenilo na akcie typu „Vorkuta“, resp. „Kuzbas“ z roku 1993, ktorá v Sovietskom zväze zlomila väz vtedy nedotknuteľnému M. S. Gorbačovovi, ktorý nebol schopný reagovať na 18 požiadaviek baníkov. Ani po tom, čo prilbami tĺkli na moste pre úradom vlády (Garbatij most). Bolo to povedané po januári 2022, keď sa Kazachstan (v zásade celá Stredná Ázia) musel vysporiadať s blackoutom, keď sa smerovanie k výstavbe atómovej elektrárne stalo cieľom k „…zachráneniu národnej ekonomiky…“

Nakoniec 8. februára 2022 na rozšírenom zasadnutí vlády Kazachstanu prezident Kazachstanu povedal: „..bez atómovej energie stratíme celú ekonomiky, stratíme regionálne líderstvo…“[6] V roku 2019 prezident K.-Ž. Tokajev hovoril, že sa nebude prijímať žiadne rozhodnutie bez akceptácie názoru verejnosti, ale novembri 2021 sa jeho rétorika zmenila. Začal totiž hovoriť o deficite elektrickej energie v Kazachstane a o tom, že sa „…treba rozhodnúť…“

Toto referendum bolo vlastne aktom, ktorým prezident K.-Ž. Tokajev, pod pláštikom priamej demokracie, delegoval nepopulárne rozhodnutie na voličov, a tým si „vyčistil“, resp. si poistil politický priestor pred prípadným hnevom ľudu. Nakoniec „ľud rozhodol“, alebo: „Nie ja, ale vy – ľud – ste rozhodli.“

Na jeseň v roku 2023 špecialisti Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu (MAAE) opakovane potvrdili, že neexistujú faktory, ktoré by technicky bránili výstavbe jadrovej elektrárne blízko jazera Balchaš, samozrejme, pri dodržaní vysokých štandardov bezpečnosti a minimalizovaní korupčných riskov. Predpokladá sa realizácia stavby pod medzinárodnou kontrolou MAAE a WANO (Svetové združenie prevádzkovateľov jadrových elektrární – World Association of Nuclear Operators).

Výsledok

Pripomeňme si, že podľa Kazašského inštitútu strategických štúdií pri úrade prezidenta (KISI), čo bol jediný relevantný prieskum verejnej mienky, bolo rozloženie nálad a síl v spoločnosti zhruba tri týždne pred referendom nasledujúce: 53,1 % za výstavbu elektrárne; 32,5 % proti výstavbe; 14,4 % nerozhodnutých.[7]

Samotné hlasovanie sa skončilo o 20,00 miestneho času a už v noci bola vydaná informácia o účasti na referende. Za celú krajinu bola na úrovni 63,66 %.

Pri pohľade na jednotlivé administratívne celky Kazachstanu, ktorých je spolu dvadsať, však vidno „veľký rozptyl“. V Kyzylordinskej oblasti bola účasť 82,48 %, v Turkestanskej oblasti 75,31 % alebo v Aktjubinskej oblasti 75,11 %. Najnižšiu účasť na referende mali bývalé a súčasné hlavné mesto krajiny: Almaty 25,39 % a Astana 50,81 %. Ako vidno, (ne)zodpovedné voličské správanie vo veľkých mestách nie je len problém Slovenska.

V pondelok 7. októbra 2024 zverejnila Ústredná volebná komisia Kazachstanu predbežné výsledky referenda. Sú jasné a na 99 % sa zjavne nebudú meniť. V referendových zoznamoch bolo zapísaných 12 284 487 oprávnených, do referendových miestností sa dostavilo 7 820 204 občanov, čo je celková účasť už vyššie uvedených 63,66 %. Podľa kazašskej legislatívy je referendum platné, ak sa na ňom zúčastní 50 %+1 volič – teda toto referendum je platné.

Súhlas s vybudovaním atómovej elektrárne na území Kazachstanu vyslovilo celkom 5 561 937 zúčastnených, teda 71,12 % bolo za.[8]

Takže kazašská operácia pod kódovým heslom „Začíname stavať“ môže byť, so súhlasom verejnosti, spustená!

Kto bude stavať?

To je zrejme v tejto chvíli rozhodujúca otázka. Odpoveď na ňu zrejme určí, aké je a aké bude geopolitické počasie v Kazachstane a v širšom kontexte v celom regióne Strednej Ázie. (Len malá odbočka – 10. septembra 2024 podpísali Uzbekistan a Ruská federácia[9], presnejšie UZatom a Rosatom[10] Protokol o zahájení prác na budovaní budúcej jadrovej elektrárne malého výkonu v Uzbekistane s malým modulovým reaktorom (MMR).[11])

Astana už skôr deklarovala, že výstavba bude mať svoj fundament v troch oblastiach:

a) ekonomickej výhodnosti,
b) technologickej spoľahlivosti a
c) v ekologickej bezpečnosti.

Ešte v roku 2022 si v Astane spravili predbežný zoznam, kto by mohol byť dodávateľom takého zložitého technologického komplexu, akým atómová elektráreň bezpochyby je, na kľúč. Do zoznamu sa dostali čínska CNNC, ruský Rosatom, francúzska EDF, juhokórejská KHNP a US ponuka GE-Hitachi+NuScale. Vzhľadom na skutočnosť, že Astana je pripravená používať len preverené technológie (reaktor), ponuka americkej strany bola vyradená hneď v úvode. Na čo americká strana reagovala tak americky – keď oznámila, že ak by sa k zákazke dostal ruský Rosatom, tak sa potom Astana môže tešiť na sekundárne sankcie. Svet nezávislých a samostatných štátov podľa US strihu.

Takže, ponuka francúzskej EDF, ktorá položila na stôl reaktor EPR-1200 (European Pressurized Reactor), za ktorý loboval francúzsky prezident pri svojej ostatnej návšteve v Astane je problémová. Totiž, aj keď je reč o reaktore pokolenia 3+ doposiaľ nebol nikde inštalovaný, na rozdiel od EPR-1600. To minimalizuje šance ponuky z Paríža.

Vo svojom portfóliu má reaktory 3+ aj spoločnosť Rosatom, ktorá ponúka možnosť Kazachstanu vybudovať na kľúč buď reaktor VVER-1200, alebo VVER-1000, ktoré sa bežne využívajú mimo Ruskej federácie (vrátane Slovenska – a ČR, poznámka redakce Disput). Pôvodná ponuka Rosatomu sa spočiatku javila ako favorit, lenže problémom naďalej ostáva bezpečnostný systém riadenia, čo je priebežne riešené so spoluprácou so Siemensom, ktorý má medzinárodné certifikáty a nie je pod tupými sankciami.

Naviac je tu jedna nepriehladnuteľná výhoda Moskvy. Tou je fakt, že väčšinu odborníkov na jadrové elektrárne v Kazachstane – a nielen tam – odborne pripravovali sovietski, resp. ruskí odborníci a prešli praktickými stážami pri reaktoroch typu VVER. Reč je preto o odbornej kompatibilite a pripravenosti tímu.

Ak by sme mali naskočiť na vlak politickej konjunktúry, tak v súčasnosti je pre Kazachstan najvýhodnejšie sa orientovať na dodávateľa z Južnej Kórey (reaktor APR-1400 od kórejskej korporácie KHNP.) Lenže ekonomicky sa pre Kazachstan javí ako najlepšia ponuka Pekingu. Ide o reaktory tretej generácie HPR-1000 (Hualong OneČesky). Ide o najlacnejšiu ponuku pre Astanu – cena jedného energobloku ja zatiaľ na úrovni 2,8 mld. $. Ďalej čínska strana hovorí o päťročnom termíne výstavby komplexu. Ešte raz – len päť rokov!

Takže Astanu čaká ťažké a zodpovedné rozhodnutie, ktoré ovplyvní ekonomické a sociálne kapacity krajiny na dlhú dobu.

Vox populi, vox Dei

Napriek tomu, že v Kazachstane sa posledných tridsať rokov v kontexte so Semipalatinskom viac preferovali „antijadrové“ nálady, referendum ukázalo dve veci. Tou prvou je, aká je nálada v súčasnej kazachstanskej spoločnosti. A tou druhou je, že väčšina Kazachov a Kazachstancov chce žiť v krajine s rozvinutou ekonomikou, kde sa vyrieši deficit elektrickej energie, čiže energetická nezávislosť. Určite nie v krajine, kde ľudia doplácajú neúnosnými cenami na energie za ukrajinskú avantúru a kde sa premiér ani nemá chuť spýtať, či je dobrý nápad kontaminovať pre dobro Soulu okolie Jaslovských Bohuníc…

Snímky: www.election.gov.kz

ODKAZY:

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Zpět na obsah

Článek Jana Campbella vyšel na serveru Infokurýr 10. října 2024

Příklad strachu a krátkozrakosti

Úvod

Zamýšlená webová stránka Pharus de Victoria, na které by měly vycházet v češtině a němčině příspěvky a další informace autora tohoto článku za symbolickou finanční kompenzaci, je zatím v nedohlednu z důvodů vlastní programátorské neschopnosti, víře v nabídnutou pomoc a určité nerozhodnosti s odpovědí na smysl záměru v pokročilém věku, v době metastazující cenzury a marnosti týkající se jakýchkoli potřeb profesionálů ve sféře vzdělání v současné EU, identifikace rizik a trendů a jejich následků, a v neposlední řadě, vývojového procesu týkajícího se přechodu od národního státu ke státu civilizačnímu.

Podobně v nedohlednu je návrat EU k hospodářské spolupráci, tradiční diplomacii, spolupráci s Čínou, Ruskem, a mnoha dalšími státy v politické, hospodářské, ekologické a kulturně-vzdělávací sféře. V kontextu zmíněného mimo jiné se nachází potravinová, vodohospodářská a energetická nezávislost, včetně jaderných elektráren.

Dnešní příspěvek doporučuji číst v kontextu alespoň dvou článků na uvedené téma: Ekonomický kurz (spravedlivého) Kazachstánu (Wirtschaftskurs des gerechten KasachstanČesky, 20.9 2023) a Jaderná energetika ve Střední Asii (Kernenergie in ZentralasienČesky, 12.03.2024), ve kterém jsem se zmínil o záměru Kazachstánu postavit první jadernou elektrárnu (JE).

Energetická situace v Kazachstánu

Nedostatek energie v Kazachstánu byl dříve považován pouze za potenciální problém. Odborníci předpovídali, že země bude čelit energetickému deficitu ve výši 2-2,5 gigawattu od roku 2030, kdy výrazně vzroste populace a průmysl.

Skutečný nedostatek energie v Kazachstánu se však projevil již v letech 2020-2021, paralelně s pandemií covidu. Důvodem nedostatku energie je růst populace a ambiciózní plány vlády na modernizaci průmyslu. Již nyní existují případy, kdy je malým průmyslovým odvětvím a malým podnikům odepřeno připojení k elektrické síti z důvodu nedostatku kapacity. V první řadě mluvíme o Alma-Ata a Alma-Ata aglomeraci, které dobře znám z dob téměř pětiletého působení jako vedoucí koordinační kanceláře EU programu TACIS a jako poradce dvou premiérů.

Nyní Kazachstán vyrábí asi 20 gigawattů elektřiny a deficit je asi 10 procent, tj. 2 gigawaty. Někteří experti ale tvrdí, že reálný deficit může dosáhnout až 6 gigawattů.

Pro Kazachstán je takový nedostatek komplexní politickou, technologickou a hospodářsko-sociální výzvou. Pro srovnání uvádím, že v ruském měřítku několik velkých měst spotřebuje tolik energie najednou jako celý Kazachstán. Kromě toho nevěřím, že mám k dispozici objektivní čísla. Proto je důležité vzít v úvahu rozdíl mezi instalovaným výkonem a skutečnou výrobou. Myšlenka výstavby jaderné elektrárny se tak stala a zdá(la) tak atraktivní, protože výhodou každé jaderné elektrárny, na rozdíl od větrných turbín nebo uhelných elektráren, výroba energie je stabilní na úrovni 95-98 procent instalovaného výkonu.

Diskuse o výstavbě jaderné elektrárny v Kazachstánu začala již v roce 1999, během prezidentství Nursultana Nazarbajeva. V roce 2014 Rusko a Kazachstán dokonce podepsaly memorandum o záměru postavit jadernou elektrárnu. Jedním z důvodů zpoždění projektu bylo silné environmentální hnutí Nevada-Semipalatinsk, které vzniklo, pokud mě paměť neklame, na konci 80. let. Mnoho lidí se i dnes obává opakování černobylské katastrofy z roku 1986 a pamatuje si kontaminaci stepí radiací v důsledku testů jaderných zbraní v Semipalatinsku ve 40. a 80. letech 20. století. Vzpomínka na tuto dobu je zakořeněna v myslích lidí. Rozhodnutí stavět jadernou elektrárnu ale není jediným problémem. Proč?

Katastrofy způsobené člověkem jsou daností. Paměť lidí, nehledě na politické a mediální masáže je živá. Průzkumy veřejného mínění oprávněně vyvolávají pochybnosti o jejich spolehlivosti. Platí to i pro Kazachstán, kde sociologie, diplomaticky formulováno, je přeregulovaná, myšlení Kazachů se zásadně odlišuje od myšlení Evropanů, loutkovodičů kazašských elit, hlavních sousedů (Rusů, Číňanů) a proto nemůže být jasné, co si lidé skutečně myslí. Nicméně podle kazašského Institutu pro strategická studia 48 procent obyvatel podporuje výstavbu jaderné elektrárny, 35 procent je proti a zbytku je to jedno.

Zastánci jaderné energetiky představují mlčící většinu a nepodporují veřejně výstavbu jaderné elektrárny mimo jiné na základě místních zvyků, zkušenosti (z nemožnosti v Astaně postavit nadzemní metro) a přesvědčení, že místní úředníci nejsou dostatečně kvalifikovaní, aby řídili tak složitý a nebezpečný průmysl. O názorech progresivní západně orientované kazašské inteligence se nebudu rozepisovat, kromě zmínky, že je přesvědčeni, že výstavba jaderné elektrárny je jakousi zástěrkou pro ruskou expanzi a proto nechtějí, aby elektrárnu postavilo Rusko. Podle jejich názoru by to mohlo zvýšit závislost Kazachstánu na Rusku a my nemůžeme být oklamáni, proto jsme proti, hlásají.

Proč (ne)lze elektřinu dovážet z Ruska

Kazachstán je v současné době jedním z největších odběratelů ruské elektřiny. To však není vše. Kromě nedostatku energie se Kazachstán potýká s komplexním problémem. Týká se rozděleného energetického systému. Ten je následkem velkého území státu a spojen se skutečností, že většina energetických zařízení byla postavena v sovětských dobách, aniž by se braly v úvahu požadavky na systém v případě rozpadu SSSR.

Pro doplnění uvádím, že v Kazachstánu jsou tři nezávislé energetické okruhy: severní, západní a jižní. Jsou propojeny v jednom bodě poblíž jezera Balchaš. A právě tam se plánuje výstavba jaderné elektrárny.

Problém je ale v tom, že severní energetický systém je blíže k území Ruska a zůstává v přebytku, protože se tam nacházejí hlavní výrobní kapacity. A hlavním zdrojem nedostatku energie jsou jižní regiony. Na jihu není možné vzít elektřinu, protože Kyrgyzstán a Uzbekistán se sami blíží nedostatku energie.

Kromě toho zmíněná trojice států se potýká s problémem rostoucích životních nákladů, nedostatkem peněz v hotovosti, strachu ze sankcí USA, zpomalujícího se hospodářského růstu v systému bez budoucnosti a praktické neexistenci alternativního řešení. To vyžaduje duch doby mimo jiné ve formě zřeknout se jednou a navždy tzv. mnoho vektorové politiky a snahy tancovat na několika svatbách současně. Jinými slovy: umět rozhodnout se v kontextu antropologické války, nového dělení světa na bloky a uvědomění si, že vztah se sousedy je důležitější než požehnání ze zámoří. V situaci, kdy lidé čelí hrozbám přežití, otázka výstavby jaderné elektrárny přestává být prioritou. Úroveň ekonomického a sociálního optimismu Kazachstánců je dnes podle osobního hodnocení na jedné z nejnižších úrovní v historii.

Referendum o výstavbě jaderné elektrárny

Nabízí se otázka: Proč referendum.

Kazachstán se od zvolení prezidenta Tokajeva připravoval na klíčové referendum o výstavbě první jaderné elektrárny v zemi. V době, kdy pracuji na tomto příspěvku (6. října 2024) probíhá hlasování jehož výsledky nejsou zřejmé, protože v této otázce ve společnosti nepanuje shoda, podobně jako je tomu v EU. Předpokládám, že alespoň předběžný výsledek referenda se dovím před odesláním příspěvku do redakce a nevylučuji současně, že může být z politických důvodů masírován.

Pokud občané schválí podobu jaderné elektrárny, o realizaci projektu budou soutěžit společnosti z nejméně pěti zemí: Rusko, Spojené státy, Japonsko, Korea, Čína a Francie. Ke dni práce na příspěvku podle dostupných informací však zůstávají pouze Jižní Korea, Čína a Francie. Proč? Spojené státy odmítly výstavbu z finančních důvodů a situace s Japonskem zůstává nejasná.

Kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev čelí obtížné volbě mezi svým nejbližším sousedem (prý i spojencem) a západními partnery. Kromě toho prezident potřebuje veřejnou legitimizaci mimo jiné proto, aby projekt JE nebyl omezen poté, co přestane být prezidentem. Prezident ve skutečnosti je plnohodnotným prezidentem něco málo přes dva roky a snaží se realizovat politiku založenou na konceptu naslouchajícího státu: opírá se o sociologická data a referenda. Nedávné ústavní změny byly například přijaty také prostřednictvím referenda.

Problém pro každého prezidenta představuje skutečnost, že každé referendum je rizikem, pokud jeho výsledek nelze přesně předpovědět. Nejenom v Kazachstánu volby, ne vždy odrážejí skutečnou náladu občanů: rozdíl mezi tím, jak lidé hlasují a jak se hlasy sčítají, je nabíledni. Proto prezident je zřejmě přesvědčen, že má situaci pod kontrolou, a že lidé jsou opravdu zaneprázdněni jinými problémy a věří, že referendum tuto otázku ukončí. Současně Tokajev s pravděpodobností hraničící s jistotou chápe, že výstavba jaderné elektrárny bez referenda by mohla podkopat jeho legitimitu. Proto je v taktice prezidenta je racionální jádro, nehledě na skutečnost, že otázka o výstavbě by měla být adresována odpolitizovaným odborníkům, nikoli masám.

Proč se o projekt výstavby elektrárny zajímají zahraniční společnosti

Zahraniční zájemci o výstavbu se objevili podle osobního očekávání v roce 2022, po zahájení speciální vojenské operace na Ukrajině. Bylo jich pět. Nyní, jak jsem se již zmínil, zůstávají pouze Jižní Korea, Čína a Francie.

Pro Francii je výstavba JE spíše zahraničněpolitickým projektem. Prezident Macron v odcházení v projektu působí jako navigátor s myšlenkou po mně potopa.

Jižní Korea vidí výstavbu JE jako příležitost pro mezinárodní ekonomickou expanzi. Osobně pochybuji o jejich úspěchu v Kazachstánu. Proč? Původně plánovali postavit uhelné tepelné elektrárny v Kazachstánu, ale nebyli spokojeni s cenou a podmínkami spolupráce.

Čína vidí projekt JE jako součást své strategie rozšířit svůj vliv ve Střední Asii.

Proto je reálné hovořit o dvou kandidátech – Číně a Rusku. Možná o nějakém rusko-čínském konsorciu, jako pokusu zamlžit účast Rosatomu. Tomu napovídá dnešní tisková zpráva z Kazachstánu, podle které prezident Tokajev hlasoval ve volební místnosti č. 211, nacházející se v Prezidentském centru a organizoval brífink pro zástupce médií, na kterém řekl, že pokud bude projekt schválen občany v referendu, mezinárodní konsorcium postaví první jadernou elektrárnu v zemi. Prezident poznamenal, že jeho osobní vizí v této otázce je, že v zemi by mělo fungovat mezinárodní konsorcium, které se bude skládat ze světových společností s pokročilými technologiemi.

Tímto prohlášením prezident indikuje strach z vlastní kuráže, ze západních spojenců, krátkozrakost a slabost v rozhodování ve věci spojené s vizí, profesionalismem a suverenitou.

V čem je problém s konsorciem

Když se na koncept konsorcia podíváme zvenčí, může se zdát, že přišli dva, například Rusové a Číňané, nebo Korejci a Francouzové a postavili všechno napůl. Reaktor ale nelze postavit napůl – bude buď čínský, nebo ruský, nebo korejský, nebo francouzský. Dále: v každém konsorciu jsou vedoucí společnosti a dodavatelé. Ti pracují na vedlejší koleji pod vedením vedoucího konsorcia. A zde vyvstávají otázky. Například:

Proč by se mělo Rusko zapojit, když je přitom připraveno financovat a stavět i zítra? Proč by mělo o spolupráci jednat s Čínou, když není vůbec jasné, zda mají ještě zájem na výstavbě a jak velký je? Analogie platí i pro pár Francie – Korea. Přitom je nabíledni, že ve skutečnosti nikdo, kromě Ruska, není připraven postavit jadernou elektrárnu v Kazachstánu právě teď a k tomu na vlastní náklady.

Kazachstán ve skutečnosti nemá rozpočtové prostředky na výstavbu jaderné elektrárny. Nemůže podle osobní znalosti situace vyčlenit 10 miliard dolarů plus ze státního rozpočtu. Všechny větší peníze kazašských oligarchů leží v bankách na Západě a nikdo nedovolí použít tyto peníze pro výstavbu JA v domovině vlastníků čistých a nečistých peněz. Proč?

Protože již z vlastní analýzy získané informace indikují, že západní země pod vedením USA mají o projekt zájem, aby ještě více odřízly Kazachstán od svého nejbližšího spojence, Ruska. USA současně povolily Francii, Koreji, Japonsku účasti v soutěži o projekt.  A Kazachstán, jeho vedení, včetně prezidenta tuto strategii buď nepochopily, nebo mají strach ji veřejně diskutovat. V marné naději Kazachstán očekává, že Francie nebo Spojené státy budou schopny lobbovat za přidělení půjčky na výstavbu prostřednictvím mezinárodních úvěrových organizací, aby se Rusko této záležitosti neujalo. I když napsané může na první pohled být posuzováno jako část vyjednávající strategie, není tomu tak. Proč?

Možnost, že Kazachstán se bude snažit zastrašovat Rusko, Francii nebo Koreu a řekne-Pospěšte si, bylo by nutné snížit náklady, jinak nám vaši konkurenti postaví jadernou elektrárnu-patří do říše zbožných přání, do myšlení spekulantů a rádoby profesionálů, včetně politiků nové doby.

Kazachstán má možnost realizovat svůj záměr buď na úvěr Západu, nebo jako v případě běloruské jaderné elektrárny postavené Rosatomem, nebo podle modelu postav si sám-provoz (built, opearate, transfer), jako tomu je v případě Turecka. Rosatom elektrárnu postaví na vlastní náklady bez půjček, spravuje ji, má zisk z prodeje elektřiny a po splacení elektrárnu převede na stát. Čína může poskytnout půjčku, postavit stanici sama a postupně se investice vrací.

V současné době pouze Rusko a Čína jsou připraveny tímto způsobem stavět jaderné elektrárny a realizovat projekty pro které mají špičkové a prověřené technologie bez potřeby kolonizovat stát a žvanit o bezpečnostních rizicích. Mají-li státy-objednavatelé skutečně zájem na mírovém soužití a vědecko-technické a kulturní spolupráci, rozhodnutí je jednoduché.

Do jaké míry je pro Rusko zásadní stavět jaderné elektrárny výhradně samo?

Jsem přesvědčen na základě znalosti, zkušenosti a analýzy hlavních trendů spojených s antropologickou válkou, že otázka je s pravděpodobností hraničící s jistotou principiální i proto, že již dlouhou dobu o ní mluví a mluvil na nejvyšší úrovni prezident Vladimir Putin.

Proto předpokládám, že v případě odmítnutí Rosatomu může dojít k nedorozumění. Vztahy mezi Ruskem a Kazachstánem jsou v současné době v nejhorší fázi od získání nezávislosti. Proč tak myslím?

Stačí krátký pohled do minulosti. Bilaterální vztahy v minulosti byly vždy velmi korektní. Málokdy se stalo, že by se něco nepříjemného dostalo na veřejnost. Vím to ze zkušenosti a z osobních setkáni nejenom s několika prezidenty a premiéry regionu, ale i jinými osobnostmi.

V poslední době, snad každý měsíc slyšíme a čteme o nějakém skandálu: Prezident Tokajev učiní prohlášení o Ukrajině, pak o odmítnutí pomoci překonat sankce, o neochotě spolupracovat s ruskými bankami apod. Krátce: Jedná se o příběhy o neochotě pomoci historickému spojenci v nesnázích. Dříve, v minulosti, a ještě v roce 2014 tomu tak nebylo.

Stačí srovnání postoje Kazachstánu ke speciální vojenské operaci s reakcí na události v Jižní Osetii v roce 2008 a na Krymu v roce 2014. V roce 2008 bývalý prezident Nazarbajev otevřeně prohlásil, že Rusko je mírotvorcem a že Kazachstán je na jeho straně. V roce 2014 řekl: Je jasné, proč se Krym chtěl připojit k Rusku.

A nyní stav vztahu vypadá následovně: Neuznáváme Krym, uznáváme mezinárodní hranice a nepomůžeme obcházet sankce. V mediálním prostoru Kazachstánu nestátní média beztrestně označují Rusko za agresora. Jinými slovy a krátce: důsledná degradace vztahů, přičemž na nejvyšší úrovni vše vypadá skvěle.

Opakuji, že v Kazachstánu se bojí dvou věcí: zablokování aktiv elit, protože všechny jejich peníze jsou v západních bankách, a sekundárních sankcí. Úředníci z amerického ministerstva financí neustále přicházejí s kontrolami dodržování sankčního režimu. Suverenita Kazachstánců je minulostí. I proto odpůrci výstavby jaderných elektráren hovoří o strachu ze závislosti na Rusku, ale zapomínají se podívat faktům do očí. Jakým faktům?

Za prvé, Kazachstán přepravuje cca 80 procent ropy přes Rusko. Na této okolnosti se v zásadě nedá nic změnit. Proč? Protože geografii nelze změnit. Příjmy z ropy tvoří dvě třetiny rozpočtu země a samotný rozpočet je schodkový. Každý rok se berou miliardy dolarů z národního fondu. Analýza rizik nesmí ignorovat představitelnou možnost, že Rusko zítra oznámí náhlé zhroucení tranzitního systému kazašské ropy. Stát přijde o polovinu svého rozpočtu, což povede ke kolapsu státu. Vlastní produkce plynu stačí pouze pro současnou úroveň spotřeby.

Za druhé, pokud mluvíme o elektřině, její deficit již pokrývá Rusko. Pokud nebude jaderná elektrárna postavena, Rusko za ni může jednoduše přestat kompenzovat. A co bude Kazachstán dělat v takové situaci? Začnou výpadky proudu. V takovém případě o politické stabilitě nemůže být ani řeči, nemluvě o plánech na přeměnu a rozvoj průmyslu. Připomínám, že všechny kotle v tepelných elektrárnách jsou neuvěřitelně staré. Je nutné je modernizovat nebo postavit nové. V současnosti Rusko staví tři nové moderní tepelné elektrárny na území Kazachstánu s nízkými emisemi. Není mnoho zemí, které mají technologie, nebo považují uhlí za dostatečně ekologické při integraci pokročilých technologií. A to nemluvím o možnosti stavět na úvěr.

Závěr a poučení pro českou kotlinu

Abych byl upřímný, neznám v historii mezinárodních vztahů případ, kdy by jeden stát (Rusko) měl tolik pák vlivu na druhý (Kazachstán), a dovolil vytvářet a praktikovat mnoho vektorovou politiku. Rusko a Kazachstán jsou spojeny nejdelší hranicí na světě, společnými dopravními komunikacemi a stále ještě existující ruskou menšinou v Kazachstánu.

Lidé, kteří se bojí ruského vlivu na Kazachstán nechápou, že je již veliký, a přesto Rusko se chová jako vážený soused. V nouzi a nepokojích v Kazachstánu, i těch posledních z 2. ledna 2022, dokázaly, že hlavním a téměř jediným skutečným spojencem Kazachstánu je Rusko.

Klíčovým problémem nejenom kazašské vlády a institucí je schopnost zajistit novou industrializaci s využitím přírodě podobných technologií a produktů. Nic z uvedeného nevzejde bez zvýšení úrovně zpracování surovinové základny, vybudování nového hospodářského systému, de-politizace rozhodnutí a korupce.

Kazachstán má reálnou možnost, a proto by se měl řídit zkušeností z Jižní Koreje, se kterou se někdy rád srovnává, ale také zkušeností Uzbekistánu. Existují dlouhodobé úspěchy při zvyšování ekologie a efektivity hospodářství a modernizace průmyslu. Již první pohled umožní uvědomit si, že se nejedná o megaprojekty s účastí zahraničních společností, ale o malé podniky.

S očekávanou délkou procesů změn v kontextu antropologické války nebude nikdo z dnešních politiků u moci v době případného ukončení realizace projektu JE v Kazachstánu a v ČR. Vláda Kazachstánu má šanci, ať je výsledek referenda jakýkoli. ČR vláda svoji šanci promarnila a nezodpovědně zadlužuje občany ze strachu, ztráty suverenity a krátkozrakosti bez vize.

Souhlasu netřeba.
06.10.2024

P.S. V Kazachstánu přesáhla účast v referendu o výstavbě jaderné elektrárny v zemi 50 %, uvádí Ústřední volební komise. Podle údajů poskytnutých regionálními městy republikového významu 6. října 2024 obdrželo hlasovací lístky 51,77 % z celkového počtu občanů uvedených na seznamech. Nejvyšší účast je zaznamenána v regionu Turkestánu – 67,38 % a nejnižší ve městě Almaty – 16, 91 %. V regionu Almaty, kde může být v případě schválení nápadu postavena jaderná elektrárna, je účast 59,32 %. Celkem se referenda zúčastnilo více než 6 milionů občanů. Předběžný konečný výsledek je 69,8 % pro výstavbu jaderné elektrárny.

Jan Campbell (*1946) je německý občan české národnosti, analytik. Vystudoval stavební inženýrství, architekturu a filozofii; postgraduálně také biokybernetika, islámské bankovnictví a pojišťovnictví. Je zahraničním členem Ruské akademie přírodních věd. Získal čestný profesorský titul na Uralské státní agrární univerzitě. Do listopadu 2014 řídil poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn a působil jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE. Profesně působil středně i dlouhodobě v několika zemích včetně Velké Británie, Itálie, Švýcarska, Malajsie, bývalého SSSR, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Ruské federace, České republiky a Německa. Profesní aktivity a zkušenosti umožnily přijmout pozice jako vedoucí EK koordinující pro program TACIS, osobní poradce premiéra a analytik politicko-ekonomických rizik včetně problematiky vědecké diplomacie a práce určené pro úzkou odbornou i veřejnost, včetně vysokoškolských studentů.

Zpět na obsah

Jaderná energie se vrací na Three Mile Island

Three Mile Island, Matthew Hatcher / Getty Images

Tato jaderná elektrárna se většinou spojena s velmi specifickou událostí. V roce 1979 došlo k částečnému roztaveníČesky jednoho z jejích reaktorů druhého bloku, což je dodnes nejvýznamnější jaderná havárie v historii USA. Od té doby je uzavřena.

V této lokalitě v Pensylvánii se však nachází i další reaktor – blok 1, který po desetiletí trvale a bezpečně vyráběl elektřinu, dokud nebyl v roce 2019 odstaven. Vlastník minulý týden oznámil, že má v plánu elektrárnu znovu otevřít, a podepsal dohodu se společností Microsoft. Společnost odkoupí celou kapacitu elektrárny na výrobu elektřiny na příštích 20 let.

Zpráva je fascinující z mnoha důvodů. Je zřejmé, že tato lokalita má v historii jaderné energetiky v USA určitý význam. Existuje možnost, že by to byl jeden z prvních reaktorů v zemi, který by se po uzavření znovu otevřel. A veškerou elektřinu z reaktoru bude kupovat společnost Microsoft. Podívejme se, co to vypovídá o budoucnosti jaderného průmyslu a poptávce velkých technologických firem po elektřině.

Blok 2 na Three Mile Island byl v provozu jen několik měsíců před havárií, v březnu 1979. V té době byl první blok odstaven kvůli doplňování paliva. Reaktor byl s jistými kontroverzemi znovu spuštěn v polovině 80. let a více než 30 let vyráběl dostatek elektřiny pro statisíce domácností v oblasti.

Nakonec se však elektrárna potýkala s ekonomickými problémy. Přestože pracovala s relativně vysokou účinností a nízkými náklady, z provozu ji vyřadily rekordně nízké ceny zemního plynu a zavádění relativně levné, dotované obnovitelné energie do sítě, říká Patrick White, ředitel výzkumu neziskového think tanku Nuclear Innovation Alliance.

Situace se během několika posledních let změnila, říká White. Na jadernou energetiku je nyní k dispozici více peněz, včetně nových technologicky orientovaných daňových úlev v zákoně o snížení inflace. A také rostou obavy ze zvýšené poptávky po energii v rozvodné síti, částečně ze strany technologických gigantů, kteří chtějí napájet datová centra, jako jsou ta potřebná pro provoz umělé inteligence.

Při oznámení dohody se společností MicrosoftČesky se společnost Constellation Energy, která vlastní první blok elektrárny Three Mile Island, rovněž podělila o informaci, že elektrárna dostane novou tvář – bude přejmenována na Crane Clean Energy Center. (Nejsem si jista, jestli to tak zůstane.)

Souběh konkrétního umístění reaktoru a skutečnosti, že elektřina bude sloužit k napájení datových center (a další infrastruktury), činí celé oznámení bezpochyby zajímavým. Jeden z titulkůČesky uvádí: „Umělá inteligence Microsoftu potřebuje tolik energie, že zabírá místo, kde se taví americký jaderný reaktor.“ (Microsoft AI Needs So Much Power It’s Tapping Site of US Nuclear Meltdown).

Pro některé lidi z klimatických kruhů dává dohoda velký smysl. Jaderná energie je dnes stále jednou z nejdražších forem elektřiny. Podle odborníků by však mohla hrát v rozvodné síti klíčovou roli, protože elektrárny obvykle dodávají stálé množství elektřiny – často se jí říká „ stabilní energie“, na rozdíl od obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny, které jsou k dispozici s přestávkami.

Bez zaručených finančních prostředků existuje šance, že by tento reaktor byl jednoduše vyřazen z provozu, jak bylo plánováno. Znovuotevření elektráren, které byly nedávno uzavřeny, by mohlo poskytnout příležitost získat výhody jaderné energie, aniž by se musel stavět zcela nový projekt.

V březnu získala jaderná elektrárna Palisades v Michiganu úvěrovou záruku od Úřadu pro úvěrové programy amerického ministerstva energetiky ve výši více než 1,5 miliardy dolarů na pomoc při opětovném spuštění. Elektrárna Palisades byla odstavena v roce 2022 a její majitel tvrdí, že doufá v její opětovné uvedení do provozu do konce roku 2025. Pokud vše půjde podle plánu, bude to první odstavený reaktor v USA, který se vrátí do provozu. (Další podrobnosti najdete v mém článku ze začátku letošního rokuČesky.)

Three Mile Island by nemusel zůstat daleko pozadu – společnost Constellation tvrdí, že reaktor by mohl být znovu spuštěn do roku 2028. (Zajímavé je, že zařízení bude muset za několik let samostatně projít procesem udělování nové licence, protože v současné době má licenci pouze do roku 2034. Při standardním prodloužení o 20 let by mohl být v provozu až do roku 2054).

Pokud bude Three Mile Island opět v provozu, bude z toho těžit především Microsoft, protože jeho dlouhodobá smlouva o nákupu energie by mu zajistila dostatek energie pro napájení zhruba 800 000 domácností ročně. Až na to, že v tomto případě bude sloužit k provozu infrastruktury datových center společnosti v regionu.

Nejde o první aktuální signál, že se velké technologické firmy vrhají na jadernou energii: začátkem tohoto roku koupila společnost Amazon areálČesky datového centra hned vedle jaderné elektrárny Susquehanna, rovněž v Pensylvánii.

Zatímco Amazon bude využívat pouze část výkonu elektrárny Susquehanna, Microsoft bude kupovat veškerou energii, kterou Three Mile Island vyrábí. To vyvolává otázku, kdo za co v celé této dohodě platí. Od poplatníků se neočekává, že by nesli nějaké náklady na opětovné spuštění zařízení, řekl generální ředitel společnosti Constellation Joe Dominguez deníku Washington PostČesky. Dodal, že společnost také nebude žádat žádné zvláštní dotace od státu.

Dominguez však také listu Post řekl, že pro uskutečnění projektu jsou klíčové federální peníze. Konkrétně existují daňové úlevy v zákoně o snížení inflaceČesky, které jsou vyčleněny pro stávající jaderné elektrárny.

Společnost odmítla deníku Post sdělit hodnotu potenciálních daňových úlev a na mou žádost o komentář nereagovala, ale já jsem si vzala kalkulačku a spočítala si to sama. Za předpokladu, že elektrárna s výkonem 835 megawattů pracuje na 96,3 % kapacity (údaj, který společnost Constellation uvedla pro poslední rok provozu elektrárny) a daňová úleva činí 15 dolarů za megawatthodinu, mohlo by to za předpokladu splnění požadavků na mzdy a cenu činit přibližně 100 milionů dolarů ročně.

Bude zajímavé sledovat, kam až může trend opětovného spouštění elektráren zajít. Jaderná elektrárna Duane Arnold v Iowě je jedním z potenciálních kandidátů – v roce 2020 byla po 45 letech uzavřena a její majitel se k možnosti jejího znovuotevření veřejně vyjádřilČesky.

Znovuzahájení provozu některé z těchto tří lokalit nebo všech by mohlo být nejnovější známkou blížícího se oživení jaderné energetiky. Velké technologické společnosti potřebují hodně energie a zapojení starých jaderných elektráren do sítě – nebo ještě lépe, udržení těch stárnoucích v provozu – mi připadá jako skvělý způsob, jak poptávku uspokojit.

Ale vzhledem k tomu, že možnosti získat energii z nedávno uzavřených nebo zavřených elektráren jsou relativně vzácné, myslím, že největší otázkou pro průmysl je, zda se tato vlna zájmu promítne i do výstavby nových reaktorů.

Casey Crownhart pracuje jako vedoucí reportérka pro oblast klimatu v MIT Technology Review a zaměřuje se na obnovitelné zdroje energie, dopravu a na to, jak mohou technologie bojovat proti změně klimatu. Pravidelně přispívá do pořadu Science Friday na stanici WNYC a dříve pracovala jako reportérka na volné noze a přispívala články do časopisů Popular Science a Atlas Obscura. Než se vrhla na žurnalistiku, pracovala jako výzkumná pracovnice v oblasti materiálových věd.

Zpět na obsah