Jaký hodnotový rámec v době rozpadajících se hodnot?

A.Savin – Akropolis, pohled z Filopappos ( Wikimedia Commons)

Nuže, o tyto materiální aspekty západního života nejde, protože se nacházím v západním světě s jeho svobodami, pokušeními, svátky a rutinou. Chtěl bych si položit otázku, které hodnoty jsou pro mě vlastně životodárné. Tím mám na mysli hodnoty, za které jsem nebo bych byl ochoten se aktivně postavit. Takto označuji postoj, který přesahuje darování 200 franků nebo přitakání během televizní diskuse mezi oponenty, když pronesou výrok, který více či méně odpovídá mému vlastnímu názoru.

Mám na mysli něco jiného. Není tak snadné najít pro to ta správná slova. Musím se totiž ptát sám sebe, k jakým hodnotám se cítím zavázán.

Narodil jsem se v roce 1966, a patřím tedy ke generaci, která se zde ve Švýcarsku a v západní Evropě narodila do doby, na místa a do možností, které jsem považoval za normální. Nic nebylo opravdu normální, kromě toho, že člověk s tím často sám nebyl spokojen. Alespoň u mě tato situace vyvolala představu, že ten nejlepší ze všech světů – moje oblíbená postava v románu Candide ho hledá všude – se dá najít jinde.

Ne, ani to není pravda, v té době jsem si svět, do kterého jsem se narodil, vůbec neuvědomoval. V mých očích existovala spousta věcí, jevů, inkrustací, které jsem považoval za zastaralé a hloupé: zbavit se jich. Samozřejmě jsem v tomto procesu nebyl sám. Byl jsem ve skluzu takzvané generace osmašedesátníků. A tím se dostávám o krok blíže k otázce obsahu hodnot. K jakým hodnotám se hlásila? Pro mě byla „hodnotou“ – i když bych ji tak tehdy neoznačil a ani označit nemohl – touha po změně. Nešel jsem na barikády, ale snažil jsem se dívat na svět kritickýma očima a na základě toho vyvozovat závěry podle citátu svého učitele zeměpisu: „Nezapomeňte, že ve Švýcarsku nemáme žádné přírodní zdroje, jediné, co tu máme, jsou kritické mozky!“. Samozřejmě jsem si až mnohem později položil otázku, jak je možné vyvozovat závěry, aniž by člověk měl přehled opravdu o všem. Hodnoty, jako je vlastenectví, nacionalismus nebo náboženská příslušnost, jsem si však vypěstoval jen málo nebo vůbec. Nejsem na to ani hrdý, ani se za to nestydím. Každý se narodí do určité doby a k této době patří i určité trendy, které ovlivňují jedince a jeho vývoj. To bylo pravděpodobně součástí mé generace. Rodina byla stabilní hodnotou, ale rány osudu byly nevyhnutelné a ničily jistoty. Také patřím ke generaci, jejímž mottem je předpokládat, že o tom, jakou cestou se člověk vydá, nerozhoduje ani tak osud, jako spíše jeho vlastní vůle a schopnosti.

Co jsou to „skutečné hodnoty“?

Chtěli jsme vlastně uvažovat o hodnotách a nevtahovat do hry osud. Stále se mi nepodařilo definovat, co je to hodnota. Nejde o finance. Je to o něčem, co obstojí ve zkoušce času, za čím stojí za to stát, i když to většina kolem vás může považovat za špatné. Tady přichází na řadu velmi obtížná otázka, na kterou je těžké odpovědět: Stává se tato hodnota „nehodnotou“, pokud není v souladu s většinovým názorem nebo snad dokonce porušuje právní normy? Na tuto otázku nemám odpověď, protože je příliš teoretická. Vše by se muselo rozebrat a prodiskutovat na konkrétních příkladech.

Domnívám se, že hodnota by nikdy neměla být východiskem pro extremismus, manipulaci a nespravedlnost. Takové „hodnoty“ by nebyly ničím jiným než „zvláštními hodnotami“, které jsou tu od toho, aby se s druhými zacházelo ponižujícím způsobem, aby si člověk zajistil větší práva. Hodnoty a práva. Přistupujeme k věci. Hodnota má pravděpodobně něco společného s tím, že práva jsou uznávána a udělována. Mnozí by dnes řekli, že demokratický řád je rámcem hodnot, na kterých musíme trvat. Moje osobní víra v tento systém utrpěla v posledních letech řadu porážek, ale tyto porážky mi nesloužily jako podnět k „reformě tohoto systému“ – mám-li být upřímný – protože mi chybí energie a pravděpodobně i hluboce zakořeněná víra v tento systém.

Víra, další klíčové slovo při hledání „pravých hodnot“. Tři velká monoteistická vyznání poskytují pravidla chování, to si uvědomuji a nepochybuji o tom. Ale poskytují také spoustu dynamitu, a to je vše, co chci k tomuto tématu říci. V mé profesní kariéře byly v popředí spíše znalosti – nebo to, co jsem za ně považoval – a kritické zkoumání. Možná je to moje přesvědčení, kdo ví?

Úctyhodné zacházení s minulostí

Náhoda tomu chtěla, že jsem se během své praxe naučil vážit si starověkých ruin a uchovávání hmotného dědictví kultur, které existovaly před tou naší, což se stalo středem mého zájmu. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl věnovat tak neobvyklému aspektu společnosti. Neobvyklému? Ano i ne. V mých očích patří zachování minulosti a chování k ní s úctou k základním hodnotám. Bez ohledu na to, na jakém území se nacházejí (například v Libanonu, Sýrii, Izraeli nebo Afghánistánu), by taková svědectví neměla být zneužívána jako národní symboly. Přesně to se však často děje. Seznam světového dědictví UNESCO má ve skutečnosti za cíl ukázat pravý opak. Dnes se stále častěji hovoří o „přidané hodnotě“, kterou ta či ona činnost nebo pohled vytváří. To mi připadá podezřelé. Lze hodnotu zvýšit? Samozřejmě, že ti, kteří do centra svého hodnotového systému postavili trh a ceny akcií, odpovídají jednoznačně ano! Je Akropole se svými chrámy a dalšími antickými stavbami přidanou hodnotou pro Atény, nebo je ztělesněním Atén a jako taková je prostě kulturním dědictvím, jehož hodnota je nevyčíslitelná a nelze ji použít či zneužít jako poselství pro nároky vyplývající ze současnosti? Ať už chcete na tuto otázku odpovědět jakkoli, Akropole se dodnes tyčí nad městem Athény a masy turistů ji chtějí navštívit. Je magnetem pro cestovní ruch. V mnoha zemích jsou taková místa atrakcemi, které zaručují přísun peněz. Ve své podstatě jsou však něčím jiným, viditelným kusem historie, který se v průběhu času zachoval – náhodou? – viditelný kus historie, který se zachoval v dlouhodobém horizontu. Podobně jako ledovec nebo les. Jsou to věci, které nemají žádnou hodnotu nebo se nedají koupit, a proto mají nejvyšší hodnotu, protože – jakmile jsou zničeny – jsou nenahraditelné.

Význam péče o kulturní statky

Tyto hodnoty jsem si v průběhu svého života oblíbil. Možná je to rozpor: na jedné straně patřím ke generaci, která se chtěla odstřihnout od mnoha „starých zvyků“, a také to udělala, na druhé straně však považuji péči o kulturní statky za něco stěžejního, protože směřuje náš pohled jiným směrem. Samozřejmě bychom se měli dívat dopředu, abychom se posunuli vpřed, ale nejen dopředu. Toto směřování pohledu tam a zpět považuji za ústřední hodnotu, která je jakousi výpovědí ve prospěch respektu, tolerance, reflexe a ohleduplnosti. Tento střídavý pohled snad může zabránit inkrustaci, dogmatům, fanatismu, jednostrannosti a aroganci. Bylo by hezké, kdyby tomu tak bylo. Skutečnost je však jiná. Nedávno byla vybombardována místa s unikátními ruinami, jako je Baalbek (starověká Heliopolis) v Libanonu s římskými chrámy (Jupitera, Bakcha a Venuše; 2. polovina 2. století n. l.). To je varovný signál. Také na jiných místech světa byly a jsou záměrně zahlazovány stopy historie. To také vyvolává otázku, co se stalo s důkazy minulosti v pásmu Gazy. Zprávy o tom jsou skoupé. Ze samotné Gazy nejsou téměř žádné nezávislé informace. Zpravodajské záběry, které se objevují, však hovoří samy za sebe. Většinou jsou vidět pole ruin. Je nepravděpodobné, že by byly zasaženy pouze vojenské cíle, jak tvrdí izraelská armáda[1]. Tak tomu určitě není. Takové věci nesmí zůstat nestíhané a nepotrestané. Ničení přírody a všeho, co k ní patří, považuji také za odsouzeníhodný a zločinný čin. Chovat se k přírodě, rostlinám a zvířatům s úctou je pro mě základní hodnotou.

Archeologové, ale nejen oni, by se měli vždy kriticky dívat na otázky týkající se zachování nebo zničení kulturních statků, například v souvislosti s ozbrojenými konflikty, a poukazovat na to, že kulturní statky je třeba chránit.

Takové „přiznání“ je snadné. Den co den jsme konfrontováni s mnoha otázkami a situacemi, které nám často ponechávají jen malý prostor k zamyšlení nad tak zásadními otázkami. Zakončím otázkou: Kdy jste si naposledy položili otázku, se kterými hodnotami byste se „nikdy“ nerozloučili?

Den co den nás i v novém roce (2025) budou provázet hodnotné i méně hodnotné věci. To zůstává pevnou … hodnotou.

[1]

Ivo Zanoni (*1966) se narodil v Samedanu (Řecko), vystudoval klasickou archeologii v Basileji a Římě (Dr. phil.), žije v Republice a kantonu Ticino, Švýcarsko. Archeolog, historik, autor a novinář na volné noze, překladatel. Pracoval mimo jiné na vykopávkách v Petře (Jordánsko), Itálii a ve Švýcarsku. Od roku 1999 je asistentem v Antikenmuseum BaselČesky a nezávislým spolupracovník různých muzeí. Je autorem knih Natur- und Landschaftsdarstellungen in der etruskischen und unteritalischen WandmalereiČesky (1998) a Transit und Grenze: auf Umwegen vom Gotthard zur Grenze in ChiassoČesky (2006), píše také poezii, povídky a cestopisné příběhy v němčině a italštině a rád se zabývá mikrokosmem společnosti. V němčině píše pro Tessiner Zeitung a Espazium.chČesky, v italštině pro Terra TicineseČesky.