Prezident Putin s Trumpem (2019)
autor: Prezidentská tisková a informační kancelář (Michail Metcel, TASS) | Wikimedia Commons

Trumpův telefonický rozhovor s ruským prezidentem zveřejněný ve středu 12. února v poledne trval 90 minut. Trump rychle poznamenal, že tato výměna názorů znamenala začátek jednání o ukončení zástupné války Bidenova režimu na Ukrajině, která od 24. února trvá již tři roky. Rozhovor však obsahoval mnohem více, jak jej popsali Trump a Kreml. Takhle rozhovor shrnul Trump na své platformě True Spcial:

Právě jsem měl dlouhý a velmi produktivní telefonát s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Diskutovali jsme o Ukrajině, Blízkém východě, energetice, umělé inteligenci, síle dolaru a různých dalších tématech. Oba jsme se zamýšleli nad Velkou historií našich národů a nad tím, že jsme společně tak úspěšně bojovali ve druhé světové válce, a připomněli jsme si, že Rusko ztratilo desítky milionů lidí a my jsme podobně ztratili tolik lidí! Každý z nás hovořil o silných stránkách našich národů a o velkém přínosu, který jednou bude mít naše spolupráce. Nejprve však, jak jsme se oba shodli, chceme zastavit miliony mrtvých, k nimž dochází ve válce s Ruskem/Ukrajinou. Prezident Putin dokonce použil mé velmi silné motto kampaně: „SELSKÝ ROZUM….“.

Od tohoto telefonátu se samozřejmě ministr zahraničí Marco Rubio a další Trumpovi představitelé setkali v Rijádu s ruskými protějšky, což fakticky posloužilo jako předvoj před summitem Trump-Putin, který se, pokud vše půjde podle plánu, uskuteční někdy na jaře tohoto roku. Čtu to jako předběžné, ale důležité upevnění Trumpovy demarše: Čím větší pokrok, tím lépe je prezident chráněn před rozvratem ze strany hlubokého státu. Měli bychom si uvědomit, že Trumpova rychle postupující demarše ve vztazích s Ruskem vyžaduje, abychom jeho tažení proti deep state zasadili do širšího kontextu. Nejbližším příkladem jsou nedělní volby v Německu. Exit polls, které jsou k dispozici v době psaní článku, naznačují, že příští vládu sestaví, jak se dlouho a všeobecně očekávalo, Křesťanskodemokratická unie pod vedením Friedricha Merze, přesvědčeného europeisty.

Merz ji však nebude sestavovat sám. Zdá se, že CDU a Křesťanskosociální unie, její konzervativní bratranec s nejsilnější základnou v Bavorsku, získaly dohromady 29. % hlasů. Abychom tento pravděpodobný výsledek pochopili, musíme jej postavit proti 19-20. % – opět podle průzkumů -, které připadají Alternativě pro Německo, straně konzervativních populistů, která se staví právě proti neoliberální ideologii, na niž Trump a jeho lidé doma útočí. CDU, stejně jako sociální demokraté (kteří v neděli výrazně prohráli) a další mainstreamové strany, se zavázala, že AfD – nyní v Německu stranu číslo 2 – nikdy do koaliční vlády nepozve. To znamená, že CDU bude muset z tohoto závazku buď ustoupit – což je v tuto chvíli nepravděpodobné -, nebo se německá politika bude, dost chaoticky, dále ubírat postdemokratickým směrem. Ať tak či onak, političtí představitelé německé verze deep state zůstanou pod tlakem. „Vyhráli jsme,“ prohlásil Merz v neděli večer v Berlíně. Řekl bych, že ne tak docela. Ne tak docela. Vlastně vůbec ne.

Chci říci, že Trumpovu válku s deep state musíme považovat za cosi jako globální fenomén, nebo přinejmenším za fenomén patrný ve všech západních postdemokraciích. K základním postojům AfD, tedy těm, které straně získávají hlasy, patří odpor k nadměrné imigraci a k marnotratné válce na Ukrajině a potřeba napravit vztahy s Ruskou federací. V těchto aspektech se politický boj AfD velmi podobá Trumpovu.

■

Obnovení vazeb s Ruskem a vyjednávání o urovnání války na Ukrajině by pro zájmy deep state byly dostatečně velkou ranou. Rusofobie je jeho trvalkou a Ukrajina byla v posledních letech ústředním bodem nepřetržité kampaně MICIMATT / Military-Industrial-Congressional-Intelligence-Media-Academia-Think-TankČesky s cílem rozvrátit Ruskou federaci. Ani další položky na seznamu témat, o nichž Trump s Putinem jednal, nelze odmítnout jako pouhé prkotiny. Celkově naznačují Trumpův záměr ukončit projekt Bidenova režimu, jehož cílem bylo snížit úplnou izolací ve společenství národů status Ruska na úroveň vyvrhele.

„Velká historie našich národů“, „velký přínos, který jednou budeme ze společné práce mít“: jde o komplexní projekt obnovy, neo-détente, kterému Trump dával přednost během svého prvního funkčního období, s velkým přídavkem. V Trumpově rétorice je implicitně obsažen předpoklad rovnosti, který zastánci hlubokého státu, jako je Hillary Clintonová, záměrně odmítali. (Vzpomínáte si na blahosklonný popis Ruska jako regionální mocnostiČesky Barackem Obamou?) Při této příležitosti – to oceňuji obzvlášť – Trump uznal roli Ruska při vítězství Spojenců nad Říší v roce 1945, kterou se američtí propagandisté potupně snaží vymazat z historie přinejmenším od dob, kdy byl Obamovým ministrem zahraničí John Kerry.

Důsledky jsou obrovské. Evropané jsou v šoku – můžeme tomu rovnou začít říkat europanika – poté, kdy zaprodali své duše, ekonomiky a blahobyt svých občanů programu sankcí Bidenova režimu a jeho cynickému využití Ukrajiny jako beranidla na hranicích Ruska. Co teď pro tyto státy? Volodymyr Zelenskyj je nyní víceméně mimo hru – a to definitivně. Trump totiž právě odmítl kyjevského autokrata jako „diktátora“Česky. Ten, Zelenskyj, se na začátku tohoto měsíce objevil na Mnichovské bezpečnostní konferenci jako bezmocný, nešťastný vykonavatel rozkazů, kterým vždy byl, ale předstíral, že jím není. Nyní se hodně mluví o Trumpových nových, vylepšených plánech pro Rusko, které rozhodným způsobem mění „pořádek“ po roce 1945, a já trvám na uvozovkách v tomto odkazu.

Trumpův návrh na nové détente s Ruskem byl v mainstreamových médiích během jeho prvního funkčního období dětinsky bagatelizován, a to na obou stranách Atlantiku – odsuzován jako záležitost jeho náklonnosti k diktátorovi a nic víc. Nešlo o žádné významné politické zájmy, o žádný pohled na svět jiný než binární, jaký si deep state pěstuje od vítězství v roce 1945. Totéž vidíme i tentokrát. Zpravodajství New York Times, typické pro ostatní, vedli Maggie Habermanová a Anton Troianovski, přičemž první z nich pokrývá Bílý dům a druhý Kreml, a ani z jednoho z nich nelze dostat solidní informaci. Přečtěte si to. Všechno je to o tom, že si Trump hraje pro své ego a Putin hraje na Trumpa velkými dávkami lichotek. Žádná zmínka o nové bezpečnostní struktuře mezi Ruskem a Západem, což je ve své podstatě velmi závažná a zásadní otázka.

Plus ça change (Čím dál více se to mění), zdá se mi zatím.

Na závěry je ještě příliš brzy, ale prostě nevidím, že by to deep state bral vlažně. Keith Kellogg, generál ve výslužbě, který slouží jako Trumpův zvláštní vyslanec pro Ukrajinu a Rusko, mi ostatně byl podezřelý už od chvíle, kdy začal bezprostředně po svém jmenování štěkat výhrůžkami dalšími sankcemi a vojenskými akcemi proti Rusku, pokud Moskva nepřijme urovnání výhodné pro Kyjev a jeho sponzory. V tomto ohledu mi Kellogg připadá přesně jako ten typ postavy, kterou hluboký stát Trumpovi vnutil minule – John Bolton, H. R. McMaster a spol. – a jejichž zadáním bylo každý Trumpův dobrý nápad zvrátit.

Zajímalo by mě, zda Kellogg není předzvěstí podrazů, které mají přijít. Nebyl, podotýkám souhlasně, na seznamu úředníků, které Trump do Rijádu minulý týden vyslal.

A tak k dalšímu pozorování a čekání.

■

Tulsi Gabbardová řekla během svého ostře sledovaného schvalovacího slyšení před senátním výborem pro zpravodajské služby na začátku tohoto měsíce několik překvapivě odvážných věcí. A vzhledem k těmto překvapivým věcem bylo dalším překvapením číst, že získala souhlas se svým jmenováním Trumpovou ředitelkou Národních zpravodajských služeb. Hmmm. Jaká další překvapení ji čekají při nástupu do funkce?

Když Gabbardová v polovině ledna náhle oznámila, že podpoří zachování paragrafu 702 Zákon o dohledu nad zahraničním zpravodajstvím, byl jsem z mnoha lidí, kteří byli ohromeni – plni překvapení, paní Gabbardová – její kapitulací v této důležité otázce. Paragraf 702, přidaný do Foreign Intelligence Surveillance Act / Zákona o sledování zahraničních zpravodajských služeb v roce 2008, opravňuje Národní bezpečnostní agenturu ke sledování Američanů bez předchozího soudního povolení. Gabbardovou jsem tehdy popsalČesky jako „osobnost, která udělala několik dobrých věcí, ale která, jak je nyní zřejmé, nemá žádné zdravé politické zásady, žádnou intelektuální disciplínu, nic, co by bylo nesporné“. Od tohoto odsudku bych nyní ustoupil. Ale když jsem sledoval úryvky z jejích slyšení na C-SPAN (americký TV kanál), napadlo mě, že se můj závěr může ukázat jako předčasný, příliš tvrdý nebo obojí.

Gabbardová se snažila stejně dobře, jako se jí to dařilo – nebo dokonce lépe -, protože její partneři se do ní pustili se spravedlivou nadutostí, která je běžná, když proti nim sedí kandidát, který není v dokonalém souladu s washingtonskými ortodoxiemi.

Michael Bennet, demokrat z Colorada, byl docela posedlý tím, jestli Gabbardová odsuzuje Edwarda Snowdena jako zrádce. Výměna názorů se změnila v jednu z těch infarktových scén „Ano, nebo ne, ano, nebo ne, ano, nebo ne?“, dokud Gabbardová, která jako kongresmanka sponzorovala rezoluci Sněmovny reprezentantů vyzývající ke stažení všech obvinění proti Snowdenovi, nakonec šikovně neodpověděla: „Faktem je, že také – i když porušil zákon – zveřejnil informace, které odhalily ohavné, nezákonné a protiústavní programy.“

Tím zřejmě ultra-čistého senátora ze Skalistých hor usadila.

Během grilování Gabbardové se to stalo hned několikrát. Její kontroverzní rozhovor s Bašárem Asadem v době, kdy působila v Kongresu a kdy vrcholily tajné operace CIA proti Asadovu damašskému režimu. Přestupek v tomto případě spočíval – panebože – v rozhovoru s nepřítelem. Vyzývám čtenáře, aby repliku Gabbardové uvážlivě posoudili. Jde o ten imperativ 21. století, na který čas od času upozorňuji: Vidět z perspektivy druhých je dnes v mezinárodních vztazích podmínkou sine qua non.

Gabbardová na toto téma:

Položila jsem mu tvrdé otázky týkající se akcí jeho režimu, použití chemických zbraní a brutální taktiky uplatňované proti jeho vlastním lidem… Věřím, že vedoucím představitelům – ať už jste v Kongresu nebo prezidentem Spojených států – může velmi prospět, když se půjdou angažovat do terénu a naučí se naslouchat a setkávat se s lidmi přímo, ať už jsou to protivníci nebo přátelé.

Výměna názorů, která mě skutečně zaujala, se však týkala Gabbardové předchozích prohlášení, že Spojené státy v průběhu tajné operace na svržení Asada podporovaly al-Káidu, Islámský stát, al-Nusru a další divoké džihádisty jejich typu. „Jaký byl váš motiv,“ chtěl vědět senátor Mark Kelly, arizonský demokrat, zejména proto, že se tvrzení Gabbardové shodovala – Ha! – s tím, co v OSN i jinde říkali také Rusové a Íránci. (Je zvláštní, anebo možná vůbec není, že to byli právě demokraté, kdo zde třímal nejostřejší sekery).

Gabbardová v odpovědi:

Senátore, pro mě jako člověka, který se přihlásil do armády právě kvůli teroristickému útoku al-Káidy 11. září a zavázal se, že udělá vše pro to, aby teroristy porazil, je to šokující a je to zrada na mně i na každém člověku, který byl 11. září zabit, na jejich rodinách a na mých bratrech a sestrách v uniformě. Když jsem se jako členka Kongresu dozvěděla o dvojích programech prezidenta Obamy, které ke svrhl režimu v Sýrii skutečně zahájil a prostřednictvím programu CIA Timber Sycamore, který byl nyní zveřejněn, byl ochoten spolupracovat s Al-Káidou a vyzbrojovat a vybavovat ji ve snaze režim svrhnout a zahájit tak další válku na Blízkém východě, v níž dojde ke změně režimu.

Program ministerstva obrany na výcvik a vybavení, opět zahájený za prezidenta Obamy, všeobecně známý, zkoumaný a studovaný, který nakonec vyústil ve vynaložení více než půl miliardy dolarů na výcvik těch, které nazývali „umírněnými povstalci“, ale ve skutečnosti šlo o bojovníky spolupracující a napojené na pobočku al-Káidy na území Sýrie, a to vše proto, aby dosáhli změny režimu, aniž by si uvědomili, co bylo v té době zřejmé a co se bohužel stalo skutečností, a sice že válka za změnu režimu v Sýrii, podobně jako válka za změnu režimu v Iráku, svržení Kaddáfího [v Libyi, 2011] a Mubaraka [v Egyptě, 2011], ačkoli to všechno byli diktátoři, pravděpodobně povede k nástupu islamistických extremistů, jako je al-Káida, k moci…

Imanentní kritika, mistrovsky praktikovaná. Nebylo to o nic menší než geniální, nacpat tolik pravdy zpátky do chřtánu senátorům, kteří předpokládali, že k diskreditaci kandidáta mohou použít všechny lži hlubokého státu. Výměna názorů Gabbardové s Kellym je delší a je natolik výjimečná, že na tuto část slyšení odkazuji zde.

■

Vypadá to, že už není sporu, že se Trump během svého ročního pobytu v divočině na Mar-a-Lago rozhodl pokračovat po svém návratu do úřadu v dobře mířeném a pečlivě propočítaném postupu proti hlubokému státu v tolika jeho projevech, kolik jen bude moci zvládnout. Kash Patel, bývalý federální prokurátor, byl tento týden potvrzen ve funkci ředitele Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), a je tak posledním z Trumpových nominantů, který se chystá otevřít další linii útoku.

Patelovo jmenování má s Gabbardovou společné dvě věci. FBI, stejně jako zpravodajský aparát, byla v samém centru spiknutí deep state, které Trumpovo první funkční období víceméně vykastrovalo prostřednictvím extravagantních dezinformačních kampaní, porušování zákonů a různých dalších forem korupce. A jak dal Patel v týdnech před svým slyšením v Senátu velkoryse najevo, hodlá stejně jako Gabbardová porušit zavedené normy své agentury. Patel opravdu právě zahájil čistku, která, pokud bude probíhat podle jeho záměrů, určitě přesáhne vše, co se může podařit Gabbardové.

Je tu také volte-face (obrat v politice o 180°) ve vztazích s Ruskem, které Trump a jeho lidé z národní bezpečnosti zřejmě od telefonátu s Putinem 12. února pozoruhodným tempem upevňují. A je tu Trumpův návrh na svolání summitu s Putinem a Si Ťin-pchingem, jakési Jalty 21. století, na němž by s ruským a čínským prezidentem jednal o snížení vojenských rozpočtů o 50. %.

První Trumpova zmínka o tomto druhém nápadu byla letmá, pár vět během tiskové konference, která se týkala různých jiných záležitostí. Považoval jsem to za další z mnoha jeho improvizací – improvizovaných návrhů, které jako by se mu spontánně rodily v hlavě v průběhu té či oné veřejné výměny názorů. Předpokládal jsem, že zajde asi tak daleko jako s prosazením svrchovanosti nad Grónskem. Pak přišla zpráva deníku The Washington Post, že Pete Hegseth Pentagonu nařídil, aby v příštích pěti letech našel úspory v rozpočtu ve výši 8. % ročně. Od té doby agentura Associated Press informovala, že Trumpův ministr obrany chce, aby se během současného fiskálního roku, který končí 30. září, snížil rozpočet Pentagonu o 50 miliard dolarů, tedy necelých 6. % deklarovaného rozpočtu.

Vezmeme-li všechen tento byrokratický rozruch za bernou minci, mohli by snad něco namítat jenom příslušníci hlubokého státu, když se nový ministr obrany pustí do vojensko-průmyslového monstra nebo když se nový ministr obrany zaváže poskytovat Bílému domu „čisté“ zpravodajské informace – čisté jako ve smyslu přesných denních zpráv, nepošpiněných špinavými rukavicemi ideologů hlubokého státu. A jestli existuje nějaká agentura, která se během let Russiagate a znovu během operací, jejichž cílem bylo udržet Trumpa mimo politiku a ochránit Joea Bidena před impeachmentem kvůli korupci všude, kam se podíváš, pošpinila víc než kterákoli jiná, pak je to FBI, od Christophera Wraye, jejího veřejně zneuctěného ředitele, až po spoustu zvláštních agentů.

O.K., třikrát hurá, říká spousta lidí. Já bych řekl dvakrát a nechal bych toto číslo otevřené ke snížení.

Pečlivě zvažte Hegsethovo memorandum, které bylo rozesláno nejvyšším generálům a civilním úředníkům Pentagonu. Je v něm mnoho kategorií výdajů vyňatých ze snižování rozpočtu, mimo jiné projekt modernizace jaderných zbraní, útočné bezpilotní letouny, ponorky a – copak ti Divnoláskové nikdy nepřestanou?“ – ‚Železná kopule pro Ameriku‘. Hegsethův deklarovaný záměrČesky je pouhým „přeskupením“, jakého jsme byli svědky již mnohokrát.

Dva body. Zaprvé, jsou tu komentátoři, kdo nyní Trumpa pasuje na jakéhosi „revolucionáře“. Tito lidé by se měli vydat na dlouhou procházku a své myšlenky přehodnotit: Pete Hegseth a jeho šéf se nezabývají demontáží imperia – té poslední, nejlepší naděje, o níž psal zesnulý Chalmers Johnson. Za druhé, vojensko-průmyslový komplex má více zbraní než jeden z těch exotických bronzových Buddhů, které můžete vidět v muzeích. Všech 435 kongresových obvodů, každý zákonodárce na Kapitolu, špioni, samotný Pentagon, dodavatelé zbraní, kdoví kolik lobbistů: Ti všichni mají zájem, aby MIC (Military Industrial Complex) [1] fungoval tak, jak funguje. Je Hegseth dostatečně silný, aby překonal silný odpor, který se z těchto mocných kruhů zvedne? Jaká je nyní naše otázka – je jeho úřednická voličská základna taková, aby to dokázal?

Bylo zajímavé, když ten coloradský senátor popichoval Tulsi Gabbardovou ohledně jejího názoru na Edwarda Snowdena, vidět příspěvky na sociálních sítích, které Snowden poslal z Ruska. Jen to řekněte, řekl (parafrázuji) na adresu Gabbardové. Prostě jim řekněte ano, jsem zrádce. Potvrdí vám to. To dává dokonalý smysl, když si projdete schvalovací slyšení, řekněme Antonyho Blinkena, jako Bidenova kandidáta na post ministra zahraničí. Tato slyšení jsou něco mezi rituálem a politickým showmanstvím. Blinkenovo jednání jsem tehdy sledoval na C-SPAN. Takovou snůšku konin jsem slyšel málokdy: Žádný ze závazků, které dal shromážděným senátorům – diplomacie na prvním místě, vojenské akce na posledním; neustálé konzultace s Kongresem atd. – nikdy nesplnil a nikdy nebyl k ničemu z toho vyzván.

Gabbardová, jak již bylo řečeno, si v otázce Snowdena stála za svým a chránila svou integritu. Ale – a zde je velké „ale“ – její kapitulace v otázce paragrafu 702, který se předtím během svého působení v Kongresu snažila zrušit, zůstává kritickou zradou zásad, pro ministerstvo obrany mnohem závažnější než Snowdenova záležitost.

Co se týče Patela, představuje odhodlanou postavu, když veřejně hovoří o nutnosti vykydat spoustu hnoje ze stáje, kterou z FBI udělal Wray a další. Před svým jmenováním Patel poměrně otevřeně prohlásil, že má v úmyslu zavřít budovu FBI ve Washingtonu a přeměnit ji na „muzeum hlubokého státu“. O moc ostřeji už to nejde. A v pátek oznámil plány na rozptýlení tisícovky zvláštních agentů z centrály ve Washingtonu do terénních kanceláří po celé zemi.

Patel je právník: Je si jistý, že se bude pohybovat v mezích zákona. Je však zcela otevřenou otázkou, zda agenturu vyčistí on, nebo agentura takříkajíc vyčistí jeho. Podle mého názoru čím hlouběji Patel do temných zákoutí FBI pronikne, tím spíše narazí na odpor srovnatelně zuřivý s tím, na jaký jistě narazí Hegseth, když bude vrtat hlouběji v rozpočtu Pentagonu.

Přístup „Trump jako revolucionář“, jak jsme si zvykli říkat, je velmi školácký. Příliš přehnaný. V otázce hlubokého státu musíme prozatím brát prezidenta a jeho lidi po jednotlivých bodech. Můj pozdrav patří Rusku a ukončení války na Ukrajině. Tyto pokroky jsou zatím nejdůslednější a zdá se mi, že mají největší šanci odolat protiútokům, které můžeme očekávat.

Patrick LawrenceČesky (*1958) je americký spisovatel a publicista. Téměř třicet let působil jako zahraniční dopisovatel, především pro ctihodné, dnes již zaniklé Far Eastern Economic ReviewČesky, (také ctihodné, rovněž zaniklé) International Herald TribuneČesky a The New Yorker. Jeho reportáže, komentáře, eseje, kritiky a recenze se objevují v Business Week, TIME, The NationČesky,  Z Network, ScheerpostČesky a mnoha dalších. Za reportáž z Koreje získal cenu Overseas Press Club Award. Vyučoval na univerzitách v USA i v zahraničí. Často vystupuje v televizi a rozhlase. Vydal pět knih, naposledy Journalists and Their ShadowsČesky (Žurnalisté a jejich stíny, 2023), nyní pracuje na šesté. Má svůj blog Patrick LawrenceČesky a Substack The FloutistČesky. Jeho twitterový účet @thefloutist je trvale cenzurován.

[1]

Americký vojensko-průmyslový komplex

aneb "jak to funguje"
---