Úvaha Jak se pozná dítě v nouzi ? vyšla na serveru Chamurappi 4. srpna 2024

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Zajímá mě, co si o Herakleitově výroku myslí ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který se pokusu o řízení resortu spravedlnosti podjal již podruhé. Má smůlu: v době prvního mandátu mu nezbylo než stáhnout z poslanecké sněmovny předlohu zásadního reformního zákona o státním zastupitelství, když zjistil, že návrh je neprůchodný. Vznik návrhu zákona a jeho dopracování do předložené podoby předcházela široká veřejná diskuse, které se směla zúčastnit i laická veřejnost. Aspoň dílčí prvky neúspěšného návrhu se snad po mnohaleté pauze podaří teprve v současnosti uvést do života. Dnes Pavel Blažek usiluje o protlačení nového trestního zákoníku. Diskuse také probíhá, ale má spíše kabinetní charakter, neboť vývoj naší demokracie směřuje k vyloučení laické veřejnosti z debaty. Hlavně Pavel Blažek vůbec nemá jistotu, že do konce volebního období dospěje do cíle, protože v některých ohledech není názorově sjednocená vládní koalice a opozice má samozřejmě výhrady. Hrozí mu, že ukončí druhý mandát v pozici ministra, jenž dvakrát sedlal umírajícího koně.

Jedním z účelů reformy trestní politiky má být snížení počtu vězněných osob. Jsem pamětník, proto vím, že nejde o zásadně nový záměr. Od konce předlistopadového režimu jsme na tom v podstatě stále stejně: věznice jsou přeplněné a zejména podíl vězňů ve struktuře populace je ostudný, jeden z nejhorších v Evropské unii. Již neplatí „ co Čech to muzikant“, ale spíše „co Čech, to kriminálník“. Čas od času se proto znova objevují pokusy o odstranění ostudného úkazu.

Kdysi jsem se zabýval srovnáváním složení vězeňské populace s okolními státy a zjistil jsem, že si na ostudu stačíme sami, neboť podíl cizinců na naší vězeňské populaci je nízký. Ostudné bylo srovnání zejména s Rakouskem, které se může chlubit velmi nízkým podílem vězňů v populaci, ale v jeho vězeňské populaci převažují cizinci. Šéf rakouských věznic mi v soukromém e-mailu sdělil názor, že rozdíly mezi Rakouskem a námi je dán rozdílností morálních profilů národů.

Opakuje se sklon hledat řešení v zásadním snížení počtu vězňů, pykajících za činy, jež se reformátorům zdají společensky méně závažné. Pozornost se obrací zejména k odsouzeným za neplacení alimentů. Nějak se v odborné veřejnosti ujala myšlenka, že jde o společensky málo významný prohřešek. Také výklad, který prostřednictvím České televize podal v těchto dnech ministr Pavel Blažek (zde), může veřejnost vnímat jako vzkaz, že neplacení výživného je bezvýznamný poklesek, s čímž nemohu souhlasit.

Uznávám, že placení výživného může otci komplikovat život. Sám jsem se břemene zbavil s úlevou až ve věku 80 let. Ale na druhé straně neplnění alimentační povinnosti má vždy nějaké nežádoucí dopady do života dětí a jejich matek. Zatímco otec od starosti o blaho potomka může utéct, matka nemá kam uhnout, neboť nemůže nechat dítě umřít hladem. Smířlivost s neplatiči výživného je výrazem mužské nadřazenosti ve vztahu k matkám: určitě si nějak poradí, i když otec svou povinnost nesplní, není proto třeba zabývat se jejich nářky.

Stát by se měl starat, aby dětem nic nescházelo a neměl by proto být smířlivý vůči rodičům, kteří své povinnosti neplní. Uvěznění neplatiče samo o sobě ovšem nic neřeší, pokud odsouzený nepracuje a neposílá výživné. Trestní politika by proto měla směřovat k posílení zájmu neplatičů o plnění povinností výměnou za svobodu.

Podle připravované novely trestního zákona by vězení mělo nadále hrozit jen těm neplatičům, kteří své dítě uvrhli do stavu nouze. Není mi jasné, jak budou příslušné orgány zkoumat, zda dítě trpí nouzí, popř. podle jakých kriterií budou nouzi definovat. Otvírá se prostor pro bitvy obhájců, reje znalců, aktivity úřadů pro sociálněprávní ochranu dětí a jistě se budou ozývat i neziskovky. Především: stát by měl dbát, aby žádné dítě za normálních okolností neupadlo do stavu nouze. Ale daná formulace opět popírá rovnoprávnost ženy – matky s otcem-neplatičem. Dítě neplatičovo se totiž nedostane do stavu nouze pouze tehdy, pokud mu jeho matka svým úsilím vyváží výpadek otcovské péče. A z úspěšnosti matky má tedy těžit neplatič, od něhož matka nepřímo odvrátila nebezpečí trestního stíhání.

Přemýšlím, kudy vede hranice mezi pravicovostí a asociálností.


Zdeněk Jemelík (*1935) pracoval na Federálním ministerstvu zemědělství a výživy v sekretariátu ministra jako vedoucí sekretariátu náměstka ministra řídícího petrochemickou výrobu a sektor zemědělství a výživy. V roce 1990 odjel studovat do Španělska, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.