Jak moc byste se měli bát Číny

Napsal Stephen M. Walt, publicista časopisu Foreign Policy a profesor mezinárodních vztahů na Harvardově univerzitě.

Zásadní otázkou v současných debatách o velké strategii USA je, jakou prioritu by měla země přikládat soupeření s Čínou. Kolik zdrojů (peněz, lidí, času, pozornosti atd.) by Spojené státy měly tomuto problému věnovat? Je Čína největší geopolitickou výzvou, jaké kdy Spojené státy čelily, nebo kolosem s hliněnýma nohama? Měl by mít boj proti Číně přednost před všemi ostatními problémy (Ukrajina, změna klimatu, migrace, Írán atd.), nebo je to jen jeden z mnoha problémů a nemusí být nutně nejdůležitější?

Pro některé pozorovatele – například Elbridge ColbyhoČesky – je boj s Čínou nejvyšší prioritou a vedoucí představitelé USA se nesmí nechat rozptylovat Ukrajinou ani jinými zahraničněpolitickými otázkami. Můj příležitostný spoluautor John MearsheimerČesky a můj harvardský kolega Graham AllisonČesky se zdají být stejně znepokojeni výzvou Číny, a zejména tím, co považují za rostoucí riziko války. Nedávná pracovní skupina Rady pro mezinárodní vztahy tvrdilaČesky, že vojenské trendy v Asii se mění ve prospěch Číny, a vyzvala ke zdvojnásobení úsilí o posílení odstrašení, zejména v Tchajwanském průlivu. Hal Brands a Michael Beckley se domnívajíČesky, že moc Číny se blíží svému vrcholu a Peking může udělat jen málo pro to, aby zastavil její případný pokles, ale toto potenciální okno příležitosti považují spíše za důvod k obavám než k uklidnění. Naproti tomu můj kolega z Quincyho institutu Michael SwaineČesky a vědkyně z Cornellovy univerzity Jessica Chen WeissováČesky si myslí, že přeháníme nebezpečí, které Čína představuje, a obávají se, že se oba státy dostanou do sebenaplňující se spirály podezíravosti, která oběma přitíží bez ohledu na to, kdo skončí na vrcholu.

Tato různorodá hodnocení jsou jen malou ukázkou názorů, které lze v těchto dnech najít o budoucí trajektorii Číny. Nevím, kdo má pravdu – a nevíte to ani vy – a bez mučení přiznávám, že někteří z těchto pozorovatelů vědí o Číně mnohem více než já. Mám samozřejmě své předtuchy, ale hlavně mě mrzí, že komunita seriózních pozorovatelů Číny nedosáhla většího konsenzu. Proto jako službu veřejnosti (a možná i pro jejich malou inspiraci) uvádím svých pět hlavních otázek o Číně. Odpovědi na tyto otázky by vám hodně napověděly o tom, jak moc byste se měli obávat.

Č. 1: Je ekonomická budoucnost Číny světlá, temná, nebo někde mezi tím?

Moc v mezinárodní politice se nakonec opírá o ekonomiku. Můžete mluvit, jak chcete, o „měkké síle“, genialitě jednotlivých vůdců, významu „národního charakteru“, roli náhody a mnoha dalších věcech, ale v konečném důsledku schopnost země bránit se a utvářet své širší okolí závisí na její ekonomické síle. K tomu, abyste se stali velmocí, potřebujete početnou populaci, ale také značné bohatství a rozmanitou a vyspělou ekonomiku. Tvrdá ekonomická síla je to, co státu umožňuje vyrábět spoustu sofistikovaných zbraní a cvičit prvotřídní armádu, poskytovat zboží a služby, které chtějí ostatní kupovat a které mohou obohatit život jeho vlastních občanů, a vytvářet přebytky, které lze využít k budování vlivu ve světě. Být uznáván ostatními jako kompetentní a ekonomicky úspěšný je také dobrý způsob, jak si získat jejich respekt, přimět je, aby naslouchali vašim radám, a zvýšit atraktivitu svého politického modelu.

Hospodářské výsledky Číny za posledních 40 let byly mimořádné a žádný seriózní člověk nevěří, že se její ekonomika zhorší natolik, že vypadne z žebříčku velmocí. Jak však naznačují její zpomalené výsledky po skončení COVID, čínská ekonomika nyní čelí rostoucím protitlakůmČesky, které pravděpodobně nepoleví. Její populaceČesky stárne a klesá, což znamená, že stále méně pracovníků bude živit stále větší počet důchodců. Nezaměstnanost mladýchČesky lidí přesahuje 21 % a růst celkové produktivity výrobních faktorů se v posledním desetiletí prudce snížilČesky. Čínský finanční systém zůstává neprůhledný a zadlužený a sektor nemovitostí – hlavní zdroj předchozího růstu – je obzvláště problematickýČesky. Když si tyto věci spojíme dohromady, je snadné pochopit, proč je mnoho analytiků pesimistických ohledně dlouhodobých vyhlídek. Jak za chvíli uvedu, politika Spojených států a kvalita čínského vedení mohou tyto problémy ještě zhoršit.

Přesto by bylo riskantní na pokles Číny sázet. Její průmysl dominuje některým důležitým odvětvím – včetněČesky solární a větrné technologie – a její průmysl elektrických automobilů překonáváČesky zbytek světa. Tři z největších světových stavebních společností (včetněČesky té s největšími ročními tržbami) jsou čínské. Čína vynaložila značné úsilí, aby si zajistila přístupČesky k důležitým nerostným surovinám a kovům, a nakonec může být v pozici, kdy bude moci některé z nich ostatním odepřít. Existují všechny důvody očekávat, že Čína zůstane významným hospodářským hráčem i v budoucnosti. Otázkou zůstává, zda předstihne Spojené státy, zůstane trvale pozadu ve většině dimenzí hospodářské moci, nebo dosáhne zhruba parity. Kdybyste znali odpověď na tuto otázku, věděli byste, jak moc byste se měli obávat.

Č. 2: Bude americká kontrola vývozu fungovat?

Odpověď na první otázku částečně závisí na tom, zda si myslíte, že ekonomická válka Bidenovy administrativy proti Číně bude úspěšná. Spojené státy doufají, že tím, že Číně zamezí přístup k vyspělým polovodičům (a souvisejícím technologiím), si udrží technologickou převahu v tomto důležitém odvětví. Ačkoli američtí představitelé trvají na tom, že tato opatření se omezují na úzké zájmy národní bezpečnosti (což poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan charakterizovalČesky jako „malý dvorek a vysoký plot“), skutečným cílem je zřejmě zpomalit technologický pokrok Číny v širším měřítku.

Otázkou je, zda bude tato kampaň dlouhodobě úspěšná. Ani částečné oddělení není nikdy bez nákladů a tato omezení zpomalí inovace ve Spojených státech i v dalších zemích, které musí s americkou kampaní souhlasit, má-li fungovat. Technologické bariéry nejsou nikdy stoprocentně účinné a tato politika dává Číně obrovskou motivaci k tomu, aby se časem stala soběstačnější. Z těchto a dalších důvodů se dobře informovaní odborníci neshodnouČesky na tom, jak účinná tato opatření budou.

Nezapomínejme, že když kontrola vývozu funguje – jako v roce 1941 protiČesky Japonsku -, cílový stát nemusí sedět se založenýma rukama. Čína již nyní podniká odvetnáČesky opatření proti americkým firmám a spojencům a její protiopatření se nemusí zastavit.

Podstatné však je, že pokud si myslíte, že tato kampaň bude dobře fungovat, měli byste se mnohem méně obávat dlouhodobé výzvy, kterou Čína představuje pro prvenství USA nebo stávající globální řád. Pokud si myslíte, že může fungovat po určitou dobu, ale ne navždy, nebo že nakonec vyvolá v Číně a v některých dalších klíčových zemích zpětnou reakci, měli byste se obávat mnohem více.

Č. 3: Je Si Ťin-pching dalším Mao Ce-tungem, nebo dalším Lee Kuan Yewem?

Rychlý vzestup Číny začal pod jejím postmaoistickým „kolektivním vedenímČesky„, i když Deng Siao-pching byl v hierarchii Komunistické strany Číny „první mezi rovnýmiČesky„. Dnes však Si soustředil moc v míře od dob samotného Maa nevídané a vypěstoval si Maův kult osobnosti, v němž jsou jeho myšlenky považovány za neomylné a jeho rozhodnutí nelze zpochybňovat.

Nechat v zemi nekontrolovaně vládnout jednu osobu je obvykle receptem na katastrofuČesky. Žádný člověk není neomylný a když necháte ambiciózního a svéhlavého člověka, aby působil bez omezení, je pravděpodobnější, že dojde k velkým chybám, které zůstanou dlouho nenapraveny. Stačí si vzpomenout na Maův nepromyšlený Velký skok vpřed (který způsobil hladomor, jenž zabil miliony lidí) nebo na škody, které Čína utrpěla během kulturní revoluce. Pokud vám to nestačí jako varování, vezměte v úvahu náklady katastrofálních názorůČesky tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana na měnovou politiku nebo ztroskotání, kterému předsedá Elon Musk na sociální síti dříve známé jako Twitter.

Jistě, existuje hrstka lidí, kteří se vzpírají šancím, trvale překonávají trh a nikdy se vážně nespletou. Možná Warren Buffett nebo Lee se této úrovni moudrosti blíží, ale většina vedoucích pracovníků se jí zdaleka nedokáže přiblížit. Chci tím říci, že blízká až střednědobá budoucnost Číny hodně závisí na tom, zda je Si alespoň z poloviny tak chytrý, jak si myslí. Je zjevně geniální v upevňování moci – jak nám připomínáČesky nedávná čistkaČesky bývalého ministra zahraničí Čchin Kanga a několika nejvyšších vojenských důstojníků -, ale také špatně zvládl pandemii, podkopalČesky některé z nejzářivějších hvězd čínské ekonomiky a předsedal neustálému poklesu globálního obrazu Číny. A čím více moci shromažďuje, tím horší se zdají být jeho politické úsudky. Ti z vás, kteří se na ekonomické vyhlídky Číny dívají medvědíma očima, si mohou oddechnout, že je pravděpodobně ve funkci doživotně.

Č. 4: Bude Asie efektivně vyvážená?

Jedním z hlavních Siových selhání bylo, že se více nesnažil odradit sousedy Číny od toho, aby spojili své síly a drželi Peking na uzdě. Rostoucí moc Číny musela ostatním asijským státům dělat určité starosti, ale otevřené hlásání čínských globálních ambicí, přijetí „diplomacie vlčího bojovníka“, přehnaná reakceČesky na domnělé urážky a používání agresivní salámové taktiky vůči Tchaj-wanuČesky a v Jihočínském mořiČesky problém ještě zhoršily.

Výsledek? Indie a Spojené státy se nadále sbližovaly a nyní se k nim v rámci čtyřstranného bezpečnostního dialogu připojily Japonsko a Austrálie. Dohoda AUKUS posílila strategické vazby (a bezpečnostní spolupráci) mezi Spojenými státy, Austrálií a Spojeným královstvím. Japonsko rychle zvyšujeČesky své výdaje na obranu a napravujeČesky své křehké vztahy s Jižní Koreou. Evropská unie je stále méně nadšená z čínských investic a veřejné mínění v Evropě a Asii je mnohem opatrnějšíČesky vůči globální roli Číny.

Konečná účinnost těchto opatření se však teprve ukáže. Jak jsem již napsal dříve, vyvažovací koalice v Asii čelí značnýmČesky problémům s kolektivním jednáním a Evropa se tam nechystá převzít významnou strategickouČesky roli. Vzdálenosti, které tyto státy dělí, jsou obrovské (což může některé státy svádět k tomu, aby se stáhly, pokud problémy začnou daleko), nikdo nechce zcela ztratit přístup na čínský trh a země jako Jižní Korea a Japonsko mají za sebou problematickou minulost. Mnohé z těchto států možná budou chtít nechat strýčka Sama, aby se s Čínou vypořádal, zatímco ony budou fungovat volně, což podkope odstrašení a nakonec by mohlo vést k reakci zde ve Spojených státech. Stejné státy mají také tendenci znervóznět, pokud Spojené státy začnou být příliš konfrontační, protože nechtějí být kolaterálními obětmi v čínsko-americkém střetu.

Amerika a její asijští partneři dnes aktivně vyvažují – jak by se podle teorie rovnováhy moci/hrozby dalo očekávat -, ale zda dělají dostatečně správné věci, je sotva předem jasné. Pokud tak činí, je čínská hegemonieČesky v Asii mnohem méně pravděpodobná a riziko války klesá. Pokud ne, měli byste se pravděpodobně obávat o něco více. Zde hodně záleží na tom, zda Spojené státy dokážou vést potenciálně roztříštěnou koalici a najít zlatou střední cestu mezi tím, aby dělaly příliš mnoho a příliš málo. Kdo si na to chce vsadit?

Č. 5: Co udělá zbytek světa?

Poslední otázka se netýká Číny jako takové, ale toho, jak na ni reaguje zbytek světa. Objevuje se jasný vzorec: Asijské státy, které se Číny obávají nejvíce, se vzájemně sbližují a tíhnou ke Spojeným státům; většina Evropy se zdráhá následovat Ameriku, protože je stále závislá na americké ochraně, a nemá tedy příliš na výběr; Rusko nemá příliš na výběr a drží se svého jediného velmocenského partnera; a střední mocnosti po celém světě se zajišťují, diverzifikují své strategické dodavatelské řetězce (obchod a investice, diplomatické vazby a vojenskou podporu) a snaží se vyhnout tomu, aby si musely vybrat stranu. Pro Jihoafrickou republiku, Saúdskou Arábii, Brazílii a některé další země je soupeření mezi Čínou a Spojenými státy příležitostí, jak velmoci navzájem rozehrávat proti sobě a těžit z vazeb s oběma.

Klíčovou otázkou je, která ze dvou nejsilnějších mocností bude tuto novou hru hrát nejúčinněji. Spojené státy za posledních 30 let promarnily mnoho dobré vůle v rozvojovém světě a jejich neúspěchy daly Číně příležitost. Čínské vlastní kroky – včetně vychvalované iniciativy Pásmo a cesta – však nezměnily pravidla hry, jak mnozí očekávali. Při pohledu do budoucna je snadné vidět světový řád, který překvapivě připomíná počátek studené války: USA se spojily s Evropou a většinou východní Asie a Tichomoří, Čína se spojila s Ruskem a některými klíčovými státy rozvojového světa a další středně velké mocnosti oscilují mezi nimi. Složení na těchto výsledkových kartách není dokonalé a někteří hráči si vymění týmy, ale celkový vzorec se podobá tomu, který jsme viděli již dříve.

Ještě jedna věc…

Mohou se tam objevit i známé neznámé. Pokud se chcete Číny opravdu obávat nebo pokud je nafukování hrozby součástí vašeho popisu práce, vždy se můžete opřít o děsivé scénáře, jejichž pravdivost je pro nezúčastněné osoby téměř nemožné určit. Klasickým příkladem je rudý strach v 50. letech 20. století: Spousta Američanů skutečně věřila, že jejich společnost je infiltrována a podkopávána desítkami lidí, kteří předstírají, že jsou vlasteneckými občany, ale ve skutečnosti jsou tajně loajální svým zlým kremelským vládcům. Takové obavy byly značně přehnané, ale také těžko vyvratitelné, protože jak můžeme znát nejniternější myšlenky a loajalitu jiného člověka?

Co si máme v tomto světle myslet o nedávné zprávě deníku New York Times popisujícíČesky snahu USA najít a odstranit počítačový malware, který čínští hackeři údajně tajně umístili do kritické infrastruktury USA, možná v naději, že naruší nebo oddálí americkou vojenskou reakci na budoucí konflikt? Obavy z kybernetického Pearl Harboru se objevují již dlouho, ale článek naznačuje, že nebezpečí je velmi reálné. Je však těžké určit, jak moc bychom se měli obávat, protože nevíme, jak účinný může být škodlivý software, a nikdy si nemůžeme být stoprocentně jisti, zda se někde neskrývá ještě nebezpečnější kód, který naši pracovníci v oblasti kybernetické bezpečnosti ještě nenašli.

Možná bychom se měli opravdu obávat, ale na článku Timesů, který je založen na rozhovorech s nejmenovanými vysokými představiteli administrativy (tedy na oficiálně posvěcených únicích informací), mě zaujalo, že se v něm téměř nic nepíše o snahách USA dělat podobné věci Číně. Cituje sice jednoho čínského představitele, který si stěžuje na kybernetické útoky, jimž čelí a které podle něj pocházejí převážně „ze zdrojů v USA“, ale jinak článek mlčí o tom, co dělají naši vlastní kybernetičtí bojovníci. Je těžké uvěřit, že Čína už léta podstrkuje malware do kritické infrastruktury USA a ti dobře financovaní géniové z Národní bezpečnostní agentury nebo kybernetického velení USA si jen hrají na obranu. Pokud je tomu tak, máme větší problémy, které nás musí trápit.

Jak moc byste se tedy měli bát?
Já nevím. Pokud je historie nějakým vodítkem, je pravděpodobnější, že Spojené státy budou na případnou výzvu Číny reagovat přehnaně, než že by reagovaly nedostatečně, a současný oboustranný entuziasmus pro konfrontaci s Čínou na více frontách tuto předpověď podporuje. Ale to, zda si myslíte, že děláme příliš mnoho nebo příliš málo, závisí do značné míry na tom, jak odpovíte na pět výše uvedených otázek. Byl bych velmi vděčný, kdyby někteří chytří odborníci na Čínu dali hlavy dohromady a pokusili se zúžit rozsah neshod. Ještě lepší by bylo, kdyby tak učinili veřejně a co nejpodrobněji uvedli své zdroje a argumentaci, aby ti z nás, kterým na těchto otázkách záleží, mohli vést lépe informované debaty o této zásadní strategické otázce.

Stephen M. Walt
je sloupkař časopisu Foreign Policy a profesor mezinárodních vztahů Roberta a Renée Belferových na Harvardově univerzitě.
Twitter: Walt: @stephenwalt

[VB]