Jak jsme vyhráli válku proti tenistce a operní pěvkyni

Původní text: Krajské listy 31. července 2023

Proč Fialovi policajti nevpustili Pavljučenkovovou na naše území.

Přelom v mém pohledu na válku nastal v 90. letech, když jsem si na gymnáziu z nudy půjčil jednu z knih, které četla moje babička od amerického historického romanopisce Uptona Sincaira z románové série Lanny Budd… Do té doby jsem měl pocit, že v každé válce je jedna bojující strana zlá a druhá dobrá. Upton Sinclair ve svých přísně podložených dílech ale nakladl tolik faktů skoro o všech koncernech ze zemí prvoválečné demokratické vítězné Dohody i druhoválečných vítězných Spojenců, které po celou první světovou válku zásobovaly dodávkami nepřátelskou stranu Viléma a Franze Josefa a během té druhé nacistů (přičemž s pomocí chytře koupených politiků, novinářů a jejich strategií prodlužovaly konjunkturu války), že jsem přestal věřit v dobro na jakékoli straně války. Ostatně poselství o tom, že válka vyvolává v lidech jen to nejhorší na obou bojujících stranách, se dochovaly ve všech kulturách. Od Římanů, kteří přišli s obratem, že za války mlčí všechny múzy (o čemž se můžeme z některých projevů umělců přesvědčit i dnes), až po nás, Čechy, kteří jsme v poslední válce právem vybojovali svou ohroženou existenci, což jsme vzápětí „oslavili“ smrtí celkem 25 tisíc neozbrojených sudetských Němců během odsunu.

Jistěže někde válka škodí víc a někde míň. V Hitlerově Evropě, kde byly kolektivně vězněny a zabíjeny přesně označené skupiny, Židé, Romové, Slované, sociální demokraté a komunisté, postižení, homosexuálové, jehovisté.  (Ti poslední byli mimochodem vražděni především za to, že odmítali mít v rukou zbraň.) Utrpení těch všech válka ještě zintenzivnila: Hitlerova mašinérie jich zavraždila celkem na 17 milionů. Perzekuovaným ve Stalinově Sovětskému svazu tehdy paradoxně válka pomohla, protože některé z milionů „nepřátel státu“, kteří hynuli v gulazích, Stalin po německém útoku na SSSR oblékl do uniformy a poslal na frontu. Kupodivu ale i v USA (jehož území se s výjimkou Havaje a některých ostrovů v zámoří válka vůbec nedotkla) byli do internačních táborů posláni místní Němci a Japonci. Režim v amerických táborech byl samozřejmě v porovnání s těmi nacistickými a stalinskými mnohem lepší, ale stejně byl počet mrtvých v nich na osmdesát tisíc.

Proč o tom mluvím? Protože válka, následující po té poslední světové, tak řečená studená, se nám po nějakých třech desítkách let příměří dnes opět rozhořela tak intenzivně, jak ani z dob té studené neznáme. Příklad? Za studené války od smrti Stalina se hlavy SSSR a USA potkávaly co pět let a od konce 60. let zpravidla s jedním opakujícím se tématem: další snížení počtu jaderných zbraní. Dnes se na ruské straně jaderným potenciálem, který prý nebude váhat použít, chlubí zejména bývalý (a bohužel už opět avancující) ruský prezident Medveděv, na té naší se už stejnými ambicemi pochlubili (bohudík dnes už bývalí) britští premiéři Boris Johnson a Liz Truss.

Pravda, některé věci zůstaly, jak bývaly. My, příznivci kultury, víme, jak za studené války vypadal stalinismus i jeho americké zrcadlo, mccarthismus, který zakázal tvorbu, a tím vyhnal z USA mimo jiné i Charlieho Chaplina nebo autora nejúspěšnějšího filmu všech dob (Občan Kane) Orsona Wellese. Proto se dnes nedivíme rušení koncertů umělcům-mírovým aktivistům, k němuž je v Rusku odsouzena zpěvačka Alla Pugačovová, a na naší straně barikády zase britský zpěvák Roger Waters nebo Jaromír Nohavica.

Tři věci, které se dějí dnes, se ale za 45 let studené války (během níž byly USA se SSSR ve válečném klinči ledaskde) nikdy nestaly: zabavování majetku znepřátelené strany včetně policií zastavených aut s ruskou a běloruskou značkou (když se to dělo v Pobaltí, říkal jsem si, že je to resentiment za útlak z dob SSSR, teď se to ale s požehnáním úřadů děje i v Německu), trestání nepřítele soustavným vylučováním jeho sportovců z mezinárodních her (což se dělo ještě když Rusko formálně nepřítelem vůbec nebylo: už před ruským útokem na Ukrajinu, od počátku ukrajinské občanské války v roce 2014), a co je nejvíc absurdní: nepřijímání lidí, kteří prchají z nepřítelova státu, a diskriminace těch, kterým se utéct povedlo.

Jak už jsem zmínil, mým oborem je kultura, a jako takový jsem si nedávno jen tak ze zájmu udělal seznam umělců a filozofů-emigrantů z komunistického Československa na Západ. Byly to desítky a desítky jmen. Ti první (jako Erazim Kohák, Imrich Kružliak anebo Jan Čep) šli po svých přes kopečky či přes Dunaj a náročné imigrační kontroly, v další generaci byli Češi a Slováci na Západ někdy i přímo pozváni. Ani v jednom případě ale při emigraci nevadil československý pas, přestože naše země tehdy byla integrální součástí sovětského bloku. Co chtějí některé dnešní země Západu dokázat tím, že vracejí uprchlíky z Ruska zpět od hranic, nebo svými vyhláškami vyhazují z práce ty ruské občany, co už na Západě jsou (když se jim nepovede sehnat jiné občanství jako mému kamarádovi, žijícímu ve Švýcarsku, který měl tu smůlu, že se narodil v Rusku, ale zároveň to štěstí, že jako Armén získal po výhrůžce vyhazovu včas arménský pas)?

Těm, kteří namítnou, že by pěvkyni Anně Netrebko (která má navíc ještě z dob před touto válkou rakouské občanství!) stačilo, kdyby se veřejně zřekla Putina, a může si v pražském Obecním domě zpívat do aleluja, mohu vyprávět příběh Miloše Formana, který po emigraci do USA dostal několikrát nabídku angažovat se veřejně v boji proti režimu doma, a on jim pokaždé logicky odpověděl: „Mám doma ženu herečku a dva syny, když něco takového udělám, vyhodí ženu z divadla, syny ze školy, nedovolí jim za mnou cestovat…“ Naštěstí v bloku, v němž nyní jsme, nejsou jen „snaživé“ Česko a Polsko, a tak Anna Netrebko (o povolení či nepovolení jejíhož koncertu 16. října se u nás na nejvyšších místech přemítá) má 3. září potvrzený koncert ve švédském Malmö, 6. září v rakouské Vídni, 13. října v italské Neapoli, 1. listopadu v estonském Tallinnu…

K červnovému výnosu Fialovy vlády o zákazu startu ruských a běloruských sportovců na českém území, jímž byla cestou na turnaj Prague Open jako první postižena vrácená z ruzyňského letiště ruská tenistka Anastasia Pavljučenkovová (která válku na Ukrajině naopak odvážně odsoudila, ale zato si ještě nesehnala jiný než ruský pas), se lapidárně vyjádřím skrze vzkaz tenistky jejím českým soupeřkám („Uvidíme se v Cincinnati a na US Open…“) a oficiální reakci mezinárodní tenisové organizace WTA, jejímž sídlem je americká Florida: „Pravidla WTA stanoví, že všem hráčkám musí být umožněno soutěžit na okruhu WTA pouze na základě zásluh, bez diskriminace.“

„Válka byla velký svinstvo, a ještě smrdí,“ řekl moudrý četník v jednom filmu o době po poslední válce na našem území. Já dodám: Smrdí už zas a ve vlasti JUDr. Josefa Urválka ještě o chlup víc. Českou realitou dneška je bezprecedentní systémová diskriminace příslušníků dvou evropských národů (jak vidno z případu Anny Netrebko i bez ohledu na pas) a šovinistické výroky na jejich adresu i z nejvyšších míst státu, jehož zákony přitom národnostní nesnášenlivost nepřipouštějí.

Není ale vše jen beznadějné: už tu máme první případy, že naše horlivá vláda překročila hranice mezinárodního práva a zase se do nich vrátila. Pozastavila činnost zřízených cenzorských úřadů a po loňském fiasku s odebráním webových domén odvolala další dohody s webovými poskytovateli, že odeberou nepohodlným internetovým médiím místo na síti. Jednou o tom možná nějaký snaživec napíše nový tolkienovský epos: Cesta českého elfa do Mordoru a pak zase zpátky. Zatím si ale ti, kterým ještě aktuální válka nevzala všechen mozek a srdce, vyprávějí tenhle vtip: „Víš, proč Fialovi policajti nevpustili Pavljučenkovovou na naše území? Protože měla v batohu raketu!“