Izrael a nepochopení reality

Analýzu Israel and the Misjudgement of Reality publikoval server Strategic Culture Foundation 10. června 2024

Tvrdou pravdou je, že Rezistence pochopila realitu situace lépe než její západní protějšky.

Na všech frontách se izraelské vnitřní paradigma bortí; a navenek se Západ sám trhá a na globální scéně se stává vyvrhelem. Výslovné napomáhání krvavé čistce Palestinců ze strany západních vůdců do starého panoramatu vrylo přízrak „orientalismu“ a kolonialismu. A nutí Západ, aby byl „světem nedotknutelný“ (spolu s Izraelem).

Celkově to vypadá, že cílem izraelské vlády je přiblížení a následné nasměrování – mnohostranného napětí do široké vojenské eskalace disgorgementu[1] (velké války) – což by jí nějakým způsobem přineslo obnovu odstrašení. Takový postup současně implikuje, že by se tak Izrael obrátil zády k prosbám Západu, aby to šlo nějak „přiměřeně“. Tuto „přiměřenost“ většinou Západ definuje tak, že by Izrael akceptoval chiméru návratu k „normálu“ prostřednictvím saúdskoarabského korunního prince, který mu ho přidělí výměnou za to, že zkroušený Izrael zruší sedm desetiletí židovské nadřazenosti (tj. přijme palestinský stát).

Základem napětí v západo-izraelském kalkulu je, že se USA a EU ubírají jedním směrem – zpět k neúspěšné představě z Osla –, zatímco průzkumy zdůrazňují židovského voliče, který neochvějně pochoduje opačným směrem.

Nedávný průzkumČesky, který provedlo Jeruzalémské centrum pro veřejné záležitosti, ukazuje, že od 7. října je 79 % všech židovských respondentů proti zřízení palestinského státu v hranicích z roku 1967 (do 7. října to bylo 68 %); 74 % je proti tomu i výměnou za normalizaci se Saúdskou Arábií. A, vnitřní izraelskou polarizaci ilustrující, „pouze 24 % levicových voličů podporuje [palestinský] stát bez podmínek“.

Stručně řečeno, zatímco západní institucionální vedení spoléhá na slábnoucí izraelskou sekulární liberální levici, Izraelci jako celek (včetně mladých) se sunou tvrdě doprava. Nedávný průzkum agentury PewČesky ukazuje, že vojenskou reakci v Gaze podporuje 73 % izraelské veřejnosti – i když si třetina Izraelců stěžovala, že nejde dostatečně daleko. Mnoho Izraelců si myslí, že Izrael by měl pásmo Gazy ovládat. A v míře souhlasu předehnal Netanjahu, po hrozbě zatčení Mezinárodním trestním soudem, Gantze (vůdce Národní unie).

Zdá se, že „západní konsensus“ tuto nepohodlnou dynamiku raději nevnímá.

Kromě toho se samotný vnitroizraelský spor týká účelu války: Jde o to vrátit židovským občanům pocit osobní fyzické bezpečnosti, který byl po 7. říjnu ztracen?

To znamená: Jde o obnovení smyslu Izraele jako pevnůstky, bezpečného prostoru v nepřátelském světě? Anebo alternativně: je hlavním cílem současného boje ustavení plně judaizovaného Izraele jako „Země Izrael“ (tj. na celém území mezi řekou a mořem)?

To představuje klíčový předěl. Ti, kdo vidí Izrael především jako bezpečnou pevnůstku, do které mohli Židé před následky evropského holocaustu uprchnout, jsou přirozeně obezřetnější, pokud jde o riziko širší války (tj. s Hizbulláhem) – války, která by mohla znamenat přímé útoky obrovského raketového arzenálu Hizbulláhu na civilní „zázemí“. Pro tuto volební skupinu je prioritou bezpečnost.

Na druhou stranu, většina Izraelců vidí riziko širší války jako nevyhnutelné – a mnozí ji skutečně vítají, pokud má být sionistický projekt Země Izrael plně uskutečněn.

Tato realita může být pro sekulární obyvatele Západu těžko pochopitelná, ale 7. říjen v Izraeli spíše oživil biblickou vizi, než aby vyvolal přemíru opatrnosti ohledně války nebo touhu po sblížení s arabskými státy.

Jde o to, že „nová válka za nezávislost“ může být izraelskou veřejností vyzdvihována jako metafyzická „vize“ cesty vpřed, zatímco izraelská vláda zkouší jít světštější cestou hraní dlouhé hry vedoucí k plné vojenské matricové kontrole nad zemí mezi řekou a mořem a odstranění populací, které se Smotrichově alternativě „podvolení se nebo odchodu“ nepodřídí.

Rozkol mezi Izraelem jako sekulárním, post-holocaustovým „bezpečným prostorem“ a kontrastní biblickou, sionistickou vizí nastavuje hranici mezi dvěma duchy doby, zároveň porézní a občas se překrývající. Nicméně tato izraelská propast pronikla do politiky USA a v rozptýlenějším pojetí vstoupila i do evropské politiky.

Pro židovskou diasporu žijící na Západě je udržování Izraele jako bezpečného prostoru životně důležité, protože když se stává nejistým Izrael, Židé cítí, že se zvyšuje i jejich vlastní osobní nejistota, pari passu[2]. V jistém smyslu je izraelská projekce silného odstrašení na Blízkém východě „deštníkem“, který se vztahuje i na diasporu. Chtějí v regionu klid. Biblická „vize“ obsahuje hrany, které jsou skutečně příliš polarizující.

Přesto právě tyto mocenské struktury usilující o udržení izraelského paradigmatu síly v západním povědomí nyní zjišťují, že jejich úsilí směřuje k rozkladu těch západních politických struktur, na kterých závisí, a tím k odcizení klíčových voličů, zejména mladých. Nedávný průzkum mezi 18-24letými v Británii ukázalČesky, že většina (54 %) souhlasila s tím, že „stát Izrael by neměl existovat“. Pouze 21 % s tvrzením nesouhlasilo.

Uplatňování síly lobby k vynucení jednotné podpory Západu Izraeli a jeho odstrašujícím cílům – spolu s nedostatkem lidské empatie k Palestincům – způsobuje institucionálním řídícím strukturám těžké ztráty, protože se základní strany hlavního proudu lámou různými směry.

Škodu ještě umocňuje „slepá skvrna reality“ západního mírového tábora. Slyšíme to neustále: jediným řešením je, že by dva státy žily pokojně vedle sebe v hranicích roku 1967 (jak je zakotveno v rezolucích Rady bezpečnosti OSN 242 a 338). Kromě Západu cvičí stejnou mantru (jak nám tábor míru připomíná) také Liga arabských států.

Zdá se to tak jednoduché.

Je to skutečně „jednoduché“ – ale pouze při ignorování skutečnosti, že takový palestinský stát může vstoupit do suverénního „bytí“ pouze silou – prostřednictvím vojenské síly.

Realita je taková, že západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém okupuje 750 000 osadníků (a dalších 25 000 osadníků žijících na syrských Golanských výšinách). Kdo jich palestinský stát zbaví? Izrael to nebude. Budou bojovat do posledního osadníka; mnozí z nich jsou fanatici. Byli tam pozváni a usídleni v letech od války v roce 1973 (z velké části následnými labouristickými vládami) právě proto, aby vzniku jakéhokoli možného palestinského státu zabránili.

Otázka, na kterou ti, kdo říkají „řešení je jednoduché“ – dva státy žijící vedle sebe v míru – neodpovídají: Má Západ vůli nebo politické odhodlání vytvořit palestinský stát silou zbraní, proti současné vůli plurality Izraelců?

Odpověď je nevyhnutelně „ne“. Západ nemá „vůli“ – a pak vzniká podezření, že to oni ve svých srdcích vědí. (Možná existuje touha po řešení a znepokojení nad tím, že bez „klidu v Gaze“ poroste napětí i v diaspoře).

Tvrdou pravdou je, že Rezistence pochopila realitu situace lépe než její západní protějšky: předpokládaný palestinský stát se od procesu z Osla v roce 1993 spíše vzdálil, než aby se přiblížil. Proč Západ během tří desetiletí nepřijal nápravná opatření a dilema si připomíná teprve poté, když se z něho stala krize?

Rezistence lépe vyhodnotila neudržitelný imanentní rozpor, když si jeden národ přisvojuje zvláštní práva a výsady před druhým, sdílejícím stejný region, a že takový scénář nemůže vydržet dlouho, aniž by region rozbil na kusy (svědectví válek a devastace, ke kterým zachování stávajícího paradigmatu již vedlo).

Region stojí na okraji propasti; a „Události“ ho kdykoli mohou přes její okraj postrčit, navzdory snaze regionálních aktérů postupný pohyb po eskalačním žebříčku kontrolovat. Pravděpodobně to bude dlouhá válka. A pravděpodobně přijde řešení pouze skrze Izrael, tím či oním způsobem, tváří v tvář vnitřnímu rozporu paradigmatu uvnitř sionismu – a začne vidět budoucnost jinak.

Zatím tomu nic nenasvědčuje.

Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel Conflict ForumČesky (Fóra pro konflikty) se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o spojení politického islámu a Západu. Byl téměř 30 let významným představitelem britské rozvědky (MI6Česky) i diplomacie Evropské unie. V roce 2003 byl nucen Střední východ z osobních bezpečnostních důvodů opustit.

[1]DisgorgementČesky je akt vzdání se něčeho na požádání nebo z právního donucení, například vzdání se zisků, které byly získány nezákonně.

[2]Pari passuČesky je latinská fráze, která doslova znamená „stejným krokem“ nebo „na stejné úrovni“.