Izrael a jeho sousedé

Charles „Chas“ W. Freeman Jr.

PL: Německé noviny nedávno zveřejnily rozhovor s egyptským ministrem zahraničí Samehem Shoukrym, který vyjádřil hluboké zklamání z toho, že Izrael pokračuje ve svém útoku v Gaze a nyní i na Západním břehu Jordánu a v Libanonu. S Američany se nedá spolupracovat, stěžoval si tolika slovy. Říkají jednu věc, málokdy ji myslí vážně a obvykle dělají něco úplně jiného.

To vybízí k mé první otázce v souvislosti s rozšiřující se krizí v západní Asii: Vyjádřete se, prosím, k diplomatickým postojům amerických spojenců v regionu. Co se jim obecně honí hlavou? Proč nereagovali na izraelský útok razantněji? Jsou prostě tak či onak „koupení“? Nebo je v tom něco víc?

CF: Spojené státy již nemají v regionu žádné „diplomatické spojence“. Hněv lidu na americkou podporu izraelské snahy zbavit Palestinu arabského obyvatelstva a expandovat do Gazy a Libanonu způsobuje, že spojenectví s Washingtonem je pro arabské vládce politicky příliš nákladné, než aby riskovali.

Zvrácenost Izraele ukončila jakékoli vyhlídky na normalizaci vztahů arabských států s tímto státem. Ty, které vztahy s Izraelem normalizovaly, jsou nyní pod všeobecným tlakem, aby je pozastavily nebo změnily. Ještě důležitější je, že Arabové z Perského zálivu prohlásili, že budou v případném konfliktu mezi Íránem, Izraelem a Spojenými státy neutrální. Izraelská genocida v Gaze vytvořila válečný stav mezi ním a Jemenem a podpořila sblížení mezi dříve odcizenými Egyptem a Tureckem.

PL: Říká se, že sousední země měly v minulosti větší sympatie k OOP než k Hamásu nyní, protože první byla sekulární organizací, zatímco druhá nikoli. Je to přesné, a pokud ano, má toto rozlišení nyní význam?

CF: Hamás je odnoží Muslimského bratrstva, islamistického demokratického hnutí. K moci v Palestině se dostal vítězstvím ve volbách v roce 2006. Představitelé Hamásu zastávají názor, že arabské společnosti by měli vládnout ti, kteří mají podporu u volebních uren, a nikoliv knížata, generálové, diktátoři nebo hrdlořezové. Pro arabské vládce, kteří spadají do těchto autoritářských kategorií, je tento postoj přirozeně ohrožující.

Náboženství není hlavním faktorem ve vztazích arabských a muslimských států s Hamásem. Stejně jako arabští vládci je Hamás sunnitský islám. Rozdíly mezi arabskými vládci a Hamásem jsou mnohem menší, než byly s ateistickým vedením OOP. Írán, který je šíitský, je hlavním podporovatelem Hamásu – nikoliv z náboženských důvodů, ale z důvodu podpory palestinského sebeurčení.

PL: Můžete v této souvislosti hovořit o některých konkrétních národech? Saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán ještě nedávno tvrdil, že o sblížení Rijádu a Tel Avivu nemůže být řeč, dokud Palestinci nebudou mít stát s hlavním městem Východní Jeruzalém. Co za tím stojí? Jak se k izraelsko-palestinské otázce staví emiráty, zejména Katar?

CF: Všechny arabské státy Perského zálivu potvrzují, že Palestinci mají právo na sebeurčení, a podporují rozdělení Palestiny na dva státy. Čelí však stále větší kritice ze strany své veřejnosti za to, že pro tento cíl neudělaly nic konkrétního. Poslední průzkum saúdského veřejného mínění ohledně normalizace vztahů s Izraelem, který jsem viděl, ukázal, že 94 procent lidí je proti. Většina z nich nyní tvrdí, že ty arabské státy, které navázaly diplomatické vztahy s Izraelem, by je nyní měly přerušit.

Status Jeruzaléma je pro dvě miliardy muslimů na světě důležitou otázkou. Zásahy v mešitě Al-Aksá a výzvy fanatických členů izraelského kabinetu k její judaizaci jsou pro arabské muslimy i křesťany hluboce urážlivé.

PL: Byl jsem velmi potěšen, přiznávám, že dokonce nadšen, když jsem 27. září viděl video z masového odchodu z Valného shromáždění OSN, když Netanjahu vystoupil na pódiu Valného shromáždění. Považuji to za důležitý okamžik, a proto mám na vás několik otázek k tomuto tématu. Jak jste tuto událost četl a jak jste na ni reagoval?

CF: Ty nenávistné věci, které Izrael dělá, z něj udělaly nejnenáviděnější společenství na planetě. Netanjahu je považován za morální ekvivalent Adolfa Hitlera a Izrael je vyvrhelem všude mimo Západ. Nikdo kromě zužující se skupiny amerických politiků se nyní nechce vidět ve společnosti Izraele nebo Netanjahua. Odchod byl prakticky nevyhnutelný, jen mírně kompenzovaný příchodem Netanjahuových izraelských fanoušků, kteří tleskali jeho početným překrucováním pravdy a lži.

PL: Vlastně by mě zajímalo, kdo v té skupině byl. Bylo to široké shromáždění nezápadních mocností, které odešlo? Zdá se, že odešla téměř celá členská základna nové „globální většiny“ – takzvaného „globálního Jihu“ – a zůstal jen izolovaný kontingent ze Západu.

Také velvyslanci OSN obvykle nejednají bez pověření svých ministerstev. Lze předpokládat, že tomu tak bylo i v případě odchodu? Bylo předem srozuměno s tím, co se bude dělat, snad s určitou mírou koordinace? A vypovídá to o něčem?

CF: Pravděpodobně máte pravdu, že došlo k předchozí konzultaci s hlavními městy, ale Izrael je nyní mezinárodně tak důkladně opovrhován, že by to bylo sotva nutné. Antisionismus se stal dobrou politikou téměř všude mimo Západ.

PL: Můžete mluvit o západoasijských zemích, které nejsou ani spojenci, ani klienty Američanů? Írán, Irák, Sýrie, Turecko: Jak reagovaly – nebo nereagovaly – na krizi v Gaze a jak vidíte jejich reakci na její rozšíření?

CF: Akce Izraele v Gaze, Sýrii, Jemenu a nyní v Libanonu a jeho snaha vyvolat rozšiřující se regionální válku v západní Asii dokázaly dříve nemožné. Sjednotily šíity se sunnity a upevnily saúdsko-íránské sbližování. Čím větší je krutost Izraele vůči zajatému arabskému obyvatelstvu a sousedům, tím silnější je koalice proti němu. [Saúdskoarabské království a Islámská republika po dlouhém přerušení vztahů obnovily v březnu 2023 po rozhovorech pod záštitou Číny vztahy.]

PL: Velkou otázkou pro mnoho lidí je, proč je od událostí ze 7. října tak málo účinných reakcí, a to i diplomatických, na barbarské chování Izraele.

Liga arabských států sice vydala několik důrazných prohlášení, ale ta k ničemu nevedla. Když se loni na podzim projevilo izraelské barbarství, několik latinskoamerických zemí stáhlo své velvyslance nebo zcela přerušilo vztahy. Jihoafričané se vydali právní cestou, a to velmi čestně. Ale kromě toho se toho moc neděje.

Proč to ticho, ta bázlivost, nebo jak to nazvat? Zdá se, že jde o případ, kdy se „celý svět dívá“, ale celý svět nic nedělá. Spočívá to v otázce americké moci?

CF: Myslím, že je to důkaz toho, že, jak se říká, nikdo se nechce pouštět do boje se skunkem. To platí zejména v případě, kdy za tímto skunkem stojí tak mocná a k nátlakovým akcím náchylná země, jako jsou Spojené státy. Stoupenci sionismu mají zaslouženou pověst krutých pomlouvačů svých kritiků a odhodlání je ostrakizovat. Tím zastrašují většinu lidí i vlád.

Z taktického hlediska se země, až na několik čestných výjimek, rozhodly mnout si ruce a přitom na nich sedět. Strategické (tj. dlouhodobé) důsledky izraelské sebelegitimizace však budou dalekosáhlé. Mezinárodní právo a světová většina možná dočasně ustoupily stranou kvůli vládám, které se vyhýbají riziku, ale tolerance Izraele jako vykonavatele zla se v jejich veřejnosti zjevně stále více tenčí.

Mezi zakořeněnými politickými elitami a rozhořčeným masovým míněním se rozšiřuje propast, která destabilizuje politiku v demokratických i nedemokratických společnostech. Požadavky na opětovnou demokratizaci západních společností i na potrestání Izraele jsou stále hlasitější. Hnutí „BDS“ – bojkot, dezinvestice a sankce – získává na síle, podobně jako se nakonec prosadilo proti mnohem mírnější formě apartheidu, kterou v Jihoafrické republice Západ předtím schvaloval.

PL: Obraťme se k Evropanům, zejména k Britům, Francouzům a Němcům: Musíme dojít k závěru, že tyto národy jsou pouze vazalskými státy, nebo je jejich pozice složitější?

CF: Každý z nich je jiný. Němci se sžírají pocitem viny za vedení antisemitského holocaustu a přehnaně si to kompenzují tím, že udělují imunitu Izraeli, který jako důsledek tohoto evropského zvěrstva vznikl. Britové a Francouzi, stejně jako Spojené státy, mají politiku kontrolovanou velmi účinnými sionistickými lobby a médii, která se autocenzurují ve prospěch Izraele. Je ironií, že některé evropské země s fašistickou a antisemitskou minulostí a současnou náklonností ke xenofobnímu autoritářství považují současnou izraelskou politickou kulturu v některých ohledech za podobnou té své. A islamofobie je v evropském křesťanství rostoucím faktorem.

PL: Dostáváme se k velkým nezápadním mocnostem: Rusové, Číňané, Indové, chcete-li i Brazilci. Od nich bych už čekal víc. Číňané svolali ono setkání různých palestinských frakcí – to bylo krátce před atentátem na Ismaila Haníju 31. července. Připadalo mi to jako typické gesto národa, který údajně žije podle Čou En-lajových pěti zásad.

Jaký je váš názor na to, jak hlavní nezápadní mocnosti dosud reagovaly na krizi v západní Asii?

CF: Tyto země se zabývají budováním alternativy ke stále impotentnější struktuře OSN a jejím regulačním agenturám, jako je WTO, které jsou odsunuty na vedlejší kolej. Skupina BRICS vznikla jako protestní hnutí proti americkému a globálnímu prvenství skupiny G-7 ze strany hlavních nezápadních mocností. Nyní rozvíjí potenciál pro svolávání ad hoc shromáždění, která mohou vytvářet pravidla mimo rámec OSN, dokud nedojde k reformě a reorganizaci OSN s cílem obnovit její efektivitu.

Čínské mírotvorné úsilí v západní Asii a východní Evropě má podporu ostatních členů BRICS. Je příznačné, že Jihoafrická republika – „S“ ve zkratce BRICS – podala žalobu proti izraelské genocidě jak u Mezinárodního soudního dvora, tak u Mezinárodního trestního soudu. Jsme svědky postupného růstu ochoty dekolonizovaných zemí přimět Západ k dodržování jeho pokrytecky vyznávaných ideálů.

PL: Co před sebou vidíte na diplomatickém poli? Člověk je nucen se ptát, zda se po otevření nové fronty v Libanonu ze strany Izraelců a bez náznaků, že by západní mocnosti reagovaly jinak, nedočkáme toho, čemu jsem si zvykl říkat bezbřehá beztrestnost, beztrestnost bez konce. Jaký vliv, jaký dopad mohou mít v tuto chvíli na krizi v západní Asii ostatní země?

Pokud byste mohl, uvažte, prosím, zejména nezápadní země. Můžeme od nich očekávat něco víc, než jsme dosud viděli? Zdá se mi, že tato otázka je obzvláště důležitá, protože se týká širší otázky „nového světového řádu“ a právě toho, co takový pojem nakonec může, ale nemusí znamenat.

CF: Vidím, že svět mimo Západ bude s rostoucí mocí a prosperitou stále více trvat na dodržování globálních norem Západem. „Vzestup ostatních“, jak to vyjádřil Fareed Zakaria, je realitou. Globální centrum sil opustilo euroatlantický region.

Mocnosti středního řádu se při obraně vlastních zájmů stávají nezávislejšími a asertivnějšími a méně úslužnými vůči klubu imperialistických mocností, který tvoří G-7. A přestože politiku dříve kolonizovaných zemí často ovládají otřesy postkoloniální kocoviny, jejich požadavky, stejně jako jejich boje za nezávislost, byly inspirovány myšlenkami, které ze Západu absorbovaly.

Většinou se snaží spíše potvrdit než zrušit globální normy zavedené v období západní nadvlády. Neusilují tedy o svržení zděděného řádu, ale o obnovení souladu s jeho ideály. Názor USA, že jsou „revizionističtí“, má své opodstatnění, ale americký antagonismus vůči jejich požadavkům vychází z touhy udržet si hegemonní roli v globální politické ekonomice a možnost použít sílu k překonání těch samých norem, které Američané pomáhali vytvořit a o nichž stále tvrdí, že je podporují.

PL: Ještě jedna otázka v tomto směru. V současné době se znovu hovoří o zásadní reformě OSN, a přestože se nejedná o nové téma, zdá se, že diskuse je nyní vážnější – slibnější. Jeden velký problém byl prostě a jednoduše demonstrován na Valném shromáždění minulý týden: Valné shromáždění může doporučovat, ale veškerá výkonná moc Rady bezpečnosti náleží pěti mocnostem. Tento, chcete-li strukturální nedostatek, sahá až k založení OSN.

Richard Falk a Hans-Christof von Sponeck, dvě autoritativní osobnosti s dlouholetou praxí ve vysokých funkcích v OSN, právě vydali knihu Osvobození OSN (Stanford). Považuji ji za důležitou knihu.

Můžete se nahlas zamyslet nad šířící se krizí v západní Asii a nad tím, co by se s ní dalo dělat v kontextu tohoto nového hnutí za reformu OSN?

CF: Trocha diplomatické představivosti je velmi potřebná. V mezinárodním právu není nic, co by bránilo ad hoc shromáždění podobně smýšlejících zemí za účelem sladění politik a postupů bez ohledu na OSN. OSN vykazuje takovou politickou impotenci, že připomíná politickou impotenci Společnosti národů tváří v tvář fašistickým akcím ve 30. letech 20. století v Číně, Etiopii a střední Evropě. Musíme doufat, že reforma nebo nahrazení OSN nebude vyžadovat světovou válku, která byla nutná k nahrazení Ligy národů novou a – po určitou dobu – účinnější organizací.

Jak jsem naznačil, zdá se, že BRICS se vyvíjí v instituci, která by mohla dát vzniknout novým a spravedlivějším systémům globálního řízení. Ale ať už se tak stane nebo nestane, potřeba zaměřit se na společné cíle a navrhnout kolektivní opatření k jejich dosažení je naléhavá. Falk a von Sponeck mají na mysli něco důležitého.

PL: Shodou okolností právě skončil summit BRICS v Kazani u Volhy na jihozápadě Ruska. Jeho načasování podle mne naznačuje, i když jen mlhavě, že se chystá upadající světový řád nahradit. Západní tisk o tom samozřejmě referoval s až fraškovitým rozhořčením a já takové věci vždycky čtu jako projev nejistoty Západu. Máte o summitu a jeho významu nějaký výklad?

Velkou novinkou, která měla vzejít z kazaňského setkání – alespoň jsem si to myslel -, bylo formální oznámení strategického partnerství, možná dokonce spojenectví mezi Ruskem a Islámskou republikou. To by mělo obrovské důsledky pro krizi v západní Asii. Ale nic jsem o vztazích mezi Moskvou a Teheránem nezaznamenal. Máte na to nějaký názor?

CF: Ti, kdo provádějí militarizovanou zahraniční politiku, nepřekvapivě považují BRICS za „blok“ jako je G-7 nebo za potenciální alianci jako je NATO, ale není ani jedno, ani druhé. Je to alternativa k západní nadvládě v mezinárodních institucích a tvorbě pravidel, ale je to fórum podobně jako OSN, nikoli protizápadní koalice. Zacházet s ním jako s protizápadním by ho však mohlo vyprovokovat, aby se protizápadním stal.

Pokud by Rusko a Írán chtěly své obranné vztahy formalizovat, setkání BRICS v Kazani by k tomu poskytlo prostor, ale načasování nebylo vhodné vzhledem k nejistotě vyvolané hrozbami Izraele, že na Írán zaútočí, aby obnovil eskalační převahu a dosáhl tak regionální hegemonie, o kterou usiluje. Rusko nepotřebuje formální spojenectví, aby mohlo pomoci Íránu nebo jiným zemím v regionu bránit se izraelské agresi. Bude tak činit do té míry, do jaké to bude sloužit ruským zájmům, jako tomu bylo v Sýrii. Írán bude Rusku na oplátku nadále prodávat bezpilotní letouny a předávat technologie.

Jedním z důležitých rozdílů mezi slábnoucím světovým řádem po studené válce a novým mezinárodním systémem, k němuž přecházíme, je snížená role aliancí a návrat klasické diplomacie. Vznikajícímu systému dominují spíše jednotky sdružené v omezená partnerství pro určité účely (ententes) založené na společných zájmech, z nichž některé mohou být přechodné, než aliance ztělesňující sdílené hodnoty i zájmy.

Všech pět původních členských států BRICS je neangažovaných a považují „aliance“ spíše za závazky než za bezvýhradná strategická aktiva. Jsou připraveny hájit své vlastní zájmy, které upřednostňují před zájmy jiných států. Souhlasí s tím, že pomohou ostatním bránit se, pokud to bude kvůli nepředvídatelným okolnostem účelné, ale ne jinak.

Argumentace tohoto názoru je jednoduchá. Závazky k obraně jiných suverénních států vystavují ty, kdo je přijímají, riziku, že se zapletou do bojů, které jim nejsou vlastní, aby prosadili zájmy, které nemusí sdílet. George Washington to dobře chápal, a proto radil Američanům, aby se vyhýbali spletitým spojenectvím i vášnivým vazbám na jiné národy. Naše současné vedení moudrost takového sebestředného a pružného přístupu k zahraničním záležitostem nechápe. Zdá se, že si není schopno uvědomit, že členské státy BRICS dávají přednost diplomatickému dialogu a spolupráci před vojenským odstrašováním. Členové BRICS usilují o ochranu své suverenity nejen tím, že se osvobodí od západní hegemonie, ale také tím, že posílí vzájemnou spolupráci založenou na vzájemném poskytování a přijímání, která slouží společným zájmům.

Patrick LawrenceČesky (*1958) je americký spisovatel a publicista. Téměř třicet let působil jako zahraniní dopisovatel, především pro ctihodné, dnes již zaniklé Far Eastern Economic Review, (také ctihodné, rovněž zaniklé) International Herald Tribune a The New Yorker. Jeho reportáže, komentáře, eseje, kritiky a recenze se objevily v The New York Times, Business Week, TIME, The Washington Quarterly, World Policy Journal, The Globalist, The Nation, Asian Art News a mnoha dalších. Za reportáž z Koreje získal cenu Overseas Press Club Award. Vyučoval na univerzitách v USA i v zahraničí. Často vystupuje v televizi a rozhlase. Vydal pět knih, naposledy Journalists and Their ShadowsČesky (Žurnalisté a jejich stíny, 2023), nyní pracuje na šesté. Jeho twitterový účet @thefloutist byl trvale cenzurován.

Velvyslanec Charles FreemanČesky (*1943) byl letech 1993-94 náměstkem ministra obrany pro mezinárodní bezpečnostní záležitosti a za svou roli při vytváření evropského bezpečnostního systému po skončení studené války získal nejvyšší ocenění ministerstva obrany. Během operací Pouštní štít a Pouštní bouře působil jako velvyslanec USA v Saúdské Arábii. Byl hlavním náměstkem ministra zahraničí pro africké záležitosti během historického zprostředkování nezávislosti Namibie na Jihoafrické republice a stažení kubánských vojsk z Angoly. Působil jako zástupce vedoucího mise a chargé d’affaires na amerických velvyslanectvích v Bangkoku (1984-1986) a Pekingu (1981-1984). V letech 1979-1981 byl ředitelem pro čínské záležitosti na americkém ministerstvu zahraničí. Byl hlavním americkým tlumočníkem během průlomové návštěvy prezidenta Nixona v Číně v roce 1972. Vedle diplomatických zkušeností z Blízkého východu, Afriky, východní Asie a Evropy působil také v Indii. Certifikát z latinskoamerických studií získal na Mexické národní autonomní univerzitě, certifikáty z národního a tchajwanského dialektu čínštiny na bývalé terénní škole Institutu zahraničních služeb na Tchaj-wanu, bakalářský titul s vyznamenáním na Yaleově univerzitě a titul JD na Harvardské právnické fakultě. Je držitelem mnoha vysokých vyznamenání a ocenění a autorem tří knih o zahraniční politice Spojených států a dvou knih o státnictví. Byl editorem hesla „diplomacie“ v Encyclopaedia Britannica. Je vyhledávaným řečníkem na nejrůznější zahraničněpolitická témata.